"Souhlasím. A doufám, že si s tím vymáčknutím pospíší, potřebuju ohledně toho prodiskutovat spoustu věcí."

Z pohledu Magic:

Jakmile jsem se ráno probudila, usídlil se mi na tváři úsměv. Dneska byl Halloween. A taky naše roční výročí s Mattem.

Je to neuvěřitelný. Už je to rok. Dobře, fakt netuším, jestli by to takhle mělo být, ale upřímně se těším víc na ten Halloween, než na náš večerní piknik na Astronomce...

Poslední dobou mě to s Mattem taky tak moc nebaví. Ale to samozřejmě nic neznamená! Je to jenom určitý období toho vztahu. Přejde to.

Ještě pořád s úsměvem (byla jsem rozhodnutá, že dnešní den budu celý jenom s úsměvem. Zajímá mě, jak dlouho to vydržím. Ale myslím, že pokud mě nikdo nějak extrémně moc nevytočí, tak bych to mohla zvládnout) jsem zamířila do koupelny.

Když jsem zjistila, že jí zrovna obývá Claire, můj úsměv přesto nezmizel a místo toho jsem se jala oblékání. (P.a. já sem to slovní spojení prostě musela napsat xD)

V hábitu, ze kterého jsem si ještě stihla oprášit neviditelná smítka, jsem usedla ke stolu a rychle začala škrábat esej na lektvary, protože jsem na ní včera už fakt neměla energii.

Zabrala jsem se do toho tak moc, (to se moc často nestává...) že jsem si ani nevšimla, že za Claire už dávno zapadly dveře a teď v mém vstupu do koupelny brání Lily. No super.

Moon se mezitím taky oblíkla a začala česat Winter, která jí odměnila hlasitým předením. Hupsla jsem k těm dvoum na postel a kočku pohladila.

"Tak jak se těšíš na večer?" Zeptala se mě s úsměvem Moon a já pokrčila rameny, nutno podotknout, že pořád s úsměvem na tváři. "Nevím," odpověděla jsem upřímně a dřív, než jsem k tomu stihla ještě něco říct, se otevřely dveře od koupelny a já jako střela vlítla dovnitř. Samozřejmě s úsměvem.

No, z dnešního rána jsem si odnesla dvě věci a to, že když si čistíte zuby, nikdy se u toho neusmívejte, pokud potom teda nechcete umývat celý zrcadlo, protože ho zaručeně poprskáte.

A potom to, že to vypadá, že lidi už neberou úsměv jako normální věc, nebo to tak aspoň působí! Strašný to je, fakt.

Normálně jsem s Remem a Moon procházela společenkou a usmívala se u toho. A všichni na mě čuměli jak na blázna. Jako haló?! Vždyť úsměv je normální věc a každej má právo se usmívat, no ne?

Ve Velký síni už to naštěstí nebylo tak hrozný, jelikož si mě skoro nikdo nevšímal. Kromě Siriuse, kterej si nemohl odpustit otázku, jestli na něčem neujíždím. Víte, jak to myslím. Blbec. Před rokem bych o něm řekla něco mnohem horšího... Ale teď jsem aspoň věděla, že to myslí jenom ze srandy.

Jako první hodinu jsme měli lektvary. Normálně by moje nálada klesla na bod mrazu, ale dneska to jenom prohloubilo můj úsměv.

Možná to s tím usmíváním začnu praktikovat častějc, docela mi to zpříjemňuje život.

"Takže přesně v půl jedný, je ti to jasný?" Bonnie se na mě důležitě podívala a já ještě důležitějc přikrývla. Teda alespoň tak důležitě, jak se to s úsměvem dalo.

"Jasně, mami," poslušně jsem přikývla a kdybych se neusmívala, přidala bych ještě úšklebek.

"Fajn. Hele nejseš dneska nějaká podivně veselá?" Opatrně zašeptala brunetka vedle mě a já zakroutila hlavou. "Ani ne. Přijde ti?"

"Zajímalo by mě, co to zas zkoušíš. Ale budiž. Jenom doufám, žes nic nikde nebrala..."

"Jo, jasně," protočila jsem oči a zase se sklonila ke svýmu kotlíku. Proč si to všichni myslí?

Po dvouhodinovým mučení se naše třída začala hlučně přesouvat do třetího patra na dějiny. Nutno podotknout, že to bylo fakt zajímavý, protože jelikož byl Halloween, všude na vás něco číhalo. Alespoň jsem si protrénovala reflexy.

Jakmile Binns vplul do třídy a začal svým monotónním hlasem vykládat o skřetích válkách, moje už od prvního ročníku imunní uši vůči jeho kecům zase nezklamaly.

