"Hej, co je?! Já Lily doopravdy miluju! A navíc jsem se ve čtvrtým ročníku vsadil s Tichošem, že když jí dostanu na rande, koupí mi nový koště," dotčeně nafouknul tváře. Ušklíbla jsem se, opravdu neznám většího komedianta, než je James Potter.

Z pohledu Magic:

S velkou námahou jsem sebou plácla do něčí postele a okamžitě se mi začaly zavírat oči. Nechala jsem svoje oční víčka klesnout a na spánek jsem nemusela čekat dlouho. Koneckonců když teď usnu, zaspím všechnu tu bolest.

Ne... Světlo ne. Já chci ještě spát! Ještě víc jsem se zamotala do teploučké deky, ale tu ze mě někdo v příští vteřině strhnul.

Ovál mě studený průvan a já jsem naštvaně zamžourala do slunečního paprsku, proudícího sem skrz okno.

"Křídloletko, seš v pohodě?" Rozeznala jsem Jamieho tvář, která si mě dost starostlivě prohlížela. "Ehm no, jak to myslíš?" Zmateně jsem se zeptala, ale hned jsem pochopila.

V pravým boku jsem cítila ostrou bolest. Hned se na mně jedna přes druhou navalily vzpomínky na včerejší noc. Úplněk. Remus se po mě ohnal. Postel. Spánek.

"Tak, jak to říká," uslyšela jsem odněkud z útrob pokoje Siriusův hlas a rychle jsem se posadila. Protože nejspíš až teď do mýho mozku doputovala informace, že se nacházím v Pobertovský ložnici.

"Jo, už vím. Já nevím. Eh, no. Dokážu se normálně hýbat, ale štípe to," pokrčila jsem rameny a ještě dodala, "nemyslím si, že je to něco vážnýho, je to jenom škrábanec,nejspíš to pak dojdu ukázat Poppy a vymyslím si nějakou výmluvu, jak se mi to stalo."

Jelínek si viditelně oddechnul a jenom přikývnul a vystřídal Siria v koupelně. Peter na sousední posteli ještě spal a Rem s Moon jsou nejspíš na ošetřovně.

Počkat - Rem s Moon.

"Jsou v pohodě?!" Vypálila jsem na casanovu, kterej si zrovna uvazoval kravatu, "jestli myslíš Náměsíčníka a tvoje dvojče, tak nejspíš jo," pokrčil rameny a dovázal kravatu.

V tý chvíli jsem si uvědomila, že na sobě vlastně pořád mám oblečení ze včera, což znamená starý ošoupaný tepláky a na lokti roztrhlou mikinu. A taky, že vlastně ležím v cizí posteli.

Rychle jsem se zvedla a zamířila jsem ke dveřím. Včera po úplňku jsem asi úplně neřešila, kam si lehám. Ups.

"Ehm - já už asi půjdu... Díky za postel, i když nevím, čí byla, ale každopádně už fakt musím, koneckonců zachvíli začíná vyučování," trochu zrudlá jsem ze sebe dostala a v duchu se připravovala na vyšilující Lils.

"Jen běž," ušklíbnul se Sirius - mimochodem pořád jsem si na to jeho jméno nemohla zvyknout - "a ta postel byla moje. Není moc příjemný spát na zemi, ale je mi jasný, že kdybych si lehnul k tobě, zabila bys mě."

Teď už jsem byla určitě rudá jak Lilyiny vlasy, ne - li víc. Rychle jsem něco nesrozumitelně zamumlala a vyškobrtala z ložnice. Nakonec mi to ale přece jenom nedalo a ještě jsem se musela otočit, i když to rozhodně nepůsobilo tak, jak jsem chtěla, křikla jsem po něm ještě, "A zabila bych tě, to máš pravdu!"

Pak už jsem opravdu zmizela a co nejnápadnějc se vplížila do naší ložnice. Cestou jsem akorát vrazila do Matta, kterej už na mně koneckonců byl zvyklej ve všech podobách a na Marlene, která při pohledu do mýho, pořád rudýho obličeje a na vlasy plný větviček, vyprskla smíchy. Na mě.

V ložnici k mýmu překvapení ale nikdo nebyl a když jsem hodila pohled na budík na Lilyině nočním stolku, pochopila jsem proč. Vyučování začínalo bezmála za deset minut.

Okamžitě jsem vplula do koupelny a při pohledu do zrcadla mi bylo jasný, že na to, abych se uvedla do stavu, kdy se můžu normálně ukázat na veřejnosti, mi deset minut rozhodně nestačí.

