Moje srdce, nebo Removo? Nebo vlastně už mi zbývá jen to moje, to jeho jsem teď nejspíše už úplně roztříštila na milion malých kousíčků.

Z pohledu Lily:

Od rána se mi tu něco nezdálo. Skenovala jsem pohledem strop a snažila se ignorovat Jamesovo pochrupování.

Trval na tom, že budeme spát v jedné posteli. Nakonec mě přemluvil (včera spal na zemi a nachladnul, tak mi ho bylo líto, i když něco mi říká, že nejspíš jenom simuloval... Ale co kdyby ne?) a tak jsem ho pod podmínkou, že bude celou noc na jeho půlce a nechá mi peřinu, nechala spát na posteli. Stejnak nechápu, proč sem nedali dvě.

Každopádně mi přišlo, že z vedlejšího pokoje se ozývalo podivné rachtání a cinkání. Nejspíš to byly okenice, ale včera jsem je vůbec neslyšela...

Pohlédla jsem na budík, který jsem si s sebou projistotu sbalila a teď ležel na podlaze vedle postele, společně s Douškem živé smrti, který jsme včera s Jamesem za západu slunce umíchali. Tomu paku to přišlo praštěně romantické a já měla opravdu chuť ho něčím pořádně praštit, aby se mu to v té kebuli už konečně zrovnalo. Na druhou stranu občas mě ty jeho kraviny bavily.

Zachvíli osm hodin, hlásily ručičky budíku a mě to přišlo jako fajn čas, konečně vstát, protože přece jenom, nevíme, co za úkol dostaneme dneska. Včera to byl celkem záhul.

Když jsem vstala z postele, několik pružin zavrzalo a to stačilo k tomu, aby se probudil i James. Chvíli dezorientovaně mžoural a potom se na mě ospale usmál.

Já se s přáním dobrého rána zvedla a moje kroky vedly do koupelny. Nehodlala jsem riskovat, že by mě James viděl hned takhle po ránu, lepší bylo využít příležitosti, když ještě neměl na nose brýle.

Když jsem vyšla z koupelny, brýle už měl a zrovna otevřel dveře z ložnice do něčeho jako malé kuchyňky. Já šla za ním a to, co jsem uviděla po otevření dveří, mi vyrazilo dech.

Vůbec to tu nevypadalo jako včera. Všude byly třísky, totální svinčík, kredenc byl převrácený, okna otevřená, jedna noha u židle okousaná a uprostřed toho všeho seděl malý tvoreček, podobný ježkovi, ale něco mi na něm nehrálo.

Chvíli jsem jen šokovaně zírala s otevřenou pusou.

Jakmile nás tvor zmerčil, vydal podivný pisklavý zvuk a zakousnul se do další židle. Ten musel mít teda ostré zuby.

"Necháš toho ty jeden malej...!" James se po tvorovi ohnal a v tom momentě jsem si vzpomněla. Vždyť o tomhle jsme se učili v pátém ročníku a byl i ve zkouškách NKÚ!

"Je to bodloš! Podobný ježkovi, ale mnohem mazanější a inteligentnější. Miluje dřevo a má ostré bodliny," vychrlila jsem ze sebe, zatímco James bodloše bezúspěšně naháněl.

"To vidím, že má ostrý bodliny, ale co s tím? Musí na něj přece fungovat něco, čím ho chytneme, protože bez hůlek jsme nahraní," opáčil udýchaně a bodloš si zalezl pod převrácený kredenc. "Sakra!"

"Uhmm, bodloši..." Snažila jsem se rozpomenout, ale nepamatuju si, že bysme se učili bodloše přemoct bez hůlek, vždycky jsem ho vyřídila pomocí omračovacího kouzla.

"Ty spratku malá, teď okamžitě vylez! Já jsem James Potter a mám hlad, takže vylez bodloši, jinak se neznám!" Hučelo to pako pod kredenc a kdyby jsme byli v jiné situaci, nejspíš bych hýkala smíchy.

"Jamesi tohle nám teď asi nepomůže... Určitě to bude nějaká zkouška nebo něco..." Zajela jsem si rukama do vlasů a bodloš vylítnul zpod kredence a po čtyřech se rozběhnul do ložnice.

