Září se přehouplo v říjen a hezké počasí se pomalu začínalo kazit. Hustým dešťům a vichřicím se už nešlo vyhnout a já jsem se na noc musela zabalit do deky navíc, abych neumrzla.

Na bradavických chodbách jsem i nadále potkávala Donu Whiteovou, blondýnku, která mi celý minulý rok ničila život. Možná proto jsem se tak divila, když mě s širokým úsměvem každé ráno u snídaně pozdravila. Na rozdíl ode mě se už do famfrpálového družstva nedostala, což by jí za normálních podmínek dalo dost dobrý důvod mě urážet. Ale ne, Dona se asi doopravdy změnila.

„To mě zase nevnímáš?" nadzvedl obočí Black. Oba dva jsme po další hrozné hodině obrany mířili na lektvary s Křiklanem. Sirius byl asi jediný, kdo hodiny s profesorem Eakinsem nesnášel stejně jako já. Stoprocentně jsme k tomu měli rozdílný důvod.

„Zamyslela jsem se," zamumlala jsem a učebnice, které jsem držela v rukou, jsem uklidila do batohu, „myslela jsem, že tu dnešní dvouhodinovku s Ja-" zasekla jsem se a rychle se opravila, „s Eakinsem nepřežiju. Bylo to utrpení."

„Vážně?" zašklebil se ironicky Sirius, „Já myslel, že patříš k jeho fanklubu."

Zakroutila jsem očima nad jeho mylnou myšlenkou. Než jsem ale stihla pokračovat dál, zatočil se se mnou celý svět. Začalo se mi zatmívat před očima, ale nepotřebovala jsem jedinou sekundu navíc, aby mi došlo, co se děje. Vize se dějí.

Zhluboka jsem se nadechla a zachytila zmateného Siriuse, kterého jsem tím donutila zastavit. Jedním pohybem jsem sklouzla na studenou podlahu a chodbou se rozezněl můj nepravidelný dech. Sirius vyděšeně vykulil oči a zamrzl na místě. Neměl nejmenší tušení, co se děje.

„To, je- v pohodě," odsekla jsem zadrhovaně, „děje se to celkem- často. Vize," sykla jsem a pevně semkla víčka, ve snaze vyhnout se přicházející bolesti. Siriusovi poklesla čelist a mým uším neuniklo ani pár překvapených nadávek.

„Mám pro někoho zajít?" zeptal se ustaraně.

„Ježiš, jen to ne. Jsem v pohodě."

Sirius nevypadal, že mi tuhle obyčejnou větu uvěřil, zvlášť ne po tom, co jsem znovu bolestně zaskučela. Obklopila mě známá bolest v kostech a zatemnění mozku.

Poslední jsem si všimla Siriusovy ustarané vrásky na čele, než jsem znovu propadla do jiné reality.

Ocitla jsem se v profesorském kabinetě. Tentokrát už jsem všechno viděla jasně a ostře, žádná z mých vizí tak jasná ještě nebyla. Ten kabinet jsem okamžitě poznala. Hlavně podle obtloustlé osoby, která postávala u velkého pracovního stolu vedle krbu. Profesor Křiklan.

Vedle něj stál chlapec. Havraní vlasy měl pečlivě upravené a v temných očích se mu odrážely záblesky plamenů z krbu, kolem kterého pravidelně přecházel. Tom Riddle. Mluvil s Křiklanem.

„Jednou jsem se dostal do oddělení s omezeným přístupem a dočetl jsem se něco o jisté zvláštní vzácné magii," pronesl tak vznešeným tónem, až mě z toho zamrazilo, „jmenuje se to, jestli jsem tomu správně rozuměl... viteály," dokončil zaujatě a přeměřil si profesorův měnící se výraz. Ruce založil za záda a popošel dál od krbu. Křiklanovi z tváře spadl úsměv, tohle téma ho značně znepokojovalo.

„To je ale opravdu hodně temná magie," utrousil překvapeně a přejel Toma ustaraným pohledem. Ten se na něj znovu otočil, tentokrát s uznávajícím úsměvem, kterým si Křiklana získal už po několikáté.

„Proto jsem přišel za vámi. Ostatní profesoři nejsou jako vy. Mohli by si to špatně vyložit."

S trhavým zalapáním po dechu jsem se vrátila do reality. Cítila jsem dlaně na mých tvářích a po chvíli poznala, že je to Sirius. Zmateně jsem zamrkala a ještě víc se natiskla na stěnu. Bylo mi špatně, připadalo mi, jako by můj žaludek dělal kotrmelce a každou chvíli se měl převrátit.

