1.9. 1996

Mudlovské nástupiště King Cross bylo prvního září plnější, než obvykle.

Všude se mačkali lidé - někteří nestíhali a prodírali se davem, jiní v poklidu kráčeli směrem k vlaku, který právě se skřípěním zastavil na nástupišti.

Ti, co nespěchali měli dost času na to koukat se kolem sebe. A proto rozhodně nepřehlédli hlasitou rodinu, ve které před sebou dvě děti tlačili vozík s velkými kufry a klecemi se sovami.

Děti procházeli nástupištěm a za nimi spěchala buclatá žena, která zrovna něco nesrozumitelně vykládala o tom, že mají zpoždění a bradavický expres za několik minut odjíždí.

Po chvíli jim kolemjdoucí přestali věnovat pozornost a raději se soustředili na vlastní cestu.

Proto jenom jedna malá holčička viděla, jak všichni tři kouzelníci zmizeli ve sloupu mezi čísly devět a deset.

Hned začala maminku tahat za rukáv, ale ta jí odbyla tím, že je to nesmysl, protože zdí se procházet nedá.

To ale ještě nevěděla, že za několik let se svou dcerkou tím stejným sloupem projde také.

Zatímco se malá holčička dohadovala se svou matkou, kouzelníci si naložili věci do zářivě rudé lokomotivy a přivítali se se svými přáteli.

Kousek od nich se se svými dcerami loučila i vysoká blonďatá žena, které za těch několik let, kdy Bradavice navštívila naposledy, přibylo víc vrásek, než si byla ochotná přiznat.

Ona i její přátelé byli nuceni vyspět příliš rychle. Všechno se stalo příliš... Rychle.

"Dávej na sebe pozor, prosím," Magic se zadívala své dceři hluboko do očí, ale rychle musela pohled odvrátit.

Byly úplně stejné, jako bývaly ty jeho. Bolelo to až moc.

Proto si radši Larissu přitáhla k sobě do dlouhého obětí a pošeptala jí; "a dávej pozor taky na Elaru, však víš, jaký je to třeštidlo."

Larissa se od své matky odtáhla a věnovala jí spiklenecké mrknutí; "ne větší, než já. Mimochodem vsadím se, žes jí řekla to samý!"

Zasmála se a potom se rozešla směrem k Remusovi, který postával kousek od nich, aby se Blackovic rodina mohla v klidu rozloučit.

Trochu překvapeně Larisse objetí vrátil a u toho se po očku podíval na svou přítelkyni, která mu jako jediná zbyla.

Slepě upírala pohled na rudou lokomotivu a Remus, který ji za ty roky znal lépe, než kdokoliv jiný, věděl, že se ze všech sil snaží zadržet slzy. On sám na tom byl podobně.

Přežít to všechno, co se stalo bylo štěstí, ale svým způsobem vlastně nehorázná muka.

Sám několikrát přemýšlel nad tím, zda by nebylo lehčí tady s tím vším prostě jednou provždy skončit... Pak si ale vzpomněl na Magic a došlo mu, že to musí překonat, protože přece jen mu zbývá jedna věc, pro kterou žít musí.

A tou je ona.

Protože věděl, že kdyby neměla jeho... Nebyl si jistý, jak by to dopadlo, ale věděl, že s největší pravděpodobností špatně.

A tak se Remus každé ráno probouzel do dalšího dne a společně s jeho nejlepší přítelkyní žili. Nebylo to lehké, ale žili a to bylo hlavní.

"Zabini ty idiote!" Elara Blacková se smíchem sledovala mladého zmijozela, který právě z nevysvětlitelného důvodu lezl do vlaku okýnkem a ignoroval pohoršené pohledy některých rodičů.

"Jsem přesvědčená, že se jí líbí," protáhla její sestra a Magic se zasmála.

"Zabini je jeden z dalších důvodů, proč na El dávat pozor," usmála se, ale úsměv se jí neodrážel v očích.

