Bez Hestiyny přítomnosti máme nějaký divný sklony k řešení vztahů toho druhýho a to nikdy nevěští nic dobrýho. Doufám, že příště tu Hestia už bude, protože se docela obávám, co jinýho by se ještě mohlo stát.

"Jamesi! Byl jsi úžasnej! My jsme byli úžasný!" Vykřikla jsem, okamžitě seskočila z koštěte a hned vyrazila ke zbytku našeho týmu a skočila do hromadnýho obětí.

James Zlatonku chytnul po ani ne deseti minutách zápasu. Je to prostě náš pašák.

Narozdíl od zmijozelskýho chytače... Jako nechci teď nějak zrazovat svojí milovanou kolej, ale musím uznat, že minulej rok byl jejich chytač fakt dobrej. Byl to Reg. 

Z mě neznámýho důvodu už tenhle rok v týmu není a nahradil ho Evan Rosier. Nemám ho ráda, už jenom proto, že se říká, že patří k němu.

A ještě k tomu naprosto mizerně hraje Famfrpál. Nechápu, proč si Reguluse v týmu nenechali. Nerada to přiznávám, ale byl to silnej soupeř.

Zatřásla jsem hlavou a radši se pořádně začala soustředit na můj rudej dres, kterej jsem si o pár chvil pozdějc přetáhla přes hlavu.

Nebudu tu ztrácet čas nad přemýšlením o Zmijozelských - sama někdy uvažuju, jestli vůbec maj mozek. (P.a. prosím teď všechny Zmijozelské - neberte to osobně xD Sama proti Zmijozelu nic nemám, kdyžtak si běžte stěžovat na Magic ;))

S dobrou náladou jsem po boku Jamieho s hrdým úsměvem vyšla ze šatny a začali jsme pomalu stoupat po schodech nahoru, do naší společenky, kde se určitě bude konat párty. Tak rychlý vítězství tu totiž dlouho nebylo.

"Pořádně jsem to Rosierovi natřel. Teda možná to ode mě bylo trochu nefér, vždyť on ani pořádně neuměl sedět na koštěti..." zamyslel se brýlatý chytač vedle mě a já protočila oči.

"Tak se neměl do jejich týmu vůbec hlásit, udělals to dobře. Vždyť jsme vyhráli!" Vesele jsem se na něj zazubila a James spokojeně přikývnul. "Vyhráli."

Došli jsme až do společenky, kde jsem okamžitě zamířila do ložnice, vysprchovat se.

Jakmile jsem zase ze sprchy vylezla, hned jsem toho zalitovala, protože se do mě zakousla studená zima. Nenávidím tohle napůl podzim - napůl zima počasí.

Zabalená v županu jsem vyběhla z ložnice a rychle se nasoukala do prvních džínů, co jsem našla. Přes hlavu jsem si přetáhla dlouhý tričko a na to ještě mikinu s kapucí. Teď už mi zima nebude.

Protože jsem stejnak byla v ložnici sama a dole se chystala párty (moje třetí párty za tenhle rok. Nějak podezřelý na to, že jsem v Bradavicích teprve druhej měsíc...) rozhodla jsem se jenom tak poflakovat, protože jsem se moc nehodlala na párty ukazovat, jelikož jsem se po letošních zkušenostech chtěla alkoholu vyhnout. Pořádně vyhnout.

Sice jsem do společenky o dvě hodiny pozdějc dorazila, ale to jenom proto, abych si došla na večeři. Když jsem se vrátila, párty samozřejmě ještě nezačala, takže jsem zase rychle vyklouzla obrazem ven na chodbu.

Jakmile jsem zabočila za roh, narazila jsem na Rema, kterej seděl na širokým parapetu a četl si. Jaká to náhoda.

"Remusi," usmála jsem se na něj a prostě se k němu na parapet vecpala. No, kamarádství se mnou si vyžaduje oběti.

"Magic," opáčil a ani nezvednul pohled od knihy. "Jak se máš?" Naznačila jsem mu, že tu rozhodně nehodlám jen tak sedět a pozorovat ho, jak si čte a raději ocením plnohodnotnou konverzaci. Na druhou stranu, jestli si chce číst, řekl by mi to. Na to ho znám docela dobře.

"Ale jde to..." Zamumlal a já se rozhodla radši to nechat být. Protože mi samozřejmě neuniknul jeho smutnej úsměv a utrápenej výraz. Třeba se mi sám svěří... A jestli ne, tak to z něj nebudu dolovat.

"Aha. A jak se těšíš na párty?" Nadhodila jsem a vlkodlak vedle mě pokrčil rameny. "Nevím, jestli tam vůbec půjdu." Odpověděl potom a já chápavě přikývla.

"Já sama taky nevím... No a... jsi v pohodě? Neber si to osobně, ale vypadáš trochu - jak to říct? Utrápenej životem?"

"Uhm. Nejspíš nedokážu zakrývat svoje emoce tak dobře, jak jsem si myslel, žejo?" Kysele se ušklíbnul a já přikývla.

"Ne, to teda ne. A řekneš mi, o co jde? Nebo ne počkej, budu hádat - má s tím něco společnýho láska?"

