Ale kdoví, třeba je, jenom ho musím ještě líp poznat. A nebo taky není a ten někdo je mi pořád blíž a blíž, až si uvědomím, že to byl vlastně celou dobu on, na koho jsem čekala..

Odpálila jsem camrál na Jamieho a ten ho bleskově chytil a nahrál mi ho zpátky.

Já neváhala ani chvilku a zachvíli se camrál nacházel zase na Jamesově straně hřiště.

Zkoušíme si Famfrpál na nadcházející zápas. No dobře, spíš jsme se oba nudili a neměli jsme co dělat, takže jsme se rozhodli volný odpoledne využít aspoň na něco produktivního. (Učení ani jeden z nás nepovažoval za produktivní.)

"Maaaag!" uslyšela jsem najednou ze spoda a oba s Jamiem jsme se za tím zvukem otočili. Kousek od hřiště stála Lils a mávala na nás.

James popadnul camrál do podpaždí a rychlostí blesku slítnul dolů. Ta Lily mu začíná lést na mozek čím dál, tím víc.

Já ho trochu pomalejc následovala, protože jsem si všimla Samanthy, postávající opodál, zavěšený na Siriusovu rameni. Merline, je tak průhledná.

"Čau Lils! Uhm ahoj, Siriusi a Samantho," zmohla jsem se na nepatrný pokývnutí hlavou (přece jenom, jsem slušně vychovaná dívka) a následně jsem se otočila na Jamese s Lily.

Když nad tím tak přemýšlím, i jejich jména se k sobě hodí. James a Lily. Lily a James...

Z mýho přemýšlení mě vytrhla až ona rudovláska, přesněji řečeno sněhová koule, kterou po mě hodila. Trefila se naštěstí jenom do ramene, ale stejnak jí to nedaruju!

Jo, už v půlce listopadu stihnul napadnout sníh. Ono je to tak vlastně každej rok a s jistotou můžu říct, že do konce února se toho bílýho nadělení nezbavíme.

"Tos neudělala!" Houkla jsem po ní a hned se sehnula pro vlastní kouli. Jak se dalo očekávat, zachvíli už lítaly koule do všech světových stran.

Nečekala jsem, že se sněhová bitva strhne tak brzy, každopádně jsem na to vůbec nebyla oblečená a zachvíli jsem měla dres úplně mokrej. To mě ale ani v nejmenším nezastavilo.

Trochu mi tu teda chyběla Moon, která se společně s Remem zrovna teď za zdmi hradu učili s Péťou, kterýmu se nějak nedařilo na formulích, ale co jsem mohla dělat.

Když jsem začala uvažovat nad tím, že Samantha je vlastně taky docela fajn - už se k Siriusovi tolik neměla (ehm možná za to mohly sněhový koule, který metal po každým, kdo se k němu nedej merline přiblížil na míň, než pět metrů) a občas prohodila i něco docela vtipnýho.

Ve chvíli, kdy jsem si pomyslela, že bych přece jenom mohla přehodnotit svůj názor na ní, to všechno zkazila.

Mrskla mi kouli přímo do obličeje, odkud mi sníh popadal pod dres a šálu. Tohle by bylo ještě v pohodě, koneckonců nehody se stávají a byla to přece hra, jenomže, jak mi o chvíli pozdějc došlo, ona to neudělala omylem. Byl to záměr, se kterým se zrovna dvakrát netajila.

Což tohle by se taky ještě dalo zvládnout, ale pak udělala něco dětinsky trapnýho - přistoupila ke mě a s úšklebkem řekla něco v tom smyslu, že bych se nejspíš měla jít převlíct, abych nechytla rýmičku, a že to tu přežijou i beze mě. Nutně podotknout, že James měl stejnej dres, jako já, ale tomu neřekla ani slovo.

Teda neřekla to slovo od slova takhle, protože se jí do toho zapletlo pár francouzských slovíček, který jsem si musela domyslet, včetně hlasitýho Au revoir! na konci.

Takže to bysme měli. Žádnej názor se přehodnocovat nebude. Ale šanci jsem jí dát chtěla.

Ale musíte uznat, že to, že mi prakticky do očí řekla, abych vypadla, ještě k tomu takovým způsobem, bylo fakt ubohý. A hnusný.

To jí nestačí, že furt oxiduje u Siriuse a mých kamarádů, který znám mnohem dýl a mnohem líp, než ona?! Nejspíš ne.

Teda - já vím, že jsem se k ní taky někdy fakt nechovala hezky a někdy jsem si i dost urputně přála, aby vypadla, ale nikdy jsem jí to přímo neřekla.

Což, když se nad tím tak zamyslím, záleží docela dost na intelektu danýho člověka. Takže jsme na tom obě tak nějak stejně.

