Rozešli jsme se dál chodbou a já se snažila soustředit na Jamesův uklidňující hlas a zapomenout na nepříjemný pocit v žaludku.

Z pohledu Magic:

Nevěděla jsem, co čekat a byla jsem nervózní, když jsem se v pátek, po poslední hodině rozhodla konečně, teď když už mám aspoň trochu víc klidu, najít Brumbála a zeptat se ho na moje a Mooniny rodiče.

Byla jsem odhodlaná, i když jsem tak napůl tušila, že se mi to možná nebude líbit.

S žaludkem jako na vodě jsem poslala ostatní do síně a potom se vydala směrem k ředitelně.

Cestou jsem musela setřást Siriuse s Jamesem, kterej se mermomocí snažil mi Siriuse lepit na paty kamkoliv jsem šla a u toho vždycky bezmyslně mlel něco o pelikánech.

Nakonec se mi to přece jenom povedlo a v chodbě kousek od ředitelny jsem se zhluboka nadechla a zase vydechla, abych se uklidnila.

Můj plán byl takovej, že budu prostě doufat, že Brumla bude mít čas a bude ochotnej mi něco prozradit - samozřejmě před tím zavolám i Moon. Uh, mimochodem Moon zatím tak trochu neví, co chci udělat. Teda myslím, že to možná tuší, ale moc se jí to nezamlouvá.

Možná se bojí zjistit to. V tom jí úplně chápu, ale já nedokážu žít celej život v nevědomosti. Chci vědět, jestli někdo z mojí rodiny ještě vůbec žije a proč se o nás nemohli postarat... Nebo nechtěli.

A už jenom kvůli těm otravným vzpomínkám to chci udělat. A taky protože mě opravdu zajímá, co v mých vzpomínkách dělal Regulus Black.

Fajn, to zvládnu. Dodala jsem si odvahy - byl to docela velkej krok dopředu, co se mýho života týče... A vykročila jsem.

První bod v plánu tak trochu selhal, protože Brumbál v ředitelně podle všeho nebyl, (asi deset minut jsem zkoušela všechny možný hesla, až jsem nakonec jen tak plácla Bertíkovy fazolky a ono to fungovalo) ale to mi nezabránilo v tom ho jít hledat.

Nenápadně jsem nakoukla do Velký síně, ale tam nebyl, tak jsem se vydala ke sborovně, kde jsem narazila na Minnie, která mi prozradila, že profesor Brumbál se šel projít do Prasinek pozdravit Rosmertu. K čertu.

Tak jsem se rozhodla, že si aspoň uklidím tašku. V ložnici jsem ještě pod postelí vytáhla krabici, kde jsem měla schovaný nějaký tyčinky, kdyby bylo nejhůř.

Což teď bylo, protože oběd už jsem nestihala a začínala jsem umírat hlady. Jemně jsem odstrčila Winter, která si myslela, že jí čokoládová tyčinka bude chutnat a potom jí odnesla do společenky. Když byla samotná v ložnici, nedělalo to dobrotu.

Následně jsem se hladově zakousla do tyčinky, pozdravila Dorcas s Marlene, který se učily u krbu a vyšla ze společenky.

Mířila jsem směrem ven k pozemkům, když jsem se u východu ze vstupní síně málem srazila s Elliotem a Claire, který  procházeli kolem.

Za nima jsem rozeznala Brumbálovu siluetu, takže jsem je s omluvným zamumláním obešla a zamířila k řediteli, kterej si mě ale k mojí smůle nevšimnul a těsně mě minul, když zabočil do vedlejších chodby.

Rychlým krokem jsem se rozešla za ním. "Pane profesore! Profesore Brumbále!" Křikla jsem a dál ho pronásledovala. (P.a. mě to strašně připomíná, jak Harry v pětce hledal Brumbála xD)

Na konci chodby jsem ho doběhla a on si mě konečně všimnul. Snažila jsem se vydýchat a v duchu přemýšlela nad tím, jak je možný, že i Brumbál má lepší kondičku, než já.

"Slečno Lloydová, co vás ke mně přivádí?" Koukal na mě zpod jeho půlměsícových brýlí a mě bylo jasný, že už mě stejnak má celou přečtenou.

