Po celé té rušné noci strávené na ošetřovně ve společnosti hromady lektvarů konečně nastalo ráno. Sluneční paprsky mě začaly šimrat na tváři a já se s otráveným zamručením probudila z krátkého dvouhodinového spánku. Madam Pomreyová toho vlastně moc nezjistila. Jen to, že mám obě ruce začarované a podle jejích slov je ráno moudřejší večera. Nadopovala mě lektvary proti bolesti se slovy, že to vyřešíme ráno.

„Dobré ráno, slečno Stoneová," odhrnula Poppy závěs a na stolek vedle položila tácek s lektvary. Hlavou jsem kývla na pozdrav a očima přejela obě obvázané ruce. Bolest teď nebyla tak intenzivní, ale cítila jsem, že lektvar pomalu vyprchává. Navíc hýbání rukama bylo nadlidským úkolem. Poppy jakoby mi četla myšlenky, mi nalila plnou sklenici nechutně vypadajícího lektvaru.

„Bohužel nesu špatné zprávy," povzdychla si Poppy a já zděšeně vykulila oči.

„Jaké?"

„Vaše ruce byly zasaženy kouzlem částečného ochrnutí. Zatím na něj není žádné protikouzlo, ale budeme se snažit. Samo kouzlo obvykle vyprchá do tří měsíců," pokrčila rameny a věnovala mi smutný úsměv. Oči jsem vytřeštila ještě víc.

„Tři měsíce? To nemůžu hrát famfrpál! A za chvíli začíná závěrečná sezóna!" chtěla jsem rozhodit rukama, ale štiplavá bolest rukou mi v tom zabránila. Já toho, kdo to udělal, roztrhnu!

„Famfrpál nemůžete hrát v žádném případě. Zotavování po takovém ošklivém kouzlu může zabrat více než tři měsíce. Nesmíte se vůbec namáhat. Hned zajdu za Brumbálem, aby celou tuhle situaci prošetřil."

Více než tři měsíce? James bude zuřit. Já zuřím!

„Pane bože," zaklela jsem si pro sebe a protočila oči. Poppy smutně pokrčila rameny.

„A kdy můžu odejít na pokoj?" zeptala jsem se pochmurně. Všechno lepší než tahle stísněná postel, která mě pomalu přivádí k depresím. Poppy se pousmála.

„Asi po obědě? Bolest by měla odejít, ale rukama nemůžete skoro vůbec hýbat. Dám vám nějaké lektvary, které by to mohly zmírnit, ale nic neslibuji. V každém případě, musíte být v klidu," prohlásila Poppy důležitě. Evidentně jí nedošlo, že já jsem Larissa Stoneová a být v klidu více než třicet minut je pro mě nadlidský úkol. Nevadí, tohle je výzva.

----------

Po malém obědě na ošetřovně jsem se pomalu začínala nudit a tak mě potěšilo, když se za bílou plachtou objevil Regulus. Na tváři se mi rozlil úsměv a Reg mě hned běžel obejmout.

„Co ty tady děláš?" zasmála jsem se.

„Seš v pohodě? Slyšel jsem, co se ti stalo. Ale vlastně je tu se mnou Astora," zazubil se radostně a já se uchechtla, „Ast? Pojď!"

Dovnitř vešla malá černovláska s ofinou. Na tváři měla široký zářivý úsměv a nadšeně si mě měřila velkýma hnědýma očima. Rozhodně byla hezká. Regulus se hrdě zašklebil a ruku jí ovinul kolem pasu.

„Laro, tohle je Astora- moje holka," představil nás a mě Astora nadšeně pozdravila.

„Ráda tě poznávám. Podala bych ti ruku, ale včera jsem si prošla nějakým nepěkným kouzlem a asi mi to úplně nepůjde," uchechtla jsem se a Regulus se smíchem zakroutil očima.

„Jak vůbec žiješ? A co přesně se stalo?" nakrčil obočí Regulus a já nevědoucně vydechla.

„Někdo na mě použil nějaký pěkně ošklivý kouzlo, navíc teď nemůžu hrát fafmrpál. Úžasný," odfrkla jsem si.

„To je mi líto," pousmála se vlídně Astora a já jí věnovala děkovný pohled.

„Počkej, a kdo?" zamračil se Regulus. „Doufám, že to bude Brumbál řešit."

Nad otázkou ‚Kdo?' jsem se poslední minuty zamýšlela nejvíc. Nenapadalo mě, proč by mi to někdo chtěl udělat, ale když jsem si tuhle lež přestala namlouvat, došlo mi, že seznam potenciálních viníků je sakra dlouhý. Já si vážně umím udělat přátele.

Navíc moje mikina zůstala ležet v učebně, takže než se k ní Remus dostal, mohl jí očarovat úplně kdokoliv. U těhle myšlenek mi došlo, že se to převrací na pěkně zapeklitou detektivku.

