Ale je pěkný, že mu tohle vědomí dokázalo vykouzlit ďolíčky. Sakra. Budu se muset znovu štípnout.

Natáhla jsem se pro flašku a pomalu si lokla. Alkohol mi trochu otupil smysly, ale nebylo ho tolik, takže jsem pořád zůstávala napůl střízlivá. Možná víc než napůl.

Vlastně doteď nechápu, jak se sem Siriusovi povedl propašovat, ale nechtěl mi to říct. Každopádně jsem se nechala tak trochu překecat a teď tu vedle sebe sedíme na posteli a hrajeme šachy. Ty jsem zas vzala já.

Já vím, nechtěla jsem pít, ale já ani nepiju. Skoro. Měla jsem jen malinko. A navíc mě ten čokl vyprovokoval. Zase. To není dobrý.

Každopádně teď má ďolíčky skoro pořád. Asi jsem vtipná. Haha.

"Šach mat!" Vykřiknu pochvíli a Sirius sebou plácne do polštáře. "To není fér, zas jsi vyhrála," zamumlal a já se ušklíbla.

"U Merlina, to není možný! Sirius Black uznal svojí prohru," rýpla jsem si a začala skládat šachovnici. Přece jenom už bylo dost pozdě a zítra se ještě nějakým způsobem budeme muset dostat zpátky do Bradavic.

"U Merlina, to není možný! Magic Lloydová prostě nedokáže Siriuse Blacka nechat na pokoji," napodobil můj hlas a nedopitou flašku Ohnivý whisky položil na zem vedle postele.

"Spíš obráceně," poznamenala jsem hořce a strčila do něj, aby se převalil na svojí půlku. (Vlastně to nebyla ani půlka. Jenom pár centimetrů a ty měl jenom kvůli tomu, že to s ním jinak nešlo.) Nepřevalil.

"To není pravda, ty sis začala. A já ti to jenom začal oplácet," zadíval se na mě a já nesouhlasně zakroutila hlavou.

"Ne. Ty sis začal. Už ve vlaku, pamatuješ?" Myslím, že by možná bylo rozumnější tohle probírat ve stoprocentně střízlivým stavu, ale budiž.

"To teda ne - e," tvrdohlavě si založil ruce na prsa a posadil se naproti mě a já ho napodobila.

Vlastně ani nevím, proč jsme tohle dělali, ale asi jsme oba byli moc tvrdohlaví. Za to může ten Nebelvír. A taky trošku opilí. (I když můžu být po dvou locích opilá?)

Možná jsme hráli takovou tu hru, že kdo mrkne jako první, tak prohrál. Blbý bylo, že Sirius vůbec nemrkal a já taky ne. Upřeně jsme si zírali do očí a ani jeden z nás neucuknul. Občas umíněnost nemá mezí.

Vlastně mi tohle docela vyhovuje. Ty oči jsou hezký. Trochu připomínají oceán, ve kterým se můžete lehce utopit. Já se v nich topím... Sakra. Tohle bych neměla.

Musím myslet na Mattovi oči. Modrá - eh - jako - ehm - pomněnky. Ne, nejsou jako pomněnky. Jsou takový... Neoceánový. Světle modrý, s nádechem do zelena.

Zato Siriusovy vypadají trochu jako oceán uprostřed bouřky.

Nemohla jsem ucuknout pohledem, to jsem Siriusovi nemohla dopřát a on mě očividně taky ne.

Začalo to být zvláštní. Čím víc jsem se mu zavrtávala pohledem do očí, tím víc jsem přestávala vnímat svět okolo.

Jako kdybych nemohla řídit svoje tělo, jsem nenápadně těkla očima k jeho rtům. Vlastně bych teď měla čistě teoreticky prohrát, ale upřímně řečeno by v tom případě Sirius prohrál jako první, protože on s tím zíráním na mojí pusu začal.

Pak, jako kdyby mi hlava úplně vypla (za to určitě mohly ty jeho magnetizující oči) jsem se k němu naklonila.

