Protože už byl večer a docela přituhovalo, trochu jsem poskočila a promnula si ruce, abych se zahřála. S Hagridem už jsme asi deset minut stáli na nádraží v Prasinkách a vyhlíželi Bradavický express, který by měl každou chvíli přijet.

Vnitřně jsem zajásala, když temnou tmu protnuly dvě světla velká jako balóny a okolím se ozvalo pískání brzd a hučení vlaku. Po tváři se mi rozlil nadšený úsměv, když jsem před sebou spatřila záblesk červenočerného vlaku.

Než jsem se stačila vzpamatovat, z vlaku se začaly hrnout davy studentů. Všichni se nadšeně smáli, strkali do sebe a byli maximálně hluční, až mi z toho málem upadly uši. Nojo, novoroční radost. Bedlivě jsem pozorovala každou osobu, ve snaze zahlédnout někoho z mých přátel.

„Prváci!" nástupištěm se rozezněl  Hagridův pronikavý hlas, „Všichni prváci ke mně!" zamával kovovou lucernou, která nám všem poskytovala úplný minimum světla. Protočila jsem nad tím oči a vytáhla se na špičky, abych přes ten dav líp viděla.

Po tom, co ujásaní prváci se smíchem odhopsali za Hagridem, jsem konečně uviděla několik povědomých tváří.

„Laro!" vystřelila ke mně drobná blondýnka a než jsem se vzpamatovala, byla jsem zamáčknutá v jejím pevným objetí.

„Kim," zasmála jsem se přidušeně a objala jí nazpátek, „taky tě ráda vidím, ale lámeš mi páteř."

Kim se se smíchem odtáhla a jemně mě bouchla do ramene. „Ty jsi nějak změkla, děvče."

„Lily!" vypískla jsem nadšeně při pohledu na ospalou zrzku, která se pravděpodobně před chvílí probudila. Na tváři se jí rozlil úsměv a stejně jako Kim mě vtáhla do své náruče. Tentokrát to naštěstí nebylo na chirurgický zásah. Odtáhla se a ospalýma očima se zašklebila.

„Moc jsi nám přes prázdniny nevyrostla," změřila si mě pohledem, „dávali ti tady vůbec najíst?" zeptala se s hranou vážností, ale hned vyprskla smíchy. Pobaveně jsem protočila oči.

„Ale, Lily, nekomentuj mou výšku. Ne zase," šťouchla jsem do ní. Lily je pěkně prohnaná, je vyšší jenom o pár centimetrů. Zas tak malá nejsem. Lily se uchechtla a znova mě objala.

„No ne," zaslechla jsem pobavený chlapecký hlas, „Beth je tady!" Přede mnou se zjevila Jamesova střapatá hlava, na nose mu jako vždycky seděly jeho typické kulaté brýle. Nečekala jsem ani vteřinu a radostně mu padla kolem krku.

„Jamesi," zazubila jsem se a odtáhla se, „chyběli jste mi, všichni," obrátila jsem se i na ostatní. To už se za náma zjevil i Remus a Sirius. Petera jsem nikde neviděla.

„Kde je Peter?" nechápavě jsem nakrabatila obočí a znovu se rozhlédla kolem, jestli přece jenom nejsem slepá jako babička. To by totiž nebyla novinka. Jsem schopná přehlídnout i dinosaura uprostřed Velký síně. Vážně.

„Šel napřed," zasmál se Remus, „znáš ho." Pravděpodobně narážel na jeho nedočkavost z hostiny.

Nástupiště už bylo skoro vyklizené, jenom opodál stála malá skupinka páťaček, která zamilovaně pozorovala Poberty. Nojo, nic se nezměnilo. Sirius se na ně zářivě usmál, čímž je donutil všechny zrudnout. Vrhla jsem po něm nechápavým pohledem.

Otočila jsem se zpátky na své přátele. James už Lily držel kolem pasu a něco jí šeptal do ucha. Typické.

„Měli bysme jít, jinak nám ujedou všechny kočáry," rukou jsem mávla ke kamenné cestě a všichni jsme se postupně začali hrnout k poslednímu ztrouchnivělému kočáru, který zázračně jezdil sám.

......

Vstoupit do Velké síně mi nepřišlo nijak zvláštní. Brala jsem jí jako většina normálních lidí svůj obývák. Dobře, špatný přirovnání, ale zkrátka teď už jsou Bradavice můj domov. A Velká síň můj obývák.

