Fajn, nejspíš bude prostě lepší dělat, že se nic nestalo. Takže jsme zase kamarádi. Ale něco se přece jenom změnilo.

Od konce Přežití uběhlo už několik dní a upřímně, změnilo se toho docela dost.

Lily tráví s Jamesem až podezřele moc času. A to je divný. Hlavní na tom ale je, že vypadají šťastně. Oba dva, takže doufám, že jim to vydrží. A třeba to někdy posunou ještě dál, kdo ví... Uhm, teda já to vím. Cítím to v kostech.

Rem už ani není tak smutnej, nebo to aspoň dobře zakrejvá. To spíš, každopádně už se z něj zase začíná stávat náš starej dobrej Remus, kterej mi vždycky, když jsem v nouzi, vnutí kila čokolády. Mám pocit, že poslední dva měsíce tu čokoládu nutil hlavně sobě.

Moon je furt stejná, těžko říct, jestli se u ní něco změnilo... Chová se pořád stejně, takže asi tak. Ona si všechno nechává pro sebe.

A já... taky těžko říct. Hodně těžko říct. Kdyby se nestala ta jedna věc, určitě všichni víme, o čem mluvím, nejspíš bych řekla, že se u mě nic moc nezměnilo. Se Siriusem jsme pořád jakž takž kamarádi a nepozabíjeli jsme se.

Ale teď si nejsem tak jistá. Jsem zmatená. A to mě neskutečně vytáčí, nenávidím tenhle pocit.

Jinak Matt se chová tak nějak divně. Odtažitě. A nebo mi to tak jenom přijde, protože se mu snažím nenápadně vyhýbat, protože se vždycky, když se na něj podívám, cítím provinile.

Sirius se taky chová nějak zvláštně. Nebo to aspoň říkal James. Prej je na všechny bezdůvodně nepříjemnej a něco mu určitě přelítlo přes nos. A přece má Samanthu pořád na dosah! Nepochopím.

Zrovna jsme společně s ním a Hestiou mířili z KNP, s konečně dokončeným projektem v Siriusově ruce. Zítra ho odevzdáme Minnie a budeme mít konečně pokoj.

"Tak tady se s váma rozloučím. Musím jít... teda, chci říct mám takovou - ehm schůzku, takže proto už musím jít," řekla Hest, když jsme stáli u schodiště, který podle všeho vedlo směrem k havraspárský věži.

Obyčejně se v mluvení takhle nezasekávala. Proč jsou všichni najednou tak divný? Aspoň, že James zůstal normální. A mimochodem dokonce i Péta je divnej. Extrémně divnej a Mary jakbysmet. No, jak říkám, nepochopím.

"Jasně, uvidíme se zítra," usmála jsem se na ní a se Siriusem jsme pokračovali v cestě. Lepší bylo to nerozmazávat, stejnak by nám Hestia nic neprozradila.

V úterní podvečer byly chodby skoro prázdný, až to působilo divně. Dneska večer byl úplněk a tak jsme mířili rovnou do Velký síně, protože jsem se na to potřebovala najíst.

Na jednom z dalších schodišť, kterýma jsme procházeli (miliony schodišť - jedna z věcí, která mi na Bradavicích vadila) se Sirius málem srazil s Claire, která pospíchala naproti nám. Nejspíš fakt pospíchala, protože se jenom zadýchaně omluvila a letěla dál. Ani jsem se nemusela dívat, kam zabočila. Šla na schůzku. Klidně se vsadím o dvacet galeonů.

"Nebyla to ta... Crystal? Jak hraje v našem týmu," zeptal se zmateně Sirius a já s protočením očí přikývla. "Jo, přesně ta. A jmenuje se Claire."

"Tak tu jsem chtěl třeba mega dlouho! A vlastně jsem jí nikdy úplně nedostal..." Podrbal se na hlavě a já kousavě poznamenala: "To možná proto, že se nám všem začala vyhýbat."

"A proč?" Zeptal se Tichošlápek a já pokrčila rameny. "Těžko říct. Teda - já už na to tak nějak přišla, ale stejnak to nechápu. Jak si vůbec může myslet, že bych se s ní přestala bavit jenom protože má holku?!" Frustrovaně jsem seskočila z posledního schodu a zabočila do levý chodby.

