"Když se koukám do zrcadla, mám hezčí," mrkla jsem na něj, vystoupala po schodišti nahoru a v zádech pořád cítila jeho pobavenej pohled.

Z pohledu Bonnie:

Rychle jsem si zapínala poslední knoflíčky na košili a snažila se urovnat si vrabčí hnízdo ve světle hnědých vlasech.

Gideon za mnou se tiše, při pohledu na mojí bezmocnost, za kterou mohly moje vlasy, pobaveně pochechtával.

Zamračeně jsem se na něj otočila. "Tak mi pojď pomoct, když seš tak chytrej. A navíc jsi to sám způsobil," zablýsko se mi v očích a Gid ke mně elegantně přistoupil.

"Jak si přeješ, Bonnbónku," ozval se mi těsně u ucha. "Neříkej mi Bonnbónku!" Ohradila jsem se, ale když mi jeho prsty začaly něžně pročesávat hnědý kadeře, uvolněně jsem zavřela oči.

"Ale já si nemůžu pomoct, když seš tak sladká," zašklebil se na mě a já protočila očima.

Pak jsem se na něj znovu pozorně zadívala. Zrzavý kudrny mu ladně spadaly přes čelo, na jemně opáleným obličeji mu tančily pihy a tvář mu zdobil úsměv.

Naklonila jsem se k němu a prudce ho políbila, až škobrtnul dozadu a narazil do jedný z lavic.

"Za to, že seš ještě sladší," mrkla jsem na něj, potom si posbírala brašnu a společně  jsme opustili prázdnou učebnu, kde jsme se asi před půl hodinou zašili a... Užívali si vzájemné přítomnosti.

Propletli jsme si prsty a vyrazili po bradavických chodbách směrem do Velké síně, kde jsme měli v plánu povečeřet s Magic.

Když jsme tam dorazili, Magic už u nebelvírskýho stolu s podepřenou hlavou seděla a nepřítomně koukala do zdi.

Nebo jsem si alespoň myslela, že koukala do zdi do tý doby, než jsem si uvědomila, že to vlastně není žádná zeď, ale Sirius.

Ten se naštvaně o něčem dohadoval se Samanthou, která pořád zalítávala pohledem ke druhý půlce stolu, kde seděla Magic a dost očividně, stejně jako já, právě přemýšlela, o čem se ty dva dohadujou.

Gideon mi stisknul ruku a zapluli jsme na volný místa vedle Mag. Ta překvapeně zvedla hlavu a zchlíple se usmála.

"Ahoj," vypadlo z ní a jako na povel si začala nandávat jídlo na talíř. Ještě před dvěma hodinama byla veselá jako obvykle. Takže za její náladu nejspíš může Sirius. A Samantha.

Pro Merlina, takhle to dál prostě nejde! Ať si už konečně Black rozmyslí, co vlastně chce, protože jinak to nedopadne dobře pro něj, Samanthu a ani Magic.

"Proč bys potřebovala Siriuse?" Zeptala se mě překvapeně Magic po tom, co jsme opustili síň a vyprovodili jí ke společence.

Gideon se na mě zadíval asi stejně zaraženě, jako Mag.

"Uh, teda... Já si s ním chci jenom o něčem promluvit," vypadlo ze mě a Magic na mě vrhla tázavý pohled, ale nakonec s pokrčením ramen zmizela ve společence, že se po něm podívá.

"O čem bys s ním chtěla mluvit prosímtě? A doufám, že ví, že kdyby na tebe jenom sáhnul, tak mu zpřelámu - "

"Jasně, s tím určitě počítá, neboj se. A chci mluvit o... No, nech se překvapit, možná se to dozvíš," mrkla jsem na něj a Gideon sice ještě pořád vypadal nakrknutě, ale aspoň už do toho víc nerýpal.

Za necelý dvě minuty se obraz znovu odklopil a vyšel z něj Tichošlápek s Magic v patách.

Zaraženě se na mě podíval, potom mě ale poslušně následoval do nejbližší učebny. Zavřela jsem za námi dveře, protože jsem opravdu nepotřebovala, aby nás někdo odposlouchával a potom jsem se otočila čelem k Nebelvírovi.

Ten se pobaveně šklebil, opřel se o roh lavice a založil si ruce v bok. "Tak co po mě chceš? Ehm...?"

"Bonnie. Znáš mě, mimochodem," vrátila jsem mu úšklebek a on se na mě zaraženě zadíval.

"Fajn, Bonnie, co pro tebe můžu udělat? Víš, neber si to osobně, ale teď mě trošku děsíš," významně pozvednul obočí, "ale jestli chceš tu jednu věc, tak na to zapomeň."

"Ne, to ne!" Vyhrkla jsem rychle a pohoršeně se na něj podívala. "Chci s tebou o něčem mluvit."

"Tak do toho. Mimochodem fakt mě začínáš trošku děsit," poznamenal a já protočila očima.