Měla jsem přece jenom trošku (trošičku) připito, za střízliva bych to určitě nikdy neudělala, (začínám mít pocit, že ty dva loky spíš beru jako takovou výmluvu) ale nešlo to zastavit. Moje tělo mě přestalo poslouchat a řídilo mě jenom srdce. Nejspíš.

A přece jenom jsem nakonec vyhrála. První to byl on, kdo přerušil oční kontakt. Ha! Sice to udělal jenom, aby zavřel oči, ale stejnak.

A byla jsem to já, kdo jako první spojil naše rty.

Věděla jsem, že zítra toho budu litovat. Zítra toho budu sakra litovat. Ale zatím jsem si vlastně pořádně neuvědomovala, co dělám a nehodlala jsem s tím přestávat.

Hlavně, když Sirius líbá tak dobře. Víc než dobře. Zajela jsem mu prsty do vlasů a on si mě přitáhnul za pas blíž k sobě.

Aktuálně asi nejsem schopná myslet na nic. Jenom na Siriuse.

Vzdychla jsem a nechala jsem se v jeho náručí úplně rozpustit.

...

Když jsem se ráno vzbudila, ještě jsem si tak úplně neuvědomovala, co se stalo. Svědomí mě začalo hryzat až za několik minut. Místo toho, abych na to biť jen malinko pomyslela, jsem radši rychle vstala. Teď na to myslet nechci. Jsem prostě blbá. Mega blbá.

Sirius ještě pořád spal, když jsem vyklouzla zpod peřiny (on spal bez peřiny, protože jsme tu měli jenom jednu a tu jsem si zabrala já. Vlastně nevím, jaktože nezmrznul. A občas jsem trochu sebestředná, ale to se ztratí) a zamířila do koupelničky.

Když jsem měla hotovou hygienu, vrátila jsem se zpátky do ložnice a roztáhla závěsy. To, co jsem uviděla za oknem, mojí špatnou náladu vůbec nevylepšilo. Spíš naopak.

Všude byly obří závěje sněhu a další vločky se neúnavně snášely z bílýho nebe. No skvělý. Proč mám pocit, že je to součástí úkolu?

S hlasitým bouchnutím jsem okno otevřela, ale rychle ho zase zavřela, protože jsem málem umrzla.

Hluk probudil Siriuse, kterej se dezorientovaně posadil a mžoural na mě. Já ho ignorovala a radši zamířila do kuchyně.

Já vím, není to tak úplně jeho chyba, že jsme se políbili, (naštěstí jenom políbili) ale přece jenom byla jsem to já, kdo ho první políbil.

Jenže samozřejmě, jemu je to úplně jedno. Nezáleží mu na tom, že chodím s Mattem, prostě jenom...

Jenom co? Chyběla mu dívčí společnost? Nebo se rozhodnul na Samanthu vykašlat? Tak či tak, byla to chyba. Chyba nás obou a už se to nikdy nebude opakovat.

Ale co mám říct Mattovi? Merline! Proč jsem to udělala?! Vždyť je to Sirius. Políbila jsem Siriuse Blacka. Kdyby tohle někdo řekl mýmu mladšímu já, vysmálo by se mu.

Naštvaně jsem praštila sklenicí o stůl. Na včerejší večer prostě zapomenu. Nic to neznamenalo. Možná...

Ani nevím, co si o tom myslet. Já ho chtěla políbit, ale to nedává žádnej smysl. Nemůže se mi líbit. Chodím s Mattem.

"Sklenice jsou ze skla a sklo je křehký, pokud jsi to za těch osmnáct let tvýho života nezaregistrovala. A proto by se s nima nemělo tak třískat," uslyšela jsem za sebou.

"Co máš za problém?" Zavrčela jsem na Siriuse a sklenicí projistotu třískla ještě jednou.

"Problém? Já nemám žádnej problém, to spíš ty máš dost očividně problém s tou sklenicí," opáčil a vytáhnul z kredence bagetu, kterou jsme včera koupili.

"Já nemám problém se sklenicí, ale s tím, co se stalo včera večer," naštvaně jsem se kolem něj protáhla, abych mohla vytáhnout papriku.

Změnu počasí venku už ani jeden z nás neřešil, radši ani nechci vědět, co nás dneska čeká.