Ale po celém tom bloumáním jsem skoro nikam nedospěla. Mohla to být Dona, která se poslední dobou chovala podezřele hezky, ale nechtělo se mi věřit, že by to celé byla jen přetvářka.

Nebo to mohla být Bellatrix, Ian, vlastně každý ze Zmijozelu a jejich famfrpálového družstva. Kdokoliv.

„Vážně nevím," zamumlala jsem zamyšleně.

Nastalo minutové ticho, nikdo z nás nevydal ani hlásku. To ale přerušil překvapivě Regulus.

„Sakra, za chvíli mi začíná trénink, asi bysme měli jít," kývl na Astoru a po mně střelil omluvným pohledem. Pousmála jsem se a kývla na pozdrav.

„Pokud cokoliv zjistíš, dej mi vědět."

„Jasně," uchechtla jsem se a pozorovala, jak vzal Astořinu malou dlaň do té své a po jejím boku opustil ošetřovnu.

Zůstala jsem znovu sama ve svých teoriích. Poklidné ticho jsem si ale nevychutnávala dlouho, protože mě vyrušilo klapání bot Poppy Pomreyové. Prudce odtáhla závěs a podpůrně se usmála.

„Tak, jak se vám daří?" snažila se nahodit pozitivní náladu, za což jsem jí byla vděčná.

„Jde to, ale šlo by to líp, kdybych místo rukou neměla dvě polena," přirovnala jsem obě své odumřelé ruce s úšklebkem. Poppy přikývla a do malé skleničky mi nalila další dávku nechutně vypadajícího lektvaru. Tu mi vnutila do ruky a já nemohla dělat nic jiného, než do sebe její obsah vyklopit. V krku mě pálila ostrá chuť, kvůli které jsem už jen čekala, kdy se pozvracím. To se naštěstí nestalo, ale já obličej i přes to scvrkla do znechuceného výrazu.

„Zvykejte si. Pro tohle sem naklušete každý večer."

„Už se těším," zamumlala jsem ironicky a nepozorovaně protočila oči.

„Vlastně už můžete jít, nic vás tu nedrží. Ale musíte dodržovat klidový režim! Žádné prudké pohyby, nesmíte ruce zatěžovat, jinak by vám taky mohly přestat sloužit úplně! A už vůbec nesmíte hrát famfrpál, na to mi osobně dohlédne profesorka McGonagallová. A jak už jsem řekla, každý večer sem přijdete pro lektvar. Měl by zmírnit účinky kouzla," dokončila své instrukce Poppy a vážně pozvedla jedno obočí. Šel z ní trochu strach.

„Nebojte, všechno splním. Už se mi nic nestane," zazubila jsem se a nohy z postele přehodila na zem.

„To se právě bojím."

----------

S mírnou bolestí paží jsem odcházela z ošetřovny. Snažila jsem se přehlížet Poppyiny starostlivé pohledy, které byly bohužel oprávněné. Pravda, na ošetřovně poslední dobou končím častěji než James.

„Slečno Stoneová, tady jste," známý hlas mě donutil zastavit. Zpoza rohu vyletěla vysoká ženská postava, tentokrát bez špičatého klobouku. Vidět profesorku McGonagallovou bez jejího klobouku bylo vždycky zvláštní. Ještě víc tak vynikne její uhlazený drdol a drobná očka schovaná pod malými brýlemi.

„Dobrý den, paní profesorko," slušně jsem pozdravila a mírně se pousmála. Ovšem profesorka McGonagallová nevypadalo nijak radostně. Ve skutečnosti vypadala docela lítostně, až mě zamrazilo. Nechápavě jsem nakrčila čelo a očima skenovala dlouhou obálku, kterou svírala v ruce.

Všimla si mého pohledu a nervózně si odkašlala.

„Vím, že teď asi není ta nejvhodnější situace, ale dnes mi byl do kabinetu doručen dopis adresovaný vám," začala mírně profesorka. Její věta mě rozhodila ještě víc. Od kdy chodí dopisy studentů profesorům?

Popošla ke mně blíž a se smutným výrazem mi do jedné bolavé ruky předala dlouhou obálku s mým jménem. Nechápavě jsem zamrkala.

„Je mi to líto," kývla hlavou a s lítostným výrazem v očích se odebrala pryč chodbou. Její chování mě trochu vyděsilo, profesorka McGonagallová je lítostná až smutná v opravdu vzácných situacích. Očima jsem nažloutlou obálku propalovala pohledem. I přes velkou štiplavou bolest v obou pažích jsem začala trhat okraj obálky, čímž jsem odhalila sněhově bílý list. S bolestným zakletím jsem se zastavila a pomalu ho rozložila. Při prvním pohledu se mi udělalo špatně.

Jakoby mi zamrzlo celé tělo, dále jsem četla úhledně napsané řádky.