"Uh, pane profesore já... Chtěla jsem se vás zeptat na... Moje rodiče," podívala jsem se na něj a Brumbálovi zazářily oči.

"Čekal jsem, kdy za mnou přijdete," zasmál se, ale pak zvážněl.

"Nechte si to ještě projít hlavou. Pak za mnou můžete znovu přijít, společně s vaší sestrou. Dám vám dva týdny a když mě v ředitelně za ty dva týdny navštívíte, máte mé slovo, že vám vše, co vím, řeknu. Koneckonců na to máte právo," nachvíli se odmlčel, a když jsem nic neříkala, zeptal se: "Platí?"

Snažila jsem se zakrýt zklamání, ale na druhou stranu mi teď v podstatě do očí řekl, že za dva týdny mi všechno vyklopí... To bude skoro konec března. Ale tak proč ne.

"Platí," odtušila jsem a ještě několik dalších vteřin sledovala, jak se jeho záda vzdalovaly, když mizel v chodbě.

Potom jsem se vzdychnutím zamířila ke kuchyni, abych do sebe dostala nějaký plnohodnotný jídlo.

Když jsem byla plně nasycená a vyšla jsem z kuchyně, málem mi vypadly oči z důlků. Za jedním ze sloupů (něco mi říká, že to byl ten samej, u kterýho jsem kdysi viděla Claire s Hestiou) se právě nejspíš plánovali sežrat Fabián Prewett - a Elliot.

Chvíli mi trvalo, než jsem to zpracovala. Už od čtvrťáku potom, co prohlásil, že Audrey Brown má hezkej zadek, jsem znala Fabiánovu orientaci, ale netušila jsem, že má kluka. Nebo přinejmenším něco takovýho.

Nakonec jsem se je ale rozhodla nevyrušovat, protože jsem koneckonců nechtěla, abych působila, jako kdybych je snad sledovala (po Bradavicích lítá několik poblázněných třeťaček, který tyhle páry naprosto žerou... Nechtěla bych, aby si mysleli, že jsem jednou z nich. Pomoc.) a rychle se vytratila na schodiště, kde jsem se už podruhý tenhle den srazila s Claire.

"Co tu děláš?"

"Neviděla jsi Elliota?"

Vyhrkly jsme obě najednou. Pak se ale slova ujala Clai. "Já tu hledám mýho nejlepšího kamaráda, kterej někam zmizel nejspíš s bratrem kluka mý mrzimorský nejlepší kamarádky. Neviděla jsi ho někde?"

Znovu jsem vykulila oči. "Ty o Elliotovi a Fabovi víš?"

"Počkej - ty o nich víš?" Claire vypadala teď asi stejně zmateně, jako já.

"No... Ne tak docela. Ale řekněme, že mám smůlu na to, že vždycky vidím moje kamarády s někým dřív, než mi to oni sami stihnou říct. A navíc teď jsi řekla, že s Fabiánem někam Elliot zmizel."

Claire se ušklíbla, obě jsme věděly, že to první se týká i jí. "Aha, to mi mělo být hned jasný. Takže počítám, že jsou někde u kuchyně, že?" Zvedla obočí a já přikývla.

"Dobře že tak, už jsem se bála, že ho nenajdu. A vlastně když už jsme u toho, rovnou ti můžu říci to, co chci říct i Elliotovi," Claire se rozzářily oči, "Hestia řekla, že půjde! Protože víš, jak minule řekla, že nakonec nemůže, tak teď si konečně našla čas. Měla totiž zkoušku s Kratiknotem ve sboru," vysypala ze sebe a ještě dodala:

"Takže za necelej týden, teď už doopravdy se mnou do těch Prasinek půjde. Jsem hrozně nervózní. Ale zároveň se těším, protože jakmile jsem s ní, vždycky nervózní být přestanu. Protože mám pocit, že jsem našla svojí spřízněnou duši. Takovýho toho někoho, kdo ti je prostě souzenej a nikdy nikoho podobnýho nenajdeš," Claire se nachvíli zasekla, "Mag, posloucháš mě vůbec?"