"Tak to máš asi blbý," poznamenal a začal bagetu krájet. "Asi?!" Naštvaně jsem se na něj zamračila a on pokrčil rameny.

"Záleží na tom, jak to vezmeš. Mě to třeba nevadilo," prohodil a já se na něj šokovaně podívala.

Nevím, co si o tom mám myslet. Co tím chtěl říct?

"Líbáš dobře," řekl následně a já protočila očima. "Samozřejmě, to vím i bez tebe," odfrkla jsem si.

"Nevím, co po mě teď chceš. Fajn, možná jsme to neměli udělat, ale byla to jenom jedna pusa! To se ten tvůj nemusí ani dozvědět. A navíc - líbilo se ti to, Magic, to nezakecáš."

Zrudla jsem a o mých vlasech raději ani nemluvím. Jasně, měl pravdu. Ale stejnak. Cítím se teď hrozně, už jenom kvůli tomu, že prostě... Měl pravdu. Ale Mattovi to musím říct. Nějak.

"Nebudeme o tom mluvit, jo? Já... Ne, fakt jsme to neměli dělat, jsme přece... Kamarádi. A já - já - nebylo to správný. Ne, nebylo. A zapomeneme na to. Jako by se to nikdy nestalo... Bude to tak nejlepší," zamumala jsem a upřímně jsem nejspíš zněla, jako kdybych přemlouvala sama sebe. Což jsem taky dělala.

Sirius se na mě dlouze zadíval a přísahala bych, že na chvíli mi koukal i na pusu. Projistotu jsem si zkontrolovala, jestli tam nemám nějaký drobky. Nemám.

Nakonec ale jenom přikývnul, věnoval mi zvláštní, zkoumavej pohled (o co mu jde?) a potom odnesl namazaný bagety na stůl.

Nevím, co jsem si myslela, že udělá... Možná jsem i doufala, že něco udělá. Ale samozřejmě nic neudělal. Vždyť jsem mu teď v podstatě řekla, ať už to nedělá.

Vzala jsem nakrájenou papriku a zamířila k němu, abych si přisedla a nechala se obklopit trapným tichem.

...

"Tohle bude moje smrt," zaskuhral Sirius, když seděl na okně, nohama se bořil do sněhu a pod zadek si strkal pytlík.

"Neboj, nechcípneš tu sám," opáčila jsem a znovu se zadívala na svah, kterej se nám nějakou záhadou (Brumbále, fakt díky) objevil pod oknama.

Myslím, že pitomější úkol už fakt vymyslet nemohli. Sníh nám zablokoval dveře, takže musíme vybobovat oknem. Skvělý.

A nějakým kouzlem se svah ještě zvětšil, takže taky skvělý. Nejlepší cesta, jak si narazit kostrč a nebo se úplně rozflákat. Ale taky, v rámci našich možností, nejlepší (a nejspíš jediná) cesta, jak se dostat zpátky do Bradavic, takže to musíme podstoupit.

"Takže... Tři, dva, jedna... TEĎ!" Strčila jsem do něj a Sirius se rozjel se svahu dolů. Sněžilo tak hustě, že jsem ho po prvních dvou metrech ztratila z dohledu.

Popadla jsem taky svůj pytlík (nemohli nám sem dát aspoň boby nebo něco?) a sedla si na dřevěnej parapet. Z parapetu to vypadalo ještě mnohem... Nebezpečnějc.

Nevím, jak dlouho bych se odhodlávala, kdybych neuslyšela hlasitý "Kurva!", přicházející nepochybně od mýho společníka.

S hlubokým nádechem jsem se odrazila a začala se řítit dolů. Měla jsem pocit, jako by mi snad odlítly všechny vnitřnosti někam hodně daleko... Nemohla jsem ani brzdit, protože by mi odlítly i nohy.

Najednou se přede mnou objevila velká, černá koule, která nepřetržitě nadávala. No kdo to asi může být.

Merlinžel jsem nemohla brzdit a tak jsem to celou vahou napálila přímo do Siria. Ten bolestivě vykřiknul a vypálil na mě další řadu sprostých slov.

