Tahle závěrečná kapitola je věnována mně, protože jsem měla včera svoje šestnácté narozky. Je také věnována úplně všem, kteří při tomhle příběhu zůstaly, přestože už trvá více než rok. Děkuju vám moc!

„Tak co?" doběhl k nebelvírskému stolu uchvátaný Remus, pro tentokrát bez jakékoliv učebnice v ruce, co se za ty poslední měsíce zdálo jako obrovská úleva. Všichni jsme dokončili i svou poslední zkoušku OVCE a já poznala, že nejen mně spadl ze srdce obrovský kámen.

„Vyplnila jsem všechno, ale nevím," zamumlala Lily s ustaraným pohledem, který donutil Jamese protočit nad zrzkou oči.

„Lily, pokud neprojdeš ty, tak vážně nikdo."

Hlasitě jsem se uchechtla a odsunula od sebe prázdný talíř. „James má pravdu."

Remus si přisedl vedle Siriuse a na talíř si naložil svůj oběd.

Doufala jsem, že se mi všechny a testy povedly, protože zrovna ony byly to, na čem závisí má nadcházející budoucnost. I přes vizi, která se mi těsně před včerejším usnutím dostavila a vystavila mě tak dalšímu vyčerpávajícímu utrpení, jsem musela být silná a vytrvat. Ale stále mi mozek sžírala otázka toho, co se bude po dokončení sedmého ročníku dít.

James a Lily to měli jednoduché. Před několika dny přiběhla šťastlivá zrzka do nejvyššího pokoje skoro v slzách, ovšem s blyštivým prstýnkem na svém levém prsteníčku. Od té doby jsme Kim a já slýchaly o jejich plánech na společné bydlení a možná i několik malých přírůstků do Potterovic rodiny.

Dokonce i Kimin havraspárský Theodor Brück, kterého nám konečně představila, plánoval s mou blonďatou kamarádkou všechnu blízkou budoucnost. Byla jsem šťastná, že i Kim konečně našla svého vyvoleného, ovšem mně v mysli stále tkvěly chmurné myšlenky na to, jak bude můj život po studiu v Bradavicích pokračovat.

„Co se tváříš tak kysele?" šťouchla do mě veselá Kim. „Jsem si víc než jistá, že jsi v bylinkářství excelovala, málem se ti kouřilo od brku, jak rychle jsi psala."

Pousmála jsem se nad její poznámkou.

„Snad to bude v pohodě," uchechtla jsem se.

„Snad?" pozvedla se smíchem obočí. „Milá Laro, za chvíli už budeš bradavická lékouzelnice," vyjekla ž příliš nadšeně, ale dokonce i Lily se k ní se smíchem přidala.

„Ten kurz zvládneš levou zadní."

S každým dnem, který plynul se blížil konec školního roku. Všichni jsme si poslední měsíc v bradavicích snažili užít se vším všudy, a proto jsme se nevyhnuli ani dalšímu pobertovskému večírku na počest našeho ucházejícího druhého místa ve famfrpálovém poháru, který bohužel vyhrál Ianův zmijozelský tým, a mých osmnáctých narozenin.

Tolikrát jsem se snažila vyhledat Reguluse a přimět ho, aby celou situaci znovu zvážil, ale jakkoliv jsem se snažila, nikdy mi nevěnoval jediný pohled. Začal trávit až nebezpečné množství času se svou sestřenkou a jejími kumpány, což ve mně vyvolalo hluboký strach, že Reguluse jako kamaráda ztratím navždy. Ale copak by se zrovna Regulus dokázal změnit?

Téměř každý den jsem chodila za Brumbálem a vyptávala se ho na novinky ohledně války, která se za zdmi školy chystala k vypuknutí jako sopka plná bublajícího magmatu. Dělala jsem vše, co bylo v mých silách. Snažila jsem se vyvolat vize, které by snad mohly napomoct k nalezení zbývajících viteálů, ovšem neúspěšně. Pátrala jsem po čemkoliv, co by značilo nějaké nové schopnosti, o kterých věštba mluvila, ale mezi těmi pořád zůstávalo jen ovládání vody a hadího jazyku, který jsem více než rok nevyužila.

Byla jsem ale první, kdo se zapsal na listinu stvrzující závazek k Fénixově řádu, organizaci, která střádala kouzelníky bojující na straně dobra.

„James a Lily budou mít svatbu v srpnu," promluvil do ticha společenské místnosti Sirius. Posledními dny se stávalo ponocování ve zlatě červené místnosti naší rutinou, možná proto, že ani jeden z nás nemohl ze všeho toho ruchu kolem studia a války spát. Ovšem jindy, jindy jsme to řešili trochu jinak.

