„Co ti chtěl po hodině Eakins?" zeptal se při obědě Sirius a nechápavě svraštil obočí. Zvedla jsem hlavu od talíře a snažila ze sebe vyloudit nějakou dobrou lež.

„Ty ses bavila s Eakinsem?" vykulila překvapeně oči Kim a nadšeně zatleskala. Ta aby něco neslyšela.

„Uh, jo," zasmála jsem se trapně a napila se džusu, „prej, že ho nemám při hodinách vyrušovat nebo co. Je to idiot," zalhala jsem a dotčeně zakroutila hlavou. Kim se ke mně naklonila blíž a pohledem střelila k učitelskému stolu, kde seděl Jack. S úšklebkem ho přejela pohledem.

„Ale hezkej idiot," drkla do mě, „co my víme, třeba po tobě jede," pozvedla obočí a věnovala mi spiklenecký úšklebek. Kdyby jenom věděla. Proč se sakra musel Jack Eakins vrátit do Bradavic?

„Je to namachrovanej idiot," pokrčil rameny Sirius.

„Říkáš to jenom, protože po něm jede víc holek než po tobě," zašklebila se Kim. Evidentně se jí dotklo, že Sirius urazil jejího idola. Je hrozný, že to všem zatajuju. Co jsem to za kamarádku? Ale myslím, že teď nepotřebujou další moje problémy.

„Blbost," zasmál se Sirius a drknul do Jamese, „co ty si o něm myslíš?"

„Já nevím, měli jsme ho jenom jednu hodinu. Není zas tak špatnej," pokrčil rameny James.

„Laro," otočila se na mě rudovlasá Lily a pohledem přejela zmijozelský stůl, „nepřipadá ti divný, že Blacková nedělá problémy? Dlouho nic neudělala ani nikomu z nás nenadávala," nechápavě se zamračila.

Bellatrix se mnou vážně dlouho nemluvila. Kdybych jí neznala, možná bych si myslela, že zakopala válečnou sekeru. Ale Bellatrix? Ta nikdy. Nemluvě o Ianovi. Kvůli těmhle dvou spolu teď já a Regulus nemůžeme strávit ani vteřinu sami.

„Připadá mi to divný. Ale nechci jí řešit, jsem ráda, že mám pokoj."

„To chápu," povzdychla si a James jí jednou rukou objal kolem pasu. Opravdu, jak dlouho bude trvat, než se tihle dva vezmou a budou spolu mít hromadu dětí?

„Kde je vůbec Remus?" nakrčila jsem čelo, když mi došlo, že tady není. Asi mu není dobře, vzhledem k tomu, že je dneska úplněk. Trochu mě mrzí, že mi neřekl o tom, že je vlkodlak. Měla bych to chápat.

Sirius a James si vyměnili spiklenecký úšklebek.

„Pamatuješ na tu hnědovlásku, se kterou se párkrát bavil?" naklonil se ke mně James a já přikývla.

„Removi se líbí. Ale nemůžeme ho donutit, aby něco udělal. Myslím, že říkal, že jde za ní. Jsou prý ‚kámoši'," prsty naznačil uvozovky a zasmál se, „to určitě."

„Zajímavý," zabodla jsem vidličku do kuřete, „myslím, že dohazovačka Larissa je zase potřeba, co?"

----------

Rozvalila jsem se do postele a zvedla hlavu, abych viděla na Lily a Kim. James mi dneska oznámil datum prvního tréninku. Chybí nám někdo na místo brankáře, které donedávna zabíral Sam Hall. Od jeho odchodu jsem s ním nebyla v kontaktu, ale zaslechla jsem, že prý bude hrát famfrpál závodně. To mu přeju, Sam je skvělej člověk.

„Lily," kývla jsem a udělala jí místo na mojí posteli, „jak ti to jde s Jamesem? Jste spolu už pěkně dlouho. Kolik? Devět měsíců?" Když jsem to vyslovila nahlas, přišlo mi to naprosto neuvěřitelný. Tři čtvrtě roku. Pravda, Lily a James jsou příkladem dalšího romantickýho páru na škole. Všude jsou spolu, nelze je odtrhnout. Horší než mudlovský vteřinový lepidlo.

„Jo," vydechla Lily s úsměvem, „je to k neuvěření co? Prostě se mi začal čím dál víc líbit a nešlo tomu zabránit," zaculila se a teď už k nám usedla i Kim, mezitím, co si kartáčovala své dlouhé vlasy.