„Laro, Laro!"

„V pohodě," odsekla jsem nepřítomně, „jsem v pohodě."

Pokusila jsem se zapřít o zeď a postavit se, ale můj žaludek udělal další přemet, takže jsem byla donucena se znovu posadit.

„Bože, je mi špatně," zamumlala jsem.

„Co to bylo? Byla jsi v bezvědomí a- a seš úplně bledá."

Několikrát jsem zamrkala a snažila se zaostřit Siriusův obličej, který se přede mnou rozmazaně kýval. Vypadal zděšeně, ale Sirius se to snažil dávat najevo co nejméně, protože věděl, že by to situaci nijak nepomohlo. Nenašla jsem odvahu se znovu postavit, a tak jsem se jen s výdechem zapřela o studenou stěnu.

„Co to tady děláte?" donesl se ke nám z dálky chraplavý hlas. Ozvalo se klapání podrážek, načež Sirius zvedl pohled a navázal kontakt s přicházející osobou. Nemusela jsem ani vidět do jeho tváře, abych poznala, že se zamračil.

„Nic, profesore Eakinsi," zavrčel znechuceně a ze země se zvedl na nohy, aby mohl čelit nechápavému Jackovi. Ten mě přejel jednoduchým pohledem a potom pohled zabodl zpátky na Siriuse.

„To vidím," zamumlal ironicky, „co se jí stalo?" hlavou kývl na mě, ale já raději zavřela oči, protože se mi hlava nepřestávala točit.

Slyšela jsem, jak se Sirius zakoktal, ve snaze vymyslet nějakou lež.

„No, udělalo se jí špatně a omdlela. Chtěl bych jí odvést na kolej, jestli dovolíte," odsekl nakonec kousavým tónem s nakrabaceným obočím.

„Žádný takový, chlapče. Měla by jít na ošetřovnu a vy na další hodinu."

Sirius nad tím oslovením dotčeně zavrčel a já konečně otevřela oči. Kousek ode mě se tyčil Jack s povýšeným úšklebkem. Hned naproti němu a zároveň vedle mě stál Sirius, který ho vraždil ošklivým pohledem.

Zhluboka jsem se nadechla a postavila se na rozviklané nohy. Na sucho jsem polkla.

„Nikam nepotřebuju," promnula jsem si obličej a pohledem probodla Jacka.

„Potřebuju jít za Brumbálem," zašeptala jsem Siriusovi nenápadně do ucha, ale i přes to jsem si všimla Jackova nemilého výrazu. Sirius dlouze přikývl a pohled přesunul zpátky na profesora Eakinse.

„Lara to zvládne," pronesl netrpělivě Sirius a pohledem očekával můj souhlas, „a rádi bysme šli na další hodinu."

Zhluboka jsem se nadechla a na tváři vyloudila menší úsměv.

„Už je mi mnohem líp, profesore Eakinsi. Profesor Křiklan na nás už určitě čeká."

Jack si nenápadně odfrkl a poupravil lem svého saka. Čokoládovýma očima kmital ze mě na Siriuse a zpátky. Došlo mi, že se snaží pochopit, co se tady předtím dělo. Ovšem Jackovi se opravdu svěřovat nebudu.

„Jak myslíte. Ale příště se nepoflakujte po chodbách, jinak vaší koleji strhnu body," procedil skrz zuby a jednoduše nás obešel, až zmizel za dalším rohem chodby. Já i Sirius jsme zůstali strnule na místě, oba jsme sledovali odcházejícího profesora.

Do Siriuse jsem znovu drkla.

„Já-já měla jsem další vizi a musím o ní mluvit s Brumbálem. Omluv mě u Křiklana, že mi bylo špatně a šla jsem na pokoj," udělala jsem na něj psí oči, což donutilo Siriuse k uchechtnutí. Dlouze kývl hlavou a pousmál se.

„Zvládneš to? Pořád vypadáš tak nezdravě. Ale u Křiklana tě omluvím," položil mi ruku n rameno a já se vděčně usmála.

„Je mi líp, určitě tam dojdu v pohodě. Díky moc, Siriusi."

Věnovala jsem mu poslední děkovný pohled a hbitým krokem se vydala ke věži, kterou jsem už mnohokrát navštívila. Ke kanceláři ředitele Brumbála.

Znovu jsem se ocitla ve známé místnosti, ve které to tentokrát vonělo po starých knihách a dříví. Na bidýlku u honosného bukového stolu dřímal opelichaný fénix, který měl pravděpodobně jen pár dní do konce svého cyklu.