„Já vím," přikývla jsem s úsměvem při pomyšlení na zrzku, která Jamese na začátku šestého ročníku téměř nenáviděla. Oba požádali mě a Siriuse, abychom jim šli za svědky na svatbě.

„Co bude s náma dvěma?" Sirius pronesl nejistě otázku, kterou jsem si už několik dlouhých měsíců sama pokládala. Nedala mi spát a já doufala, že snad najdu odpověď do doby, než ji nahlas stačí položit i Sirius. Otočila jsem se a pohlédla mu do bouřkových očí, které se ve světle svícnů poklidně blýskaly.

„Nevím," hlesla jsem tiše, „chci s tebou být, ale blíží se válka. Přece nemůžeme čekat, že se vezmeme a budeme mít hromadu dětí. Já budu v Bradavicích, ty si taky musíš najít práci. Nebude to jednoduchý."

Sirius položil ruku na mé zakryté rameno.

„Máš pravdu. Budeme spolu bojovat proti Voldemortovi a až to všechno skončí,všechno bude jinak, uvidíš," snažil se mě uklidnit, ale ani přes to si sám nebyl jistý svými slovy. Poznala jsem to.

„Ale než uděláš kurz a nastoupíš k Poppy do Bradavic," na tváři se mu roztáhl úsměv, který mě donutil nechápavě nadzvednout obočí, „pojď bydlet se mnou."

Překvapeně jsem zamrkala. „Co?"

„Můj strejda, kterej nebyl jako všichni z rodu Blacků a nenáviděl tu jejich čistou krev, nedávno zemřel. Odkázal mi všechno svoje jmění a já vím, že do sirotčince se už vracet nechceš a vlastně ani nemůžeš. Můžeme bydlet spolu, aspoň na několik měsíců," dokončil radostně a následně mě chytl za obě dlaně.

„Co na to říkáš?"

Skousla jsem si ret, abych zabránila přeslazenému úsměvu, jenž se mi dral na rty. Pohltila mě šťastná vlna, jakou jsem u sebe už dlouho nepozorovala.

„Jasně, že jo!" vyhrkla jsem a vrhla se na Siriusovy rty. Po dlouhém vášnivém polibku jsem se odtáhla a s červenými tvářemi se na něj pousmála. Sirius mi položil ruku na stehno.

„Všechno bude v pohodě. Jsme v tom společně," pronesl vážně, „James, Lily, Peter, Kim i já jsme mluvili s Brumbálem."

„Co?"

„Chceme se přidat k Fénixově řádu a Brumbál souhlasil. Pochop to, Laro, nemůžeš navěky bojovat sama. Už několikrát jsi se o to pokoušela."

Nasucho jsem polkla.

„Myslíš, že je to dobrej nápad?" nešťastně jsem nakrčila čelo. „Lily a James by si mohli vést bezstarostnej život a ne bojovat proti Voldemortovi. To platí o vás všech. Kdyby se vám něco stalo, byla by to poslední kapka. Nezvládla bych to."

„Jak to myslíš?"

„Madison umřela kvůli mně. Od toho dne se mi zdají hrozný sny. Ta věštba, vize, všechno. Vůbec to nezvládám a vy jste poslední koho mám," šeptla jsem s pohledem zabodnutým do země. Téměř mě zaráželo, jak rychle jsem dokázala ze štěstí přepnout zpět do beznaděje.

„Budeme s tebou."

„To říkal i Regulus," povzdechla jsem si, ale hned své předešlé věty zalitovala. Věděla jsem, že bratry Blackovy nemůžu nikdy srovnávat.

Viděla jsem, že se Sirius drží urážky na svého mladšího bratra, a proto svou ruku přesunul na mou paži v utěšujícím gestu.

„Siriusi," vydechla jsem, „když ti něco řeknu, slib mi, že se moc nenaštveš."

Sirius se zadrhl v pohybu a se svraštěným obočím si pohledem přejel mou vážnou tvář. Pramen kaštanových vlasů mi zastrčil za ucho a jemně přikývl hlavou.

Otřásla jsem se při vzpomínce, která mi poslední noci naháněla hrůzu a odrazovala od potřebného spánku.

„Když jsem byla u Munga, navštívila jsem Astoru," vydechla jsem nervózně. Sirius vykulil oči, chystal se něco říct, ale já ho klidným pohledem zastavila. Potřebovala jsem ze sebe nutkavou myšlenku, která se stále a stále opakovala, dostat ven.