„Ale jde nám to dobře," kývla jsem hlavou, „myslím- myslím, že ho miluju," zrudla, ale z tváře jí úsměv nezmizel.

„Ještě aby ne, vy dva se od sebe nehnete na krok. Aby Sirius nezačal žárlit."

„James říkal, že se poslední dobou chová nějak jinak, divně," pokrčila rameny a věnovala nám nechápavý pohled.

„Ale prosím tě, Sirius se choval divně vždycky."

Po schodech jsem sestoupila do společenské místnosti. Několik lidí posedávalo na pohovkách, někteří si dělali úkoly a pár prvňáků vesele klábosilo nad řachavým Petrem. Mohlo být něco po osmé, takže to tady jako vždycky žilo.

„Larisso?" zaslechla jsem za sebou. S úsměvem jsem se otočila na rozcuchaného Siriuse, opírajícího se o zeď.

„Ty jsi se mnou chtěl vlastně mluvit, co?" vzpomněla jsem si na naší ranní konverzaci, dokud nás nevyrušil Jack. Vlastně profesor Eakins. Už jenom při vzpomínce na něj se mi chce protočit oči.

„Jo," přikývl nervózně a za loket mě zatáhl do rohu společenské místnosti, kam nikdo neviděl.

„Můžeš spustit," pobídla jsem ho se smíchem a ruce si založila na prsou. Sirius se pousmál.

„Chci se ti omluvit," vydechl provinile a znovu se opřel o zeď za ním.

„Za co konkrétně?" prohodila jsem se smíchem s dávkou ironie. Jsem si jistá, že bych mohla vytvořit opravdu dlouhý seznam věcí, za které mi Sirius Black dluží omluvu.

Sirius protočil očima. „Vždyť víš. Celý prázdniny jsem se neozval a asi jsem nebyl moc komunikativní."

„No to můžu potvrdit," pochybně jsem zakroutila očima a povzdechla si, „Siriusi, co se děje? Myslela jsem, že je to mezi náma zase v pohodě," rozhodila jsem rukama. Z jeho bouřkových očí jsem nedokázala nic vyčíst.

„Já vlastně nevím. Neměl jsem nejlepší náladu, vždyť víš, musím teď řešit všechno kolem toho, až odejdu ze školy. Asi to zní lacině, ale mám toho trochu moc," s protočením očí se zasmál a odhalil tak své zářivé zuby.

Je pravda, že Sirius teď musí řešit, co se stane s jeho pravou rodinou. Nejspíš nechce navždy žít s Potterovými, což chápu. Mám pocit, že řešíme stejný problém. Co budu po škole dělat já? Děsivá otázka.

„Je to v pohodě, vlastně se mi vůbec omlouvat nemusíš," jemně jsem se dotkla jeho ruky, ale rychle jsem ucukla. Kvapně jsem odehnala všechny pocity. „Vím, jak to myslíš, mám stejnej problém. Moc nevím, co budu po škole dělat."

„Ne, vážně je mi to líto. Jsem idiot, máš mnohem horší problémy než já a se všema z nás se bavíš."

Upřímně jsem se zasmála. Kdyby věděl, že před nima skrývám tu věc s Jackem, asi bych mu zas tak svatá nepřipadala.

„Je to v pohodě, Siriusi," trvala jsem na svém a mírně se pousmála nad tím, že se cítí provinile.

„Dobře, dobře."

Nastalo mezi námi krátké ticho. Ani jeden z nás nic neříkal a já jsem jen pozorovala Siriusovu tvář. Když si toho všiml, mírně se ušklíbnul.

„Nejsi unavená? Měla bys jít spát brzo," vyrušil mě Siriusův chraplavý hlas. Téměř hned mi došlo, že to říká jen, abych je tady ve společence nenachytala, až se budou plížit ven pod Jamesovým neviditelným pláštěm.

„Asi už půjdu," hraně jsem si zívla, „dobrou."

„Dobrou, Laro," poplácal mě po rameni a mně se na tváři úsměv rozšířil. Sirius zmizel na schodech a já chvíli zůstala stát na stejném místě. Dneska rozhodně nehodlám zůstat v posteli. Chci tam být, až se Remus promění na vlkodlaka.