Podle toho, jak Remus zrudnul, jsem usoudila, že jsem se trefila do černýho.

"Tak trochu. Ale jestli se neurazíš, nechci o tom teď mluvit -" začal ale nedokončil, protože se chodbou rozlehlo hlasitý:

"Naše Křídloletka a urazit se?! Co tě to napadá, Náměsíčníku!" Vykřiknul s jasně ironickým podtónem Sirius a s úšklebkem se k nám blížil a já protočila oči.

Chtěla jsem mu něco odseknout, jako obvykle, ale při pohledu na něj mě zarazil divnej pocit v žaludku. Hodně divnej pocit. Možná jsem se na večeři přejedla...?

Protože jsem ze sebe nic kloudnýho dostatečně rychle nedostala, Sirius pokračoval jakoby nic.

"Jo a jinak Reme, jsem tě strašně dlouho hledal. James pomáhá zařizovat ve společence ztlumovací kouzla, aby Minnie nic nezjistila a Péťa mu pomáhá a tak jsem se chtěl zeptat, jestli bys mi nepomohl donést ten alkohol? Jenom tajnou chodbou doběhneme do Prasinek..."

Prosebně na něj těknul pohledem a Remus svraštil čelo. "No já nevím... Asi budu nepříjemnej, protože teď nemám náladu. Ale jestli moc chceš -"

V tom momentě jsem do toho zasáhla já, protože mi bylo jasný, že Rem nejspíš chce být sám. Uznávám, možná jsem se pletla v tom, že by mi to řekl...

"Já klidně půjdu, teda jestli můžu. Nech tady Remuse se vypořádat s jeho zlomeným srdcem o samotě. Kdyžtak ti můžeme nějakou tu Ohnivou whisky přinést, jestli budeš chtít." Otočila jsem se na něj, ale on jenom zavrtěl hlavou.

"Fajn, tak ne. Jdeme?" Zamířila jsem směrem k viditelně zmatenýmu Siriovi a naposledy na Rema kývla.

"Ehm, uhm jasně." Dostal ze sebe nakonec a pak se pomalu vydal za mnou.

Počkat - opravdu jsem právě nabídla Siriusi Blackovi pomoc?

Upřímně mě to samotnou překvapilo. Sice jsme zakopali válečnou sekeru, ale nikdy jsem si nemyslela, že bych snad Siriusovu přítomnost vyhledávala. Ale časy - a ostatně i lidi - se mění. Stejnak se nechápu, ale nějakej důvod moje konání mít muselo.

V tichosti jsme došli až k soše čarodějnice ve třetím patře. Ta se zachvíli odklopila a my jsme se s rozsvícenýma hůlkama vydali úzkou chodbičkou směrem k Prasinkám.

"Doprdele!" Zaklel Sirius hned potom, co jsem zaslechla tupou ránu, jak se nejspíš praštil o nízkej strop do hlavy.

"Měl bys dávat větší pozor," výmluvně jsem se na něj otočila.

"Hm. To mi Sam taky pořád říká, něco na tom nejspíš bude."

"Zase Sam! Nemůžeš o ní v mojí přítomnosti aspoň chvíli nemluvit?!" Nechala jsem se trochu hlasitějc slyšet, protože, když se nad tím tak zamyslím, vždycky, když spolu mluvíme, se nějakým záhadným způsobem dostaneme buď k Mattovi, nebo Samanthe. Jako kdyby jsme snad aspoň na chvíli nemohli řešit něco jinýho.

"Jasně, slečno žárlivá," opáčil a já se na něj naštvaně otočila, přičemž jsem mu hůlkou svítila přímo do očí.

"Nežárlím! Už jsem ti to několikrát říkala! Nevím, kolikrát to potřebuješ slyšet, ale já o vztah s tebou nestojím, nelíbíš se mi a je mi líto všech těch holek, se kterýma jsi strávil noc! Stačí?!" Mluvila jsem klidně a přesto fakt drsně.  Tohle se mi povedlo. Až na to být upřímná.

Musím s lítostí přiznat, že jsem si několikrát představovala, jaký by bylo ho políbit, nebo se dotknout jeho vlasů... Nebo s ním chodit... Hned jsem to ale vyháněla z hlavy, protože... Protože prostě ne!

"Bohatě," odpověděl jenom, prošel kolem mě a celej zbytek cesty do Prasinek jsem z něj nic nedostala. Proč jsem mu vlastně nějakou pomoc nabízela?

Až když jsme, pod neviditelným pláštěm na sobě namáčklí, brali flašky whisky U tří košťat, kde za ně Sirius nechal váček galeonů, jsem to nevydržela.

"Víš, co je zvláštní?" Šeptla jsem  projistotu, i když jsem si byla jistá, že jsme tu jenom my dva.

"Že když jsme tu s Mattem byli na takovým neoficiálním prvním rande před rokem, sama od sebe spadla váza a otevřely se dveře. Od tý doby se trošku bojím, že tu straší," bezděčně jsem se na něj víc natiskla, ale jakmile mi došlo, co jsem to vlastně udělala, rychle jsem se stáhla zpátky.