No, to už bylo moc přemýšlení na mě, takže radši přestanu, nebo bych taky mohla dojít k tomu, že je to celý moje vina, a to rozhodně nechci. (A navíc ani není, že)

"Co prosím? Jako fakt? Jestli chceš, abych vypadla, můžeš mi to říct rovnou a nedělat tu ze mě debila! Myslíš si, že seš merlinví jaká borka, když ses k nám jenom tak vecpala?! Ani nemusíš odpovídat - ne nejsi," vychrlila jsem na ní na jeden nádech a zlostně po ní blýskla očima.

Pamatujete, jak jsem říkala, že jsem se k ní občas taky nechovala úplně nejlíp? Tak tohle je zrovna ten případ. Samozřejmě bych to nikdy nahlas nepřiznala, na to jsem moc... nebelvírská. Jo, to je ten správnej výraz. A taky nejspíš s Jamiem trávím moc času.

"Magic, trošku se ztiš. Nemusíš na Sam být tak nehezká, vždyť ti nic neudělala... A nevecpala se k nám, prostě jsme její kamarádi, to bys měla už konečně pochopit!" Lily si stoupla vedle Samanthy, což mě dopálilo ještě víc. Ani nechci vědět, co se zrovna teď děje s mýma vlasama...

Fajn, z hluboka dýchej. Nádech,  výdech... Jsem trošku výbušnější povahy a takovýhle situace mi vůbec nesvědčí. Většinou se naštvu víc, než by se k daný situaci hodilo a pak toho lituju.

Teď mi ale přišlo, že to od Lily tak trochu nebylo fér. Já odsud nikoho nevyhazuju a nezpůsobuju konflikty, tak s čím má zase problém?

"Huh? Vždyť ona mě odsuď právě vyhodila, Lily! Ty možná seš její kamarádka, Siriuse se snaží sbalit a s Remem nebo Moon občas prohodí pár slov, ale to je asi tak všechno!"

"Magic, chci ti jenom vysvětit, že možná bys fakt mohla nachvíli odejít, aby ses mohla uklidnit, nechat si to projít hlavou a -" Lily vypadala, že to myslela fakt jenom dobře, ale vytočila mě, jako už dlouho nikdo ne. Dokonce ani Sirius ne.

Moje nejlepší kamarádka mi nepřímo řekla, ať odejdu. Fajn. Nevadí. Když chce. Ne, dobře fakt mi to vadí! Arghh. Byla jsem dost hysterická, a fakt, že to celý vlastně myslela jedině dobře (teda nejspíš) jsem záměrně přehlížela.

Vrchol byl, když se Samantha zmateně zeptala, kdo je Moon, že neví o tom, že by se s někým takovým někdy bavila.

"Vidíš, vůbec nás nezná! Prostě pochop, chová se ke mě hnusně a tebe se snaží obmotat si kolem prstu! Mimochodem - chytrej plán, Lily ti na to skočila!" Otočila jsem se na ně a u toho do nich zabodla naštvanej pohled.

James se Siriusem to jenom tiše sledovali, ale jak jsem z Jamesova pohledu usoudila, přestalo ho zajímat, co Samantha vůbec dělá a bude se s ní bavit, protože Lily. Jak už jsem říkala, dobrej plán. Přímo skvělej. Jak Magic Lloydový přebrat kamarády a zruinovat jí život. Dobře, teď fakt přeháním, ale mám na to právo, no ne?

Na Siriuse jsem se radši ani nedívala, bylo mi jasný, na čí je straně. Donedávna jsme se nenáviděli a se Samanthou si může nezávazně užít kdykoliv bude chtít, a u toho si může být jistej, že ho neopustí.

"Magic, prostě prosím teď asi odejdi, než toho budeš litovat," pronesla potichu Lily a mě obočí vylítlo někam do výšin k mým rudým vlasům. Nepřeslechla jsem se, myslela to vážně.

Zamrzelo mě to, fakt jo, ale to jsem na sobě nedala znát. Místo toho jsem jenom naštvaně štěkla: "Fajn!" otočila se na podpatku a rychlým krokem se i s koštětem v ruce začala vzdalovat.

Možná měla Lils i trochu pravdu, kdybych tam zůstala, mohla bych říct mnohem horší věci, na srdci toho mám ještě dost... Ale nelitovala bych toho.

Dřevěná rukojeť koštěte se mi zarývala do kůže, jak jsem vztekem koště pevně svírala. Necítila jsem se v takovým rozpoložení, abych se mohla vrátit do ložnice a dělat, jakože se nic nestalo.

Místo toho jsem koště opřela o malou zídku na nádvoří a doufala, že ho nikdo nevezme.

Potom jsem se za zídkou přikrčila a proměnila se v orla. Bylo to hrozně riskantní, mohl mě kdokoliv vidět a potom bych byla dost... Řekněme v háji.

Možná si říkáte, proč jsem jako inteligentní člověk prostě nepoužila koště, ale tam, kam jsem se chystala bylo dost obtížný vyletět i jako orel.

Samozřejmě o svých létajících schopnostech ani v nejmenším nepochybuju, ale když můžu být orel, proč toho nevyužít. Navíc se pak dokážu víc uvolnit.

