Chvíli se místností zase rozhostilo ticho, když Mary naivně přikývla. A tím si nevědomky zruinovala život.

Z mudlovské jednoty právě vycházely dvě vysoké postavy, mezi kterými se rozprostíralo zamyšlené ticho.

"Teď musíme k našemu přenášedlu, žejo? Abysme se mohli dostat zpátky do domku?" Zeptala se černovláska po chvíli.

"Jo," dostalo se jí odpovědi od kudrnatého chlapce, zabaleného v havraspárské šále s nákupní taškou v ruce.

"Ale to se jenom snažíš odbočit od tématu. Řekni mi důvody, proč jim to neříct," obrátil se na Claire Havraspár a ta hlasitě vydechla.

"No, protože... zaprvé - přestanou se se mnou bavit - "

Tady jí ale Elliot Bullgart přerušil. "Stejnak se s nima teď nebavíš ty, takže vlastně nemáš co ztratit."

"Jenže tohle by bylo... horší. Mnohem horší." Odpověděla Nebelvírka a pokračovala.

"Zadruhé - odsoudí mě, zatřetí - nebudou mít rádi Hestiu, začtvrté - budou mě pomlouvat, za paté - ehh," chvíli to vypadalo, že Claire už nevymyslí další důvod.

Nakonec to vzdala a jenom něco tiše zamumlala o tom, že se prostě bojí. Elliot jí moc dobře chápal, sám si něčím podobným před rokem prošel a věděl, jak moc on v tu dobu potřeboval někoho, komu by se mohl svěřit.

A teď byl on tím někým pro zmatenou Claire. Za ty dva dny, které spolu strávili, si vytvořili krásný vztah a ani jeden z nich nemohl pochopit, jaktože se nebavili dřív.

"Nemáš se čeho bát. Navíc mysli na Hestiu, ta bude taky mnohem radši, když už váš vztah nebudete muset tajit, no ne?" Zeptal se s povytaženým obočím blondýn.

"Jo. Ale stejnak," černovláska nakopla sněhovou kouli, kterou na chodník před chvílí hodil malý mudla.

"Jak už jsem říkal, nemáš co ztratit, Clai. Musíš do toho jít. Takhle se s nima akorát už rok nebavíš bez pádnýho vysvětlení. Nic proti, ale tohle není úplně nejlepší řešení," prohlásil Elliot a Claire mlčky přikývla.

Věděla, že měl pravdu. A že už jenom kvůli Hestie jim to musí říct.

"Pojď, vymyslíme, jak to uděláš. A věř mi, oni tě pochopí a jestli ne, máš tu mě a Hest. Nejlepší bude promluvit si s nima někde o samotě," prohlásil Havraspár a Nebelvírka pokývala hlavou a tak se ve víru konverzace vydali ztichlým Londýnem zpět k přenášedlu.

Z pohledu Magic:

Bok po boku jsme kráčeli jemně zasněženou londýnskou ulicí. Kdyby vás zajímalo, jak jsme se sem dostali, tak je to jednoduchý.

Byl to úkol na dnešní den, v domku se nám zčistajasna objevilo přenášedlo a museli jsme se přemístit sem, do Londýna a dojít na mudlovský nákup.

Protože prý to i jako kouzelníci pro všechny případy musíme umět. Což je pravda. Já sice nakupovat umím, ale podle toho, co se stalo minulej rok na Vánoce, když jsme byli u Lils nakupovat, tak dost pochybuju, že Sirius taky.

Jinak včerejší den byl katastrofa. Nebo alespoň tak na půl. Doteď ani jeden z nás neví, co to bylo za zvíře, který nám rozbilo polovinu domku a díky kterýmu jsem si přiskřípla nohu pod skříní.

Mám pocit, že jsme se o něčem takovým učili, ale nemůžu si to vybavit. A trvalo asi hodinu, než nám došlo, že bysme možná mohli zkusit použít ten lektvar.

Já vím, nějak nám to nevyšlo... Ale to bylo možná tím, že jsme ještě napůl spali. A za to může Sirius, protože nebýt něj bych normálně vstala na budík, kterej on ale omylem rozbil.

I když možná to fakt bylo omylem. Jednoduše ho zasednul, protože on prostě musel spát ve stejný posteli jak já! Prostě musel, protože on přece nemohl spát třeba na zemi jako pes, protože je to prej nepohodlný.

Takže jsme spali vedle sebe, což by bylo ještě v pohodě, ale nevím, jestli to dělal schválně, nebo prostě neumí spát normálně, ale celou noc se překuloval na mojí půlku a byl na mě v kuse namáčklej.

