Na to, abych to všechno zpracovala budu nejspíš potřebovat čokoládu. Hodně čokolády. Už teď je mi líto Remových zásob.

Čokolády jsem snědla fakt hodně. A potom jsem strávila skoro všechen volnej čas, co jsem po škole měla, na koštěti a prolítala snad všechny místa na pozemcích.

Bylo to hektický. Všechno. Hlavně posledních pár dní. Pořád jsem tak nějak zpracovávala skutečnost o mých rodičích - všichni mi vlastně pořád říkají jménem, který ani není moje... Nikdo kromě Moon to ale neví -  a do toho se docela dobrovolně s Claire přidala k Lily na učení na OVCE, protože přece jenom, nechci to podělat.

Srolovala jsem pergamen s esejí pro Kratiknota a u toho loktem omylem ze stolu schodila kupičku pomačkaných pergamenů.

Sehnula jsem se, abych je zvedla a u toho pohledem zavadila o něco třipytivýho, co se vyjímalo mezi pergameny na zemi.

Při bližším pohledu mi došlo, že je to ta růže ve skle, kterou jsem od někoho dostala k Vánocům. Musela jsem jí někdy zastrčit pod pergameny a pak na ní zapomenout, protože jsem jí už tak měsíc neviděla.

Růže zčervenala, ale několik lístků měla pořád pomačkaných. Dřív, než jsem si jí stihla prohlídnout blíž, někdo zaklepal na dveře.

Rychle jsem posbírala pergameny a hodila je na stůl. Potom jsem zamířila ke dveřím a v duchu přemýšlela nad tím, kdo by to tak mohl být.

Kluci to nebudou, ty by přišli oknem, holky odvedle by neklepaly a nikdo další mě nenapadal.

Když jsem otevřela dveře, stála za nima ta úplně poslední osoba, kterou bych tady čekala.

Zmateně jsem zamrkala, ale potom se vzpamatovala a tázavě pozvedla obočí. "Co tu děláš? Nespletla sis ložnici?" Založila jsem si ruce v bok a upřela ne zrovna přívětivej pohled na Samanthu.

"Očividně nespletla. Chci s tebou mluvit. Jestli teda můžu," vypadlo z ní.

"O čem?" Zeptala jsem se a absolutně nechápala, co se to děje.

"No..." Na chvíli zaváhala, ale nakonec z ní vypadlo: "O Siriusovi."

Nemusela jsem nad tím dlouho přemýšlet a poodstoupila jsem ode dveří, aby mohla vejít dovnitř.

"Nestalo se mu nic, že ne?" Možná až moc vystrašeně jsem se zeptala, soudě podle Samanthy pohledu.

"Ne, je v pořádku. Teda, jak se to vezme..."

"Jak jako?"

"Magic. Prostě a jednoduše - vím, že jsme si nesedly a když to řeknu na rovinu: nemám tě ráda. Ale mám ráda Siriuse. A on má rád tebe," Samantha na mě váhavě zatěkala očima.

"Co?" Musela jsem se prostě zeptat.

"Se Siriusem jsme kamarádi a přece chodí s tebou! Vždyť si vždycky vybral tebe, ne mě."

"Tak se na to díváš ty. Ale on si chtěl vybrat tebe. Jenomže si myslel, že ho nebudeš chtít. A tak se tahal se mnou, protože jsem byla zrovna po ruce!" Samantha naštvaně vyprskla. Nemyslím si ale, že tentokrát byla naštvaná na mě.

"Jak to můžeš vědět?"

Blondýna si prohrábla kudrnatý vlasy a tiše spustila: "Vidím, jak se na tebe dívá. Vždycky, když si myslí, že se já nedívám. Idiot. Jak se na mě nalepí jenom, když ty jdeš kolem a potom mě zase odstrčí. Jak chce, abys žárlila. Jak se vždycky, když jde kolem tebe, snaží vypadat co nejlíp, jak rád mluví o tom, co třeba zrovna děláš nebo si dělala - jako kdyby mě to snad zajímalo - "

"Tohle že dělá? Teda, to s tím koukáním jsem zjistila už dávno, protože..."

