Gideon jenom malinko pozvednul koutky a potichu zamumlal; "no právě..."

Růže ve skle, kterou jsem od někoho - a už mi je tak měsíc jasný od koho - dostala k Vánocům vypadala nejlíp za celou dobu, co jí mám.

Žlutý zvrásněný listy se změnily na tmavě rudý a vytvořily krásnej květ.

Sirius se mi nedávno přiznal, že je od něj. Říkal, že ukazuje, jak náš vztah vzkvétá.

Větší kravinu jsem snad v životě neviděla, ale tak aspoň je to milý. A alespoň budu vědět, jak na tom jsme, teda pokud ta kytka nebude kecat.

S úsměvem jsem tuhle serepetičku vzala ze stolu a opatrně jí zabalila do ponožky, kterou jsem uklidila do plnýho kufru.

Rozhlídla jsem se po vyklizený ložnici a pohled mi padnul na plakát s Davidem Bowiem, který mi visel nad postelí.

Sundala jsem ho ze zdi a položila na vršek oblečení, který jsem naskládala do kufru.

Bylo zvláštní naší ložnici vidět úplně prázdnou. Nikdy nebyla tak prázdná - na prázdniny jsme tu vždycky ty nepotřebný věci nechávaly. Ale teď... Teď už se sem nevrátíme.

Upřímně se mi při tom pomyšlení chce brečet. Ale ještě není úplnej konec. Ještě zbývá jedna věc, kterou musíme udělat...

"Mag!" James se zčistajasna objevil na koštěti před mým oknem a mával na mě.

Hned jsem k němu vykročila a u toho popadla vlastní koště, který bylo jedinou věcí v ložnici, která ještě nebyla zabalená.

"Už jdu," zamumlala jsem a začala se štrachat na parapet. Když se mi to konečně povedlo, vyhoupla jsem se na kostě a následovala Jamese, kterej se rozletěl směrem dolů.

Letěli jsme, tak jak jsme byli domluvení až ke vstupní síni, kde jsme košťata ukryli do přístěnku.

Bezděčně jsem si vybavila, že to byl ten samej přístěnku, ve kterým jsem v šestým ročníku Siriuse nakopla do koulí.

Vzpomínka mi na tváři vykouzlila pobavenej úsměv a James se na mě zpod obrouček jeho kulatých brýlí zadíval; "co je?"

"Ale nic," Uchechtla jsem se, ale přesto mě píchlo u srdce. Tohle je předposlední den, kdy tenhle přístěnek uvidím.

Uh, mě začíná chybět i prachobyčejnej sklad na košťata... Možná už začínám chápat tendenci některých profesorů zůstat v Bradavicích napořád. 

Došli jsme až k tmavýmu koutu, kterej se nacházel pod jedním ze schodišť. Byl v podstatě pod schodama a odnikud sem nebylo vidět.

"Máte všechno?" Zašeptal James, když jsme se objevili a Peter nás osvítil světlem z jeho hůlky.

"Rem to několikrát kontroloval, takže stoprocentně máme," protočil očima Sirius a Remus do něj podrážděně drknul. Blíží se úplněk a není dobrej nápad ho nějak provokovat. 

"Fajn. Máme ještě tak deset minut, než se všichni začnou trousit do síně, tak počkáme," prohlásil James a bez přemýšlení se posadil na zem do prachu.

"Radši jsem vyrazil dřív, protože jeden nikdy neví, jak dlouho to bude Křídloletce trvat," mrknul na mě.

"To je pravda," pohotově se přidal Sirius a já se se smíchem hlasitě ohradila.

I když na ně se ani nedalo zlobit. Ne, když nevím, jak dlouho takhle pohromadě ještě zůstaneme. A taky ne, když vím, že mají pravdu...

"Je čas," ozval se Remus za nějakou chvíli a s Peterem ze země zvednul dlouhý plakát, který jsme minulou noc vyráběli snad do čtyř hodin ráno.

"Na místa!" Zavelel James, který se očividně do role hlavního organizátora našeho posledního žertíku vžil velmi dobře.

Já se Siriusem jsme se posadili na moje koště, Remus s Péťou si půjčili Siriusuvo a James, kterej si vydobil, že do síně vlítne jako první a udělá tam ohňostroj, se na svoje koště - který byl mimochodem ochotnej bránit vlastním tělem a odmítnul ho komukoliv půjčit - spokojeně usadil.

"Můžeme!" Křiknul a hned vyrazil vpřed. My ostatní ho s menším odstupem následovali.

Velká síň už byla z velký části zaplněná, když jsme se objevili. James - jak bylo plánováno - vlítnul do síně jako první a uspořádal takovej menší ohňostroj, kterej zářil do písmene P. Jako Poberti.

Potom jsme byli na řadě my. Sirius chytnul kus plakátu, já chytla druhej, Péťa třetí a Rem poslední.