Sáhla jsem po útržku pergamenu, kterej jsem vytrhla ze sešitu a s úsměvem jsem na něj načmárala několik následujících slov;

Abyste nezapomněli - dneska v půl jedný v tom kumbálu na košťata u Velký síně. Budeme tam na vás s Bonnie čekat. Vemte ten váš prášek na ten žertík.

Magic

Pergamen jsem pečlivě poskládala a jedním dobře mířeným hodem jsem ho hodila k dvojčatům Prewettovým na lavici.

Podle jejich spikleneckých pohledů jsem si vyvodila, že mě nejspíše pochopili a tak jsem se se spokojeným úsměvem vrátila zpět do svých myšlenek.

Došlo mi, že jsem se už vlastně strašně dlouho neviděla s Loriel. Zvláštní. Budu ji muset někdy najít.

Po dějinách nás čekala ještě OPČM s Robinsonovou a potom už konečně oběd. A náš přerůžovělej žertík.

Virginia nás uvítala s jejím typickým afektovaným úsměvem. Většina třídy jí ho oplatila a já dneska výjimečně taky, ale jenom kvůli tomu, že jsem se prostě usmívat chtěla.

Robinsonová je sama o sobě fakt fajn mladá profesorka, ale potom, co jsem jí minulej rok viděla, jak flirtuje se Siriusem, v mých očích rapidně poklesla. A proto se na ni za normální situace neusmívám.

Mělo mi být od začátku jasný, co ten její úsměv - neúsměv znamenal. Merlinžel mi to došlo až ve chvíli, kdy mi na lavici položila krátkej opakovací test.

Fajn, na obraně jsem pohořela. Ale teorie mi nikdy moc nešla, známky jsem vždycky zachraňovala praktickýma ukázkama. Což se nedá tvrdit například o lektvarech.

Jakmile hodina skončila, ani jsem nepočkala na Moon s Lily a vyřítila jsem se z učebny. Moje kroky vedly rovnou k tomu kumbálu, před kterým už Bonnie netrpělivě postávala. Já se přidala k ní a netrvalo dlouho a už se k nám zpoza rohu blížili oba Prewettovi.

"Tak, s čím začneme?" Zeptal se s úsměvem Fabián a Gideon začal z kapsy vytahovat malej sáček se zářivě růžovým obsahem.

"Já myslím, že nejlepší bude začít s Filchem," ozvala jsem se a Bonn přikývla. "Jo. Takže jdeme?" Otočila se na nás.

Zachvíli jsme už stepovali před Filchovým - nevím, jestli se tomu tak dá úplně říkat - kabinetem a s tichým alohomora, jsme se dostali dovnitř.

Měli jsme kliku, protože nás milovanej školník v tuhle dobu zrovna chodil na oběd a tak jsme na něj v jeho vlastním kabinetu naštěstí nenarazili.

"Takže rychle! Fabe vysyp ten prášek a ty, Gideone použij to tvoje kouzlo, aby se snesl" rozkázala potichu Bonnie a kluci udělali, jak jim řekla.

Zachvíli se ze stropu snášel růžovej prášek a na růžovo nabarvil všechno, čeho se dotknul. "Rychle ven!" Zamumlala jsem, protože jsem opravdu nestála o to, být celá růžová, ještě předtím, než to bude zcela nevyhnutelný. Což bude za pár minut.

"Tak fajn, to se nám povedlo, a teď můžeme jít do Velký síně?" Zeptal se Gideon, ale byla to spíš jenom rétorická otázka, protože už jsme tam stejnak mířili. Já s širokým úsměvem na rtech.

Náš celej plán nebyl ani zdaleka originální, a spíš klišoidní, než geniální, ale proč být geniálně - originální, když stará klasika nikdy neomrzí?

Bylo to jednoduchý. Fab a Gid maj nějakej prášek od jejich strejdy Billa. Ten růžovej prášek. Všechno, čeho se dotkne, se obarví na růžovo.

Fakt by mě zajímalo, kde takovej prášek ten jejich strejda sehnal, protože by se mi občas taky dost hodil.

No každopádně, teď když už jsme zdokonalili Filchův bejvák, je na řadě Velká síň, se vším všudy. A se všema, protože jde hlavně o ty lidi.

"Tak jo. Buďte fakt nenápadný, jo?" Mrzimorka se s nervózním úsměvem podívala na dvojčata. "Jasně, Bryceová, buď bez obav."

"Nikdo o nás nebude mít ani to nejmenší tušení..." Zasmál se Gideon a nenápadně na Bonnie mrknul. Ehm, no dobře - moc nenápadný to nebylo. K mýmu překvapení se na něj Bonnie zeširoka usmála a já nestačila zírat. Věřila jsem, že se Gideonovi podaří dostat se jí pod kůži, ale takhle rychle?