Rána po úplňcích většinou bývaly chaotický, ale u Pobertů jsem se vzbudila jenom jednou a to jsem se vzbudila dřív než oni, takže to nejspíš doteď ani nezjistili a já školu stihla. Narozdíl ode dneška.

Možná kdybych tak dlouho neležela, nebo kdyby mně vzbudili dřív... Peter sice ještě spal, ale ten určitě nevypadá tak hrozně, jako já. A navíc umí spěchat, narozdíl ode mě.

Takže asi budu muset přistoupit k jedinýmu možnýmu řešení, teda pokud se nechci ztrapnit před celou školou a to rozhodně nechci - prostě na vyučování nepřijdu. Jednoduchý.

Hm, ale nemá mně kdo omluvit... Ale na to se vykašlu, kdyžtak prostě řeknu, že mi je blbě. Lily mně sice možná zabije, ale tak co. Lepší, než kdyby mně zabila Minnie, i když jestli ta zjistí, že jsem byla celou dobu zdravá... Ehh na to radši ani myslet nebudu, nepotřebuju mít další trest, hned jakmile mi jeden skončil.

Jo, ten trest za prý špatnou dopravu do Bradavic byl jenom do konce září a jsem za to dost šťastná, uklízení mně zabíjí.

Vlezla jsem si do vany, na vlasy si napatlala asi tunu šamponu, ale přesto jsem nakonec všechny větvičky musela vyndávat ručně a věřte mi, není to moc příjemný. (P.a. ne, není, mluvím z vlastní zkušenosti :D)

Ve vaně jsem skysla asi dalších dvacet minut a pak jsem uznala, že by bylo asi docela vhodný vylézt, protože kdyby se po mě náhodou někdo sháněl, asi bych se už z ničeho nevymluvila.

Pak jsem si v rychlosti vyčistila zuby a oblíkla si pyžamo, protože když mám hrát nemocnou, tak pořádně.

Ještě jsem si nějakou Lilyinou mastičkou natřela ránu na boku a s tím, že odpoledne zajdu za Poppy, jsem se vrátila do pokoje.

Rozplácla jsem se na posteli a zachumlala se do peřiny až po bradu. Zavřela jsem oči a spánek na sebe fakt nenechal dlouho čekat.

Vzbudilo mě až kručení v břiše. Vlastně se ani nedivím, už byl čas oběda. Takže jsem si vytáhla zpod postele svoje tajné zásoby a začala jsem se cpát čokoládovými žabkami. Dnešek si udělám hezkej, když už nic jinýho.

Když jsem měla pocit, že víc čokolády do sebe už snad ani nenarvu, neochotně jsem z postele vylezla a i když mi to bylo proti srsti, půjčila jsem si od Moon jednu z těch jejích bichlí. Aspoň nějak ten čas využiju a možná se i něco přiučím na OVCE.

Zrovna, když se mi znovu začaly zavírat oči, protože jsem dohromady spala asi tři hodiny, zaslechla jsem rychle se přiblížující se smích a následně klaply dveře a na prahu stála Claire.

A nebyla sama. Za ruku držela nějakou světlovlasou havraspárku, u který jsem si ani za nic nemohla vzpomenout na jméno.

Jakmile si mě všimla, urychleně její ruku pustila a nervózně se zasmála, zatímco světlovláska vedle ní jenom nejistě přešlápla.

"Ehm ahoj, tohle je Hestia. Hestia Jonesová. Jenom jsem si šla pro ehhh učebnici, jdeme se spolu učit do knihovny... A držely jsme se za ruce, protože to ehhh byla taková ehm s - sázka," vykoktala a rychle ze šuplíku vyhrabala učebnici.

Hestia mezitím zmizela na chodbě a já na Clai zařazeně čuměla. Fajn, udělala jsem asi to nejhorší, co jsem mohla, jenomže v tý chvíli jsem se na nic lepšího prostě nezmohla.

"Tak... Čau," zamumlala rychle Claire, ani nepočkala na můj pozdrav a zmizela na chodbě. Ani jsem si neuvědomila, že vyučování už vlastně skončilo. A to znamená, že za chvíli se tu objeví Lily.

Pořád mi ale nešlo do hlavy to, co jsem před chvílí viděla. Je pravda, že Claire bývala v Hestiyně společnosti docela často, protože Hestiu jsem si podle pohledu pamatovala.

Nevypadalo to vůbec tak, že by si Claire jenom šla pro učebnici. Určitě tady chtěly něco jinýho. Teď je ale otázkou, co.