"Jo, jasně, že jo... To s tou Hestiou je skvělý, snad to dobře dopadne. A já no... Jenom jsem se zamyslela. Když jsi začala mluvit o tý spřízněný duši... Jak jsi to poznala? Že zrovna Hestia je ta tvoje spřízněná duše?"

"Já vlastně ani nevím. Prostě jsem to v jednu určitou chvíli věděla. Už si ani přesně nepamatuju kdy, ale myslím, že to bylo, když jsme se spolu něčemu smály u Černýho jezera... Bylo to něco jako naše první rande. Prostě klišé. Cítila jsem se s ní naprosto úžasně a v jednu chvíli jsem si řekla 'Jo, tohle je ona. S ní chci strávit zbytek života.' a tak nějak jsem to poznala. Cítila jsem to tady," Claire si dramaticky sáhla na srdce a potom se zasněně usmála.

"Aha," vypadlo ze mě. "Doufám, že to někdy taky zažiju," dodala jsem s křivým úsměvem a v tu chvíli se na schodišti rozezněly kroky a zachvíli se u nás objevili udýchaný Fabián s Elliotem. Oba rozcuchaný, s červenýma tvářema.

Vyměnily jsme si mezi sebou s Claire vševědoucí pohledy, ale nijak to nekomentovaly - já obzvlášť ne, protože jsem o nich vlastně vůbec neměla vědět.

Cestou do společenky mi to nedalo a musela jsem přemýšlet nad tím, co mi řekla Claire o tý spřízněný duši. Opravdu jsem doufala, že někdy někoho takovýho potkám.

Sama sebe jsem se ptala, jestli jsem svojí spřízněnou duši třeba už nepotkala. Možná je to někdo, kolem koho chodím každej den, bez toho, aniž bych si uvědomovala, že je to někdo, koho mi určil osud a my dva spolu vlastně máme budoucnost.

Nemyslím si, že moje spřízněná duše byl Matt. Měla - a pořád mám - ho ráda a navždycky bude mít nějaký místo v mým srdci, ale nemyslím si, že ten někdo je zrovna on.

Nachvíli mi myšlenky zalítly k černovlasýmu nebelvírovi, kterej se zrovna rozvaloval v křesle u krbu, kde se dopoledne učily Dorcas a Marls.

Ležérně si zastrkával jeden z pramenů, který mu vypadly z polorozpadlýho drdolu za ucho a pohledem skenoval plameny v krbu.

Co když to byl zrovna on? To by bylo něco. Lloydová a Black.

Známý duo, který by se nejdřív nejradši povraždilo, postupem času už ta potřeba nebyla tak velká až postupně vymizela úplně a nakonec se z nich stali přátelé, kteří se políbili. Může z nich být ještě něco víc?

Znělo to jako upoutávka na nějakej klišoidní příběh. Byla to ale realita, která mi nejspíš nedá spát a nechá mě přemýšlet. Uh, Claire mi, aniž by to tušila, nasadila brouka do hlavy.

Je Moonina spřízněná duše Regulus? A jsou si vůbec souzený Lily a James? Při pomyšlení na Jamese se zlomeným srdcem mě u toho mýho píchlo.

"Krásnej výhled, viď?" Vytrhnul mě z myšlenek známej hlas a až teď jsem si uvědomila, že jsem na Siriusovi visela pohledem.

V tu chvíli mi přišlo, že jsem odněkud zase slyšela Jamesův tlumenej hlas, šeptající něco o plameňácích, ale je dost možný, že jsem měla slyšiny. Dneska toho už za mnou bylo dost.

"Když se koukám do zrcadla, mám hezčí," mrkla jsem na něj, vystoupala po schodišti nahoru a v zádech pořád cítila jeho pobavenej pohled.

Nevím, jestli tu někdo zná Dvory, ale Magius mi občas maličko připomíná Rhysanda a Feyre xD
Btw. jak myslíte, že to s těma spřízněnýma dušima je? (jak se sakra skloňuje slovo duše?)
Btw 2: za tři kapitoly už to Brumbál konečně prozradí xD (a já jsem v háji, bcs v tom sama mám obří zmatek rip)
1700 slov<3
any🦋