"Debile," doubla jsem do něj loktem a Sirius na mě mrknul, "Už jsem si myslel, že na to zapomeneš."

Lily nervózně přecházela po ložnici a každou chvíli se koukla na hodinky. Nakonec se zhluboka nadechla, strčila si hůlku do kapsy a už asi po tisícátý se podívala na svůj odraz v zrcadle.

Samozřejmě žádnou chybičku nezpozorovala, protože se takhle kontrolovala už přes půl hodiny.

Když za další dvě minuty sklouzl její pohled k hodinkám na jejím zápěstí, sama pro sebe si něco zamumlala a otočila se ke mně.

"Už půjdu," řekla a já pozvedla obočí. "Ale vždyť máš ještě asi deset minut."

"Já vím... Ale jsem tak nervózní, že už nemůžu ani čekat. Myslíš, že to nepokazím? Chci, aby to dopadlo co nejlíp..."

"Jasně, že to nepokazíš! Nemáš co pokazit, James na tobě navíc zbožňuje úplně všechno, takže myslím, že tvoje obavy jsou úplně zbytečný," opáčila jsem.

Protože jak se ukázalo, tak James se jí na tý hlídce, na kterou jsme mu se Siriusem přáli hodně štěstí, zeptal, jestli s ním nechce jít ven. Myslím, že je to něco jako rande. Neoficiální.

"Ne, právě že zbytečný vůbec nejsou!" Ohradila se Lils. "Celý ty roky měl v hlavě něco jako můj... Ideál, chápeš. A teď doopravdy zjistí, jaká jsem a co když se mu to nebude líbit? Merline... Možná bych tam neměla chodit - "

"Lily Evansová! Teď zavři pusu a prostě za ním běž! James se na tebe jenom tak nevykašle a navíc seš naprosto úžasná holka, jinak bych se s tebou ani nebavila, protože já se bavím jenom s úžasnýma lidma. Přestaň si s tím lámat hlavu a jdi do toho. Prostě žij!" A navíc už jí James stejnak zná a myslím, že moc dobře ví, jaká je a do čeho jde.

Dostrkala jsem jí ke dveřím a s povzbudivým výrazem jsem za ní zavřela. Fajn, to možná nebylo úplně povzbudivý, ale musela jsem něco udělat.

Takže to bysme měli. Zajímalo by mě, jestli je i Jelínek teď tak nervózní jako Lils. S největší pravděpodobností je.

Chvíli potom, co jsem vyhodila Lily, se dveře zase otevřely a dovnitř vpadla Claire ruku v ruce s Hestiou a když mě zaregistrovala, zaraženě se na mě usmála a společně s Havraspárkou si sedly na postel.

Sedly. Naštěstí.

Mimochodem už to bylo několik dní, co spolu byly v těch Prasinkách a všechno se zase vyřešilo. Nebo to tak aspoň vypadá. Docela klišé ten jejich vztah. Ale líbí se mi to.

Nevím, kdy chcou ten vztah oznámit celým Bradavicím, ale jak znám Claire, nejspíš už se s tím nevydrží dlouho tajit. Hlavně, jestli je šťastná. Což nejspíš je.

Se vzdychnutím jsem si složila pergameny, který jsem měla rozházený po podlaze (snažila jsem se učit, ale moc to nedopadlo...) a poskládala je do šuplíku.

Rozhodla jsem se tam holky radši nechat o samotě a vydala se do společenky. Zamířila jsem za Peterem a Remusem, který seděli v křesle u krbu a nejspíš patlali domácí úkoly.

Sedla jsem si k nim a rozhlídla se. Siriuse jsem tu nikde neviděla. Když Remus zaregistroval, že se po něm dívám, kývnul hlavou směrem k ložnicím a já pochopila. Nejspíš si tam zase válí šunky.

Sklonila jsem se k Peterovi, kterej se v eseji z přeměňování úplně topil a snažila se mu nějak pomoct. (A upřímně, topila jsem se v tom taky, takže nás nakonec musel zachránit Rem.)

Za půlhodinu dohadování o tom, co si myslíme, že má být správně a Remusových početných protočení očí jsme měli esej za sebou. Konečně.