Usedla jsem na druhou měkkou židli u stolu a krátce ředitele, který byl poměrně překvapený mou přítomností, obeznámila s tím, co se před několika minutami odehrálo. Ono vlastně nebylo moc co vysvětlovat. Kromě té zvláštnosti, že tentokrát jsem vizi viděla úplně jasně, jako bych tam byla. A o to víc mi potom bylo špatně.

„Vize, kterou jste viděla je jedna z klíčových vzpomínek, po které jsem už nějaký ten rok pátral," přiznal Brumbál po tom, co jsem skončila se svým vyprávěním, a rukou si prohrábl své stříbřité vousy. Nechápavě jsem se zamračila.

„Vzpomínek? A čí?"

„Profesora Křiklana. Již před nějakou dobou mi tu svou věnoval, ovšem upravenou tak, že z ní všechny podstatné fakty vyprchaly. Myslím, že se za ni stydí."

„Za to, že pomohl největšímu černokněžníkovi všech dob?"

Ředitel s drobným úsměvem přikývl.

„Přesně tak."

Z pracovní desky stolu odsunul několik knih stranou a potom na mě zpátky přesunul svůj pohled.

„Nechci, aby vám připadalo, že jste své věštbě zavázaná. Nic podnikat nemusíte, pokud chtít nebudete," naléhavě pozvedl obočí a já souhlasně přikývla.

„Po vaší minulé vizi mi došlo několik důležitých věcí. A po této už to vím skoro jistě. Dala jste nám důležitou informaci ke zničení Lorda Voldemorta nebo jak ho znáte vy, Toma Riddla."

„C-Cože?" vyhrkla jsem koktavě, „Pomoc? A jakou?"

„V klidu, Larisso," uklidnil mě pokynutím ruky, když už jsem překvapením málem vstávala ze židle, „Riddle vytvořil několik viteálů. Pokud to nevíte, viteál je předmět, do kterého uložíte část své duše , a i když vaše tělo už dále neexistuje, část vaší duše žije dál. Jinými slovy je to klíč k nesmrtelnosti."

„Počkat," nakrabatila jsem čelo, „ale dá se takový viteál vůbec zničit? A kde ho najít? Je jen jeden?"

„To je příliš mnoho otázek. Ale nic není nesmrtelné ani Tom Riddle ne. Jsou způsoby, kterým viteál zničit. Ale kolik jich vytvořil a kde je najít, to jsou otázky, na které pořád neznáme odpověď," povzdychl si. Koutky jsem pozvedla do nadšeného úsměvu.

„To je skvělá zpráva!" oči se mi rozzářily. Vždyť způsob, jak zničit Toma Riddla, je to jediné, co mě poslední měsíce zajímá.

„Ano, to ano," přikývl Brumbál a jeho tvář při další větě zvážněla, „nesmíme ale jednat zbrkle, když Voldemort neví, co víme, je to pro všechny bezpečnější"

Několikrát jsem rychle přikývla. Před očima jsem měla jen to, jak Voldemorta zničím a pomstím tak své rodiče.

„Ale kde je ukryl? Kde je můžeme hledat?"

„Předpokládám, že na nebezpečných místech, ale na jakých, to bohužel nevíme," pronesl zamyšleně, „brzo po nich ale začnu pátrat."

„Chci pátrat s vámi. Čím dřív je najdeme, tím lépe," vydechla jsem fanaticky s jiskrami v očích.

„Bude to složitý boj, těžký. A nezapomínejte, že věštba mluvila o dalším chlapci. Bojovat proti Voldemortovi nebude vůbec lehké a nejspíš to bude stát nesmírné množství lidských životů."

___________________

Do společenské místnosti jsem se z večeře vracela unavená a s přeplněnou hlavou. Podle Brumbála reaguju zbrkle. Možná je to pravda, ale copak se mi někdo může divit? Chci zničit Toma Riddla. Ale kdy nastane ten čas? A kdy se ten druhý chlapec narodí? Za měsíc? Za rok? Za dva?

Mávla jsem na Remuse, který si na gauči povídal s Kaylou. Oříškové vlasy měla svázané o culíku a na očích jí tentokrát seděly kulaté brýle. Mírně se pousmála.

„Beth!" pozdravil mě Remus a přes půlku společenky ke mně přiskákal.

„Dneska jsi na Obraně nechala válet svojí mikinu," uchechtl se a do rukou mi vložil obyčejnou černou mikinu, kterou jsem obvykle nosila sebou. Úsměv se mi rozšířil a já Removi šťastně poděkovala.

„Děkuju moc. Hledala jsem jí."