"Hej!" James se rozběhnul za ním, ale nějak nevybral zatáčku a nohou zakopnul o židli, kterou bodloš před ním převrhnul. "Doprdele!" Ozvalo se vzápětí bolestivě.

"Jsi v pořádku?" Rychle jsem se k němu sehnula. Měla jsem o něj starost. Přece jenom, byl to můj kamarád. Kterej by pro mě udělal cokoliv.

"Jasně," Zůstal ležet rozplácnutý na zemi a věnoval mi dlouhý pohled. Tyhle jeho pohledy znám, vždycky na mě takhle čuměl. Připadám si jako pod laserem. Nevím, v čem to je, ale tentokrát mi ten pohled přišel takový jiný... Upřímný?

Vtom se z ložnice ozvalo hlasité křupnutí a následné bouchnutí. Rychle jsem vyskočila na nohy a James, i přesto, že kulhal, se jak nejrychleji mu to šlo, vydal za mnou.

Bodloš seděl na posteli, jedna okenice na okně upadla (jak to udělal?) a provokativně začal kousat peřinu. James se na něj bezhlavě vrhnul a mě to v tu chvíli došlo. Doušek živé smrti.

Včera se v pergamenu psalo, že ho ještě budeme potřebovat... Rychle jsem se sehnula vedle postele, kde ampulka, naštěstí pořád nepoškozená, stála.

"Musíš ho chytnout a pak ho tímhle zneškodníme!" Křikla jsem na chytače, který si s bodlošem upřeně koukal do očí.

Hned po něm vystartoval. Trvalo necelých deset minut, než ho za dvě bodliny připíchnul k posteli a opatrně jsme mu do pusy (hrozně to smrdělo) nalili lektvar.

V tu chvíli bodloš prostě a jednoduše usnul, přestal se hýbat a úplně ztuhnul. Když jsem se na něj tak dívala, byl vlastně docela roztomilý... Fakt jsme mu museli udělat tohle?

"Spratek malej," pronesl naštvaně James, chytnul ho a přes poničený domek vynesl před dveře a zabouchnul.

V tu chvíli jsem zrovna začala přemýšlet, co uděláme s tím bordelem, když najednou někde něco prasklo a nábytek a všechny rozbité věci vedle mě začaly létat a opravovat se. Muselo to být nějaké kouzlo. Jakmile Jamie vynesl bodloše ven, všechno se začalo zpravovat...

Dřív, než jsem se stihla vzpamatovat, vypadalo to tu jako předtím. Merline.

"Chytře to vymysleli, ale to naražený koleno bych si klidně ušetřil," odfrknul si můj společník. "Můžeš být rád, že to není nic horšího," opáčila jsem.

Zamířila jsem do malé kuchyňky, kde už zase kredenc stál na svém místě, plný chleba a marmelády s máslem.

"To bolí! Asi mi budeš muset přinést snídani do postele! A sebe můžeš přinést taky," mrklo na mě to pako a já protočila očima. Tu snídani mu ale přinesu.

Z pohledu vypravěče:

V lese malý kousek od této veselé dvojice se v dřevěném domku snažili přežít dva kouzelníci, kteří se nikdy moc nebavili, ale Přežití jim k sobě našlo cestu.

Pod jejich oknem pořád ležel zneškodněný bodloš, na nějž účinky lektvaru pomalu přestávaly působit a kterého tam v zápalu boje Peter Pettigrew vyhodil.

Teď onen zmiňovaný kouzelník seděl na dřevěné židli v domku a sledoval zapadající slunce. Hnědovlasá, středně vysoká dívka, seděla vedle něj a přemýšlela, jak na věc, která jí vrtala hlavou už od rána, zavést řeč.

Nakonec se rozhodla, že bude prostě improvizovat, protože si byla jistá, že když si o tom s Peterem nepromluví, dneska a možná ani následující dny, prostě neusne. Což unavená byla, zneškodnit bodloše a zkoušet obranná kouzla na bubáka bylo dost vysilující, ale tahle myšlenka by jí pokoj nedala.

"Uhm, Péťo?" Pootočila na něj hlavu a světlovlásek spustil svůj pohled z okna a obrátil se na ní. "No?"