Nakonec ho James pomocí kouzla, který mimochodem vymyslel Remus, pověsil do vzduchu uprostřed Velký síně.

Pod živým stropem, ze kterýho vykukovalo zapadající slunce, to vypadalo ještě líp, než jsem si představovala.

Pokud se Jamesovi ohňostrojem přece jenom nepodařilo upoutat pozornost všech, tak obrovskýmu tmavě rudýmu plakátu s velkým zlatým nápisem POBERTI 1971 - 1978, se to povedlo zaručeně.

S úsměvem jsem se shora ze svýho koštěte sledovala Lilyin nevěřícnej výraz i Moonino protočení očí. Ale i z týhle dálky jsem viděla, že se sama pro sebe nenápadně usmívá.

"Už teď vám chybíme, že Minnie?!" Křiknul můj přítel na hnědovlasou profesorku se zeleným kloboukem na hlavě, která s podobným úsměvem, jako Moon, upírala pohled na plakát.

Minnie ihned nasadila přísnej, nacvičenej výraz a ústa stáhla do její klasický výhružný linky.

Přesto jsem se nemohla zbavit dojmu, že jí Poberti chybět budou. Že jí dokonce i já budu chybět.

"Opovažte se to sundat, děcka!" Zahulákal - jak jinak, než Sirius - když viděl pohledy některých Zmijozelských.

Při slově děcka se na profesory radši nedíval, ale je mi jasný, že by neměl nejmenší problém to říct i jim.

Ještě chvíli jsme zůstali ve vzduchu a James odpálil několik dalších ohňostrojů, když se ozvala McGonagallová a všechno přerušila.

Okamžitě si nás zavolala do kabinetu a - Merline, pořád tomu nevěřím - nevynadala nám.

Jenom řekla, že jsme nemuseli dělat až takový tiátr. Což jsme ale samozřejmě museli.

Potom nás propustila a ještě nám popřála hodně štěstí do života. Čehož si vážím - určitě ho totiž budeme potřebovat.

A jsem z toho pořád trochu překvapená, ale nestěžuju si. Právě naopak.

Hned potom jsme se vrátili do síně a já pohledem hned vyhledala plakát. Opravdu to za tu jednu noc nespaní stálo. I když je to dost bláznivý. Ale líbí se mi to.

"Nemá cenu se k tomu nějak vyjadřovat, že?" Ozvala se Lils, jakmile jsem své úžasné pozadí usadila na dřevěnou lavici a s chutí se chystala pustit se do topinky.

"Pokud nechceš pochválit náš skvělý nápad a provedení, tak ne," zazubila jsem se na ní předtím, než jsem si kousla.

Lily si sama pro sebe něco zamumlala, ale hned potom si všimla Jamesova rozzářenýho pohledu a věnovala mu velkej úsměv a palec ukazující nahoru. Pfff. 

"Já si myslím, že na tohle se jen tak nezapomene. Takže cením nápad," ozvala se Moon.

"Žejo," přitakala jsem a natáhla se pro další topinku. Nevím, co budu bez bradavických topinek dělat.

Rozhlídla jsem se po Velký síni. Všude kolem mě byly spokojený rozesmátý obličeje a sluneční paprsky ozařovaly všechny čtyři kolejní stoly.

Hučelo to tu rozhovory a mě se náhle postesklo. Nebo dobře, možná to nebylo úplně náhle, ale prostě se mi postesklo.

"Taky mi to bude chybět. To všechno," Lily mi věnovala smutný úsměv a Moon mě jemně pohladila po zápěstí.

"Mě taky!" Ozval se James, který seděl o několik míst dál, ale zcela očividně odposlouchával.

Otočila jsem se k místu, kde seděli Poberti a Péťa zrovna prohlašoval; "já se určitě k Voldemortovi nikdy nepřidám!" Nějak divně u toho zblednul, ale to se mu poslední dobou dělo docela často, takže jsem to už automaticky přehlídla.

Najednou se z ničeho nic jen tak do éteru zahloubaně ozval Remus; "znamení zla nebo smrt?"

Pohledem přitom nenápadně klouzal po Peterovi, kterej vypadal ještě o něco nervóznějc, než obvykle.

"Smrt," vyhrknul bez váhání Sirius, i když otázka s největší pravděpodobností nebyla mířená na něj.

"Vždycky bych si radši vybral smrt," odfrknul si a v očích se mu odráželo odhodlání. Tohle na něm miluju.

Dámy (a možná pánové) je to tu! Příště (přibližně tak za měsíc ehm ehm) vyjde poslední kapitola a potom jeden kratší (a možná little bit too much heartbreaking) epilog :D!
Jinak děkuji těm, kteří tu ještě pořád vydrželi xD Hodně to pro mě znamená<3❤️
Btw. k mému velmi kvalitnímu nápadu s tím plakátem se radši vyjadřovat nebudeme xD

Mar