Mari došla domů a padla na postel, kde pořád rozdýchávala její mini rande s trapným koncem. Opravdu Adrien voněl jako plesnivý sýr? Proč? Každý normální člověk, který by něco takového miloval, by si zajistil, aby nepáchl, no ne?
Otevřelo se střešní okno, dovnitř vnikl studený, ale příjemný vzduch a hrdina s ušima hledal svou přítelkyni.
Když ji uslyšel, jak si povzdechla, usmál se a dopadl na všechny čtyři pod okno. ,,Je tu někdo?" usmál se znovu a vylezl na schody. Když viděl jak se Mari usmívá, zalil ho pocit štěstí. ,,Co se tak usmíváš?"
,,Já. Adrien. Rande." řekla narovinu. Kocour doufal, že tím to fiasko s Marinette zažehnal. ,,A bylo to dobrý?" sedl si k ní na postel.
,,Jasně, že ne! Byl to úplný trapas." povzdechla si a Kocour jí vtáhl do náruče. Marinette si čichla jednou, dvakrát a pak se od něj odtáhla. ,,Děje se něco?" zeptal se rozpačitě. ,,Co je to za novou drahou vůni?" zeptala se. To Kocour nečekal.
,,No..Nevím, kterou myslíš, protože já mám mnoho vůní." usmál se. ,,Kterou například?"
,,Vůni hrdinství, přece." zasmál se.
,,A co takhle vůni plesnivého sýra, číčo?" začala se smát. ,,Máte toho s Adrienem hodně společného. Ale přece jste jiní. On je hajzl, co si myslí, že jedno kakao zažehná mojí lásku k němu." měla na krajíčku. Teď jí to došlo. On to dělal z lítosti. ,,Nechci a nepotřebuju lítost. To ať si nechá pro někoho, kdo o to stojí. Já nestojím ani o lítost a ani o něj." řekla, slzy jí tekly po tvářích a bylo vidět, že lže. Lhala z lásky, kterou nikdy nepozná.