"Mluvil tady někdo o mě?" Mladá Blacková k nim zamířila a světle blonďaté vlasy za ní vlály.

Magic často připomínaly samu sebe. A pak taky její druhou polovičku. Ale na tu se radši neodvažovala vzpomínat, ne tady na nástupišti přede všemi lidmi.

Protože ztráta Moon pro ní byla ta největší rána.

Stalo se to už před několika lety, pár měsíců potom, co Regulus opustil Bradavice.

Tak nějak se rozneslo, že se z něj stal Smrtijed. Celou tu dobu ale s Natessou udržoval svůj vztah a v podstatě jí lhal každou chvíli.

Když se to o něm Tessa dozvěděla, tak prostě zmizela.

Ten večer se zamkla v pokoji a další den ráno tam už nebyla. Nikdo doteď neví, kam se poděla.

Bylo hned několik možností; mohli jí unést Smrtijedi, nebo odešla, aby našla Reguluse a něco se cestou nepodvedlo... A nebo prostě zmizela z vlastní vůle. Vlastním přičiněním.

Magic to dávalo často sama sobě za vinu. Že jí neměla ten večer nechat samotnou. Že měla být s ní.

A že nikdy neměli Regulusovi důvěřovat. To co udělal... Nenáviděla ho.

A nenáviděla samu sebe za to, že ho neprokoukla. Že byla tak slepá! Protože kdyby na to přišla... Nemusela by se s ním Moon natolik sblížit. Prostě by se rozešli, Moon by se někde schovala, aby jí Smrtijedi neublížili, Reguluse by obrečela a třeba by teď mohla být tady s ní...

Vyprovázet Larissu s Elarou a třeba... Třeba by mohla být s Remusem... Mohla by Magic pomoct, utěšit jí, říct jí, že všechno bude v pořádku, jako když byly malé... Ale není tady a už nikdy víc nebude, protože udělala chybu. Oni všichni udělali chybu, protože důvěřovali špatnému člověku.

Když se Magic doslechla o tom, že je Regulus po smrti, cítila něco jako zadostiučinění. A potom si to zase vyčítala, protože nemohla uvěřit tomu, co se to z ní stalo. Tohle dělala s lidmi válka. A ta ještě zdaleka není u konce.

"Mami?" Elara jemně pohladila matku po zápěstí. "Jsi v pohodě? Mě taky táta chybí... Ale zemřel pro dobrou věc, sama jsi to říkala," upřela na ní své modrošedé oči a Magic nenápadně popotáhla.

Její dcery Moon nikdy nepoznaly, ale Siriuse si pamatovaly moc dobře.

"Ano, zlatíčko, máš pravdu. Omlouvám se... Je toho na mě poslední dobou nějak moc," smutně se pousmála a Elara chápavě přikývla.

"Budeme ti obě psát," odtušila a Larissa poslušně zakývala hlavou. "A budeme dávat pozor i na Harryho, jak jsi chtěla."

"Děkuju," usmála se blondýnka teď už doopravdy a potom přelétla pohledem nástupiště, zda tu Vyvoleného někde neuvidí. Neviděla.

V duchu doufala, že už je ve vlaku, protože on byl jediná naděje, která jim zbývala. A kdyby zmizel i on...

Vlak hlasitě zahoukal a to probralo Magic z jejích pochmurných myšlenek.

"Tak běžte, ať vám neujede!" Popostrčila dvojčata k velké lokomotivě a ty se na sebe s jiskřičkami v očích, které podědily po otci a Magic je tak moc milovala, podívaly.

"Náš šestej ročník," Elara se s nadšeným úsměvem po očku podívala na Blaise, který jí sledoval z okýnka vlaku, "bude nezapomenutelný!"

Dokončila s protočením očí Larissa, když viděla, že její sestra se k tomu nemá a potom se naposledy podívala na svou matku.

Těsně předtím, než zmizela ve vlaku, zamumlala, "taky mi chybí, mami."

Potom zatřásla hlavou, protože teď nebyl na smutnění vhodný okamžik a povzbudivě stiskla Elaře ruku.