Vážená slečno Stoneová,

tímto Vám s lítostí oznamujeme, že na den 4. října 1977 se datuje smrt rodiny Bonnelových. V jejich domě byla nalezena těla Madison Bonnelové, Reného Bonnela, Kate Bonnelové a Pierra Bonnela. Všechna byla identifikována nejbližší rodinou a zmiňovaní byli prohlášeni za mrtvé.

Za jejich smrt je považováno několik neidentifikovaných Smrtijedů, ovšem příčinou smrti zůstává jasné smrtící kouzlo.

Upřímnou soustrast,

Adel Sonnere,

předseda Odboru pro mezinárodní komunikaci

Ministerstvo kouzel

Dopis jsem si četla znova a znova. Nemohla jsem popadnout dech. Srdce mi bušilo tak silně, že mi málem vyskočilo z hrudi. Mrtví. Madison je mrtvá.

Dopis mi vypadl z rukou a celé mé tělo se svezlo na podlahu. V hlavě jsem měla jenom představu jejich mrtvých těl na zemi a za žádnou cenu jsem jí nemohla dostat pryč. Ta Madison, která byla mojí první opravdovou kamarádkou je pryč. Ta, se kterou jsem se poprvé cítila být někým milována. Ta, se kterou jsme se smály po každé blbosti, co jsme provedly a brečely při každém odloučení. Je pryč a já už jí nikdy neuvidím.

Bylo mi tak divně. I když jsme posledních devět měsíců komunikovaly jenom dopisy, teď tady doopravdy není. Už nesedí v Krásnohůlkách u okna a v pozadí pištějících spolubydlících mi nepíše dopis. Teď už není jenom daleko, teď je pryč. Už nikdy neuslyším její řechtavý smích, už nikdy ji neobejmu. Už nikdy si nepřečte ten dopis, co jsem jí před pár dny napsala a nikdy mi na něj neodpoví.

V hlavě se mi přehrávaly všechny vzpomínky. Všechno, čím jsme spolu prošly. Celá její rodina, která mě vždycky brala jako vlastní. Kate a Pierre, kteří mi vždycky pomohli. René, který mě vždycky tak otravoval, ale i přes to jsem ho náramně milovala. Všichni spolu umřeli kvůli věštbě. Kvůli Voldemortivi, Smrtijedům, kvůli mně.

Všechny sny, představy a přání, co měli, už se nikdy nevyplní. Tak moc bych jim chtěla říct, že je mám ráda, ale teď už můžu jenom doufat, že to věděli.

Hlavu jsem sklopila do klína. Snažila jsem se zastavit slzy, které se mi draly do očí a nepříjemně štípaly. Snažila jsem se odehnat ten pocit, který mi svíral hrdlo a hrudník. Ale při každé vzpomínce, při každém hloupém zážitku, nešlo tomu zabránit.

Slané potůčky se mi kutálely po tvářích. Tak dlouho jsem nebrečela, až teď. Cítila jsem, jak se mi začíná celá tvář od slz máčet a i když jsem se snažila zůstat potichu, ze rtů mi unikl hlasitý vzlyk. Než jsem se nadála, celé mé tělo se otřásalo pod náporem vzlyků a vodopády na tvářích se už nedaly zastavit. Je mrtvá a už mi ji nic nevrátí.

„Larisso?" chraplavý hlas mě donutil zvednout umáčenou tvář k osobě, kterou bych tady ráda viděla jako poslední. Jack překvapeně pootevřel pusu a popošel ke mně blíž. Bylo mi úplně jedno, že mě takhle vidí. Neřekla jsem ani slovo. Věděla jsem, že kdybych jen málo otevřela pusu, znovu bych se rozvzlykala.

„Co se stalo?" zeptal se opatrně. Roztřeseně jsem kývla k dopisu na zemi, který byl teď celý od slz. Jack ho vzal do dlaní a začal číst. Pokud by to nebyl Jack, řekla bych, že jsem na jeho tváři uviděla lítost. Moc dobře věděl, co pro mě Madison znamenala.

„Je mi to moc líto," zašeptal opatrně a velkou dlaň mi konějšivě položil na rameno. Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. Přes slepené řasy jsem na něj dál upírala zarudlé oči, spodní ret se mi třásl. Neubránila jsem se tomu. Z očí se mi znovu začaly spouštět slzy. Než jsem si to uvědomila, brečela jsem do Jackova šedého trička a máčela ho od svých slaných slz. Za normálních okolností bych ho nikdy neobjala. Ale teď jsem někoho potřebovala. Někoho, kdo mě pevně objal a řekl mi, že všechno bude v pohodě. Ale ono nebude.

----------

sakra. Nevydala jsem skoro měsíc a hrozně se za to omlouvám! Poslední dobou nemám ani čas ani náladu, ale i přes to jsem konečně dokončila další kapitolu.

Jo, dneska je to takový smutnější, možná se v tom podepsali události posledních dnů. Takže doufám, že jsem vám nezpůsobila psychickej šok. Pardon. :D

Co si myslíte o tom, jak se Jack zachoval? A myslíte si, že za zmrzačení Lary může Dona?

xxxT