"Na něj taky koukáš," zamumlala Samanatha a já chtě nechtě musela přikývnout.

"Ale jinak... Počkej ale - proč mi to vlastně všechno říkáš? A proč s ním vlastně pořád jsi? A je to idiot, máš pravdu." Upřímně, to že by za mnou Samantha vůbec kdy přišla a ještě s tímhle jsem v životě nečekala.

"Protože si myslím, že je správné ti to říct. Měla bys to vědět. Trápí se kvůli tobě... A nemá odvahu - on, Sirius Black - ti to říct. Nejspíš. Protože on se dost podceňuje, když jde o tohle. Myslí si, že pro ostatní není dostatečně dobrý. Možná za to může i ta jeho rodina, slyšela jsem o ní spoustu věcí, který bych radši neslyšela... S tímhle nalož, jak chceš. Netuším, co mezi váma je, ale měla bys mu dát šanci. I kvůli mě, i když mě nemusíš, přece jenom, pořád ho mám ráda... I když jsem mu před chvílí dala kopačky - "

"Cože jsi udělala?"

"Rozešla jsem se s ním. Protože už mě nebavilo, jak mě využívá. Ze začátku jsem ho ale fakt měla ráda. Byl to sympaťák," Samantha se smutně pousmála.

Byla jsem lehce zmatená. Samantha de Lussierová za mnou přišla, aby mi řekla, že si myslí, že mě má rád její ex, kterej ještě před chvílí nebyl její ex a vlastně je to pěknej debil, ale aspoň mi pomohla uvědomit si, že ho mám vlastně asi taky ráda, přitom ještě před nějakou dobou mě s ním nemohla ani vidět... Fajn, jsem víc než lehce zmatená.

"Hm, děkuju asi..." Vypadlo ze mě po chvíli a chtěla nějak slušně Samanthu vystrčit, když se ozvala: "Myslím, že s tebou zůstane. Rád. Ne tak jako se mnou." Odtušila a mě až teď došlo, jak moc jí vlastně musel ublížit.

"Já - mrzí mě to," zamumlala jsem a Sam se pousmála. "To je v pohodě. Zasloužíš si ho, i když tě nemám ráda."

S těmi slovy se sama zvedla a s tichým pozdravem se vytratila ze dveří.

Já jí za několik minut následovala s tím, že se podívám do společenky. Nevěděla jsem, jak s tím, co mi řekla, naložit.

Mám teď hned za Siriusem přiběhnout a políbit ho? Čistě teoreticky by to asi ulehčilo dost věcí, ale přece jenom... Nejsem si jistá, jak by to dopadlo.

Nestihla jsem si ani sednout do křesla, když mi někdo zaklepal na rameno.
Otočila jsem se a zjistila, že je to Peter. Docela mě překvapilo, že ho vidím. Poslední dobou byl pořád někde... Pryč. Společně s Mary.

"Čau Mag. Hele, něco pro tebe mám," založil si ruce do kapes a já se na něj překvapeně usmála.

"Musíš ale do našeho pokoje," řekl a s tím zamířil ke schodům do klučičích ložnic.

Když jsem překročila práh toho jejich pelechu, okamžitě jsem vystartovala k oknu, protože to vypadalo, jako kdyby se tam aspoň dva dny vůbec nevětralo.

"Nedup tak, Křídloletko!" Uslyšela jsem odněkud Jamesův hlas. Nakonec mi došlo, že se ozývá z útrob zavřený skříně.

"Co sakra děláš ve skříni?"

"Schovávám se," křiknul, zatímco se Peter přehraboval v šuplíku. "Proč?" Nadzvedla jsem obočí a konečně se mi podařilo otevřít okno dokořán.

"Vypotřeboval Siriusovi celej gel na vlasy..." Zamumlal s úšklebkem Peter.

