Já taky rychle zmizela do naší ložnice, protože jsem byla neskutečně hladová, unavená, zmatená a hlavně jsem nutně potřebovala mluvit s Altair.

Z pohledu Magic:

Byla jsem naštvaná. A to pořádně. Dokonce tak, že moje vlasy zrudly. Mimochodem moje vlasy rudnou každou chvíli... A to není dobrý.

Představa, že Brumbál celou dobu věděl, že se snažíme zachytit sebemenší stopu, abysme se o sobě dozvěděly víc a přitom on věděl a stále ví nejspíš úplně všechno, co vědět chci a koneckonců potřebuju, mě neskutečně vytáčela.

Nakopla jsem Winteřinu přenosku a hned toho zalitovala, protože bolavej palec bylo teď tak to poslední, co jsem potřebovala. No dobře, úplně to nejposlednější bylo někde narazit na nějakýho pochybnýho stalkera, jak se snaží zjistit toho o mě co nejvíc a pak mi podle toho na to Přežití přiřadit dvojici. Ugh. I když předpokládám, že to maj stejnak zařízený jinak, ale člověk nikdy neví.

Na jedný noze jsem odskákala do koupelny, kde jsem se svlíkla (na jedný noze se to dělá fakt těžko) vlezla si do vany.

Po celým dni, kterej bohužel není ještě ani zdaleka u konce, jsem byla z famfrpálovýho tréninku zpocená a zaprášená a navíc jsem potřebovala chvíli klidu jenom pro sebe a samozřejmě přesně pro tuhle chvíli byla vana jako stvořená.

Merlinžel jsem neměla čas na nějakou dlouhou relaxační koupel, i když bych jí mileráda uvítala, ale jenom jsem na sebe v rychlosti napatlala šampon a hned ho smyla.

Bolest palce za tu dobu ani trochu nepolevila, spíš naopak (to v tý přenosce byly kameny nebo co?!) a tak jsem do síně na večeři skoro odskákala, ještě k tomu o dvacet minut pozdějc, než jsem měla původně v plánu. Takže jsem úspěšně začala nestíhat. Zase.

Rychle jsem spolykala svojí porci svíčkový a ještě na cestu popadla hrozno. Dneska jsem večeřela naprosto sama samotinká, protože zaprvý už bylo na večeři trochu pozdě a zadruhý, v pátek večer už má každej svoje plány. Včetně mě.

Já přesně před jedenácti minutama měla být v KNP a dodělávat můj, Hestiin a Siriusův projekt. Nikdo z nás neměl jinej den volno, takže jsme to přesunuli na páteční večer, i když bych si dokázala představit spoustu lepších věcí, co by se daly v pátek večer dělat... Ale jelikož jsme v mírným skluzu, nemůžeme to odkádat.

Proč jsem sakra musela tu debilní přenosku nakopávat?! Arghhh. Nasupeně jsem stoupala nahoru po schodech a s každým dalším jsem hlasitě sykla. Můj palec trpěl. Možná s ním potom zajdu za Poppy.

Za pět minut jsem už stála u KNP a za další minutu už vevnitř a svým omluvným úsměvem, který jsem měla určený výrazně pro Hestiu, jsem se usmála. Stávalo se totiž docela často, že jsem chodila na naše 'schůzky' pozdě... Ale to už není žádná novinka.

Vzápětí mi ale došlo, že se tam usmívám jen tak do blba, což znamenalo na Siriuse, protože Hestia tam nikde nebyla.

"No to je dobře, že se naše Kulhavá Královna uráčila přijít," ušklíbnul se na mě místo pozdravu.

Zamračila jsem se na něj a potom jen tak mimochodem nadhodila; "Kde je Hestia? Ta přece nikdy nechodí pozdě. A ještě jednou mi řekneš Kulhavá Královno tak... Ještě uvidíš," dokončila jsem trochu chabě a hned jak jsem dosedla do měkkýho křesla, naproti stolu, ještě jsem dodala: "To je to tak vidět?"

"Netuším, kde je a jo, je to vidět," Siriusův úšklebek se ještě prohloubil, když odpověděl na mojí poslední otázku přesně to, čeho jsem se nejvíc obávala.

"A co uvidím? Doufám, že to aspoň bude něco pěknýho..." Úchylně zakmital obočím a já, i přesto, že to bylo jsem se fakt snažila tomu zabránit, jsem začala rudnout a abych to zamaskovala, okamžitě jsem se zamračila. Vlasy mě ale zradily a začaly fialovět. No skvělý.

Nejspíš to musel být fakt pohled za všechno, protože casanova naproti mě chytnul obří výtlem, což mě dopálilo ještě víc.