-----------

Potichu jsem seděla na rudé pohovce ve společenské místnosti. Hodinky ukazovaly krátce po půl dvanácté večer a já byla nucena znovu na sobě zopakovat zastírací kouzlo. Při každém zvuku, byť jen malém, vrznutí jsem zrak spěšně přesunula ke schodům.

Dneska večer chci následovat Poberty. Chci vidět, jak vypadá Remusova proměna. Jen z dálky.

S každou další minutou ticha se mi hlavou honily myšlenky o tom, proč mi Remus nic neřekl. Jsme přátelé už rok, a i když o tom asi ani neví, z Pobertů je jediný, kdo zná kousek mého příběhu o Jackovi. Jemu prvnímu jsem ukázala své jizvy.

Z myšlenek mě vyrušilo silné bouchnutí dveřmi, až jsem sebou trhla.

„Siriusi!" ozvalo se ze shora, což mě donutilo zašklebit se, „To, že nás nikdo nesmí vidě,t neznamená, že nás musí slyšet," okřikl ho James, načež se ozvalo Siriusovo nesouhlasné mumlání.

Trhavě jsem se přikrčila, i přestože jsem byla skrytá zastíracím kouzlem. Po schodech dunělo dusání čtyř párů bot a několik občasných nadávek, které z pusy vypustil James.

„Nikdo tady naštěstí není," zašeptal James, což mě donutilo k menšímu úsměvu.

Při každém kroku směrem ke dveřím se neviditelný plášť u nohou nadzvednul a odhalil tak Remusovy tenisky.

Když zmizeli za obrazem, z místnosti jsem vyplula i já.

Chodba byla temná a chladná, rozhodně bylo poznat, že už je po večerce. V dálce jsem viděla občasné mihnutí něčích bot zpod pláště, a rozhodně šmouhu následovala. Několikrát jsem se přitom ujistila, že je moje kouzlo perfektní.

Vyšla jsem až ven z hradu. Kluci evidentně věděli, kde se Filch a prefekti nachází, protože v naší trase jsme na nikoho nenarazili. Když jsem pod podrážkami svých tenisek ucítila orosenou trávu, pomalu jsem začínala být nervózní. Čerstvý noční vzduch jsem zhluboka nadechovala do plic a snažila se nenechat se rozptýlit zářivými hvězdami nad hlavou. Vzpomněla jsem si na Reguluse.

Několik metrů přede mnou se ozývalo mumlání Pobertů, ale nerozuměla jsem jedinému slovo. Málem jsem leknutím vypískla, když jsem zakopla o velký kámen vyčnívající ze země. Srdce se mi rázem rozbušilo a já poznala, že je to adrenalin kolující mým tělem.

Po pár krocích došli kluci k Vrbě mlátičce. Nechápavě jsem svraštila obočí a pozorovala Jamese, který sundal plát a složený ho držel v podpaží. Remus namířil hůlku na vrbu a jedním švihnutím ji znehybnil.

Stála jsem na místě jako odvařená. Teď vážně nemám nejmenší tušení, kam jdou. Když všichni zmizeli v temné díře, pohled jsem přesunula na Měsíc vycházející z pahorků hor. Málem bych se nechala oslepit tou krásou, ale zvědavost z toho, kam nora vede, byla mnohem větší. Rozpohybovala jsem nohy a s pochybnosti do ní skočila.

Rozplácla jsem se na špinavou zaprášenou zem, až s moc hlasitým bouchnutím. Všude byla špína, pravděpodobně to tu vůbec nikdo neobydloval. Porozhlédla jsem se kolem. Byla to úzká chodba, jen z dálky se ozývaly kroky Pobertů, kteří si mé přítomnosti pořád nevšimli.

Vstala jsem a pokračovala chodbou. Vedla dlouhou dírou, všude kolem byl jen prach a smrad plísně. Šla jsem jen několik kroků za kluky. I přes to jsem měla pocit, že zastírací kouzlo přestalo působit. Zastavili před dřevěnými dveřmi a Remus je s jemným zaskřípáním otevřel. Něco mi došlo. Měli bychom se nacházet už nějakou tu dálku od školy. Nejspíš někde v Prasinkách?

Měla by začít jeho přeměna. Těsně po tom, co mi tahle myšlenka proběhla hlavou, se z místnosti začaly ozývat podivné zvuky. Strachem se mi stáhly plíce a srdce se mi rozbušilo ještě víc než před tím. Úplně bezmyšlenkovitě jsem chodbou přeběhla ke dveřím a vběhla do místnosti. To jsem vážně neměla dělat.