„Vůbec se nehýbala. Jenom koukala do stropu. Téměř si nevšimla, že tam jsem a že na ni mluvím," zašeptala jsem tiše. „Siriusi, ona se z toho všeho zbláznila. Koukni se na mě, vůbec nespím, protože mi myslí probíhají ty nejděsivější šílený myšlenky a každou chvíli se bojím, aby mě znova nepostihla ta hrozná bolest a abych v nějaké vizi neviděla umírající ženu. A poslední dobou mě přepadají myšlenky na to, že pokud to takhle bude dál pokračovat, skončím jako Astora. Prostě to nezvládnu a skončím někde na nemocničním lůžku, sama."

Dál už jsem nedokázala vypustit jediné slovo. Sirius si mě starostlivě prohlížel, jako by přemýšlel, co má říct, abych se cítila líp. Najednou mě vzal za obě ruce a donutil mě se pohlédnou přímo do jeho tváře, přes kterou se hnaly stíny okolních lamp.

„Laro, poslouchej mě," zašeptal tak tiše, že kdybych od jeho obličeje nebyla vzdálená jen několik centimetrů, neslyšela bych ho. „Je to úplně normální, rozumíš? Nikdo z nás si nedovede představit, co asi prožíváš, ale já tě znám už dva roky a vím, že jsi ten nejstatečnější člověk, kterýho jsem měl šanci poznat. Budeme s tebou, my všichni. Až do konce."

„Dobře, teď si mě málem rozbrečel, Blacku," zasmála jsem se, abych zakryla své rozhození tím, co mi Sirius řekl. I jemu cukl koutek.

„Děkuju. Myslím to vážně," dodala jsem a stiskla jeho dlaň.

„Ale musím říct, že to byla hloupost chodit za ní. Co kdyby ti něco udělala? Ty vážně někdy nemyslíš," přivinul mé tělo k tomu svému a já se unaveně zapřela o jeho rameno.

„Neboj, jednou to všechno skončí."

________________

Naposledy jsem se usmála na Brumbála, který postával u svého bukového pracovního stolu a urovnával několik listin na desce. Úsměv mi opětoval, brýle si posunul blíž ke kořeni nosu.

„Myslím, že se brzy uvidíme. Samozřejmě po dokončení kurzu schválím vaši žádost o pozici školní lékouzelnice," pronesl.

„Děkuji, pane, začínám hned v září," zazubila jsem se vesele, ruce si strčila do kapes svých letních kalhot.

„Nezapomeňte mě informovat o událostech, ať jsou jakékoliv. Pošlu vám sovu ve dne konání prvního setkání řádu," utvrdil mě a přeměřil si mě úsměvným pohledem, „pokud jsem správně obeznámen, vám a panu Blackovi bude stačit jen jeden dopis." Jako bych slyšela úšklebek v jeho hlase. Při zmínění mého a Siriusova vztahu ředitelem Bradavic, jsem se trochu začervenala a přikývla.

„Jsem si jistá, že od Lily a Jamese dostanete pozvání na svatbu," zasmála jsem se.

„Ano, ano, pan Potter se mi zmiňoval."

Pohled jsem se smíchem sklopila na špičky svých tenisek a potom ho znovu zvedla k profesorově tváři. Na prstech obou rukou bych nenapočítala, kolikrát jsem ředitelnu za ty dva roky navštívila. Jako by se mi v hlavě přehrávalo, kdy mi poprvé sdělil můj původ, nebo snad kdy jsem se poprvé dozvěděla tu jedinou pravdu, která následně ovlivnila celý můj život.

„Děkuju vám za všechno, profesore," vydechla jsem upřímně a nakrčila čelo, „jsem ráda, že jsem tu mohla studovat, dal jste mi druhou šanci, a i když to se mnou nikdy nevypadalo moc nadějně, nevzdal jste to, což trochu nechápu," při poslední větě jsem se uchechtla. Brumbál mi věnoval svůj milý úsměv.

„Blíží se válka. Kdykoliv může být pronesena věštba o vyvoleném chlapci a zrovna vy byste si měla dopřát trochu odpočinku. Opatrujte se, Larisso," pronesl poklidným tónem, ale mě z jeho slov naskočila husí kůže. Na druhého chlapce jsem úplně zapomněla, ale přesto jsem v kostech cítila, že den, kdy bude věštba pronesena se blíží.