Bezmyšlenkovitě jsem po něm mrskla první polštář, kterej se mi okamžitě objevil v ruce, jen jsem na něj pomyslela, protože KNP je prostě kouzelná.

Casanovu to nejdřív zaskočilo, ale když mu došlo, že jsem po něm mrskla polštář zablýsklo se mu v očích a já věděla, že jsem si právě podepsala ortel smrti. Nebo přinejmenším ortel zamačkání, zapolštářování a zlechtání Siriusem Blackem.

Protože já jsem extrémně, když říkám extrémně, tak myslím opravdu hodně extrémně, lechtivá. A dokonce i Sirius na to stihnul přijít. Teď už mě nezachrání snad ani Merlin...

Jelikož jsme měli jen jeden polštář, samozřejmě se ho hned zmocnil Sirius (heh, něco mi říká, že jsem naší neoficiální polštářovou bitvu prohrála) a potom už to šlo ráz naráz...

Moje vlasy střídaly barvy jako duha, ale nemohla jsem s tím nic dělat, protože ten debil, na kterýho jsem aktuálně tak naštvaná zrovna seděl nade mnou a pobaveně se úšklíbal.

Vsadím se, že kdejaký holce by se z tohohle pohledu podlomily kolena. Ale mě rozhodně ne, rovnou ze dvou důvodů a to;

zaprvý, je to přece Sirius Black a já Magic Lloydová, proslulá svými pevnými zdi, které mě před tím casanovou chrání.

Zadruhý, i kdyby to moc chtěly udělat (ale nechtěly!), teď se mi moje milovaný kolena stejnak podlomit nemohly, protože byly zaklesněný někde neznámo kde, protože to prase nadržený se rozhodlo, že mě ve svý psí podobě zalehne. Myslela jsem, že víc rozčílit už mě snad nemohl... Opak byl ale očividně pravdou.

To, že o jeho tajemství vím, neznamená, že se mě může jako pes zalehávat! I když měla bych mu být vděčná za to, že ho nenapadlo zalehnout mě v lidský podobě.

Ale něco málo pozitivního na tom bylo - úplně jsem zapomněla na můj bolavej palec. Možná tu návštěvu Poppy ještě zvážím.

"Hej Blacku, mohl bys že mě prosím laskavě slézt?" Naštvaně jsem strčila do velký černý koule rozvalený na mě.

Nečekala jsem, že to půjde tak rychle, ale odkulil se a najednou vedle mě místo velký černý koule, alias Tichošlápka, ležel hezkej, rozcuchanej Sirius.

Počkat - ne hezkej. Jenom rozcuchanej. A to není hezký. Uhm.

"Kulhavá Královno, tys mi řekla Blacku?" Udělal na mě štěněcí oči, (ze kterých se mimochodem taky holkám (a některým klukům) zvyknou podlamovat kolena. Teda samozřejmě mě ne) ale na to, aby na mě platily jsem byla hodně vytočená a koneckonců i unavená.

"Mám pro tebe dvě zprávy, jednu dobrou a druhou špatnou. Začnu tou špatnou - nejspíš ti začnu říkat Čokle - je to debilní, ale nic lepšího mě takhle narychlo nenapadá. A ta dobrá je, že když mi přestaneš říkat Kulhavá Královno, přestanu ti já říkat Čokle." S triumfálním úsměvem jsem na něj prohlédla. Fajn, bylo to dost slabý, ale za pokus to stálo. A navíc on ví, že to stejnak oba myslíme ze srandy... Teda doufám.

"Fajn. Uvidíme, komu to vydrží dýl, když už jsem začal, nehodlám s tím přestat. A Čokl je fakt debilní," s úšklebkem si založil ruce na hrudi a pohodlnějc se usadil do křesla.

Chvíli jsme takhle v takovým tom ne trapným, ale taky ne úplně příjemným tichu seděli, až jsem se nakonec ozvala já.

"Neměli bysme začít dělat ten projekt?" Pomalu jsem se zvedla z křesla zamířila ke stolku, na kterým ležel velkej, do půlky popsanej pergamen s perem a inkoustem.

Skvělý na KNP bylo, že jsme tu projekt s lehkým srdcem mohli nechat, protože pokaždý jsme se vrátili do tý samý místnosti a projekt tu zůstal.

"Nejspíš jo, protože ty seš stejně nedostupná, jak skála," zamumlal a já ani nechtěla vědět, co se mu zrovna honilo hlavou.

Přistoupil ke mně a znuděně se na projekt zadíval. Fajn, budu upřímná, žádná velká sláva to teda nebyla, ale fakt se snažíme. Mohli bysme dostat alespoň dostatečnou. Na trola to naštěstí nevidím.