Tři pohledy se odvrátily od svíjejícího se Remuse na mě. James panicky vyvalil oči.

„U Merlina, co tady sakra děláš?" vykřikl zběsile a vynervovaně kmital očima. Dech se mi zasekl v krku. Tohle nebyl chytrý nápad, vážně ne. Jsem v jedné místnosti s vlkodlakem a třemi zvěromágy.

Remus se svíjel po zemi, ovšem pořád ve své lidské podobě. Všichni jsme ale poznali, že za chvíli už tomu tak nebude.

„Já-já," zakoktala jsem se s provinilým pohledem.

„Co budeme do prdele dělat?" obrátil se na Siriuse a Petera, kteří byli oba stejně zmatení, že mě tu vidí. Ale kdo byl zmatenější? Já nebo oni?

Pokojem se ozval Remusův výkřik, který mě donutil sebou cuknout. Ale nohy zůstaly jako přikované k zemi. Nemohla jsem jimi pohnout

„Sakra, sakra, sakra," zaklel Sirius, „jsi úplně blbá? Proč jsi sem chodila?"

„Siriusi, tohle nepomáhá!" rozhodil rukama James a přesunul na mě pohled.

Remus se začínal přeměňovat. I na tu vzdálenost jsem viděla, jak mu ztmavly oči. Muselo ho to neskutečně bolet. Jeho tělo rostlo, bylo pořád a pořád silnější. Místo nehtů se klubaly ostré vlkodlačí drápy. Nad tím pohledem jsem vyjekla.

„Dobře, dobře," vykřikl frustrovaně James a ukázal na mě, „Siriusi, dělej, vezmi jí daleko odsud. Do hradu. My to zvládneme sami. Hlavně jí odtud sakra dostaň!"

Sirius nic nenamítal a vystřelil směrem ke mně. Prudké funění z druhé strany místnosti mě vyděsilo ještě víc. Zrak jsem upírala na obřího vlkodlaka schouleného v rohu místnosti.

„Zvládneš to?"

„Zvládnu, hlavně dělej."

S tím mě Sirius popadl za paži a škubnutím rozpohyboval mé tělo. Nic jsem nenamítala, na to jsem byla až moc v tranzu. Ale teprve teď mi začalo docházet, co se vlastně stalo. Vlkodlak. Pár metrů ode mě.

Já a Sirius jsme běželi tou stejnou špinavou chodbou. Můj dech byl nepravidelný, srdce mi tlouklo jako o závod. Z dálky, kde byl pokoje jsem slyšela vlkodlačí funění. Je tam James. Prudce jsem zastavila a Siriuse strhla spolu.

„Co to sakra děláš?" vyjel na mě a za ruku mě snažil táhnout dál.

„Je tam James!"

„Poradí si, je to to zvyklej" procedil a škubnul mou rukou.

„Ale-"

„Žádný ale! Dělej!"

Znovu jsem se rozběhla. Přímo jsme vyskočili z otvoru a ocitli se před Vrbou mlátičkou. Zpocený Sirus mě společně s ním strhnul na trávník. Vykulenýma očima jsem zkoumala jeho rozzuřenou tvář a snažila se najít jediný důvod, proč by mě teď neměl zabít. Ano, tohle jsem vážně posrala.

„Ty ses úplně zbláznila!" zařval agresivně a rychle vyskočil na nohy. Rozhlédl se ke vchodu chodby, jestli zůstal vlkodlak dole s Jamesem. Dezorientovaně jsem se rozhlédla kolem sebe a zvedla se ze studené trávy.

„Je mi to líto," vyhrkla jsem rychle a oprášila si džíny. Sirius zběžně protočil oči a táhnul mě dál do kopce ke škole. Nic jsem nenamítala, ale pořád jsem se bála, že se něco zvrtne a Remus Jamesovi ublíží. Ale to se vždycky přeměňují na zvířata? Panebože. Pokud se nepletu, James by měl být jelen.