"Chtěla bych mluvit o Magic," řekla jsem a Sirius se zatvářil ještě zaraženěji. "Teda ne úplně o ní, spíš o vašem ehm tvým eh vztahu k ní," vypadlo ze mě a Nebelvír naproti mě zmateně zamrkal.

"No, tak povídej," podrbal se Sirius na zátylku a já si založila ruce na hrudi. "Spíš ty povídej, ne?"

"A co bys jako chtěla slyšet?" Napodobil můj postoj. "Počkej - Mag vůbec neví o tom, že se mě na to teď ptáš, žejo?"

"Neví," odpověděla jsem popravdě, ale nenechala jsem se vyvést z míry. "A chtěla bych od tebe slyšet o co přesně se teď snažíš. Nechci se nějak hrabat ve tvým milostným životě - brrr, to fakt ne, ale myslím, že by sis to měl v hlavě trochu uspořádat."

"A co bych si jako měl uspořádat?" Proč jsou kluci tak natvrdlí?

"Hele, podívej se na to takhle. Na jednu stranu se už nevím jak dlouho taháš se Sam, ale přitom je vidět, jak moc stojíš o Mag! Proč myslíš, že s tebou poslední dobou Sam skoro nemluví? Protože si toho už taky všimla. Jenom jsem ti chtěla říct, že by sis možná měl rozmyslet co doopravdy chceš. Protože takhle to nikam nedotáhneš."

Sirius se zhluboka nadechnul a zase vydechnul. Vypadalo to, jako kdyby o tom doopravdy přemýšlel. Nepředpokládala jsem, že mě vůbec vyslechne a ještě že se nad tím zamyslí.

"Hm," dostal ze sebe. "Možná máš pravdu," pomalu řekl a zamyšleně se na mě zadíval.

Chvíli nikdo z nás nic neříkal, až jsem  nakonec ticho přerušila já. "To bylo vlastně asi všechno, takže už asi půjdu... Jo a mimochodem - Mag se líbíš. Jakože hodně. Jako kdybys náhodou potřeboval ujistit," mrkla jsem na něj a chtěla se vypařit, (Merline, kdyby Magic zjistila, že jsem mu tohle řekla, tak jsem mrtvá) když Sirius promluvil:

"Myslíš, že o tom nevím?" Zacukaly mu koutky. "Já se přece líbím všem," zašklebil se, ale potom trošku zvážněl. 

"Fajn, ale teď vážně," vrátila jsem mu úšklebek a pozvedla obočí. "Má u tebe Magic aspoň nějakou šanci? Teda já samozřejmě vím, že má, protože ona má talent dostat se lidem pod kůži, ale potřebuju si to potvrdit."

Siriusovi se udělaly ďolíčky ve tvářích, když odtušil: "Pod kůži se mi dostala už v tu chvíli, kdy jsme se poprvý potkali. A vůbec toho nelituju."

S tím mě nechal v místnosti samotnou, nejspíš abych si z toho vyvodila odpověď. No, budu to brát jako že šanci má.

Svojí odpověď jsem jakž takž dostala, takže se spokojeně můžu vrátit ke Gideonovi. A ne, fakt jsem neměla nic lepšího na práci, než si hrát na dohazovačku mojí nejlepší kamarádky.

Ale vyplatilo se to, možná jsem přece jenom Siriuse k něčemu dokopala... I když u něj nikdy nevím.

Z pohledu Magic:

Potloukala jsem se hradem a za chůze se snažila sepisovat si poznámky k tomu, co vím o oné Alii, kterou přede mnou kdysi dávno zmínil Snape a u toho se snažila luštit v malých písmenech knížky, kterou jsem nesla.

No, co si budem, ani jedno z toho mi moc nešlo, protože jednak o Alii vím asi jenom to, že se jmenuje Alia, je možná moje příbuzná a šla jí astrologie, a jednak se za chůze prostě číst nedá. Navíc se mi číst vůbec nechce. Možná kdyby to bylo aspoň něco zajímavýho... Ale lektvary mezi zajímavý věci fakt nepovažuju.

Jak jsem scházela dolů ze schodiště, klopýtla jsem na schodu a už už jsem viděla, jak se skutálím z celýho schodiště dolů a tam pokojně umřu.

Ještě jsem zahlídla tu bichli, jak letí vzduchem, když jsem místo tupýho nárazu ucítila něco jako... Ruce?

Srdce mi pořád splašeně bilo na poplach, když jsem se zvedla z něčího náručí, potom se prudce otočila, což málem způsobilo, že jsem znovu skoro spadla.

"Příště se zkus nezabít Křídloletko," uslyšela jsem Jamesův hlas a následně ho zaregistrovala na druhý půlce schodů, z čehož jsem vyvodila, že ty ruce musí být -

"Jo jako! Kdo by pak na mě zíral?" Ušklíbnul se Sirius, kterej mě pořád ještě svíral kolem pasu.