"Ale co budem dělat bez tý ehhh... Hannah? Helene? No prostě bez Ní!?" Poberta se podrbal na zátylku a já se musela ušklíbnout.

"Jmenuje se Hestia. V pamatování holčičích jmen zrovna nevynikáš, co?" Pobaveně jsem pozvedla obočí a Sirius nafouknul tváře.

"No možná nejsem dobrej v pamatování si jejich jmen, ale zase jsem dobrej v posteli... A náhodu si ale pamatuju, která v tom byla dobrá," úchylně zakmital obočím a pak pyšně dodal:

"Ale třeba tebe si pamatuju! Teda - jménem samozřejmě. A Evansovou taky, i když to je možná hlavně tím, že James o ní furt mele. Potom Mckinnonovou, tu její facku už nikdy nedostanu z mysli. A Sam," dokončil a s úsměvem se na mě otočil.

"No hlavně, že si pamatuješ Sam. Myslela jsem, že na krávy zapomínáš jako na první," odfrkla jsem si. Až pozdě mi došlo, jak to asi znělo.

"Jo tak! Magička nám žárlí!" Vykřiknul ten blázen a zazubil se na mě. "Já věděl, že mě ve skutečnosti vlastně hrozně chceš!" Vítězoslavně na mě mrknul a znovu sebou plácnul do křesla. Já se opřela o desku stolu.

Jak to tak vidím, z toho projektu dneska nejspíš nic nebude.

"Ne! Jistě, že ne," začala jsem se okamžitě bránit a propálila jsem ho pohledem. Protože já přece nežárlila. Ani jsem koneckonců neměla na co žárlit.

Vždyť Sam s ním na tom byla skoro stejně, jako já. Skoro... Bavili se spolu o vztahu. Což mě může být úplně ukradený, protože já stejnak o vztah se Siriusem nestojím.

A políbili se. Ale když tak nad tím přemýšlím, my dva jsme se vlastně taky políbili. Minulej rok. Jenomže to bylo omylem a navíc, v podstatě jsem to ani nebyla já, ale Emmeline Vanceová, ve kterou jsem se díky metamorfomágství náhodně proměnila a ona s ním zrovna měla schůzku. (P.a. je to v MS)

Nevšímala jsem si Siriusových otravných keců, typu: "Odhalil jsem tě!" a "Ty se nezdáš... Víš, celý ty roky jsem si myslel, že mě doopravdy nemáš ráda, ale nejspíš jsem se pletl." nebo "No, ale když už jsme si to teď vyřešili, kotě, pojď ke mě, a vynahradíme si všechny ty roky nenávisti." Jedno horší, než druhý. Myslím, že připomínat mu, aby mě přestal oslovovat kotě je zbytečný. To už i Kulhavá Královna byla lepší...

U jeho poslední věty mě napadlo, že by ale teoreticky neměl, když teď teda, podle toho, co jsem slyšela, nejspíš chodí se Samanthou, lákat do postele jiný holky, než jí. A nebo spolu taky nechodí, koneckonců mě do toho nic není.

A nebo je to prostě Sirius Black a nemůže si pomoct.

Nakonec jsem přece jenom vzala do ruky pergamen a začala z malýho papírku opisovat něco k obraně proti černý magii, co mi předvčerejškem dala Hestia.

Mimochodem Hestia - budu se po ní muset zítra poptat.

Casanova najednou zmlknul (nejspíš si konečně uvědomil, jak stupidní to bylo) a úplně jsem cítila, jak moje záda skenuje pohledem.

"Co vlastně vidíš na Cromwellovi?" Ve stejnou chvíli se ozvalo: "Co máš se Samanthou?"

Ah. Stupidnější to být nemohlo.

Otočila jsem se k němu čelem a spustila; "Spoustu věcí. Je milej, hodnej, chytrej... Hezkej." Sirius se na mě pořád tak intenzivně díval, až mi to začalo být nepříjemný.

Právě ve chvíli, kdy jsem po něm chtěla začít požadovat odpověď na mojí otázku, jen tak mimochodem nadhodil: "A ví Cromwell, že ses během vašeho vztahu líbala ještě s někým jiným, než s ním?"

Sirius si založil ruce na hrudi a ještě víc se na křesle rozvalil. Tahle otázka mě zaskočila a v břiše jsem ucítila dost nepříjemnej pocit. Tušila jsem, kam tím směřuje.

Sirius si tuhle chvíli očividně dost užíval, protože se na mě jenom vážně díval. Teď jsem byla fakt vděčná za to, že ho znám tak dobře, protože mi bylo jasný, že za tím rádoby vážným výrazem skrývá úšklebek.