Aby toho nebylo málo, on taky nemohl brzdit, takže jsme z kopce letěli spolu. On bez pytlíku, přede mnou a já za ním, křečovitě svírající jeho ramena. Kdyby nás teď někdo viděl, nechci ani vědět, co by si o nás myslel.

Nakonec se nám nějakým záhadným způsobem podařilo ne úplně elegantně zabrzdit. (Jednoduše jsme se oba zase vybourali a tentokrát se už neposbírali. Záhada vyřešena.)

Když se Sirius trochu uklidnil a já se vzpamatovala z tvrdýho pádu, byl schopnej mi říct, že někde ztratil svůj pytlík a asi si zlomil obě nohy. Který si mimochodem určitě nezlomil.

"Ty vole, co budu dělat?!" Zůstal ležet na zemi a vločky ho pomalu zasypávaly. "Možná kdyby ses zeptal mě a ne vola, možná bych ti řekla, že to asi budeme muset dojet až dolů," řekla jsem a Sirius zas něco nesrozumitelně zamumlal.

Nakonec jsme to fakt sjeli až dolů. Noční můra. Ale přežili jsme a to je hlavní. Fakt jsem si chvílema myslela, že vypustím duši. V tom horším případě, že se pobleju. A nebo, že se pobleje Sirius.

I když skoro jsme to nepřežili. Musíme ale myslet pozitivně. Teď už jenom stačí dojít pár kilometrů a budeme v Bradavicích.

A mimochodem, bylo to strašný, už jenom protože jsem mu byla zas mega blízko. Jakoby nestačilo, že celý dnešní ráno byl trapas.

Ale musím uznat, že se Siriusem jsme si opravdu po skoro celým absolvovaným Přežití bližší. Teď nevím, jestli mám být spíš ráda, nebo obráceně...

Protože se bojím, že když ho ještě víc poznám, můžu k němu začít cítit něco... víc. Nějakým způsobem mě to k němu táhne. Nerozumím tomu. Ale chci to potlačit. Nemůžu s ním nic mít. I když bych možná chtěla. Ale pořád je to Sirius Black. A Lloydová a Black k sobě prostě nepatří. Nebo snad?

Z mýho přemýšlení mě vytrhla až osoba, nad kterou jsem přemýšlela. Děkuju Merlinovi, že Sirius neumí číst myšlenky.

"Hezký vlasy," prohodil a ušklíbnul se, když si na prst namotal pramen mých zasněžených, hnědnoucích vlasů. Odkdy na mě sahá? A odkdy mi hnědnou vlasy?

"Uhm, díky asi?" Zastavila jsem se a uvědomila si jednu zásadní věc. Vlasy mi vždycky hnědly, když jsem byla s Mattem. Jenže ten tu teď v okruhu několika kilometrů není...

Znovu jsem se rozešla a Sirius mě doběhnul. Už nic neříkal a já v dálce konečně začala rozeznávat siluety hradu. Takže jsme přece jenom nezabloudili. A nakonec to nebylo až tak dlouhý. Nebo nejspíš bylo, ale ani jsem si to neuvědomila.

Několik věží, který prosvítaly mezi stromy, lemovaly růžový červánky, který se pomalu zbarvovaly do ruda.

Nemohla jsem se dočkat, až se konečně zase dostanu zpátky domů. Do Bradavic. Do mojí postele, o kterou se s nikým nemusím dělit...

"Magic?" Uslyšela jsem za sebou najednou a když jsem se otočila, narazila mi do kabátu sněhová koule, kde se následně rozprskla. Sirius se tlemil jak malý děcko a já mu to rozhodně nehodlala dopřát. Rychle jsem se sklonila a moje koule těsně minule jeho obličej.

Fajn, nejspíš bude prostě lepší dělat, že se nic nestalo. Takže jsme zase kamarádi. Ale něco se přece jenom změnilo.

Magius to tu rozjíždí celkem :D
Jinak trochou nudnější kapitola a už idk co sem napsat, tak nepíšu nic xD
Btw. tuhle kapitolku jsem napsala na Jamesovo narozkyy❤️
2200 slov <3

any🦋