Věděla, že myšlenkami na kluky - hlavně na jednoho určitého - se snaží zapomenout na všechnu tu bolest, ale ne vždycky to pomáhalo.

"Dík, Lar," otočila se na ní posmutněle, "bude to nezapomenutelný. Táta by si to přál." A potom se vydala bez jediného zaváhání rovnou k Blaisovi, který na ní už čekal.

Larissa si nemohla odpustit poslední protočení očí a předtím, než začala hledat kupé s jistou Ginny Weasleyovou a Lenkou Láskorádovou, naposledy zamávala své mamince a kmotrovi.

Ti jí zamávání hned oplatili a za několik málo chvil už lokomotiva zmizela v zatáčce.

"Budou v pořádku," ozval se Remus a Magic zmateně zamrkala. Na nástupišti zbyli mezi posledními. Nejspíš se zasnila o něco déle.

"Já vím. Brumbál je ochrání. Navíc v Bradavicích je bezpečno... A nikdo nemá důvod po nich jít," zamumlala a strčila si ruce do kapes od mudlovských džínů.

"Vzpomínáš na náš šestej ročník? Bylo to úžasný," zasmála se následně a Remus přikývnul. "To teda... Pamatuju si, jak jsme s klukama pořád něco prováděli... A jak James pořád nevěděl, že jde na Lily špatně - "

Remus se zaseknul a větu nechal nedokončenou viset ve vzduchu. Nebylo dobré oprašovat staré rány.

"Ale přece jenom jí pak dostal," tiše za něj dořekla Magic a věnovala Remusovi smutný úsměv.

"Zasloužili si lepší život," řekla nakonec a pohladila Rema za předloktí.

"To my všichni," zamumlal vlkodlak smutně a nechal Magic, aby je přemístila na malý hřbitov rozprostírající se za malým kostelíkem v Godrikově dole.

"Napadlo mě, že by bylo dobrý je navštívit," pokrčila rameny Mag, když se Remus zmateně rozhlížel kolem, ale hned se vzpamatoval a vydal se za ní, když zamířila doprostřed hřbitova k šesti hrobům, stojícím hned vedle sebe.

Pět náhrobků už bylo trochu sešlých, ale jeden zářil novotou.

Remus pomocí hůlky nad všemi vykouzlil květinový věnec a Magic zapálila svíčky.

Už to bylo sedmnáct let od té doby, co je opustili Fleamont a Euphemia Potterovi. Magic jim nikdy nepřestala být vděčná za to, že je u sebe po konci sedmého ročníku nechali bydlet. Když později zemřeli na Dračí spalničky, byla to dost smutná událost.

James dlouho potom nebyl schopný normálně fungovat, protože rodiče pro něj hodně znamenali.

Díky Lily se ale přes všechno přenesl, ale potom o rok později... Zemřeli taky.

Jestli byl někdo, koho Magic nenáviděla víc, než Reguluse, tak to byl právě Peter Pettigrew, který je všechny zradil a prodal její dva nejlepší přátele Voldemortovi.

Nedokázala pochopit, jak to mohl udělat. Po tom všem, co oni dva udělali pro něj...

Bezděčně zatnula ruce v pěst a ignorovala slzy, které jí stékaly po tvářích i kapesník, který jí Remus nabízel.

Věděla, že si navštěvováním tohohle místa pořád dokola způsobuje novou a novou bolest, ale chtěla jim všem být alespoň nějakým způsobem nablízku a tohle byla jediná možnost.

Magic zklouzla očima k dalšímu náhrobku, na kterém velkými stříbrnými písmeny stálo Natessa Lloydová 4.11. 1959 - 27.3. 1979.

Stalo se to na Jamesovo narozeniny.

Magic dalo velkou práci, aby se nerozvzlykala naplno.

Podvědomě zaregistrovala, jak Remusovi stéká po tváři jedna osamocená slza. Vždycky se dokázal ovládat mnohem lépe, než ona.