Naposledy za své studium v Bradavicích jsem opustila ředitelnu. Chodby jsem procházela se zvláštním sentimentem a téměř každou chvíli zavzpomínala na zážitky se svými přáteli. Na školní duchy, na ty katastrofy, co jsem stačila vyvést, na hádky se Siriusem Blackem i na moje noční vycházky s Regulusem. Zrovna, když jsem nad tím jménem zapřemýšlela, zpoza rohu se tmavovlasý chlapec vynořil.

Téměř okamžitě si všiml mého pohledu, ale na jeho tváři nebyla vidět špetka jediné emoce. Tolikrát jsem se snažila najít vysvětlení pro jeho chování, ale nic, co mě napadalo zkrátka neodpovídalo jeho reakcím a tomu, že dobrovolně trávil čas s lidmi, na které před několika měsíci ani nepomyslel.

„Regulusi, prosím," povzdechla jsem si spíš pro sebe, když přede mnou Regulus už po několikáté unikl. Zmizel za těžkými zmijozelskými dveřmi bez jediného slova, pohledu. Nezbývalo mi nic jiného než se vrátit do Velké síně, kde se to hemžilo rozdováděnými studenty.

Lily a James, s těžkými zavazadly u nohou, se romanticky objímali na svých obvyklých místech, jako by to bylo naposled. A ono bylo. Peter si s úsměvem na tváři vychutnával svou poslední bradavickou snídani, a než jsem se stačila vzpamatovat, přistála jsem v náručí rozzářené Kim.

„Nemůžu uvěřit tomu, že odjíždíme!" zamumlala mi do ramene, čímž si ode mě vysloužila úšklebavý pohled.

„Já tak úplně neodjíždím," zasmála jsem se a letmo mávla na Remuse, který do síně dotáhl svůj kufr a zamířil k zamilovanému páru u stolu.

„No jo," protočila nade mnou se smíchem oči, „ale už nikdy se sem nikdo z nás nevrátí jako student."

„To máš pravdu."

„Dneska ráno mi přišel dopis, nastoupím na ministerstvu jako pomocnice. Není to nic moc, ale začít se nějak musí, ne?" nadzvedla se smíchem obočí a já jé věnovala souhlasný úsměv.

„Landonová, pusť moji holku," donesl se k nám chraplavý smích Siriuse Blacka a než jsem se nadála, byla jsem natisklá k jeho vysokému tělu. Vypískla jsem, čímž jsem Kim donutila protočit bulvy.

„Aha, Sirius Black, už mizím," ladně mávla rukou a rozeběhla se za zbytkem našich přátel. Sirius položil jednu ruku na mou tvář a nehledě na to, že jsme stáli uprostřed velké síně plné zvídavých spolužáků, mě políbil. Cítila se, jak se do polibku ušklíbl a odtáhl se.

„Nechci, abys tu byla příští rok na škole s Eakinsem," zamumlal mi do kůže krku a já při následku lehkého zašimrání se smíchem nadskočila.

„Vždycky můžeš přijet na návštěvu."

„To by měla McGonagallová radost."

_____________

Na nástupišti v Prasinkách se to hemžilo studenty. Ze všech koutů se ozýval smích a klábosení, a Lily vedle Jamese se málem vším tím sentimentem rozbrečela.

Za ruku jsem držela blonďatou Lydiu, která za jediný rok dokázala vyrůst jako nikdo v jejím ročníku, ale mně i přes to připadalo, že se nezměnila ani trochu. Sirius její kufr odnesl do zavazadlového vozu.

„Slibuješ, že se vrátíš?" zamrkala na mě Lydia, jako by se snažila skrýt svou smutnou tvář. Na prázdniny se musí vrátit zpátky do Woolova sirotčince, kde nikoho nezná, což mi až nepříjemně připomnělo všechna ta léta na samotce.

„Brzo. V půlce příštího školního roku se sem vrátím, to ti slibuju," objala jsem ji kolem ramen a usmála se. Věnovala mi zářivý úsměv a otočila se i na čtyři Poberty, kteří se řechtavě smáli při vypravování svých příhod z prvního ročníku.

„Uvidím vás někdy?"

„To si piš, že jo," James za ruku přitáhl zrzovlasou Lily, která se jeho náhlému činu překvapeně zahihňala. Ukázal na prst, na němž se jí blyštil zásnubní prstýnek.

„Jsi zvaná na svatbu," pousmál se, „myslím, že tě Lara ze sirotčince na pár dní dostane, že jo?"

„Jasně," věnovala jsem blondýnce úsměv.