"Holku? A proč se mnou teda každej den flirtovala?" Nechápavě se na mě Sirius zadíval, jako kdybych já snad viděla do Claiřiny hlavy.

"Vím já? Podle mě ses jí ale fakt líbil. Akorát časem našla někoho dalšího, kdo jí v hlavě udělal hroznej zmatek a nakonec z toho vybruslila takhle," zamyšleně jsem pronesla a Sirius se hned uraženě zeptal: "Koho dalšího? Kdo může být hezčí, než já?!"

"Říkám, je to holka, takže krása se tady asi úplně nedá porovnávat. A myslím, že oni dvě to chcou nechat v tajnosti, takže promiň, - vlastně ne promiň - ale nic ti neřeknu. Já bych to vlastně vůbec neměla vědět. Mimochodem určitě existujou hezčí lidi, než jsi ty," akorát asi ne v Bradavicích. Dodala jsem v duchu a hned nad tou myšlenkou zrudla. Argh.

"No to teda ne! Hej, proč rudneš? Někde jsem slyšel, že lidi, který lžou, se červenaj. Takže lžeš. Nejsou hezčí lidi. Jinak bys mě ani nepolíbila!" Zajímavý.

"Co může mít polibek společnýho s tvojí krásou?" Zeptala jsem se lehce nervózně, protože jsem se začala pohybovat na dost tenkým ledu.

"Hodně věcí, to bys ani nevěřila... Třeba to, že protože jsem tak krásný, jsem neodolatelný? A proto jsi mě políbila," přednesl jeho teorii a mě to donutilo přemýšlet. Proč jsem ho vlastně políbila? Svádět to na whisky nemělo smysl, protože jsem fakt neměla skoro žádnou.

"Ehm - možná? Anebo taky protože..." jsem chtěla už nezaznělo. Zasekla jsem se a skousla si jazyk za zuby. Tohle nemusí vědět.

"Protože?" Zvědavě se na mě s tím jeho blackovským úšklebkem podíval. Najednou stál nějak moc blízko.

"Protože... Do toho ti nic není," dokončila jsem trochu chabě a uvědomila si, že se mi nějak hůř dýchá. Nejspíš za to mohla jeho blízkost.

"No já si myslím, že mi do toho je docela dost," prohlásil a já mu musela dát za pravdu. Něco jsem neurčitě zamumlala a on se na mě s vítězným úsměvo - úšklebkem zadíval.

"Ha! Takže teď mi řekni proč?" Uhm. Odkdy se chová takhle? "Já nevím?" Odpověděla jsem a ještě dodala: "A k čemu to vůbec potřebuješ?"

"Abych věděl, co musím udělat, abys to udělala zno - " než to stihnul doříct, zpoza rohu vyšel Matt. Můj mozek zatím nějak nepobíral význam Siriusových slov.

A nebo na to spíš neměl čas, protože jsem od Siriuse okamžitě odskočila a s hodně napjatým úsměvem zamířila k Mattovi, kterej si mě měřil podezíravým pohledem. Ani se mu nedivím. Jsem úplně hrozná. Tohle bych neměla dělat. Musím mu to říct.

"Uhm, ahoj! Zrovna jdeme na večeři, připojíš se?" Snažila jsem se znít naprosto normálně, ne jako někdo, komu právě došlo, co Sirius řekl.

Matt ještě chvíli těkal pohledem mezi mnou a Siriusem, ale nakonec přikývnul, propletl si se mnou prsty a rozešli jsme se. Občas jsem musela obdivovat jeho... Nevím, jak bych to nazvala. Toleranci? Důvěru? Něco takovýho.

Upřímně, takhle trapně jsem se už mega dlouho necítila. Mlčky jsme došli až do síně, kde jsme se od Tichoše oddělili a šli si sednout ke druhý půlce stolu, kde seděly Lily s Moon.

Na večeři už to nebylo tak hrozný, s Mattem jsme se normálně bavili, (na to, co viděl, řeč naštěstí nenavázal, což bylo jedině dobře a já prosila Merlina, ať si na to nevzpomene někdy příště) ale pořád jsem se nemohla zbavit takovýho divnýho pocitu v břiše. Netuším, co si teď o mě musí Matt myslet. A co si o mě vůbec myslí Sirius. To by mě zajímalo. Jakože fakt hodně.