Oblítla jsem pár koleček kolem hradu (ten pocit tak miluju! Nikdy nebudu mít lítání dost) a potom zamířila k mýmu vyhlídnutýmu místu.

Byl to příkrej kus střechy na severní straně. Moc lidí (troufám si typovat, že nejspíš skoro nikdo) o tomhle místě netuší. Já ho jednou objevila náhodou a od tý doby sem čas od času chodím. Je to tu dost útulný. A nebezpečný.

Proměnila jsem se zpátky do svojí lidský podoby a opatrně se posadila na okraj střechy. Kdybych teď uklouzla, nejspíš by mě dole ze země seškrabávali pěkně dlouho.

Sníh mě trochu zastudil, ale zima mi nebyla. I přestože jsem na sobě měla promočenej famfrpálovej dres. A rýmičku fakt nedostanu, takže Samantha si vůbec nemusí dělat starosti.

Malý sněhový vločky mi potichu padaly na tváře a pokrývaly mi vlasy. Byl tu úžasnej výhled na zasněžený pozemky a les. Prostě idylka.

Sice by to možná byla větší idylka, kdybych se před chvílí nepohádala s Lily a po nějaký době nezačala mít pocit, že mi zadek každou chvílí přimrzne ke studeným šindelím, ale tak co. To mě
ani v nejmenším nedonutí k tomu, tohle kouzelný místo opustit.

Mohla jsem tam sedět tak nanejvýš něco málo přes deset minut, když se za mnou ozvaly kroky a já sebou poděšeně cukla.

Instinktivně jsem sáhla do dresu pro hůlku, ale když jsem se otočila, vrátila jsem jí tam zpátky. Překvapení ze mě ale ani v nejmenším neopadlo.

Přes střechu se ke mě blížil Sirius, s mým koštětem v ruce a lehce zasněženýma vlasama. Kulila jsem na něj oči a nevěděla, jak zareagovat.

Nakonec jsem ze sebe dostala otázku, která mě na jazyku pálila asi nejvíc. "Jak ses sem dostal?" Dobře, bylo to dost očividný, ale nejspíš mi zamrznul i mozek.

Nejstarší syn Oriona Blacka se posadil vedle mě a pokrčil rameny. "Vyletěl. Na tvým koštěti, to už ti ale nejspíš došlo. Musím říct, byla docela fuška tě najít, ale povedlo se," zazubil se na mě a já dál zaraženě zírala.

"A... jak jsi věděl, že tu budu a proč jsi mě vůbec hledal? Neměl by ses teď dole koulovat s tvýma skvělýma kamarádama?"

"Znám tě. Vždycky, když jsi naštvaná mizíš na koště a když ne na koště, tak jako orel, nebo co jsi to za toho ptáka."

Tak tohle byla pravda. Znamená to snad, že by se o mě zajímal? To nedává smysl. Spíš to okoukal... Jo, tak to bude.

"A hledal jsem tě, abych se přesvědčil, že neuděláš nějakou kravinu. Hej, nekoukej na mě tak, myslel jsem to dobře! A navíc... Celý jsem to slyšel a je to nefér, Evansová tě neměla posílat pryč. A navíc to už zabalili, bez tebe to byla nuda. Ale Sam s tou rýmičkou měla pravdu, fakt není moc chytrý sedět na sněhu, celá mokrá jenom ve famfrpálovým dresu, pod kterým máš hádám jenom mikinu," káravě se na mě podíval a já zakoulela očima. "Merline, no to je hrozný."

"To je! Za týden musíme odevzdat ten projekt, takže se opovaž být nemocná!" Sirius rozhodil rukama a přísně se na mě podíval.

"Takže ti na mým zdraví záleží jenom kvůli projektu? To je milý," ušklíbla jsem se, ale Sirius taky s úšklebkem zakroutil hlavou. "No to ne... Nebo alespoň ne úplně."

"Stejnak ale pořád nechápu, proč jsi za mnou šel. Myslel sis, že se po jedný hádce zhroutím? Víš, kolikrát jsme se za těch šest let s Lily pohádaly? Hodněkrát. Ale pokaždý se to vyřešilo a my se zase usmířily," pokrčila jsem rameny.

"Ne. Nebo možná malinko, ale... ne. Vlastně jsem si od těch dole potřeboval dát trochu pauzu. Hlavně od Sam. Je se mnou už od rána a... občas je to fakt veselý. Narozdíl od tohohle místa. Je to tu krásný."

"Našla jsem to tu náhodou a ty seš asi první, o kom vím, že o něm ví. Bylo to moje místo," s hraným naštváním jsem se na něj zamračila. "A teď jsi mi ho vzal."

"Tak to máš asi smůlu. Odteď se o něj budeme muset dělit," mrknul na mě a já se ušklíbla. K mýmu překvapení mi ta představa vůbec nevadila.

Magius! ❤️
Jakože Sam jsem nechtěla udělat jako takovou mrchu a budu se snažit její lejstřík očistit, ale to se osnově příběhu moc nelíbí xD
Ale pokusím se:D
2100 slov <3

any🦋