Sirius mě pevně držel za jedno předloktí a táhnul za sebou jako malé dítě. Plný Měsíc na obloze byl pořád jasný, ale já nedokázala odhadnout, kolik hodin vlastně je, a kdy se z vlkodlaka v chýši v Prasinkách stane zase Remus Lupin. Jemný noční vánek mi narážel do zpocené tváře, na kterou se lepila špína z podzemní chodby. Nejspíš jsem vypadala opravdu příšerně, ale neměla jsem sílu nic namítat. Poslušně a beze slova jsem klopýtala za naštvaným Siriusem, na ruce za kterou mě držel, se mi za tu dobu tvořila pěkná modřina.

Jsem hloupá. Vážně, koho by napadlo, jít schválně za partou zvěromágů a jedním vlkodlakem. Občas mi připadá, že vážně nemám mozek. Opravdu by se mi hodil.

Zastavili jsme kousek od vedlejšího vchodu do školy a Sirius zbrkle kopnul do hlíny.

„K sakru," zavrčel, „nemáme Jamesův plášť. Takhle akorát potkáme Filche," Ani jednou se mi nepodíval do tváře. Připadala jsem si potupně, tohle všechno se stalo kvůli tomu, jak moc velká kráva jsem. Oh, bože..

Opatrně jsem se podívala do jeho vztekem stažené tváře.

„Ty vážně musíš být úplně šílená! Proč jsi nás do prdele sledovala? To se chceš nechat zabít?"

„Nějak mi to nedošlo. Já-" zakoktala jsem se, protože jsem jaksi nenašla jediný důvod, proč by na mě Sirius neměl řvát. I přes to mě to trochu zabolelo.

„Merline, jestli nás chytí Filch, tak jsme totálně v prdeli," mumlal si pro sebe a prsty si promnul spánky.

„No vlastně-" chtěla jsem přednést svůj návrh, ale Sirius mě přerušil.

„Co zase?"

„Můžu na nás použít zastírací kouzlo," šeptla jsem potichu. Ano, ano, posrala jsme to, ale Sirius se chová zle.

„To umíš?" nadzvedl nechápavě obočí a poprvé za tu dobu mi opětoval pohled. Přikývla jsem hlavou.

„Tak fajn," rozhodil zmateně rukama a já okamžitě vytáhla z kapsy svou hůlku. Kývla jsem na Siriuse, aby přišel blíž ke mně. Udělal ke mně krok blíž. Pozvedla jsem hůlku, několikrát jí kolem nás mávla a vyslovila ono zaklínadlo, které nás mělo ochránit před Filchem.

„Hotovo," pronesla jsem tiše a hůlku uložila zpátky do kapsy.

Společně jsme se vydali hradem až do Nebelvírské společenské místnosti.

----------

Už přes půl hodiny jsem seděla v pokoji Pobertů. Bylo tu šero, místnost osvětloval jen malý svícen na Siriusově nočním stolku. Za tu dobu, co jsme sem přišli, neřekl ani jeden z nás jediné slovo. Sirius, protože na mě musel být extrémně naštvaný a já, protože jsem k tomu neměla ani špetku odvahy. Naštvaný Sirius Black- nejhorší, co se může člověku přihodit.

Netrpělivě jsem hypnotizovala dveře a čekala na chvíli, kdy sem vtrhne zbytek klučičí party.

Měsíc, na který jsem měla výhled z okna, už zalezl za kopec, což znamená, že Remus už zase musí být Remusem.

Opravdu jsem vypadala děsně. Kromě toho, že jsem ve dvě hodiny ráno seděla vyřízená v pokoji Pobertů, jsem byla celá špinavá od hlíny a na čele mě pálila malá ranka z toho tvrdého dopadu do chodby. Jenže tohle mi bylo celkem jedno. Bála jsem se toho, že budou i James, Peter a hlavně Remus naštvaní.

Zvuk tekoucí vody v koupelně ustal a s vrznutím dveří dovnitř vešel Sirius. Vlasy měl mokré a konečně se zbavil té špíny z chýše, ve které jsme oba byli.

„Neměli by tady už být?" otočila jsem se na něj. Povzdychl si a změřil si mě pohledem. Asi nebyl úplně šťastný, že mu v tom špinavým oblečení sedím na posteli.

„Za chvíli přijdou, podle toho, jestli bude muset Remus na ošetřovnu. Snad ne," pokrčil rameny a noční stolek postavil skleničku s vodou.

„Vážně, je mi to líto. Nějak mě nenapadlo, že by se mohlo něco stát," polkla jsem a věnovala mu omluvný pohled.

„V pohodě. Spíš bych se měl omluvit, že jsem na tebe řval, ale byl jsem trochu ve stresu."