Nástupištěm se rozeznělo zapískání průvodčího, jenž donutilo všechny studenty pobíhat po nástupišti ještě splašeněji. Hagridovi, který se loučil se Siriusem, málem ukápla slza ze všeho toho sentimentu a já bych snad odpřísáhla, že dojetí přišlo i na McGonagallovou, která si čtyři dospělé chlapce měřila téměř nechápavým pohledem.

„Sbohem, Bradavice," zaúpěla Kim až přehnaně dramatickým hlasem, který mě donutil k malému úšklebku. Sama jsem věděla, že nikdo z nich nedává bradavicím tak úplně sbohem. Ještě se tu bude dít hodně věcí.

„Lily, naše děti budou rozhodně chodit do Bradavice. Jestli někdy budu opačnýho názoru, máš svolení dát mi ránu," zasmál se a přivinul si Lily blíž ke svému tělu. Ucítila jsem, jak Siriusova ruka sevřela tu mou. Věnovala jsem mu úsměv.

„Představ si to. Malej Potter nebo malá Evanska budou skotačit po chodbách, házet hnojůvky na Filche, zaklínat paní Norrisovou-"

„No to určitě," utnula jeho dojatý výlev Lily, „kvůli tvojí reputaci naše děti Brumbál nebude chtít nikdy vidět."

Remus se zasmál a stejně jako mi všichni se tváří obrátil k vysokému bradavickému hradu, který se v modré letní obloze tyčil nad našimi hlavami.

„Stalo se tady tolik legendárních věcí," kývl uznale James a brýle si posunul blíž ke kořeni nosu. „Teď by měla nastat ta dojemná chvíle, kdy se budu ujišťovat, že se budeme dále potkávat, ale tak všichni víme, že jsme součástí řádu," naklonil hlavu, „budeme se stýkat i kdyby někdo z nás nechtěl," hodil po mně šklebivý pohled, čímž si ode mě vysloužil dotčené dloubnutí do ramene.

S druhým zapískání píšťalky jsme naskočili do bradavické lokomotivy. Kim se se smíchem rozeběhla do prvního volného kupé a rozvalila se na koženou sedačku u velkého okýnka. Radostně nám pokynula, abychom skočili na ní.

Siriusovi jsem věnovala pobavený pohled a stiskla jeho ruku. Zadíval se mi do čokoládových očí a letmo kývl za sklo kupé, ve kterém se po sobě válel zbytek našich přátel se svými typickými vylomeninami a vtípky.

„Připravená?" pozvedl se smíchem obočí.

„Připravená."

Věštba vlastně nikdy nemohla zkazit můj život. Už od začátku prvního roku svého života jsem byla sirotek, odkázaný na pomoc společnosti a okolního světa. I když mi připadalo, že převratnou návštěvou Madam Maxime se můj život převrátil, nikdy to pro mě nevypadalo na velkou šťastnou rodinu v prostorném bytě centru Londýna. Dokonce ani po tom, co jsem přežila svou první prázdninovou lásku, mi nepřipadalo, že by mé problémy našly řešení nebo se snad život zdál jednoduší.

Možná, že někteří z nás byli určeni k tomu zachránit ostatní od nebezpečného osudu plného až přehnaného nebezpečí. Byli to lidé jako jsem já, ti, kterým už nic jiného uškodit nemohlo, a zachránili tak od onoho úkolu ostatní, kteří si nic podobného nikdy nezasloužili.

Je to snad prokletí nebo vyvolení? Bude opravdu chlapec, o němž věštba mluví, narozen jen kvůli splnění úkolu, který mu byl přidělen ještě před tím, než byl vůbec zplozen?

Bradavice, jejich ředitel, sirotčinec, kouzla, věštba a všechny ostatní situace ať už obyčejného nebo neobyčejného života. Možná právě všechno to, mě mělo naučit, že nikdo z nás nemusí všednosti života zvládat sám. Dokud jsou na blízku skuteční přátelé, nemusíme se ničeho bát a možná je pro nás všechny nejlepší, abychom své problémy sdíleli.

Možná někdy někdo řekl, že láska a přátelství jsou jen iluze, které si v průběhu života vytváříme, a že ve skutečnosti vždycky zůstáváme sami. Ale každý z nás, dokonce i já, potřebujeme někoho s kým bude náš osamělý život příjemnější, radostný a naplněný smíchem. Tolikrát jsem si připadala sama a hledala smutek v těch nejmenších záležitostech, ale nakonec, skuteční přátelé jsou někdy blíž, než si sami dokážeme přiznat a uvědomit, a to, že na to možná ze začátku nevypadají, neznamená, že v těch nejtemnějších časech nebudou stát po vašem boku.

- Larissa Bethany Stoneová