Zablýsklo se mu v očích, když si na důkaz svých slov vyhrnul rukáv a na zápěstí se mu černě zalesklo čerstvé znamení zla.

S bušícím srdcem jsme s Moon mířily k velkýmu zlatýmu orlovi, kterej označoval vstup do Brumbálovy ředitelny.

Dva týdny od mojí dohody s Brumbálem utekly jako voda a tak teď stojíme před jeho ředitelnou a trefujeme správný heslo.

Abych byla upřímná, nějakou dobu mi trvalo, než se mi podařilo přemluvit Moon k tomu, že opravdu chceme zjistit, kdo vlastně jsme, ale jsme tu.

U hesla cukrkandlový švábi se orel pohnul a odhalil nám schodiště, po kterým jsme vystoupaly až nahoru ke dřevěným dveřím a Moon zaklepala.

Dveře se sami od sebe otevřely a naskytnul se nám pohled na prostornou ředitelnu, společně s Brumbálem sedícím za stolem, kterej sídlil uprostřed místnosti.

"Takže jak vidím, přišly jste," Brumbál se na nás díval zpod půlměsícových brýlí a usmíval se. "Posaďte se, prosím," ukázal na dvě červený křesla, který se najednou objevily před jeho stolem.

"Přišly," řekla jsem, protože jsem měla pocit, že bych něco říct měla.

"Lloydovi. Vy jste přišly, protože byste chtěly vědět něco o vašem původu, že?" Zkoumavě se na nás zadíval.

"Ano. Mohl byste nám říct všechno, co o nás víte? Prosím," vydechla jsem a Moon pomalu přikývla. Dneska byla celá taková tichá. Což ona je tichá i obyčejně, ale dneska o něco víc, než obvykle.

A mimochodem když o tom tak přemýšlím, jestli o nás Brumbál opravdu většinu věcí ví, je to trochu děsivý. To takhle fakt ví všechno o všech? Jak říkám, děsivý.

Ředitel si poposadil brýle na nose a začal: "Dobrá, začal bych tím, co už asi víte. Nemáte všechnu vaší paměť. Vzpomínky na dětství vám chybí... Myslím, že je vám dost jasné, že jste je neztratily pádem ze schodů, jak vám říkaly vychovatelky ze sirotčince, je to tak?"

"Je," přikývla jsem. Jak může vědět i to, že jsme spadly ze schodů? Jako fakt?

"Někdo nám je musel vymazat," ozvala se poprvý za celou dobu Moon.

"Přesně tak," přisvědčil Brumbál. "Ten někdo byli bystrozoři. Jako první musíte pochopit, že to udělali pro vaše dobro a proto, aby vás ochránili. Ani já osobně si nemyslím, že by bylo dobré, kdyby vám ty vzpomínky zůstaly. Mohly byste s tím v tak nízkém věku mít problémy."

"A proč nám je vůbec museli mazat? Proč jsme prostě nemohly žít s rodičema?" Vyhrkla jsem.

"Váš otec... Váš otec pocházel z čistokrevné kouzelnické rodiny, která si nechávala záležet na tradici a obzvláště na čistotě krve. Po generace byli všichni z jeho rodiny Moudrým kloboukem zařazováni do Nebelvíru a byli na to, jako praví Nebelvíři, patřičně hrdí. Váš otec byl také, nepříliš překvapivě, zařazen do Nebelvíru. Nejspíš právě po něm jste skončily ve stejné koleji," Brumbál na nás mrknul a potom pokračoval.

"Dál je to jednoduché, protože v čistokrevných rodinách se to občas stává. Matka vašeho otce, vaše babička, mu našla vhodnou snoubenku, kterou by si mohl vzít a pokračovat tak v čistokrevné linii jeho rodiny. On jí ale nechtěl, protože byl až po uši zamilovaný do vaší matky. Ta ale ani v nejmenším podle jeho rodičů nepřipadala v úvahu. Nebyla čistokrevná, protože měla sestru motáka  a navíc chodila do Havraspáru. Váš otec jí ale tolik chtěl, že se po dokončení sedmého ročníku v Bradavicích domů nevrátil a místo toho utekl s vaší matkou a začali spolu bydlet," ředitel se na chvíli odmlčel.

Já se to mezitím snažila zpracovat. Zatím to znělo jako nějakej romantickej příběh... On se do ní zamiloval a tak si jí prostě vzal... Stejně ale pořád nevidím důvod, proč by nám měli mazat paměť.

Po chvíli si Brumbál odkašlal a pokračoval: "To se rodině vašeho otce ale vůbec nelíbilo a snažila se vaší matky zbavit... Museli se skrývat, až do doby, než vaší matku napadlo, jak by konečně mohli být v bezpečí. Tady nastává ten problém. Přemluvila vašeho otce, aby se přidali k Voldemortovi."