Po stěnách visely kolejní prapory a strop byl začarovaný tak, že vypadal jako hvězdná obloha. U stolů se to hemžilo starými studenty, kteří mezi sebou hlučně klábosili, a u učitelského stolu seděla většina profesorů. Naopak pod pódiem stálo kolem dvaceti pěti malých jedenáctiletých dítek. Někteří byli nervózní, že si málem ukousali všechny nehty a naopak někteří nedočkavě podupovali a těšili se, až je Moudrý klobouk zařadí do koleje. Usmála jsem se, když jsem v davu uviděla nervózní Lydiu, která měla své blonďaté vlasy svázané do copánků. Mám pocit, že jí mám tak trochu na starost. Trochu mi připomíná samu sebe.

Kim mi zaťukala na rameno, ale otázkou se obrátil na celou naší skupinku. „Kde vůbec máme učitele na obranu?" nechápavě nakrčila obočí a já si až teď všimla, že místo učitele obrany je u učitelského stolu prázdné.

„To je pravda, to jako budeme bez profesora? Kam zmizel Clark?" přikývl nechápavě Remus.

„Ne, to ne," vložila jsem se do toho při vzpomínce na zadýchanou Minnie, „McGonagallová někoho sehnala, ale asi má zpoždění. Myslím, že mu nebo jí to dá Minnie pěkně sežrat," zasmála jsem se.

Remus dlouze přikývl. „Aha, docela mě zajímá, koho nám daj. Doufám, že ne nějakýho ňoumu."

Kim vyprskla smíchy a ostatní se k ní přidali.

U zmijozelského stolu jsem vyhledala Reguluse Blacka. Zářivě jsem se na něj usmála a on mi úsměv opětoval s přátelským mrknutím. Za prázdniny se změnil. Vlasy měl o něco kratší než předtím, ale největší změnou prošel jeho obličej. Vypadal mnohem dospěleji, pomalu se začínal podobat Siriusovi, který mi poslední dobou chodil na mysl až moc často. Chová se nějak divně.

„Vítejte," Velkou síní se rozezněl hluboký vlídný hlas Albuse Brumbála a všechny pohledy byly rázem přesměrovány na něj, „Vítám vás, staré studenty a je mi ctí mezi námi přivítat i nové tváře," hlavou kývnul k hloučku u profesorky McGonagallové, které hrál na tváři milý úsměv.

„Doufám, že jste si všichni patřičně užili volné letní dny a teď jste plně připraveni učit se novým věcem."

„To sotva," odsekli ve stejnou chvíli James a Sirius, což mě i Kim přimělo k malému uchechtnutí.

„Jako každý rok čekají pátý ročník zkoušky NKÚ a sedmé ročníky závěrečné zkoušky OVCE. Ovšem o tom někdy jindy," usmál se a několik studentů ze zmiňovaných ročníků se při představě zkoušek otřáslo„Než začne zařazování, upozorním vás jen na změny v zakázaných kouzelných předmětech. Celý seznam je u našeho školníka pana Filche. A v neposlední řadě opakuji, že vstup do Zakázaného lesa je všem studentům zakázán," pronesl nenápadně mým směrem, což mě donutilo se otřást. Jak by mohl vědět, že-?

Tázavě jsem nadzvedla obočí, ale hostina se přesunula k zařazování. Moc jsem nevnímala, jen jsem čekala, až zazní jediné jméno. I ostatní už vypadali znuděně, tohle už moc lidí nebavilo.

„Lydia Towersová!" přečetla z dlouhého seznamu profesorka. Z malého hloučku nervózně vystoupila Lydia a zamířila si to ke stoličce, na kterou se usadila. Profesorka jí na hlavu usadila Moudrý klobouk, který jí hned přepadl přes oči.

„To je ta Lydia," nadšeně jsem špitla k Lily, která mi hodila vlídný úsměv.

„Nebelvír!" po několika minutách se klobouk rozhodl a Lydia už s úsměvem seskočila ze stoličky a hnala se k našemu stolu. Z dálky jsem na ní mávla. Nejdřív vypadala zaraženě, ale hned ke mně přihopsala a usedla na místo mezi mnou a Lily.

„Ty?" zasmála se udiveně sladkým hláskem. Přikývla jsem.

„To koukáš, co?" mrkla jsem spiklenecky, „Věděla jsem, že v tobě něco je. Mimochodem, jak se ti líbí Bradavice?" rukou jsem ukázala kolem sebe a Lydia se rozzářeně zachechtala.

„Je to tady úžasný," nadšeně zaťala pěsti a její pohled hned přistál na mých přátelích. Oh, ano, představení by se možná hodilo.

„Tohle je Lydia," ukázala jsem na blondýnku, „Sídlí v sirotčince, kde jsem byla i já. Potkaly jsme se o Vánocích."