Což mě nevadí spát v něčím objetí, ale prostě je to Sirius. Teda - jasně, Sirius je roztomilej, když spí, ale to nijak nesouvisí s tím, že se na mě furt musí mačkat a já nemůžu spát a vzbudí nás až nějakej postiženej ježek, kterej nám skoro rozbije postel.

Mimochodem Sirius je fakt roztomilej, když spí. Já si nemůžu pomoct. Nevím, co se to děje, každopádně trávit s ním moc času není pro moje hormony nic dobrýho. O Mattovi se radši zmiňovat vůbec nebudu, jinak na sebe začnu být ještě víc naštvaná.

Jinak s najitím ingrediencí do lektvaru nebyl takovej problém, horší bylo ho bezchybně umíchat, ale jelikož ten ježek či co to bylo, hned odpadnul, tak předpokládám, že to snad nebylo tak špatný.

A odpoledne jsme tak trochu bojovali s bubákama a to bylo v pohodě. Vlastně jsem si to docela užila a aspoň si procvičila vyčarování patrona.

Ehm a jo, skoro jsme vyhořeli. Já za to ale vůbec nemůžu! Jenom jsem zkoušela udělat něco jako omeletu a jaksi jsem se se Siriusem zakecala (on mě provokoval a já mu to musela samozřejmě oplatit) a to vajíčko se nějak připeklo na pánvičku. A to jsem si myslela, že se na tom nedá nic zkazit.

Každopádně Sirius mi potom, co jsem zkazila další vajíčka (tentokrát mi trochu přihořela pánvička) vysloveně vařit zakázal. Takže teď vaří on.

A upřímně není to až tak špatný, ale většinou to dopadne tak, že já mu nadiktuju krok po kroku recept, on to nějak upatlá a buď to vyjde, nebo ne.

Jako já vím, že bych asi vařit měla umět, protože jsem holka, ale kdo říká, že mě to musí bavit a musím to umět, protože jsem holka?

Tenhle argument a celý tohle pravidlo mi přijde stupidní. Tak mě to prostě nebaví, takže se to nechci učit, no a? Nic! A klidně si dál budu podpalovat pánvičku.

Rukavicí jsem bezděčně setřela sníh ze sloupku, kolem kterýho jsme právě procházeli a zadívala se na Siriuse, kterej se radostně rozhlížel kolem.

Vždycky, když měl radost, se mu udělaly vrásky kolem očí a měl v koutcích pusy malý ďolíčky, který se ještě víc prohloubily, když se smál. A když byl smutnej, nebo naštvanej, ďolíčky úplně zmizely a s každým úsměvem se zase objevily... To je jak Slunce - když je tma, není vidět, ale když se má rozjasnit, objeví se. Sirius je jako Slunce.

Doprčic, přemýšlení nad ním ve mě probouzí nějakýho básnickýho ducha. A to není dobrý. Počkat - přemýšlení nad ním. Já nad ním teď přemýšlela. Úplně nevědomky. Zatraceně. Co. Se. To. Děje? Sakra. Merline. 

Ďolíčky se zas objevily a teď koukaly přímo na mě, jak Sirius stál přede mnou a rozhlížel se kolem. Docela hezký, tyhle ďolíčky.

"V Londýně jsem nebyl už od srpna. Vlastně se to tu vůbec nezměnilo. Nevíš, kde tu má být ten obchod?"

"Uhm... Netuším. Asi tam?" Ukázala jsem na malou mudlovskou večerku na rohu vedlejší ulice, který jsem si před tím vůbec nevšimla.

Rozešli jsme se teda tím směrem a já v duchu prosila Merlina, aby Sirius, kterej očividně vůbec netušil, jak to chodí, neudělal nějakou kravinu.

Když jsme vešli do obchodu, bylo to v pohodě. Pozdravili jsme vietnamce za pultem a zamířili hlouběji do obchodu. Nebo jsem si alespoň myslela, že jsme zamířili.

Po několika metrech jsem si uvědomila, že ten čokl vedle mě jaksi není. A tak jsem hodila zpátečku a nakoukla za roh. Stál tam a zrovna se chystal otevřít balíček želatinových bonbonů.

Zděšeně jsem k němu zamířila doufajíc, že prodavač pořád poslouchá písničky a neotočil se.

Vždyť to snad není možný! Tak blbej, aby věděl, že bonbony v obchodě otevírat nesmí, snad není. Anebo možná taky je.

"Co děláš?! Okamžitě to polož!" Šeptla jsem, protože večerka byla fakt malá a ten prodavač nemusel být až tak nahluchlej, jak vypadal.

"Proč?" Otočil se na mě a balíček pořád svíral v ruce. Aspoň nějakou autoritu bych si zasloužila...