Vykulila jsem oči a zmateně zamrkala. Nikdy jsem si nemyslela... Ani mě nenapadlo, že by moji rodiče mohli... Moon vedle mě nápadně zbledla.

"Já osobně si myslím, že ale nebyli zlí. Nebo nechtěli být. Bylo to už poměrně dávno, v tu dobu válka ještě ani pořádně nezačala a lord Voldemort nebyl tak obávaný, ani známý. Vašim rodičům to asi přišlo jako nejlepší možné řešení. Samozřejmě, i já jsem jim nabízel svou pomoc, protože mi bylo jasné, že rozhořčení členi čistokrevné rodiny by neměli problém zabít, ale oni mou pomoc odmítli. Namísto toho se, jak už víte, přidali k Voldemortovi, který jim poskytnul dostatečnou ochranu a oni se nějakou dobu nemuseli ničeho obávat."

Nevím, proč mě vůbec překvapuje, že Brumbál rodiče znal.

A asi bych si potřebovala pořádně protřídit myšlenky, protože nevím, jaká další informace ještě může vyplout na povrch.

"Jak šel čas, narodily jste se vy dvě a Voldemortova moc ještě víc sílila. Vaši rodiče už nemohli couvnout a tak pořád poslušně zůstávali na jeho straně. Jednoho dne ale byli obviněni ze smrtijedství, nakonec se sehnal i dostatek důkazů a tak si pro ně bystrozoři přišli... A odvedli je do Azkabanu. Vy jste ještě nebyly dost velké na to, aby vám vzpomínky nechali, protože byste nepochopily, kam vaši rodiče zmizeli. Podle bystrozorů to bylo jediné možné řešení."

Zaraženě jsem se snažila všechno zpracovat. Jo, smysl to docela dává. Stejně se mi tomu vůbec nechce věřit... Nevím, co jsem čekala, ale tohle by mě v životě nenapadlo.

Vždyť moji rodiče... Smrtijedi... Můžou být už dávno mrtví... S největší pravděpodobností jsou... Ve skrytu duše jsem vždycky doufala, že se jednoho dne kouzelně objeví a odvedou nás domů a budeme spolu šťastně žít...

Teď se všechny moje představy rozpadly a v oku mě zaštípala slza. Rychle jsem zamrkala, aby zmizela. Teď totiž na slzy není vhodnej čas. (A navíc by byl docela trapas rozbrečet se přímo před ředitelem.)

Narovnala jsem se v křesle a znovu upřela pohled na Brumbála, zrovna, když se ozvala Moon.

"A co ale dělal Regulus Black v Altaiřiných vzpomínkách?" Zeptala se a pak ještě dodala: "A proč se vůbec vracejí? Ty vzpomínky?"

"Nemůžu vám to říct úplně přesně, s vašimi rodiči jsem od té doby, co odmítli mou pomoc nebyl v kontaktu. Všechno tohle vím od bystrozorů z ministerstva. Vím ale, že vaši rodiče udržovali vřelé vztahy s Walburgou Blackovou a proto je dost možné, že jste si spolu jako malí hráli."

"Jak je ale možný, že oni si nás nepamatujou?" Řekla jsem.

"Také jim vymazali paměť. Ale jenom na vás. Protože vy jste si nepamatovali je a bylo jasné, že se tady v Bradavicích někdy potkáte. Potom by bylo dost zvláštní, kdyby vy jste je nikdy v životě neviděli a oni by věděli, o koho jde a nebo by si o vás alespoň něco málo pamatovali. A ještě než se zeptáte - ne, bratři Blackovi neví o tom, že jim některé vzpomínky chybí. Je jich málo a navíc byli příliš malí na to, aby je to napadlo a postupně na to úplně zapomněli."

To docela dává smysl. Stejně je to divný... Chce mi říct, že jsem Siriuse znala vlastně už odmalička? Možná proto jsme v tom vlaku, když jsme se poprvý uviděli, na sebe tak divně zírali. Byli jsme si povědomí, ale nedokázali jsme určit odkud. Hm, a potom mi on podkopnul nohu a já ho kopla do rozkroku.

"Abych odpověděl na vaší další otázku," ozval se Brumbál znovu. "Vzpomínky se vám vracejí protože už byly skrývané moc dlouho. Když se maže tolik paměti, nedokáží se vzpomínky ztratit navždy... Jedině, kdyby se zapomínací kouzlo obnovovalo a to se ale neobnovilo ani jednou. Vzpomínky se vám začaly vracet už minulý rok právě proto, že zapomínací kouzlo už začalo opadat."

"Ještě mám otázku," skočila jsem Brumbálovi do řeči. "Jak to, že Severus Snape ví, jak se jmenovala naše máma a celkově toho o nás věděl víc, než my sami?"

