Dřív, než jsem zjistila, co tam vlastně dělal, se vzpomínka rozplynula a kolem mě se zase rozprostřela jenom bílá.

Žiju. Ale Poppy mě zatím nechce pustit z ošetřovny. Prej až poobědě.

Kluci jí nakecali, že když jsem si v noci chtěla dojít do kuchyně, spadla jsem ze schodů. A zlomila si nohu. Budu upřímná - sakra to bolí. Ale k mýmu překvapení žiju.

Ale stejnak nevidím důvod, proč bych po noci, kterou jsem strávila s Kostirostem (je to hnus) nemohla prostě odejít.

Teda - proti ošetřovně nic nemám, ale nemůžu zmeškat trénink! James dneska bude vysvětlovat novou taktiku. O to nemůžu přijít.

Jenže vysvětlete to Poppy, nemá slitování a navíc nemá ráda Famfrpál, protože se při něm stává nejvíc úrazů. Měla by ale pochopit, že je to prostě tvrdej sport.

Na druhou stranu mám teď aspoň čas přemýšlet. Což nevím, jestli teď úplně chci, ale co jinýho bych měla dělat.

Nejspíš na mě všichni zapomněli... Nikdo se za mnou zatím nepřišel podívat. Ok, možná je to tím, že je šest ráno, ale stejnak.

Každopádně zpátky k přemýšlení. Musel to být Regulus. Toho bych poznala všude, ostatně jako všechny Blackovi. Typický aristokrati s černýma vlasama a modrýma očima. A navíc Rega znám dobře.

Teď je ale otázka, co tam dělal? No fajn, to vím, brečel. Ale proč? Huh, to nevím.

Pak je tu taky možnost, že to byla nějaká halucinace, která přišla z toho šoku, kdy jsem si myslela, že fakt umřu.

Ale to je málo pravděpodobný, protože malýho Rega jsem nikdy neviděla, takže jsem ho logicky nemohla mít v halucinaci.

Takže to logicky byla vzpomínka. Jsem si jistá. Tohle mě sere! Furt se placáme v tom samým a nikam se neposouváme. Ještě k tomu, když vím, že několik desítek metrů odsud je Brumbál, kterej s největší pravděpodobností ví, co tohle všechno znamená.

Ale přesto nám nic neřekne. Jako já chápu, že možná není úplně nejlepší, kdyby jsme to věděly, protože co když máme nějakou mega traumatizující minulost, ale já to vědět chci. Jsem Nebelvírka. To bych nějak zvládla.

A nebo třeba vůbec není traumatizující a jsme naprosto obyčejný a z nějakýho důvodu jsme přišly o rodiče.

Kdo vůbec byli (nebo jsou?) naši rodiče?! Žijou ještě? Chtěli se nás zbavit? Milovali nás vůbec?! Kéž bych věděla.

A Brumbál tohle možná ví. Dědek jeden. On nejspíš nechápe, že celej můj život, než mi přišel dopis z Bradavic, žiju s přesvědčením, že moji rodiče byli hrdinové a zahynuli při pádu mudlovskýho letadla?

A potom, co jsem nastoupila do Bradavic, jsem si už radši nemyslela nic, abych nakonec nebyla zklamaná? Možná jsem si totiž myslela, že nám někdo naservíruje na zlatým podnose celou naší minulost a ještě odpoví na všechny otázky. Haha.

Jediný, co jsme dostaly, jsou nějaký divný vzpomínky, který ani nevíme, kde se vzaly, ale hlavně, že Brumbál o tom ví!

Ale počkat. Brumbál. Proč se ho prostě nezeptat? Nemá právo nám něco dál tajit. Prostě za ním někdy dojdu a zeptám se ho.

Někdy... Až toho nebudu mít tak moc. Po Vánocích, protože dost pochybuju, že teď by mi to pomohlo, měla bych z toho akorát ještě větší guláš, protože už tak toho mám dost. A Brumla nejspíš ještě víc, než já.