"Jsme v obchodě, pokud ty bonbóny chceš sežrat, musíš si je nejdřív koupit! A tyhle ani kupovat nebudeme, protože želatinový jsou hnus," zamračila jsem se na něj a v nepozorovaný chvíli mu balíček vytrhla.

"Hej!" Hlasitě (jakože hodně hlasitě) se ohradil a já mu rychle položila ukazováček na pusu.

On mojí ruku s mega divným pohledem opatrně odstrčil a protočil očima. "Nejsem tak stupidní, abych nevěděl, že v obchodě nemůžu otevírat zabalený, nekoupený věci, i když jsou mudlovský. Jenom jsem si chtěl pár bonbonů vzít a pak zas hůlkou ten balíček zavřít -"

"Ne, to ani náhodou dělat nebudeš," rázně jsem mu skočila do řeči a on bonbóny rezignovaně položil. "No právě proto jsem nechtěl, abys mě viděla, nedělá ti dobře, když se rozčiluješ," pokrčil rameny a to mě pořádně namíchlo.

"Je to krádež. A vem si ty chudáky mudli, který by si koupili ty bonbóny, ve kterých by jich bylo třeba o deset míň!" Naštvaně jsem se na něj zadívala a Sirius ironicky podotknul: "No, to by byla hrůza."

Pochopila jsem, že nemá cenu se s ním dohadovat a tak jsem ho bezmyšlenkovitě čapla za ruku a táhla ho od regálu ze sladkostmi co nejdál.

Ušli jsme ale jenom kousek a Sirius se znovu zaseknul a já ho nechala, protože mě bavilo a nějakým způsobem i magnetizovalo koukání se na jeho ďolíčky, který se mu ve tvářích objevily v tom momentu, kdy uviděl mudlovskej dávkovač na bonbóny.

Nechala jsem ho, ať ho obdivuje, což mu vydrželo asi půl minuty. Potom prohlásil, že být mudlou musí být fajn, ale v životě by nevyměnil třeba koště za auto. Eh - já mimochodem taky ne.

Nějak jsem si neuvědomovala, že jsem mu pořád svírala zápěstí a došlo mi to až v momentě, kdy jsem se potřebovala natáhnout pro igelitovej pytlík.

Okamžitě jsem ucukla a Sirius se jenom ušklíbnul a pytlík mi podal. "Co, bojíš se, že se o mojí ruku spálíš?" Pobaveně nadzvedl obočí a ďolíčky byly zpátky na scéně.

"Co?" Vypadlo ze mě zmateně a začala jsem žmoulat pytlík v ruce. "Že seš hluchá. Ou, já zapomněl, ty mě vlastně nemůžeš slyšet," plácnul se s ironií v hlase do čela a já na něj furt zmateně zírala.

Ďolíčky se ještě víc prohloubily (odteď na ně nebudu myslet. Vždycky, když na ně pomyslím, štípnu se) a Poberta mi rukou zamával před obličejem.

"Seš tady, nebo tvoje vědomí odletělo někam na Bali - nebo, ještě líp - dost očividně mě očumovat a u toho nevnímat nic ostatní?"

Tohle se ukázalo jako skvělej způsob vrátit mě z Bali zpátky sem. I když na Bali jsem nikdy nebyla. Ale Siriuse jsem taky nikdy neočumovala. Možná jenom ty ďolíčky.

Ďolíčky. Musím se štípnout, jinak se z toho nedostanu. Fajn, aspoň teď vím, že se mi to nezdá.

"Huh? Proč se štípeš? I když věřím, že já bych byl krásnej sen. O mě by chtěl snít každej," prohlásil, zatímco se natahoval pro chleba.

"To je jedno. A nejsem hluchá. A moje vědomí na žádným Bali nikdy nebylo a neočumovala jsem tě," postavila jsem konzervu na pokladní pás. Prodavač si vyndal z uší mudlovský sluchátka a začal našich pár věcí markovat.

Když jsme konečně vyšli z obchodu, venku začalo svítit příjemný zimní sluníčko. Aspoň něco.

"Ale očumovala, já tě viděl." Tahle věta mi náladu zrovna dvakrát nezvedla, ale ať si ten čokl myslí, co chce.

Ale je pěkný, že mu tohle vědomí dokázalo vykouzlit ďolíčky. Sakra. Budu se muset znovu štípnout.

Claire si to začíná snad už konečně dávat do pořádku a Magic je trochu rip no xD
Jinak v další kapitole se můžete těšit na ještě víc Magiuse a jednu super scénku, kterou určitě všichni, kteří je shipují, mega ocení. 😏 (Teda doufám :D)

1890 slov <3

any🦋