Marinette se vzbudila časně a s překvapivě dobrou náladou. Těšila se na Adriena? Jasně, že ano. Vždyť ho přece ještě furt milovala.
Udělala, co bylo potřeba a vyletěla nenasnídaná do školy.
Ve škole byla mezi prvními a za to si vysloužila podivné škleby svých spolužáků.
Alya přišla asi o deset minut později a taky se zatvářila šokovaně.
,,Čekala bych, že bys byla rozpláclá na zemi. Čekala bych, že si zlomíš jazyk z toho tvýho večnýho koktání před Adrienem. Ale nečekala bych, že tu budeš takhle brzo. Co tu vlastně děláš?"
Marinette se spiklenecky koukla na pravou a potom na levou stranu, aby se ujistila, že je nikdo neposlouchá a vtáhla Alyu co nejvíc k sobě.
,,Já.Adrien.Něco jako rande." řekla prostě a její pohled mluvil za to, že kdyby mohla, roztrhne se štěstím na tisíc kousků.
Ještě před nedávnem by mu jako Beruška vytloukla jojem do hlavy díru, ale dnes ne. Byla ráda, že si jí začal všímat, i když z lítosti.
Všechny jeho činy byly z lítosti. Moc dobře to chápala a věděla. Spokojila se s tím ale.
,,COŽE?!" Vyjekla nahlas až sebou Rose polekaně trhla.
Marinette významně přikývla a začala se smát jako šílenec.
,,To je skvělý, holka!"

Škola byla poněkud.. Nudná? Ne, to nebylo to správné slovo. Byla přímo usmrcující. Test z chemie, při kterém Marinette nemohla myslet na nic jiného, než na Adrienovi zlaté vlasy.

,,Alyo?" zeptala se o přestávce.
,,Hm?"
,,Zdál se mi divný sen.."
,,Na sny jsem odborník, povídej!" věnovala jí Alya okamžitě pozornost.
,,Zdálo se mi, že je Adrien Černý Kocour a-"
,,Počkej! Musím zapnout Berublog, abych to tam mohla napsat!"
Ťukala do telefonu jako zběsilá a pak řekla jen: ,,Můžeš."

Marinette jí řekla všechno, co se uplynulý den stalo. Už ani ona sama nevěděla, jestli to bylo všechno jen výplod její mysli.
Alya zapisovala a ptala se.
Když přestávka skončila, Marinette přetrpěla matiku a na fyzice se jí Adrien zeptal, jestli platí jejich kakao a jestli si může půjčit propisku.

,,Ta škola mě zabije." řekla vyčerpaně Alye. ,,Tak ahoj, a pak hned zavolej!" ignorovala její naříkání a spěchala domů, aby mohla přidat zpověď na síť.

,,Jdeme?" zeptal se Adrien a poupravil si tašku přes rameno.
Marinette se zmohla na kývnutí.

Došli do malebné kavárničky, kde na stěnách byly růžová srdíčka a všemožně věci pro zamilované páry.
,,Ne-nespletl sis, eh, kavárnu?" zeptala se poněkud stydlivě.
,,Vůbec ne." usmál se.

Adrien objednal kakao a trval na tom, že ho potom zaplatí. Marinette tolik nekoktala, protože kdykoliv měla promluvit, hněv, který v ní zůstal, jí pomáhal mluvit zcela normálně.

,,Slyšela jsi teď o Kocourovi?"
,,Hm?" skubla sebou až se pobryndala kakaem a zrudla. Když si chtěla vzít ubrousek, spadl jí na zem, takže se pro něj chtěla sehnout a když se rovnala, narazila hlavou do stolu tak silně, až převrhla svůj hrnek, který se vylil na celá její záda.
Než si Marinette stačila tohle všechno uvědomit, slyšela Adriena jak se pobaveně směje. Jí bylo ale do breku, protože zas a znovu ztrapnila. Radši zůstala skrčená pod stolem a skoro nedýchala.
Slyšela jak Adrien něčím šustí, jak se zvedá a jak odchází.
,,Jak jinak, zase utíká."
Odfrkla si se slzami v očích.
Jenže Adrien se vrátil se svým kabátem a vyzval Marinette, aby vylezla.
Když se s ním chvíli hádala, vzdala to a narovnala se.
Když si stoupla, Adrien přes ní hodil svůj kabát a odešel říct paní, která kavárnu vedla, že má mokrý stůl číslo tři.
Mezitím si Marinette čichla ke kabátu a podivila se.
Adrien Agreste, model a pracháč. Krasavec, který by měl vonět po drahých parfémech.
Proč ale voněl jeho kabát po smradlavém sýru?