A navíc bude ples, což znamená, že budu muset s Mattem strávit celej večer. To je v pohodě, Matt je v pohodě, ale problém je v tom, že mu stejnak dřív, nebo pozdějc budu muset vyklopit, co se stalo mezi mnou a Siriusem. Debilní Sirius. Kdyby nebyl, nemusela bych tohle řešit!

Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Nemá cenu se s tím teď zatěžovat, stejnak s tím teď nic udělat nemůžu.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem se vzbudila, setkala jsem se s bouřkovým pohledem. Huh?

Zamrkala jsem a když jsem se trochu rozkoukala, došlo mi, že už konečně nejsem opuštěná. U mojí postele stáli Jamie, Sirius a Peter.

Museli bejt trochu naštvaný, protože se netvářili zrovna dvakrát přívětivě, ale bylo na nich vidět, že si oddechli, když viděli, že jsem fakt v pohodě.

"Křídloletko! Já - víš, jak jsem se o tebe bál?!" James ztratil veškerou vážnost a vletěl mi do náruče. Citlivka.

Když se konečně odtáhnul, Sirius si odkašlal a spustil:

"Víš ale, že tohle jsi vůbec neměla dělat? Co tě to vůbec napadlo! Magic, seš orel, pochop, on je vlkodlak! Mohla jsi umřít! Víš vůbec, jak je to nebezpečný!?" Skoro zaječel a v jednu chvíli mi neskutečně připomínal takový ty hysterický blondýny z mudlovských filmů.

Péťa mu položil ruku na rameno. "Nerozčiluj se, Tichošlápku. Ona jenom chtěla pomoct." Díky, Petere.

"Já chápu, že teď nemáš dobrou náladu, Siriusi, ale nemá cenu na ní být naštvanej. Dobře víš, že by to udělala znovu," řekl James a já mu musela dát za pravdu. Udělala bych to.

"Fajn. Já už asi půjdu, stejně potřebuju... eheh na... záchod," zamumlal skoro nesrozumitelně Sirius a vypochodoval z ošetřovny. No, ten je teda pořádně náladovej.

"No nic. My asi taky půjdeme, uvidíme se poobědě?" Zeptal se James asi po deseti minutách, který jsme úspěšně prokecali a já přikývla. Rozloučili jsme se a zase jsem osaměla.

Poppy byla v jejím kabinetu a Remus s Moon spali za závěsama na druhý straně ošetřovny. Vlastně ani nevím, kdy se tu objevili. Doufám, že jsou ale v pořádku. Tenhle úplněk byl pořádně divokej...

...

S Lily jsem se srazila, když jsem vycházela z ošetřovny a chtěla jsem zamířit do Velký síně.

"Magic! Co jsi to zase dělala? Právě mi James řekl, že seš na ošetřovně!" Udýchaně se na mě vyklopila a já klidně odpověděla:

"Spadla jsem ze schodů." Lils sice ví, že jsem zvěromág, říkala jsem jí to minulej rok, ale nemohla jsem jí říct, že jsem málem umřela. To by mě zabila.

"Cože?!" Najednou nebyla vůbec udýchaná, vypadala spíš zděšeně. "No, stalo se," pokrčila jsem rameny a tím chtěla téma uzavřít.

Lily to nejspíš pochopila, ale jsem si jistá, že dalšímu výslechu se nevyhnu. Cestou do síně jsme potkaly Loriel, ruku v ruce s tím jejím kamarádem Willem. No, možná už to nebyl jenom kamarád.

Vesele na mě zamávala a pokračovala v cestě. Jsou roztomilí, akorát proč furt někde potkávám nějaký páry? Za tuhle cestu jsme jich obešly asi pět, když nepočítám Loriel!

Je tohle možný? Já jsem sice zvyklá je ignorovat, ale je to celkem nechutný, dávat najevo svojí lásku všem na očím.

No dobře, abych byla fér, my s Mattem jsme to taky dělali... Dělali. Teď to nějak skřípe. Ale to se ještě spraví. Otázku, jestli to chci ještě vůbec spravovat, jsem okamžitě sprovodila ze světa.