Všichni se jí hned představili a já se spokojeně usmála.

„Sirius Black," mrknul na ní žertovně a já se smíchem protočila oči.

„A teď se všichni můžete pustit do hostiny!" jako obvykle luskl prsty Brumbál a na stolech se objevily kupy jídla. Lydia vykulila svoje hnědé oči a hned si začala nabírat porce jídla, větší než Peter.

„Jak se ti tady o prázdninách žilo?" zeptal se při jídle Remus a do pusy si dal další sousto brambor.

„Bylo to tady super. Většinu věcí jsem vám psala, ale ještě s váma chci o něčem mluvit," zašeptala jsem, aby nás náhodou neslyšela Dona, která seděla jen několik míst opodál. Pořád mě nemá ráda. Ovšem je to vzájemné.

Při jídle jsem zkoumala tváře ostatních. Nevyhnula jsem se ani Bellatrix a Ianovi, kteří seděli u zmijozelského stolu stejně jako zbytek jejich party. Okrajově jsem poslouchala, jak James vyprávěl, že se stal novým kapitánem nebelvírského týmu. Jestli jeho tréninky budou jako ty Samovy, můžu se jít rovnou oběsit.

Ozvalo se otevření vchodových dveří a všichni přítomní zvedli pohotově zrak. Jen já jsem byla zabraná do svého talíře a nově příchozímu jsem nevěnovala moc pozornosti.

„No teda," vydechla ohromeně Kim a pohled upírala ke dveřím. Nadzvedla jsem obočí nad její reakcí.

„Oh, konečně," pronesl vlídně Brumbál a vstal ze své židle u profesorského stolu, „náš profesor obrany proti černé magii," rozezněl se jeho hlas síní. Kim pořád s úsměvem hleděla ke dveřím a já se konečně rozhodla vrátit do reality. Všichni si nového profesora prohlíželi a tak jsem i já zvedla pohled ke dveřím a pohlédla do jeho tváře.

Srdce se mi zastavilo. Vytřeštila jsem oči a nadechnout se teď zdálo jako nadpřirozený úkol. Ne, to ne. Mám halucinace. Někdo mi do dýňové šťávy namíchal nějakou toxickou látku.

Ne, tohle není možné, prostě to nejde.

Perfektně učesané hnědé vlasy, tmavé hluboké oči, zářivý oslňující úšklebek a padnoucí oblečení.

Dech se mi zadrhl v hrdle. Moje pocity byly zmatené. Co se to ksakru děje? Já blázním, určitě jo. Tohle totiž není prakticky možné.

„Tak profesor obrany," zasmála se Kim, ale já naprosto ignorovala tón jejího hlasu. Nevnímala jsem okolí kolem sebe. Poprvé jsem začala pochybovat, jestli je to co vidím skutečné anebo na mě všechno to dolehlo a já mám opravdu bludy.

Ale ne. Je to on. Je to Jack Eakins.

Zděšení a překvapení vystřídalo milion otázek. Můj mozek je jako po atomovce, naprosto žádná odpověď. Jack je čaroděj? Věděl to o mně celou tu dobu? Je v Bradavicích? Bude mě učit?

Mého vyděšeného pohledu si nevšiml, jak by taky mohl, když tu kolem mě byly další haldy studentů. Ale musel vědět, že tady budu. Nejspíš mu to nedělalo problém. Panebože se mnou to sekne!

„Ooh, i naší Larissu zaujal," poškádlila mě Kim, když si všimla mého zírání, a spiklenecky na mě mrkla. Vrátila mě tím do reality a já si na tvář nasadila neutrální masku, kterou jsem zakryla všechny své emoce. Kdyby jenom věděla. Kdyby jenom věděla, že tohle je můj bývalej kluk, kterej si se mnou celou dobu jenom hrál a úspěšně mi zamotal hlavu a veškeré moje pocity.

Sirius si nad Kiminou poznámkou odfrknul. „Nechápu, co na něm vidíte. Je úplně obyčejnej," založil si ruce na hrudníku a pohledem přejel holky, které na něj civěly stejně jako já, akorát s rozdílem, že se s ním nevyspaly a on je nakonec nezkopal do konzervy. To mě.

„Ale, Siriusi," zasmála se posměšně Kim, „tobě vadí, že máš soupeře, jo?"

„Jeho?" pozvedl posměšně obočí a Jacka si změřil pohledem, „To fakt ne."

Tak moc jsem vděčná, že ho ani jeden z nich nepoznal. Sice ho viděli asi jenom pět vteřin, ale stejně... Tohle bude teprve rok. Tohle přece Pobertům nemůžu říct. Pokud nebudou problémy, nikomu nic říkat nebudu.