"To je fakt zvláštní." Odpověděl Sirius a zvednul poklop v Medovým ráji. Řekl to tak divně, že jsem musela chvíli přemýšlet, jestli v jeho slovech nemám hledat nějakej skrytej význam. Když jsem žádnej nenašla, nechala jsem to být a jenom přikývla, "to je."

...

"Nebudu se ti omlouvat, ale nemusíš být uraženej. Holt ne všechny holky do tebe musí být blázni. Jenom jsem byla upřímná, to je všechno." Fajn, sice upřímná jsem tak úplně nebyla, ale to on nemusí vědět.

Stáli jsme před společenkou a já teď tak trochu litovala, že jsem se místo Rema nabídla. Protože tady pan uraženej Black se rozhodl, že se mnou nebude mluvit.

Dobře, možná jsem řekla, že se změnil, ale v některých věcech se nejspíš jako vůl chovat nepřestane.

"A mimochodem bylo by slušný mi aspoň poděkovat za pomoc, ale chápu, že na to máš moc velký ego. No nic, já mizím," chtěla jsem trochu povýšeně odplout až do společenky, ale samozřejmě jsem musela zakopnout o rám Buclatý dámy. Sakra!

Vlastně ani nevím, kde se ve mě ta uštěpačnost bere, ale nejspíš jen tak na ty roky nenávisti se Siriusem nezapomenu.

Vyběhla jsem schody do ložnice, kde jsem se málem srazila s Lily, která právě mířila dolů se slovy, že se na toho Pottera může vysrat a nebude si kazit večer. A to jsem si myslela, že si to mezi sebou nějak urovnali.

Claire seděla u svýho stolu a Moon se právě dopřevlíkla a otočila se na mě v červený sukni a bílý halence.

"Já vím, na párty se to moc nehodí, ale přijdu si v tom tak... Natessovsky dobře, že si to vezmu." Zasmála se a já nadšeně přikývla.

"Rozhodně v tom můžeš jít! Sluší ti to a Rem si z tebe určitě sedne na zadek. Teda jestli tam vůbec přijde. Samozřejmě je mi jasný, že ty máš radši někoho jinýho, než Rema, ale co." Zazubila jsem se na ní a Moon trochu posmutněle přikývla. "Jo."

Proti mojí vůli jsem sebou plácla do postele. Nechtěla jsem zaspat tu párty, ale na druhou stranu spánek zní lákavě...  Dnešek byl náročnej a tak určitě neuškodí, když jenom na chvilku přivřu oči...

Vzbudilo mě až slabý volání, který mluvilo docela nalíhavě Mooniným hlasem. Huh?

"Tair! Vzbuď se a pojď mi s ní pomoct!" Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala a moje oči přivykly ostrýmu světlu, ale jakmile jsem byla aspoň trochu zase při smyslech, na chvíli jsem málem věřila, že je tohle pořád ještě sen.

Že je to krutá realita mě přesvědčilo až to, když se Lily hlasitěj vyvracela těsně vedle záchodu. Tohle mi byl Merlin dlužnej...

Moon už nemusela ani nic říkat a hned jsem jí rozespale běžela na pomoc. Jak jsem si o chvilku pozdějc uvědomila, Claire tu vlastně nebyla. Nejspíš musela odejít, když jsem spala.

"...říkala něco o tom, že potřebuje na Jamese zapomenout a okamžitě se vydala k baru. Lily si šla pro alkohol, chápeš to? Sice nevím, co se mezi ní a Jamesem stalo, ale nejspíš jí to muselo fakt rozhodit, že se takhle zřídila. Možná si ho pustila až moc k tělu a on jí zklamal."

Rozmýšelo moje dvojče a já ospale přikývla. Chudák. Teď vlastně nevím, jestli tím chudákem myslím Jamieho nebo Lils. Asi oba.

"Když už měla několik panáků v sobě, nejspíš se jí to v hlavě obrátilo a začala se k Jamesovi až moc mít. A James, kterej se zlil nejspíš taky kvůli ní, protože chtěl alkoholem zahnat chmury, jak bysmet. A pak tam spolu dělali fakt - ehm - zajímavé věci. Naštěstí se mi jí sem s Marleninou pomocí povedlo dotáhnout." Dokončila Moon svůj monolog.

Tak z toho kouká velkej problém. A taky krásná historka, kterou budeme s Moon, jednoho krásnýho dne, s radostí vyprávět Jamesovým a Lilyiným dětem...

Každopádně bych zejtra fakt nechtěla být v Lilyině kůži. Její první kocovina v životě... To jsem zvědavá.

Jeden smutný a druhá naštvaná... To je mi pěkná kombinace xD
Jinak Siri se nám urazil, ale on to s Mag urovná, to si můžete být jistí :D
Mimochodem myslím, že vám je jasný, že to nebyly strašidla, co to tehdy shodilo vázu a otevřelo dveře xD .
A jo... Famfrpálu rozumím asi tak, jako Hermiona, takže ho tu moc nebude xD
2040 slov <3

any🦋