Ale aspoň nám zatím všechno vycházelo podle plánu. My s Bonn jsme vstoupily do síně, zatímco dvojčata zmizeli i s jejich neviditelným kloboukama na hlavách a obě se vydaly ke lvímu stolu.

Sice by tam Mrzimorka neměla co dělat, ale myslím, že nikdo neměl důvod jí vyhazovat.

V jednu chodilo na oběd nejvíc studentů a právě proto to byl ideální čas.

Zrovna jsem se pustila do párku s fazolí, a začala jsem přemýšlet nad tím, co asi chystaj Poberti, když se nad Havraspárským stolem snesla první várka prášku. Moc lidí si toho zatím ani nevšimlo, pozornost tomu věnovali, až když byla náhodná studentka ze Zmijozelu celá růžová. A pak to začalo, na můj vkus možná až moc rychle.

Nejdřív zrůžověl hadí stůl, následně růžová dolétla i k profesorkýmu stolu, ale to jenom v malý míře. Potom to už šlo ráz na ráz.

Některý studenti se začali klidit pryč, jiný fascinovaně koukali, jak se síň halí do růžova. Já s Bonnie patřila mezi ně. Stálo to za to.

Do pěti minut byly všechny stoly růžový a většina studentů, co nestihli zmizet jak bysmet. Pohledem jsem vyhledala Lily, která se zastavila napůl cesty ze síně a podle jejího pohledu bylo dost zřejmý, že se jí růžová zrovna dvakrát nelíbila. Na Moon jsem se radši ani nepodívala, protože ta jako skoro jediná ze síně tušila, kdo za tím má prsty. Omylem jsem se před ní včera přeřekla.

No, naštěstí, jak už jsem říkala, ona byla jediná, kdo tušil, že za to můžem my. Protože přece my s Bonnie jsme normálně jedly a Fabiána s Gideonem nikdo neviděl...

Ale když se nad tím tak zamyslím, bylo to od nás trochu nefér. To mi došlo ve chvíli, kdy se do síně vřítil Filch s tím, že mu někdo obarvil kabinet a bude to celý muset čistit.

Když mu došlo, že Velká síň je na tom úplně stejně, ne - li hůř, chudák vypadal, že sebou sekne. Nakonec to teda ustál. Naštěstí.

Teď nejspíš vytírá, nebo se spíš snaží vytírat u něj v kabinetu. K jeho smůle mu to nejspíš nepůjde, protože neví, že to půjde až po čtyřicetiosmi hodinách... Fajn, teď se cítím trošku provinile.

Za dvacet minut bych měla stepovat na Astronomce a čekat na Matta. Nebo taky nečekat, protože tam už bude a užívat si piknik. Vlastně mám docela hlad.

Poberti, podle toho, co říkal Péťa, plánujou večer něco jako ohňostroj. Kdoví, jestli to stihnu... Ráda bych. Jako kdyby záleželo čistě na mě, ten piknik bych si klidně odpustila, ale nechci Matta zklamat. A navíc, těšila jsem se na to.

Za patnáct minut jsem se zvedla od vyhřátýho krbu a pomalým krokem zamířila, zachumlaná do svetru, na Astronomku. Nehodlám riskovat, že prochladnu a Poppy mi zakáže chodit na tréninky.

Když jsem vystoupila na poslední schod, v podstatě jsem Mattovi vpadla rovnou do náruče.

"Ahoj!" Usmála jsem se na něj, stejně tak, jako jsem se dneska usmívala úplně na všechno a Matt mi úsměv oplatil.

Zachvíli jsme se oba posadili na deku a pustili se do pikniku. Matt si dal tu práci a sehnal mojí oblíbenou čokoládu.

Mám ho fakt ráda. A stejně tak bych mu moc ráda oplatila jeho tichý Miluju tě.

Kdybych mohla. Což nemůžu, nebo spíš nechci, protože vztah by se měl přece zakládat na upřímnosti, ne? A to bych k němu nemohla být upřímná, kdybych mu to řekla.

Ale fakt moc doufám, že někdy mu to s čistým svědomím budu moct říct, akorát ještě nejspíš nenastal ten správnej okamžik. Nejspíš.

Čauky mňauky všichni xD
Nevím, jestli to jde na tý kapitole poznat, ale vůbec mě nebavila psát, ale chtěla jsem jí tu mít, takže asi tak...
Mimochodem teď zrovna mrznu a nic víc asi už nenapíšu, každopádně v následující kapče se můžete těšit na Rega s Tessou :)
1910 slov <3

any🦋