Neměl tušení, že o tom jeho společnice ví. Mary MacDonaldová pro něj vždycky byla jen tichá myška v davu a nepočítal s tím, že by mohla být tak... Všímavá.

Teď se nebelvírka trochu zasekla. Nic mi udělat nemůže. Zopakovala si v duchu. Stejnak tady nefungují hůlky. Ale bodloše vyhodil oknem... Vždyť mě by nevyhodil oknem! Ale kdoví, čeho všeho je schopný, když udělal tohle. Ale třeba mu jeho názory přijdou správné! A nemusí žít ve strachu...

Z jejích zmatených myšlenek jí probral až Peter s otázkou, jestli je v pohodě. V tu chvíli se Mary rozhodla, že to všechno riskne na jednu kartu.

"Já to vím. Že ses k němu přidal," řekla tiše a trochu se jí třásl hlas, čehož si Červíček všimnul a najednou si přišel silnější, i když někde hluboko v něm blikal varovný vykřičník, že se nachází na dost tenkém ledu.

Byl hodně zmatený. Jak to mohla zjistit? Vždyť nosil jen dlouhý rukáv. Každopádně teď se z toho už nevyvlíkne.

Najednou ho zalila vlna strachu... Vždyť ona to teď může komukoliv říct! Anebo že by... Může jí ještě zkusit přemluvit. Jeho pán jí určitě rád také přijme. Je to v podstatě jeho jediná naděje.

"Jak?" Hlesnul a Mary hlasitě polkla. "Když jsi toho bodloše vyhazoval z okna, tak se ti vyhrnul rukáv..." Řekla a jakoby si dodala sílu, se narovnala a pohlédla mu zpříma do očí.

Že já hlupák ho radši nevynesl dveřmi... Pomyslel si nebelvír, ale hnědovláska pokračovala.

"Proč jsi to udělal, Petere? Vždyť ty jsi Poberta, já myslela, že Poberti jsou proti němu. Anebo - počkej! Oni o tom neví? Neví o tom, že?!" Skoro vykřikla a Peter skoro neznatelně přikývnul.

"Ale proč? Proč jsi to udělal?"

Chvíli ticho v místnosti přerušovalo jen ševelení listů ve větru, když se Peter konečně ozval.

"Zastávám stejné názory, jako on. A chci být v bezpečí. Mary pochop to, když se k němu nepřidáš, nemáš šanci přežít. Anebo budeš celý život ty, i tvoje děti, žít jenom ve strachu. Když se k němu teď přidáš, zajistíš jim lepší život!" Podíval se na ní a Mary si nervózně zkousla ret.

Má pravdu. Problesklo jí hlavou. Ale když to zjistí, odvedou mě do Azkabanu... A když se k němu nepřidám, stejnak mě dřív, nebo později, zabije... Zhluboka se nadechla a zase vydechla.

"Mary. Já vím, že ty seš rozumná. Přidej se k němu. Budeme stát po jeho boku a naše děti se budou mít dobře, budou žít v bezpečí. On pro nás - pro kouzelnický svět - chce to nejlepší! Věř mi, tohle je to nejlepší co můžeš udělat... Přijme tě k sobě, budeš u něj v bezpečí, Mary. Oba u něj budeme v bezpečí," dořekl Peter a teď to byl on, kdo se vpíjel do tmavě hnědých očí naproti němu.

"Ale já nevím... Ve škole nás učí, že je to špatné -"

"Protože oni to nechápou. Nechápou, že on je silnější. Až bude chtít, prostě se všech, kteří stojí proti němu, zbaví. Stačí jedno kouzlo a můžeš se rozloučit s životem... Ale s ním budeš moct žít dál. V lepším světě."

Chvíli se místností zase rozhostilo ticho, když Mary naivně přikývla. A tím si nevědomky zruinovala život.

No moc vesele to teda nekončí, ale nevadí no xD Btw. ani s touhle kapitolou nejsem moc spokojená, nějak to bez Magic není ono...

Jinak Moníku můžeš být spokojená, Peter a Mary spolu BUDOU <33 (I když je vůbec neshipuju myslím, že tohle asi není úplně to, jak jsi je spolu chtěla, ale tak co xD)

Btw. v další kapitole budou zas naši oblíbený Sirius a Magic :D

1700 slov <3

any🦋