Rozhodla jsem se to všechno vsadit na jednu kartu. I když bych to nikdy nepřiznala, dostala jsem malinko strach, protože tohle nevěštilo nic dobrýho.

Celou svojí vůlí jsem se snažila přimět svoje vlasy, aby nerůžověly. Zatím se mi to docela dařilo, nejspíš moje emoce nebyly tak silný. Zatím...

"Ehm, uh. Fajn. Neví," dostala jsem ze sebe a pak mi to došlo. Sirius to věděl. Celou dobu. Můj mozek byl už tak dost zpomalenej, ale alespoň něco mu došlo poměrně včas.

"Já si to myslel. No, asi tě to nepřekvapí, ale vím to. Ten večer to nebyla nějaká ta Emma, nebo Emily nebo jak, bylas to ty, Magic, že? Viděl jsem tě, jak se měníš, když jsi přede mnou začala zdrhat." (P.a. viz. 31. kap. MS)

Už stejnak nemá cenu zapírat. "Byla, ale to... Bylo to omylem, já netušila, žes tam s Emmeline měl schůzku a tak nějak no..." větu jsem nechala radši nedokončenou a v duchu nadávala na svoje vlasy, který začaly nekontrolovatelně fialovět.

Siriusovi se na tváři objevil velkej úšklebek (já říkala, že se vlastně celou dobu ušklíbal) a dokončil mojí větu: "...A tak nějak jsi mi neodolala." Sebevědomě si prohrábnul vlasy a já bych radši celý den strávila v přítomnosti Třaskavých škvorejšů, než abych mu teď nahlas přiznala, že má pravdu. Stačilo, že jsem si to musela přiznat v duchu.

"Tím bych si tak jistá nebyla. Vlastně se divím, že tu pořád neprší," řekla jsem a casanova se zmateně podíval ke stropu vzhůru.

"Proč by tu u všech Merlinových milenek mělo pršet?" Zeptal se a já se ušklíbla.

Nějak ze mě ta zaskočeno - bojácná nálada zmizela. Možná jsem začala věřit, že si to Sirius nechá pro sebe. Ostatně to až doteď vydržel.

Vlastně to od něj bylo tak nějak hezký, protože koneckonců po celý škole mohl vyhlásit, že jsem ho políbila. Nutno podotknout, že v tý době jsme ještě v míru nebyli.

"Protože jsi právě svým egem prorazil díru až do nebes," mrkla jsem na něj a fialový vlasy byly ten tam.

Sirius chtěl začít protestovat, ale já ho rychle přerušila, jelikož jsem už fakt neměla na nějaký další kecy o jeho egu, náladu. Jednou to bohatě stačilo na několik dní dopředu.

Potřebovala jsem se jenom v jedný věci ujistit. "Ale neřekneš to Mattovi, že ne? Prosím..." A ten divnej pocit byl zpátky.

Čokl chvíli dělal, že usilovně přemýšlí a nakonec protáhnul: "Cromwellovi? Hmm, fajn neřeknu, ale jenom pod jednou podmínkou."

No to mi ještě chybělo. Když jsem ale uznala, že v podstatě nemám na výběr, protočila jsem oči. (Musí to vypadat, že z toho nejsem tak vynervovaná, jak ve skutečnosti jsem) "Fajn. Jakou podmínku?"

"Už nikdy mi neřekneš Čokle." Založil si ruce na hrudi.

"Když to musí být..." V duchu jsem si oddechla a srdce mi přestalo tak splašeně bít.

Upřímně, bylo to chytrý, ale obávala jsem se něčeho horšího. Každopádně teď, když už jsme to vlastně vyřešili se budu moct vrátit k tomu opisování projektu, protože už skoro hodinu jsme vůbec nic neudělali.

Bez Hestiyny přítomnosti máme nějaký divný sklony k řešení vztahů toho druhýho a to nikdy nevěští nic dobrýho. Doufám, že příště tu Hestia už bude, protože se docela obávám, co jinýho by se ještě mohlo stát.

Tohle je zatím úplně nejdelší kapitola :D A to jsem se to na začátku ještě snažila schválně roztahovat xD
Zjistila jsem totiž, že mě mega baví psát rozhovory mezi Sirim a Magičkou, takže je snad začnu psát častějc xD

Mimochodem teď, když tuhle kapitolu píšu, je jedna v noci a u toho psaní jsem kapánek usínala, takže kdybyste se tam snad něčemu divili, tady máte důvod ;)

Jinak dneska zase (5.1.) nemám absolutně připraveno, co se stane dál, takže budu muset zas něco vyplodit... :D

2510 slov <3 (what's happening?)

any🦋