Ředitel si povzdechnul, ale potom ochotně spustil: "Pan Snape nežije zrovna v pokojné rodině. Domnívám se, že ví spoustu věcí, které by vědět vůbec neměl. Jako například tohle. Je dost možné, že se o tom všem, co se s vaší rodinou stalo, bavili jeho rodiče, když se zrovna nehádali a on si to zapamatoval a když měl příležitost, dal vám o tom vědět."

Fajn, tohle beru. Aspoň že nejsem jeho příbuzná, nebo tak něco. Protože Snapea doopravdy nemusím.

"Um, pane profesore ještě jedna otázka. Profesorka astronomie, Lucinda Sinistrová, se zmiňovala o naší matce. Teda myslím. Říkala něco o Alii, stejně jako Snape - "

"Ptáte se, jak je možné, že jí znala? Vaše matka a Lucinda bývaly nejlepší přítelkyně. Do té doby, než se Alia přidala k Voldemortovi."

Alia... Doopravdy se máma jmenovala Alia. Zajímavý jméno. Ale co táta? "Další otázka," podívala jsem se na ředitele. "Jak se jmenovali celými jmény? Naši rodiče?"

Brumbál se na mě usmál a poposadil si brýle na nose, než konečně začal. "Vaše matka se jmenovala Alia Roseltová a váš otec Lionel Harper."

O Harperových se Reg několikrát zmiňoval. Kdyby jenom tušil...

"Takže to znamená, že já a Altair jsme vlastně Magic a Natessa Harperovi?" Odtušila Moon.

"Ne tak docela," zakroutil hlavou Brumbál a já tázavě pozvedla obočí.

"Vaše příjmení a první jména vlastně nejsou vaše pravé jména. Vybrali je na ministerstvu. Nebylo žádoucí, aby vám zůstávaly vaše pravé jména, hlavně, když vaši rodiče byli pod stejným jménem zavření v Azkabanu a kdekdo je znal."

Jednu věc nemůžu pochopit a to, proč, Merline proč zrovna mě museli dát tak stupidní jméno jako je Magic?

Ale jinak musím říct, že skrývat naší identitu se jim opravdu podařilo. Dokonce jí skryli i před námi samotnými.

"Doopravdy jste byly pojmenovány Altair Hébé a Moon Eufrosydé Harperovi. Jména z řecké mytologie byla v rodině vaší matky zvykem."

Merline. Nepobírám to. Potřebuju čas na zpracování.

Já vlastně nejsem Magic, ale Altair. Moon není žádná Tessa, ale prostě Moon. 

Na druhou je to docela logický, protože s Moon jsme si odjakživa říkali druhýma jménama a ani jedna jsme netušily proč. Prostě se nám to asi líbilo a přišlo nám to... No, povědomý.

Několik minut se ozývalo jenom bzučení Brumbálových podivných přístrojů a všichni tři jsme byli zahloubaní do svých myšlenek. Teď začínám trochu pochybovat o tom, že jsem byla připravená to všechno zjistit.

"Proč jsme ale musely jít do sirotčince?" Ozvala se Moon. To by mě rozhodně zajimalo, i když už jsem tušila odpověď.

"To je jednoduché, nikdo z vašich rodinných příslušníků nebyl buď vhodný na výchovu dvou malých dětí, anebo prostě... Nebyl."

"Ale co ta mámina sestra? Zmiňoval jste se o ní. Ta, co je prý moták," namítla jsem.

"Miryam Roseltová. Ta byla jednou z možností. Podle mých zdrojů se jí ale nepovedlo nikde nalézt, s největší pravděpodobností se odstěhovala někam pryč. Už několik let o ní nejsou žádné zprávy."

Aha. Trochu mě to mrzí, i když ji vůbec neznám. Při troše štěstí jsem mohla žít u vlastní tety...

Zase se rozhostilo ticho a já skoro jako bych slyšela, jak mi to v hlavě šrotuje. Jsem si jistá, že to bude šrotovat ještě hodně dlouho.

Nevím, jak dlouhá doba uběhla, když se Brumbál zvedl a zamířil ke zlaté skříňce pověšené u zdi. Otevřel jí a zevnitř vyndal dvě malé lahvičky. Vevnitř v lahvičkách to vypadalo na nějaký lektvary.

"Mám na vás důležitou otázku," zadíval se na nás ředitel. "Pokud vypijete tento lektvar, vaše vzpomínky se vám při troše štěstí za několik hodin všechny vrátí. Madam Pomfreyová lektvary na mojí prosbu umíchala, protože jsem se v tom, že dorazíte, očividně nemýlil. A jen tak mezi námi, na ministerstvu nemají tušení, že jsem vám tohle všechno řekl, ale to jenom tak mimochodem," mrknul na nás a potom pokračoval, "a tak se vás ptám - chcete vrátit vaše vzpomínky? Pokud odmítnete, vůbec nic se neděje - "

"Ano. Chci," vyhrkla jsem dřív, než stačil domluvit. Moon vedle mě, pořád ještě trochu bledá, zamyšleně skenovala pohledem obsah ampulek s lektvarem.