Za několik chvil se odvážila obrátit svou pozornost k poslednímu nejnovějšímu hrobu.

Patřil nejdůležitějšímu člověku v jejím životě. Tedy tomu, kdo jím býval ještě před několika měsíci, než jí opustil.

Sirius o ní věděl všechno, znal jí snad lépe, než Moon, vždycky jí vyslechnul a dokázal pochopit... Byli spolu dokonalí.

Šestého srpna 1980 se jim narodily dvojčátka - Laryssa s Elarou. Jako druzí z jejích přátel měli děti a občas to byla opravdu fuška... Ale ani jednou toho nezalitovali.

Ten rok jejího života byl pro Magic jeden z nejlepších. Potom ale všechno šlo hodně rychle z kopce - začalo to oným osudným dnem, když třicátého prvního října před patnácti lety Peter zradil Lily s Jamesem, a Sirius byl bez řádného soudu odsouzen a odvlekli ho do Azkabanu.

Pro Magic to rázem bylo jedno z nejhorších období života. Larysse s Elarou v té době bylo něco málo přes rok a Magic se o ně nemohla starat sama.

A pak taky byla skálopevně přesvědčená o tom, že Sirius strážcem tajemství nebyl, protože by jí to určitě řekl. Nikdo jí to ale nevěřil, dokonce ani Remus ne.

Nakonec se zoufale rozhodla, jako pravá nebelvírka, přesvědčit se o tom na vlastní pěst.

Na Ministerstvu si zařídila návštěvu Azkabanu pod záminkou, že chce navštívit své rodiče.

A opravdu je navštívila. Tedy jen její matku, otec už byl po smrti.

Občas jí ta vzpomínka pořád pronásleduje ve snech. Její matka s bíle blonďatými vlasy a propadlými tvářemi vypadala spíš jako duch, než člověk.

A nepoznala jí. Byla blázen, vůbec nevěděla, co se děje.

Magic by lhala, kdyby tvrdila, že není zklamaná. Tak nějak podvědomě doufala, že jí matka možná pozná, něco jí řekne... Ale ani k ní pořádně nezvedla pohled.

To však Magic neodradilo od toho, aby se neztratila stráži a nenašla Siriuse.

Když jí vysvětlil všechno, co potřebovala vědět - že strážcem byl opravdu Peter a že to James s Lily na poslední chvíli změnili - neváhala a po půl roce marných pokusů se jí podařilo dostrkat samotného ministra kouzel k tomu, aby Siriuse vyslechnul u spravedlivého soudu, klidně pod vlivem Veritaséra.

To se taky stalo a Sirius byl zproštěn viny v plném rozsahu a místo něj se začal hledat Peter Pettigrew, který se stal pro svět tím největším zrádcem.

Dalších několik let, až do té doby, než se lord Voldemort vrátil, žili, sice s velkými ztrátami, ale přesto docela pokojně.

Společně vychovávali Laryssu a Elaru, pomohli Remusovi najít novou práci, měli svatbu, poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté i popáté doprovodili své děti na nástupiště devět a třičtvrtě a vzpomínali na svoje školní léta, stejně tak jako na ty, kteří už s nimi nebyli.

Nedokázali si život jeden bez druhého představit.

Magic Siriuse milovala celým svým srdcem, které se ale roztříštilo ten den, kdy ho viděla zemřít.

Kdy viděla, jak na něj Bellatrix Lestrangeová míří hůlkou a pak... Pak už nevnímala nic. Nebýt Remuse, který jí zachytil - a v posledních měsících jí zachytává pořád - nevěděla, co by udělala.

Bellatrix nenáviděla ze všech, které kdy nenáviděla, nejvíc. Přísahala, že se jí pomstí. Že za to, co udělala, jí zaplatí.

Stalo se to jeden červnový den na Ministerstvu kouzel.

Nikdo nedokázal vysvětlit jak, ale nějakým způsobem se tam podařilo dostat Voldemortovi.

