,,Víš.. Já miluju někoho jiného.." řekl, otočil se a pomalu se jí vzdaloval. Opravdu řekl, to co slyšela? Odmítl ji kvůli jiné?
Marinettiny oči propukly v pláč. Stála před školou a plakala. Plakala pro něj. Rozpršelo se. Stála tam a koukala směrem, kterým před pár minutami odešel. Zničehonic zabodla zrak do země a její slzy se jí mísily s deštěm, který jí stékal z vlasů na její rudé tváře. Hřbetem ruky si setřela pár kapek, které jí šimraly na nose a zvedla hlavu k člověku, který s deštníkem dopadl před ní.
,,Těžký den?" zeptal se svým optimismem, jako by ji snad chtěl nakazit, aby dál nebrečela.
Dívka nepromluvila. Propalovala ho pohledem.
,,Sice nemám rád vodu, ale ty ten deštník potřebuješ víc." prohlásil a ruku s deštníkem natáhl před sebe.
Dívka jen zírala. Opravdu jí dával deštník? Proč?
Natáhla ruku a deštník přijala. ,,Já.." hlas se jí zlomil vzlykem, který ji vyšel z úst.
Chat k ní přistoupil a objal ji. Dívka vzlykla znovu a znovu, její slzy nyní dopadaly na Chatův oblek. Po něm sjížděly dolů a kapaly na zem.
Proč jí to jen udělal? Koho mohl milovat? Proč ji prostě nemiluje tak, jako ona jeho?!
,,Díky.." odtáhla se a podívala se na něj uslzenýma očima.
,,Kdybys potřebovala, jsem tu." usmál se a prsty jí dal za ucho mokrý pramen vlasů.
,,Jdi domů, nebo se nachladíš." poradil.
,,To se b-bude hodit. Už nikdy ho totiž ne-nechci vidět." špitla.
,,Koho?"
,,Toho namyšlenýho modela, přece." změnila tón hlasu. Už kvůli němu nebude plakat! On si to nezaslouží!
,,Co ti udělal?"
Marinette se zatvářila ublíženě. Zamračila se a otevřela pusu, aby promluvila.
,,Zlomil mi srdce." řekla vyrovnaně, ale uvnitř ní pomalu umírala pod dalším náporem žalu, smutku a zklamání.
,,Omlouvám se." šeptl spíše pro sebe.
,,Co?"
,,Že tu jsem pro tebe." odpověděl, vzal ji do náruče a ona leknutím pustila deštník. Znovu na ni dopadaly kapky deště a on s ní zamířil domů.