Dělám to zase! Mám před nima tajemství!

Náš profesor obrany se rozešel směrem k učitelskému stolu po boku Brumbála. S neutrálním výrazem jsem pozorovala každý kout jeho obličeje. Změnil se, ale ne tak moc, abych ho nepoznala. Když už skoro dosednul na prázdnou židli, všiml si mého pohledu. Nebyl vůbec překvapený. Přes tvář se mu přehnal úšklebek a já pohledem rychle cukla pryč.

„Laro?" vyrušila mě Lydia, „Ukážete mi potom společenskou místnost? Všichni mi o ní povídali," zaprosila Lydia a já na tvář nahodila milý úsměv.

„Jasně, Dio," přikývla jsem křečovitě, „ale ještě bude dezert."

.......

Všichni jsme konečně dopadli na měkká křesla ve společenské místnosti. Bylo tu vedro. I když možná bylo jenom mně, protože ten špatný pocit z Jacka v Bradavicích, se mi ustálil v žaludku a nechtěl mě opustit. Nejvíc mě vyděsilo to, že je čaroděj. Jak jsem si toho mohla nevšimnout? Tak zásadního faktu!

Lydia, která byla po celém dnešním dni pořádně ospalá, nás opustila a se svojí novou kamarádkou Ashley zmizela do své ložnice.

Konečně jsem si vzpomněla na to, co jsem všem chtěla povědět. V hlavě se mi uronila vzpomínka na novou vizi a na to, co mi Brumbál řekl. Spíš neřekl.

„Víte," vydechla jsem a nahnula se blíž, aby mě nikdo nechtěný neslyšel, „ta vize, změnila se."

Lily vykulila oči a jednou rukou mě objala. „Jak se změnila? To jde?" zeptala se tiše.

„Jo, už vidím něco jinýho, ale nevím přesně co to je. Brumbál mi víc říct nechtěl," přiznala jsem s pokrčením ramen. James, Remus a holky se hned začali vyptávat na otázky. Připadalo mi divný, že Sirius nic neříká, ale on byl pohledem úplně někde jinde. Nejspíš už byl taky unavený a v křesle víc usínal, než aby poslouchal moje problémy o vizích.

„Zvládala jsi to tady sama?" zeptal se James zvědavě, nejspíš narážel na tu celou situaci po incidentu na ministerstvu.

„Šlo to. Snažila jsem se na to všechno nemyslet, ale pak se vrátila ta vize."

James si povzdychl. „Teď tady jsme s tebou." usmál se podpůrně a Lily mu děkovně stiskla ruku.

Po několika ospalých minutách se kluci zvedli. James musel do Siriuse šťouchnout, aby se probral a všichni se s popřání dobré noci vydali ke schodům.

„Zítra je úplněk," uslyšela jsem vzdálený hlas Remuse plný obav. Skoro jsem zapomněla na to, že je vlkodlak.

Zabořila jsem se hlouběji do křesla a snažila se Jacka vytěsnit z mysli. Toho špatnýho pocitu se nejde zbavit.

„Docela mě překvapuje, že Brubál vzal tak mladýho profesora. Clark byl sice mladej, ale tomuhle může být tak dvacet. Teda ne, že by mi to vadilo," na konci věty se uchechtla a hodila po mně spiklenecký pohled jakoby čekala, že jí ho opětuju.

„Vždyť víš, že o profesory obrany je vždycky nouze. Asi neměl moc na výběr," vložila se do toho filozoficky Lily a pokrčila rameny.

„Holky," zvedla jsem se z křesla a nasadila ospalý pohled, „jsem unavená, jdu si radši lehnout, jinak to se mnou zítra sekne," vymluvila jsem se a kývla na Kim a Lily. Obě se chápavě usmály a dál konverzovaly o návratu do Bradavic.

Uprostřed schodiště jsem se zastavila a zničeně se opřela o cihlovou zeď. Tohle je vážně zlej sen. Jak může být Jack Eakins čarodějem? Poznala jsem i jeho rodiče a nic mi nepřišlo podezřelé. Naletěla jsem mu víckrát. Můj nový profesor má víc tajemství než jsem si původně myslela. A já bych je radši ani neznala. Proč už mi sakra nemůže dát pokoj?

--------

Ano, ano. Vy co jste tipovali Jacka jste měli pravdu! Tak co, těšíte se na scénky s noým učitelem obrany? Hah, musela jsem ho tam dát.

Tahle kapitola byla delší no. Máte radši ty delší nebo kratší?

Loučím se,

Tara