Co tím sakra mohl myslet? Myslel to vážně, nebo si jenom dělal srandu? Určitě to vážně nemyslel, protože... bylo by to... já nevím. Divný.

Zatřásla jsem hlavou a snažila se soustředit na Lilyino povídání, protože Sirius byl teď tak to poslední, na co bych chtěla myslet. Nějaký logický vysvětlení pro jeho chování najdu, až budu mít trochu klid.

Když jsme dojedli, nenápadně jsem zmizela Lils z pohledu a vyběhla schody do klučičích ložnic.

Rem si četl, ale bylo na něm dost vidět, že mu není úplně nejlíp. Jamie právě zavíral okno, Peter se válel na posteli a Sirius byl nejspíš v koupelně. Moon přijde pozdějc, protože myslím, že tý se v pobertovský přítomnosti několik hodin trávit nechce. Narozdíl ode mě.

Když měsíc pomalu, ale jistě, začal vykukovat mezi mrakama, zvedli jsme se a s Jamesovým pláštěm a zastíracíma kouzlama, jsme se vyplížili na potemnělý pozemky.

V tichosti jsme došli až do Chroptící chýše, ze který se za chvíli ozval hroznej řev a dva vlkodlaci se vyřítili ven.

Jako obvykle jsem začala kroužit nad nima a pohledem kontrolovala veškerý dění. Jelen běžel za Remusem a nejspíš hráli na schovávanou, malou krysu jsem ztratila v trávě a černej pes se hnal za Moon.

Všechno probíhalo v pohodě, až do tý doby, kdy jeden z vlkodlaků, nejspíš Remus, klopýtnul o kořen. Potom se to celý podělalo.

Začal být hrozně agresivní, protože ho zraněná noha nejspíš bolela. Jako tohle by bylo ještě v pohodě, ale začal útočit na Moon, která si to nenechala líbit a tak se do sebe pustili. Jelen i pes se je od sebe snažili odtrhnout, ale marně.

Nakonec jsem se k nim připletla i já a to jsem neměla dělat. Upřímně, kluci mi zakázali se k vlkodlakům přibližovat moc blízko, protože přece jenom na to orel není úplně stavěnej, ale teď jsem prostě musela.

Ze začátku se mi to dařilo, už do sebe nešili tolik a vypadalo to, že ze mě maj možná i strach. To jsem je ale podcenila. Jeden z vlkodlaků, už ani nevím jakej, se po mě ohnal, já nestačila uhnout a už jsem jenom cítila, jak se řítím k zemi.

Protože jsem ztratila veškerou koncentraci, začala jsem se proměňovat zpátky v člověka. Tohle bude můj konec.

Už jenom vzdáleně jsem cítila, jak jsem s hlasitým bouchnutím dopadla na zasněženou zem a potom se kolem mě rozprostřelo uklidňující bílo, který se pomalu začalo měnit na modrou oblohu s několika mraky.

Najednou jsem seděla na prahu velkýho domu a vedle mě jsem rozmazaně rozeznala obrysy Moonina obličeje. Ale nebyl to tak úplně Moonin obličej. Nebo byl, ale takovej... mladší.

Jak jsem se sem dostala? A co tu dělá Moon? Na to, abych nad tím uvažovala, jsem byla příliš vyčerpaná a tak jsem se jenom rozhlížela kolem. Tohle místo jsem teda neznala.

V tu chvíli jsem uslyšela nezřetelný pláč a uviděla rychle přibližující se postavu. Byl to kluk. Běžel směrem k nám a brečel. A pak jsem ho poznala.

Ne, nemohl to být on. Co by tady dělal brečící Regulus Black?

Dřív, než jsem to zjistila, se vzpomínka rozplynula a kolem mě se zase rozprostřela jenom bílá.

Kapitola zase dost o ničem ups...
A jakože upřímně, tahle kapitola se mi absolutně nelíbí, takže jí nejspíš v budoucnu přepíšu (snad xD)
Btw. jsem původně plánovala, že tenhle druhej díl bude mít stejně kapitol jako Marauders Star, což je 45, ale jak to tak vidím, nejspíš se mi to trochu protáhne xD Ale uvidíme.

any🦋