Vykroutila jsem se mu a úšklebek mu vrátila. "Myslím, že by se našlo hned několik dobrovolnic, který by mě nahradily. Ale to by vlastně nebylo potřeba, protože já na tebe nezírám," potom jsem se sehnula, abych sebrala ze země pergamen, co jsem nesla a začala se rozhlížet po knížce.

Se vzdychnutím jsem zjistila, že mi přepadla přes zábradlí na další schodiště, takže si zase našlapu několik pater navíc. A to jenom, jestli se ty debilní schody nebudou hýbat.

Začala jsem sestupovat ze schodiště dolů a Sirius za mnou lezl jako pes. Že mě to vůbec neudivuje.

"Držte mi palce! Mám hlídku s Lily a nesmím to podělat, protože to začíná vypadat, že mě má ráda!" Křiknul po nás James, kterej mířil na druhou stranu.

Oba jsme mu popřáli hodně štěstí a potom se mezi náma rozhostilo ticho. Čistě teoreticky bysme tu teď neměli co dělat, protože už bylo po večerce, ale co už.

"Být tebou bych si příště fakt radši na schodech nečetl. Víš, existuje taková věc jako pád, která se ti zrovna před chvílí stala a příště by tam už nemusel být úžasnej, krásnej a mužnej Sirius, kterej by tě zachránil a nasazoval u toho vlastní život - "

"S tou chválou bych to tolik nepřeháněla," loupla jsem po něm očima, ale cukaly mi koutky. Před rokem bych ho potom, co by něco takovýho řekl nejradši ukamenovala a teď... No, Magic z minulosti by byla hodně překvapená.

"Nepřeháním," mrknul na mě a já se sehnula pro knížku, která rozpláclá ležela na jednom schodě.

"Co vlastně chceš? Myslela jsem, že máš lepší věci na práci, než se se mnou potloukat po schodištích."

"Hele, kdybych tu nebyl, tak skončíš jako ta knížka!" Pronesl významně, ale pak se zhluboka nadechnul, jako kdyby mi potřeboval říct něco důležitýho. Přinejmenším to tak vypadalo.

"Vlastně jsem tě hledal," řekl a mě obočí vystřelilo až někam k vlasům. "A proč?"

"Uh, já no jsem se tě jako chtěl zeptat jestli bys nechtěla se mnou jít na - "

Srdce mi najednou bilo mnohem rychlejc a naštvaně jsem si uvědomila, že se mi zatajil dech. Vždyť se mohl ptát úplně na cokoliv, tak proč tak vyšiluju?

"...Naše místo? Tam na střechu. Popovídat si, jen tak... S tebou... A já možná bych - možná bych potřeboval pomoc," vypadlo z něj nakonec a moje srdce se trošku zklidnilo. Netuším, co jsem čekala. Ugh.

"Ráda," vydechla jsem a Sirius si viditelně oddechnul. "A s čím bys potřeboval - "

"Jde o Reguluse. Mám o něj strach," podíval se na mě s prosbou ve tváři a já přikývla. (Přemýšlím, kdy jsem ho s tímhle výrazem naposledy viděla... Nikdy?) "Určitě si o tom můžeme promluvit... Od toho přece kamarádi jsou."

"Jo jasně, kamarádi..." Zamumlal skoro neslyšně a já si v duchu zanadávala. Proč jsem to řekla? Teda, jo my jsme kamarádi, ale prostě...

V tichosti jsme stoupali po schodech. Byl to asi nejupřímnější rozhovor, kterej jsme spolu poslední dobou vedli. Teda až na ty kamarády. Um, samozřejmě, jsme kamarádi, jenom je to takový... Nevím jaký.

"Děkuju," ozvala jsem se najednou. "A za co?" Sirius vypadal trochu zmateně. (Ani  se mu nedivím.)

"Za to, žes mě nenechal z těch schodů spadnout," usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.

"Chvíli jsem přemýšlel o tom, že radši zachráním tu knížku..." Sirius se tvářil smrtelně vážně, jediný, co prozrazovalo, že to vážně nemyslí, byly cukající koutky.

"Debile," dloubla jsem do něj loktem a Sirius na mě mrknul, "Už jsem si myslel, že na to zapomeneš."

Upřímně, tuhle kapitolu píšu MĚSÍC, takže jsem extrémně šťastná, že už to mám za sebou xD
Jinak nemám tušení, jak budou kapitoly vycházet, protože vůbec nemám na psaní čas a navíc v těch dalších se stanou docela důležitý věci a to prostě musím psát v kuse, takže fakt nevím, jak to udělám no... Ale budu se snažit, abych je měla co nejdřív :D ❤️
Btw. nebojte, Magius se už zachvilku dá dohromady! (A Sam v tom taky sehraje nějakou tu roli :Dd)
1990 slov <3

any🦋