"Chtěl jsem si je jenom malinko uhladit, když půjdu s Lily, ale ono to pořád nešlo a nešlo. Ty mudlovský vynálezy totiž vůbec nefungujou. Každopádně Tichošlápek je teď dost nabručenej a já doufám, že mě nenajde."

Občas mi připomíná malý třeťáky. I když naštvanýho Siria bych potkat nechtěla, toho jsem si koneckonců dost užila v minulých letech.

"Tady to je!" Peter konečně vyštrachal obdélníkovou věc zabalenou v pomačkaným papíru. "Myslím, že se ti to bude líbit," zakmital na mě obočím a já už se začínala obávat toho, co je vevnitř.

Roztrhla jsem papír a upřela pohled na fotku v rámečku, která byla vyfocená skoro před dvěma rokama na Peterův starej foťák.

Při pohledu na mě, celou promáčenou, stojící uprostřed louže, s naprosto zmateným výrazem a rozcuchanýma vlasama a vedle mě Sirius do půl těla nahej s napřaženou rukou, aby Peterovi foťák co nejdřív vzal, jsem se prostě musela usmát. Ještě k tomu jsme se na tý fotce hýbali, protože to bylo focený kouzelnickým foťákem, takže opravdu krása. (P.a. MS 11. kap.)

Živě jsem si to ráno pamatovala. Nechtělo se mi vstát a tak mě Moon polila a potom na mě zavolala Siriuse, kterej mě úspěšně probral. Nakonec jsem ho naštvaně, celá mokrá, prohnala po Bradavicích, než jsme narazili na Brumbála.

Trochu mě zamrzelo, když mi došlo, že v tu dobu jsem Siriuse opravdu neměla ráda.

"To si můžu nechat?" Otočila jsem se na Petera a ten s úsměvem přikývnul. "Kdybys nevlastnila takovej skvost, byla by to škoda."

Zrovna v momentě, kdy se začal Jelínek dožadovat toho, abysme mu fotku taky ukázali, (bál se vylézt ze skříně) do ložnice vtrhnul jako velká voda Sirius.

Nevypadal úplně nejlíp, měl kruhy pod očima, zmořenej výraz a na tváři zarudlej škrábanec. Předvčerejší úplněk a kopačky od jeho holky. I když si jí, podle toho, co Samanatha říkala, moc nevážil. Idiot. Ale takhle to měl asi se všema holkama, který kdy měl... Trochu se začínám obávat toho, že to se mnou dopadne stejně. Jestli teda někdy něco bude.

"Byl jsem u Rema na ošetřovně. Je v pohodě," zamumlal jenom tak do éteru a pak si všimnul mě.

Očima zabloudil k fotce co jsem držela v rukou a při pohledu na ní mu zacukaly koutky.

"To byly časy, co Lloydová?" Nadhodil a když procházel kolem, nenápadně mi prstama zavadil o ruku.

"Neviděli jste někdo Dvanácteráka? Protože to trdlo mi vypotřebovalo celej novej gel na vlasy! Prej kvůli Evansce. Stejně mu ten gel nepomáhá, takže nechápu, proč to dělá - "

"Pomáhá!" Ozvalo se ze skříně a já protočila očima.

Jako malý. Ale mohli si to dovolit, vždyť v Bradavicích jsme byli v bezpečí, daleko od toho bláznovství tam venku... To nás teprve čekalo.

Úplně o ničem kapitola, ale já jsem šťastná, že jsem byla schopná napsat aspoň něco.
A fakt moc se omlouvám, že teď tři týdny nic nevycházelo, ale nejdřív jsem byla na táboře a potom na dovolený, takže nebyl vůbec čas... (on vlastně pořád není, tohle píšu v půl čtvrtý v noci a je zázrak, že vůbec myslím, takže ehm ehm)
A když budu upřímná, tak poslední dobou ani chuť :(
Ale to se snad nějak spraví a zase se do toho dostanu :D
Btw. za 7 kapitol je tu konec tohohle díluu.
1600 slov <3