„V pohodě," usmál se, „a už je ti líp? Víš, po tom?" nejistě nadzvedl obočí a já upřímně přikývla. Hned po návštěvě Brumbála jsem jim o vizi řekla. Teda ne o tom, co v ní bylo, protože by to bylo na dlouho a navíc jsem nechtěla, aby nás někdo slyšel. Já myslím, že jenom Siriusovi stačilo to, jak jsem ho na chodbě vyděsila a navíc pak musel čelit nepříjemnému Jackovi.

„Je mi fajn. Pořád přemýšlím o dopoledni," přiznala jsem s pokrčením ramen. Poslední dobou mi připadá, že je lepší, když se ostatním svěřuji. Minulý rok jsem zvolila metodu zatajování no a ta se moc neosvědčila. Skončilo to Jamesem zavřeným v nějakém kumbálu na hradě a zničením společné věštby na Odboru záhad. Neúspěšná mise.

„Kdybys potřebovala, přijď, dobře?"

„Díky, Reme," vděčně jsem se usmála a po schodech se vydala do ložnice.

V pokoji bylo pro tentokrát uklizeno. To jsem přikládala školním skřítkům, kteří naše harampádí nejspíš uklidili a celý náš malý pokojík tím tak trochu provoněl. Lily se zamyšleně skláněla nad domácím úkolem z Bylinkářství, který zatím ani já nemám hotový, a Kim jako obvykle chyběla a já si její nepřítomnost odvodila tím, že navštěvuje své kamarádky z Mrzimoru.

„Ahoj, Laro," zamumlala nepřítomně Lily, pohled od úkolu ani jednou nezvedla. S malým uchechtnutím jsem jí pozdravila zpátky a přešla ke své skříni.

Sundala jsem ze sebe hábit i školní košili a místo toho se oblékla do obyčejného trička. Usmála jsem se do zrcadla a natáhla se pro černou mikinu, kterou mi před chvílí vrátil Remus. Radostně jsem si jí přetáhla přes hlavu. Ale než jsem se stačila ovládnout, náš pokoj protnulo mé bolestné zaskučení.

„Do prdele, sakra, au!" zanadávala jsem bolestně, když obě mé ruce přepadla řezavá bolest, která mířila přímo hluboko do kostí. Lily prudce vyšvihla hlavu a zděšeně mi přispěchala na pomoc.

Přes tu bolest jsem ani nedokázala myslet, ale prudkým pohybem jsem ze sebe strhla mikinu na zem. Lily mě ustaraně sledovala a já úlevně dopadla na zadek. Silná bolest protínající obě moje ruce ale neustávala a já se neubránila dalšímu bolestnému vzlyknutí.

„U Merlina, Laro, co ti je?" vydechla vystrašeně Lily a klekla si ke mně na zem. Pohledem přejela mikinu a namířila na ní hůlku. Po zamumlání formule se jí na tváři objevil ustaraný výraz.

„Někdo jí začaroval. Jsi v pohodě?"

„Já-" sykla jsem bolestně a pohled nechápavě sklopila k oběma rukoum.

„Nevím, hrozně mě bolí ruce," vydechla jsem. Nechápala jsem, co tu bolest mohlo zapříčinit. Ale proč by mi někdo začaroval kus oblečení?

Lily několikrát kvapně přešla po pokoji, ale mě bolest pořád neopouštěla. Ani jednou rukou jsem nedokázala pohnout, což mému neklidu značně přidávalo. Bolestí jsem se kousla do rtu.

„Bude to v pohodě, neboj," utěšovala mě Lily, ale její milá slova bolest ani trochu neodehnala. Pomohla mi zpátky na nohy a jednoduše zavelela.

„Jdeme na ošetřovnu!"

Mně ale v mysli zůstala jediná otázka. Kdo to udělal?

_________________

Zdravím!

Jsem tu s další kapitolou, takže doufám, že se vám líbila! Pořád tak uvažuju nad tím, jak bude tenhle obří příběh pokračovat, což je smutný, že to v půlce druhý knihy nevím.

Rozhodně jsem si jakožto první příběh vzala ultra velký sousto a teď toho začínám litovat, protože je tady hrozně moc nekonečných věcí.

Příběh by měl ve skutečnosti trvat ještě hrozně dlouho a mě došlo, že to některé z vás vlastně může začít nudit. Brzký postřeh, já vím.

Takže, kdo přežije ještě třetí dlouhý díl a chtěl by ho? (po skončení tohodle druhýho ultra dlouhýho:D) Napište do komentáře, ať vím (a ať tam aspoň nějaký mám).

Hrozně mě zajímá kolik lidí to čte.

Tara