Vůbec nechápu, proč jsou všechny úkoly od Minnie tak náročný. My nejsme Einsteinové a nevíme všechno. I když Rem možná jo... Ale stejně. A navíc Rem je koneckonců jenom jeden.

Vyčerpaně jsem se opřela do křesla a pozorovala plameny v krbu. Ve společence bylo teplo i bez nich, takže sice v krbu plály, ale vůbec nehřály. Což je dost praktický mimochodem.

Zívla jsem a vyložila si nohy na opěrku. Možná sebou Péťa má Bertíkovy fazolky... Za zeptání nic nedám.

Z pohledu vypravěče:

Nedaleko od křesel, ve kterých se rozvalovala Magic a dva Poberti, seděla v nebelvírské společenské místnosti trojice kamarádek.

Alice Fortescueová něco brkem psala na pergamen a cukaly jí u toho koutky, tmavovláska právě krasopisným Vaše Dorcas podepsala dopis svým rodičům, který chtěla ten večer poslat a Mary MacDonaldová sedící na pohovce vedle ní zrovna rozkládala Denního věštce, kterého jí dnes na snídani doručila sova.

Brunetka prolistovala několik prvních stran novin, až narazila na článek, který jí zaujal a nachvíli se začetla.

Dorcas mezitím dopis vložila do obálky a znuděně začala pozorovat své spolužáky a snažila se přijít na to, proč se Alice u každého druhého slova co napsala, usmívá.

Nakonec Mary otočila věštce na další stranu a ve chvíli, kdy její oči přelétly po prvních řádcích, se jí rozbušilo srdce a nepříjemně píchlo na levém zápěstí.

Zbrkle začala očima přejíždět po jménech obětí Smrtijedů, za které i ona nesla malou vinu.

Smrtijedka. Stala se z ní Smrtijedka. Vražedkyně. Sice Mary sama nikoho nezabila, ale všichni tihle lidé... Cítila se vinná, i když je nikdy v životě neviděla. Cítila ten nepříjemný tlak v hrudi. Tu úzkost.

Když zaznamenala ta tři jména, nebyla schopná nic udělat. Měla pocit, jako by se jí úplně zastavil dech.

Najednou jí z oka ukápla slza, která si brázdila slanou cestičku přes její tvář. A potom druhá, třetí.

"Mar? Mary! Jsi v pořádku? Co se stalo?" Najednou brunetka cítila, jak s ní někdo třese. Rychle zamrkala a zadívala se Dorcas do zmatených očí.

Mary si doteď ani neuvědomila, že brečela. Rychle zamrkala a snažila se setřít si slzy.

"Já - " Zlomil se jí hlas a bez dalšího slova podala Dorcas Denního věštce. Už i Alice se neusmívala nad pergamenem, na který psala, ale starostlivě si svou kamarádku prohlížela.

Dorcas se třásly ruce, když si noviny převzala. Tušila, co tam mohla Mary uvidět. A za chvíli si toho taky všimla.

Ty tři jména. Opravdu tam stály, černé na bílém. Tmavovláska měla pocit, jako kdyby se jí zatmělo před očima.

"To - to nemůže být pravda..." Vydechla zděšeně, ale oči už se jí bezděčně plnily slzami stejně jako Maryiny.

Thomas, Erina a Allison Meadowesovi, stálo na seznamu obětí, které zahynuly při Smrtijedském útoku předešlý večer.

"Slyšela jsem o tom, že se v naší čtvrti něco stalo," vzlykala Dorcas, "ale netušila - netušila jsem, že - "

"Je mi to strašně líto," Alice se ani nemusela dívat do novin, aby si uvědomila, co se stalo.

Snažila se Doře pomoct, ale vůbec netušila jak. Nakonec jí jemně objala a snažila se zamrkat vlastní slzy.

Meadowesovi znala, byla u nich několikrát na prázdninách a moc dobře věděla, že oni byli ti poslední, kteří by si tenhle osud zasloužili.

Mary bezmocně pozorovala Dorcas a pochvíli Alici pomohla jí dotáhnout nahoru do jejich ložnice, protože ve společence na ně každý koukal a to nebylo zrovna dvakrát příjemné.