Než jsem se nad tím stihla hloubějc zamyslet, rozrazily se dveře a v nich stála Lily. A sakra.

Zahlídla jsem za ní kousek Aliciných hnědých vlasů, ale ty hned s tichým, "tak se uvidíme pak," zmizely. Takže mě Alice nechala na pospas Lily. Fakt díky.

"Kde. Jsi. Pro Merlina. Byla?!" Odsekávala Lily a zavřela za sebou dveře. "Já ehm - vysvětlím ti to," rudovláska mně ale vůbec neposlouchala a dál mlela svou.

"Víš vůbec, jakej jsem o tebe měla strach? A ptala se na tebe McGonagallová. Prej tě byla i zkontrolovat a tys spala, takže jsem se rozhodla, že se za tebou podívám až po vyučování. Ale kdes byla nad ránem? Vím, že byl úplněk a taky, kdes vlastně byla v noci... Ale ty ses nevrátila, chápeš?! Myslela jsem, že se ti třeba něco stalo..." Lily mně pevně objala. Awww.

"Jsem v pohodě, fakt. Akorát jsem ráno vypadala jak mátoha a tak jsem se rozhodla, že se pro dnešek ze školy uleju. A přespala jsem u Pobertů. Mrzí mě, že sis dělala takový starosti..." Zamumlala jsem, ale Lily už naštěstí vůbec nevypadala naštvaně. Uffff. Šlo to líp, než jsem myslela.

Chvíli jsem přemýšlela, že bych jí řekla o Claire, ale to jsem téměř okamžitě zavrhla. Koneckonců, Claire by si to určitě nepřála.

Lils mi dala všechny poznámky, který si teď ještě musím opsat. S tímhle jsem si teda moc nepomohla...

"Hele já jsem domluvená se Sam do knihovny, takže tě budu muset opustit," Lily se zvedla z postele a přešla ke dveřím.

"Se Samanthou?" Pozvedla jsem obočí a taky se zvedla. "Hmm," neurčitě zamumlala moje kamarádka. Popadla jsem svetr a vydala se s ní do společenky a následně na chodbu.

Jelikož mi z opisování poznámek už tak trochu hrabalo, rozhodně neuškodí, když navštívím Bonnie a potom Moon s Remem.

U knihovny jsem se s Lils rozloučila a jenom tak jsem se začala potulovat hradem, protože jsem doufala, že Bonn někde potkám. Po chvíli mně ale podvědomí stejnak začalo vést k ošetřovně.

Je pravda, že nemůžu Lily diktovat, s kým se má bavit a s kým ne, ale nemůžu říct, že bych byla z toho, že se baví s někým, jako je Samantha, odvařená. Ale je to její věc a nemám důvod jí do toho kecat.

Cestou na ošetřovnu jsem procházela kolem malýho výklenku, na kterým úplně náhodou seděla "Claire..." zamumlala jsem tiše a chvíli jsem zamrzle sledovala, jak černovláska něco zaplétá z Hestyiných vlasů.

Obě se smály a vypadalo to, jakoby byly obě v nějakým svým vlastním světě. To je divný...

Zrovna když jsem se už už chtěla rozejít, abych na tu ošetřovnu vůbec došla, otočila Claire hlavu a zavadila o mně pohledem.

Zamrzla uprostřed pohybu a já netušila, co mám dělat. Vždyť jsem vlastně nic neviděla. Pletení vlasů je naprosto normální. V Claiřiných očích se objevil strach s něčím, co jsem tam nikdy předtím neviděla...

Dřív, než můj mozek stihnul vymyslet něco chytřejšího, jsem se rozběhla a utekla jsem pryč. Vlastně vůbec nechápu, proč jsem začala utíkat?! Vždyť to, co jsem viděla, byla normální věc. Ale vypadalo to tak... Já nevím... Jinak?

Zastavila jsem se až u dveří ošetřovny, kde jsem se opřela o trám, abych se mohla pořádně vydýchat.

Tak tohle nedopadlo moc dobře... Podělala jsem to, ale něco vím. Co když Claire něco tají? Co když nám všem něco tají? A já možná vím co. Možná.

Tak tahle kapitola příběh moc dopředu neposunula, ale dozvídáme se něco dalšího o Claire a já si myslím, že si docela lehce dokážete domyslet co :D

Můžu vám prozradit, že v jedný z následujících kapitol nám Brumbál představí něco velmi důležitýho, tak se můžete těšit ;)

any 🦋