Upřímně, čekala jsem to navracení vzpomínek složitější. Nikdy by mě nenapadlo, že je to vlastně tak jednoduchý.

"Jistě. A vy?" Podíval se Brumbál na Moon a ta pomalu, trochu nejistě přikývla. "Ano," zamumlala.

"Dobrá tedy. V tom případě je tohle vaše," podal nám ampulky a já svojí hned otevřela. Protože jestli chci vědět všechno, tak opravdu všechno.

Podívala jsem se na Moon. Ta se dívala na mě. Nenápadně jsme na sebe kývly a potom jsme obě najednou lektvar až do poslední kapky vypily.

Cítila jsem, jak mi kouzelná tekutina stýká krkem a najednou jsem se cítila tak nějak... Úplně. Jako kdybych konečně našla ten jeden kousek, kterej mi doteď chyběl.

Trochu mě zklamalo, že se vlastně nic moc po vypití toho lektvaru nestalo, ale nejspíš je fakt pravda, že začne působit až za několik hodin.

Brumbál nás obě zamyšleně pozoroval, až se najednou zničehonic konverzativním tónem ozval: "Tak to je všechno, co o vás vím. Ptal jsem se na vás několika lidí, kteří o vás pravděpodobně měli něco vědět, prolistoval jsem několik vydání Denních věštců a sám si pořádně zavzpomínal. Byla to docela zábava po vší té práci," Brumbálovy oči se na nás zpod půlměsícových brýlí vesele usmívaly.

V duchu jsem si oddechla. Aspoň, že ho to bavilo. Cítila jsem se totiž trochu provinile, když kvůli nám obětovali tolik času...

"Děkujeme vám moc. Za všechno," ozvala se Moon a zvedla se z křesla. Já jí napodobila a taky poděkovala. Jednoznačně jsem totiž měla za co děkovat.

Brumbál nás vyprovodil až před dveře jeho kabinetu a potom jsme se obě mlčky vydaly směrem ke společence.

V hlavě mi běželo několik myšlenek najednou a někde vzadu v mysli se mi pomalu začínaly míhat nejasný siluety věcí, který jsem nikdy předtím neviděla. To jsem moc dobře znala. Vracející se vzpomínky.

Nedokázala jsem se zaměřit na jednu myšlenku najednou. Bylo toho tolik, nad čím bych ráda přemýšlela. Rodiče se stali Smrtijedi, protože tátova rodina je asi stejně padlá na hlavu jako Siriusova a nakonec je to přivedlo až do Azkabanu... Píchlo mě u srdce. Rodiče nemohli být zlí lidi. Prostě nemohli. Vždyť jsou to moji rodiče.

Ani jednou za celou dobu jsem nepomyslela na to, když teď vím, kdo je moje rodina, že bych jí mohla navštívit. Už jenom proto, co chtěli udělat mámě.

"Tak odteď jsme Harperovi, co?" Otočila jsem se s vyrovnaným úsměvem na Moon, když nás od společenky dělilo už jenom pár posledních metrů.

Moon se ke mě otočila s podobným úsměvem a odtušila: "Vždycky jsme byly Harperovi. Vždycky, Tair." A s tím se rozešla dál chodbou.

Já jí následovala a došlo mi, že to, co říkala, byla vlastně pravda. Opravdu jsem a vždycky jsem byla Altair Harperová. Žádná Magic, žádná Lloydová. Jsem prostě Altair. Hvězda.

Unaveně jsem se sama pro sebe usmála a prolezla obrazem do společenky.

Na to, abych to všechno zpracovala budu nejspíš potřebovat čokoládu. Hodně čokolády. Už teď je mi líto Remových zásob.

Tak a je to konečně venku xD (taky už bylo načase)
Btw. doufám, že to dává smysl (eh, psala jsem to uprostřed noci...) všechno jsem trochu pozměnila, takže to není tak, jak jsem to plánovala, ale takhle mi to přijde logičtější...
A nejspíš až budu dělat korekci celýho příběhu, tak tuhle kapitolu přepíšu :3 (ofc nebudu měnit obsah, ale jenom to jinak zformuluju xd)
A jinak úplně mimo mísu, všem přeju ještě super zbytek prázdnin :D
2500 slov <3

any

Důležitý PS: dneska odjíždím na dva týdny na tábor a s největší pravděpodobností nestihnu vydat kapitolu. Budu se snažit jí stihnout vydat mezi dvěma běhama, ale nic neslibuju, takže uvidíme <3 ❤️