Hned potom Mary z ložnice bez jediného slova vyběhla. Proběhla celou společenkou a už se ani nesnažila zakrývat slzy.

Bylo jí jasné, že řasenku musí mít rozetřenou asi úplně všude, ale na tom jí ani v nejmenším zrovna teď nezáleželo.

"MacDonaldová?!" Nějaký z jejich spolužáků za ní křiknul, ale ona si toho nevšímala a protáhla se obrazem.

Běžela dál až se udýchaně zastavila před Astronomickou věží. Až teď si uvědomila, že jí sledovaly tři osoby.

Zmateně jí pozorovala Magic, Remus a Peter. Mary je propálila pohledem. "Běžte pryč."

"Mar? Jsi v pohodě - " Zeptala se ustaraně blondýnka, ale Mary jí nenechala domluvit.

"Jsem naprosto v pořádku! Vy taky hned musíte být všude," propálila Remuse a Magic pohledem. Očividně vůbec nebyla ve své kůži.

"Můžete mě teď nechat samotnou? Jestli tak moc chcete zjistit o co jde, běžte si najít Dorcas!" Křikla, ale zlomil se jí hlas.

"Já - my jsme ti jenom chtěli pomoct," vydechla blondýnka a Remus přikývnul. Jediný Peter nejspíš pochopil, co s Mary doopravdy je.

"Běžte," otočil se na dvojici, která ho doprovázela. "Co?" Mag se na něj zmateně podívala.

"Běžte. Já Mary pomůžu. Fakt. Věřte mi," zadíval se Remusovi prosebně do očí.

"Tak dobře... Mag pojď," zatáhnul jeho kamarádku za rukáv. Magic se naposledy smutně otočila na Mary, ale potom s Remem opravdu zamířila zpátky do společenky.

"Můžu tam jít s tebou?" Kývnul Peter směrem ke schodišti, které vedlo na Astronomickou věž. Brunetka po chvíli zaváhání přikývla a vydupala po schodech nahoru.

"Můžeme za to my, Petere," zabodla mu uslzený pohled do očí, jakmile stáli u kovového zábradlí na vrcholku věže.

"Cože? Mar, nemluv hlouposti, vždyť jsme o tom útoku neměli tušení a navíc jsme tam ani nebyli - "

"Jenomže je to jako kdybychom to udělali! Jsme jedni z nich, rozumíš tomu?! Jsme... Jsme vrazi, Petere. My - já - " Zlomil se jí hlas. Znovu.

"Mary. Udělali jsme to pro dobro všech. Pro další generace."

"To je hloupost! Vždyť Allison... Allison, Dořina sestra, možná byla kouzelnice. Bylo jí pět let! Co když zabili mocnou kouzelnici? Jen tak?!"

"Stejně byla mudlorozená..." Namítl Poberta a brunetka po něm naštvaně loupla očima. Kdy se Peter tak změnil? Běželo jí hlavou.

"No a?! Mohla žít... Petere já nechci. Nechci! Nechci jen tak zabíjet, protože si to on usmyslí. Já... Co jsem to udělala?" Svezla se na kolena a hlavu si skryla do dlaní.

"To co jsi musela Mar. Jinak by tě zabil, stejně jako je."

"A co když ne? Co kdyby se nám ho podařilo porazit?" Špitla tiše skrze vzlyky.

"Nám?" Peter se hořce zasmál.

"Nikdo ho neporazí. Nikdy. A navíc, my proti němu nebojujeme, pamatuješ? Jsme přece na jeho straně."

Zablýsklo se mu v očích, když si na důkaz svých slov vyhrnul rukáv a na zápěstí se mu černě zalesklo čerstvé znamení zla.

Trošku rip Mary xD
A i Dorcas vlastně :( Ale musela jsem to udělat :')
Btw. kapitola zase úplně o ničem, když nepočítáme tu poslední větu, ale tak co už no xD
Mimochodem v příští kapitole se odhalí Magičin a Tessin původ :D
Doufám, že to aspoň nějak půjde pochopit a že to stihnu napsat... Protože se obávám, že ne xD
Ale uvidíme :3
1655 slov <3

any🦋