Prý hledal nějakou věštbu. Akorát potřeboval i Harryho Pottera, který byl natolik bláhový, že se na Ministerstvo vydal.

Později říkal, že mu Voldemort dal do mysli vidinu, že drží Brumbála a tak se Harry, společně s jeho kamarády, včetně Larissy s Elarou, vydal na Ministerstvo.

Společně se Siriusem a ostatními bystrozory jim hned, jakmile se to dozvěděli, přišli na pomoc.

Když tam Magic uviděla svoje dcery bojovat proti velké přesile Smrtijedů, málem jí kleplo.

Nakonec jí ale nezbylo nic jiného, než je nechat bojovat a to taky udělala.

Nejdřív všechno probíhalo hladce, ale potom... Potom přišla ta část, kdy se její srdce roztříštilo.

Všichni ho viděli zemřít - ona, její dcery, Remus... I Harry.

Pamatovala si, jak na ten večer měli naplánované rande... Chtěli jít do Prasinek pozdravit Madame Rosmertu.

Nikdy tam už nedošli.

Magic hlasitě popotáhla a konečně si vzala od Remuse nabízený kapesník.

Byla to tragédie. Všechno to byly tragédie.

"Nezasloužili si to," vzlykla a klesla na kolena.

Opatrně prsty přejela přes náhrobek svého manžela, jako kdyby ho tím snad mohla probrat.

Ale i kdyby mohla, stejně tam neměl tělo, protože to zmizelo v závěsu smrti a odtud už se nedá dostat zpátky.

Magic se nanovo rozvzlykala a položila si ztěžklou hlavu na studený kámen.

Nebyla na to připravená. Ani na jednu z těch smrtí...

A že nebyli zdaleka jediné; Smrtijedi se s jejím srdcem vůbec nepárali. Protože Marlene, Dorcas, Gideon s Fabiánem a Matt pro ní něco znamenali...

A její dcery si nezasloužily v šestnácti ztratit otce.

Všechno to bylo nefér. Celý svět k ní byl neférově krutý.

Ale nejen k ní - ke všem.

"V pořádku?" Remus jí podal další kapesník, když se konečně zvedla.

Netušila, jak dlouho uběhlo od toho, co sem přišli.

Poznala na Remusovi, že taky brečel. Pro nikoho to nebylo lehké a Rem byl pro ní malá útěcha, že v tom všem není úplně sama.

"Natolik, jak to jde v týhle chvíli," křivě se pousmála a věnovala hřbitovu poslední pohled.

"Hlavu vzhůru," povzbudivě jí Remus stisknul ruku.

"Nechtěli by nás takhle vidět, hm," zamumlal a Magic si utřela poslední slzy.

"Máš pravdu," kývla, "budeme v pořádku."

Potom se naposledy zadívala na zatažené nebe a v duchu si pomyslela;

A doufám, že vy tam nahoře taky.

KONEC.

Přísahám, nechtěla jsem, aby to skončilo takhle, ale prostě to tak nějak dopadlo... </3

Každopádně bych vám
CHTĚLA MOC PODĚKOVAT
za veškerou podporu, za to, že jste dočetli až do konce a doufám, že vás tenhle příběh bavil! :D

Možná někdy sepíšu nějakou kratší bonusovou jednodílovku, která bude zaručeně veselejší, než tenhle epilog :D

To je ode mě k tomuhle příběhu ale prozatím úplně všechno.

Třeba se ještě někdy u nějakého dalšího potkáme! ❤️

Btw. pořád nemůžu uvěřit tomu, že je to už opravdu konec. Nebudu lhát, na tenhle den se už poměrně dlouho těším, ale stejně je to zvláštní, protože s tímhle příběhem se patlám už přes dva roky! xD

Ale už teď vím, že mi bude chybět... :')

Luv u all <3!

Marigold

PS: pokud byste tady v epilogu viděli nějakou nesrovnalost, dejte mi prosím buď do komentářů, nebo do zpráv vědět! děkuju :)