Došli jsme do síně, kde jsme se posadili k Marlene a Dorcas. Když jsem byla uprostřed druhýho chodu, připojil se k nám Matt, kterej se s Marls docela skamarádil.

"Kdes byla dopoledne? Nemohl jsem tě najít," otočil se na mě a jedna zlatá lokna mu spadla do čela.

"Spadla ze schodů a byla na ošetřovně," ozvala se Lily a Matt vykulil oči. "Jak se ti to u Merlina povedlo?"

"Ehm, no já jsem se prostě vracela od Pobertů a blbě jsem šlápla," zalhala jsem a Matt soucitně přikývnul.

Když jsem ho asi po tisící ubezpečila, že už mi opravdu nic není, konečně zmlknul a začal se zase věnovat jídlu.

Celou dobu jsem se nemohla zbavit pocitu, že na mě někdo kouká. A taky že jo. Byl to Sirius, překvapivě.

Nechápu ho. Ráno na mě byl naštvanej a skoro mě seřval a teď na mě čumí jak na anděla. Nejspíš se včera praštil do hlavy.

S největší pravděpodobností ještě před úplňkem. Fakt by mě zajímalo, co se mu tou hlavou honí.

Pořád nejsem dvakrát chytrá z toho, co mi včera na chodbě řekl předtím, než přišel Matt.

Znamená to snad, že mě chtěl políbit znovu? To je trochu nesmysl. Vždyť... On - nemůže... Je to Black sakra už!

Není možný, aby se mnou chtěl něco mít. Nenáviděli jsme se a i když jsme teď v pohodě, minulost nezmizela.

Vždyť ani nejsme tak dobrý kamarádi, natož aby...

Anebo to taky nemyslel vážně a jenom si ze mě chtěl utahovat, nebo zkoušel jak moc jsem vůči němu ještě imunní. (Jen tak mezi námi, moc ne.)

Jo, tohle je ale pravděpodobnější. Určitě to bylo takhle. Jinou možnost jsem si odmítala připustit a pozdějc jsem toho litovala, protože všechno mohlo být jednodušší... Ale stalo se.

Právě ve chvíli, kdy jsme chtěli odejít z Velký síně, Brumbál si odkašlal a očividně se chystal na proslov.

Lehce jsem se zamračila. Pořád jsem na něj byla trochu naštvaná, i když jsem vlastně neměla důvod.

"Milí studenti, jsem rád, že vás tu zase všechny vidím pohromadě!" Rozpřáhnul paže a já si hlavu podepřela loktem a znuděně vzdychla. Vsadím se, že nám stejnak chce oznámit Vánoční ples.

"Rád bych vám, jako každý rok, připomenul, že se bude konat Vánoční ples! Konečné datum se ještě upřesní. Bude také povolena jedna návštěva Prasinek navíc, aby si všichni stihli obstarat vhodné oblečení. Plesu se mohou zúčastnit žáci čtvrtého ročníku a výše!" Bla. Bla. Bla.

Tyhle kecy poslouchám každej rok, už je znám nazpaměť. Poprvý jsem byla na tomhle plese v pátým ročníku, protože minulej rok jsem na Vánoce nebyla v Bradavicích.

Jestli vás zajímá, s kým jsem tam šla, tak to bylo s Jamesem. Jo, čtete správně. On byl zdrcenej z toho, že ho Lily zase odmítla a já, protože jsem ho chtěla aspoň trochu rozveselit, protože se na ten ples fakt těšil, jsem mu nabídla, že půjdu s ním. Čistě kamarádsky, samozřejmě.

Nakonec to dopadlo tak, že se hned na začátku úplně opil, protože prej potřeboval zapomenout na zlomený srdce a já ho musela zdekovat do ložnice. Potom už jsem se radši nevracela.

Takovej byl můj první ples, takže doufám, že aspoň ten druhej (a zároveň poslední) bude lepší.

Jakože zase kapitola dost o ničem, ale ty další už budou zajímavější, slibuju! xD
Jinak se můžete těšit na ples. (Chci si ho užít hlavně s Nagulusem) ❤️
1640 slov <3
any🦋