„Být tebou, dala bych mi pěstí," lehce jsem se zasmála a protočila nad svou debilitou oči.

„Ale prosím tě," sebral ze země pár kusů rozházeného oblečení a uklidil ho do skříně. Jen jsem ho pozorovala.

Sirius si všiml mého civění a zasmál se.

„Nechceš se taky umýt?" nadzvedl obočí a kývnul na skleničku na stolu, „a vypij to."

„To je v pohodě."

„Dobře, dobře," pokrčil rameny, „ale o tom, co se stalo, nemůžeš nikomu říct."

„Já vím."

Ode dveří se ozvala malá rána a po sklouznutí pláště na zem, se v pokoji objevil James a Peter, každý podepíral z jedné strany Remuse. Byl úplně bledý.

„No čau," utrousil posměšně James a s úsměvem na mě kývl. Pomocí Petera odvedli Remuse na jeho postel, kde ho položili. Vážně mi je Rema líto.

James se opřel o zeď a úlevně vydechl. Vlasy měl rozházené do všech stran, ale na tváři měl i přes to úsměv.

„Nojo," ukázal na mě prstem, „koho to tady máme?"

Vstala jsem ze Siriusovi postele a s omluvným pohledem pohlédla do Jamesovy tváře.

„Fakt je mi to líto," zopakovala jsem stejně jako po milionté za tenhle večer.

James mě vtáhl do krátkého objetí a hned potom se odtáhl. Nechápavě jsem nadzvedla obočí.

„Ušetřím tě toho," pousmál se a pohledem střelil po Siriusovi, „myslím, že Sirius už ti to dal dostatečně sežrat."

„Posrala jsem to, že jo?"

„Nic se naštěstí nestalo. Ale nechápu, co tě to napadlo," protočil nechápavě oči a posadil se na židli u pracovního stolu, na kterém ležela hromada knih.

Od Remusovy postele se ozvalo únavné zasípání. Remus zvedl svou střapatou hlavu a zamžoural směrem ke mně.

„Sakra, Larisso!" zachraptil a z posledních sil se opřel o rám postele. Rukama si promnul obličej a konečně na mě znovu upřel své hnědé oči.

„Je ti jasný, že to co jsi dneska viděla, musí zůstat jenom mezi náma?" pronesl James naléhavě a propálil mě pohledem.

„Jasně, že to vím. Vím to skoro rok, myslíš, že bych to teď vyžvanila?" když mi došlo, co mi uklouzlo z pusy, zarazila jsem se a pohledem kmitala po všech Pobertech.

„Počkat, počkat," přiblížil se ke mně nechápavý Sirius, „rok? Jak to víš?"

James měl na tváři stejný nechápavý pohled.

„No, jednou jsem si udělala takovou noční vycházku do lesa a myslela, že asi umřu," pronesla jsem s hlasitým polknutím, při vzpomínce na jeden z mých nejděsivějších večerů. Další ze seznamu, kdy jsem málem přišla o život. Nějak podezřele se to hromadí.

„Jistěže to neřeknu," povzdechla jsem si.

„Ani Lily a Kim?"

„Ani Lily a Kim."

„Počkat, takže to jsi byla ty, kdo na podzim odhodil Remuse na ten strom? Nemohli jsme přijít, kdo to byl. Trochu jsi nás vyděsila," promluvil Black a já po něm hodila zlý pohled.

„Promiň, Reme," pronesla jsem omluvně a přimhouřila oči.

„V pohodě," zamumlal se zavřenýma očima. Únava ho začala přemáhat, stejně jako mě.

Nervózně jsem si prohrábla vlasy.

„Asi bych měla jít co?"

„Asi jo," pousmál se James. Přešla jsem ke dveřím a vzala za kliku.

„Hlavně už to nikdy nedělej, dobře?" vytáhl obočí Sirius a já se smíchem přikývla.

„Můžeš se spolehnout."

                          --------
Ukamenujte mě! Kam se podělo to: Dám si od Wattpadu pauzu? Nějak sero vytratilo a já nemohla neusednout za počítač a nenapsat další kapitolu!:D
Pokud jste se mě chtěli zbavit na ten měsíc tak se velmi omlouvám no😂

Ale když už jsem zpět, jaký máte názor na dnešní kapitolu? Sirus takovej ochranář!❤️
A změnili byste něco na mém psaní?

Ciao taruš