Tuhle kapitolu věnuju úplně všem, kteří tenhle příběh čtete, protože to znamená, že jste se prokousali přes více než padesát kapitol hrozného čtení.

Rozevřela jsem víčka. Okolí mi splývalo do jedné velké bílé šmouhy, ale po několika zamrkáních se nade mnou začal rýsovat strop s obrovskými zářivkami.

Končetiny mi brněly, můj pokus pohnout pravou nohou nevyšel ani po druhé, ale i ono nenáročné snažení mě tolik vyčerpalo, že jsem toho raději nechala.

Najednou mi začalo docházet, co všechno se stalo, kde vlastně jsem. Poslední, co jsem měla před očima byla rozklepaná Astora, červený paprsek a rozmazaný vír, když jsem padala dolů z Astronomické věže.

Chtěla jsem se zvednout, ale zjistila jsem, že to bude ještě náročnější, než jsem tušila, a proto jsem jen hlavu naklonila na stranu, abych uviděla více jak bílou omítku.

„Slečno Stoneová," dolehl ke mně milý ženský hlas. U mé postele se zjevila neznámá tvář mladé ženy, jenž byla celá oděna v bílém. „Vidím, že jste konečně vzhůru."

Znovu jsem několikrát zamrkala, abych zaostřila její obličej, ale ani přes to, jsem její rysy ani hlas nepoznávala.

„Kde to jsem?"

„V nemocnici u svatého Munga," odpověděla mi milým tónem a do poháru nalila nazelenalý lektvar, „spadla jste z pořádné výšky. Zlomila jste si několik kostí, některé jsme už spravili, ale pár z nich bude chtít nějaký ten čas."

Ta neznámá paní mi pomohla do sedu a téměř okamžitě mi do ruky vrazila smrdící lektvar. Celé mé tělo bylo rozlámané, připadalo mi, jako by se mělo každou chvílí rozpadnout do nejmenších kousků. Byla jsem ráda, když jsem lektvar rychle vypila a znovu ulehla do měkkých přikrývek.

„Jak dlouho tu jsem?" zeptala jsem se chraplavě a s odkašláním zvedla hlavu.

„Bude to týden. Nechtěli jsme vás budit, takhle to bylo nejlepší," kývla hlavou, „je tu jeden chlapec, pokud by jste ho chtěla vidět."

„Sirius?"

„Myslím, že se tak jmenuje."

Na několik vteřin zmizela za plachtou. Zhluboka jsem vydechla. V hlavě jsem měla guláš, vzpomínky z oné noci se mi do sebe vpíjely, že jsem vlastně ani nevěděla, co se stalo.

„Laro, u Merlina." Hlavou jsem cukla při zaslechnutí povědomého hlasu. Sirius zněl unaveně,o faktu, že několik nocí nezamhouřil oko svědčily i jeho velké kruhy pod očima a nabledlá kůže.

„Siriusi," vydechla jsem šťastně a pokusila se zvednout do sedu. Sirius přispěchal k mé posteli a usedl na židličku hned vedle mě.

„Jak ti je?" vzal mě za ruku, která výjimečně nebyla obalená obvazy.

„Bolí mě celý tělo, ale dá se to zvládnout," přiznala jsem s úsměvem a stiskla jeho dlaň. Pousmál se.

„Siriusi? Co přesně se stalo? Astora je ta, která ti spálila ruce a mě je-"

„Já vím," uklidnil mě Sirius, „všechno už je v pohodě."

Nakrčila jsem obočí, což ho přimělo k tomu, aby začal s vyprávěním jedné z mých největších nočních mur.

„Když ses nevracela, řekl jsem ostatním, že tě půjdu najít. Myslel jsem, že ty a Regulus možná... Mýlil jsem se a přišel pozdě, Laro. Promiň." Jeho výraz značil provinilost, která mu vůbec nepatřila. I přes to jsem se ale pozastavila nad faktem, že si myslel, že jsem se s Regulusem chtěla sejít pod jinými záměry než přátelskými.

„Astora, no... Všechno se to událo nějak rychle, dole na dlaždicích bylo hrozně moc krve a já si myslel, že jsi mrtvá," jeho hlas zněl roztřeseně, i přes to, že se to snažil skrývat. Opatrně jsem se natáhla a přivinula jeho tělo do objetí. Konečně jsem zase cítila něco jiného než bolest a chlad, ovšem Siriusovi po chvíli došlo, že mám zranění, a tak mě opatrně opřel zpátky o čelo postele.

„Už ani nevím, kdo zavolal McGonagallovou. Říkali, že tě převezou sem, ale já jsem trval na tom, že pojedu s tebou. Astora je tady taky," pronesl a sledoval mou reakci, „prej na tom není psychicky dobře. To je nesmysl, viděl jsem, jak tě z tý věže shodila a připadala mi až moc v pohodě. Řekl jsem jim, že jestli se sem dostane-"

„Siriusi, je to v pohodě. Ona vážně není v pořádku, já jsem s ní na tý věži mluvila."

„V pohodě? Ta holka tě málem zabila! Lily, Kim, James, my všichni! Málem jsme tě ztratili a ty řekneš, že je to v pohodě?" jeho hlas zněl trochu popuzeně.

„Já- Takhle jsem to nemyslela. Já vím, co udělala, můžu tě ujistit, že jí to nedokážu odpustit, ale nemá to v hlavě v pořádku!"

Hlasitě jsem vydechla. „Promiň."

Siriusův výraz změkl, když si uvědomil, že i on to přehnal. Kaštanové vlasy si odhrnul z čela a znovu mě chytl za ruku.

„Poslední dobou se pořád hádáme. Ale teď to bude v pohodě, Astora je pryč, do Bradavic se už tenhle rok určitě nevrátí. Bude to v pohodě, že jo?"

Pousmála jsem se. „Jo, doufám, že jo."

Můj mozek se konečně začal vracet do pochodu a mě se začaly spojovat souvislosti. S vytřeštěnýma očima jsem pohlédla na Siriuse.

„A co Regulus?" vyhrkla jsem.

„Já chápu, že bys ho chtěla vidět, ale nepřišlo mi to jako nejlepší nápad. Já sice nevím, proč tě Astora tak nesnášela, ale mám pocit, že to mělo co dělat s Regulusem. Je to jeho vina, že nic nepoznal a nezastavil to."

„Není to jeho vina. Chci ho vidět," pronesla jsem pevně. Sirius si povzdychl.

„Fajn. Ale ne teď. Máš tu být ještě měsíc, myslím, že se najde příležitost," pokusil se o úsměv, ale já věděla, jak falešný byl. Sirius dával Regulusovi za vinu to, co se stalo. Ale jediný člověk, který měl tohle na svědomí, byla Astora, ne Regulus.

„Jak jsou na tom ostatní?" zeptala jsem se při pomyšlení na Kim a Lily, stejně tak na zbytek Pobertů. Sirius si povzdechl.

„Zmijozelský trvali na famfrpálovým zápase. Nebyl jsem tam, ale James se prej hrozně naštval a málem jednomu zmijozelákovi vrazil. Co jsem slyšel, zápas byla jedna velká katastrofa. Regulus prej odmítl vůbec hrát, ale ani James na tom nebyl nejlíp. Prohráli jsme, ale ani přes to to pro zmijozelský nebyla žádná sláva," pokrčil rameny, „Lily a Kim o tebe měly hroznou starost." Píchlo mě u srdce, kvůli tomu, že jsem jim všem způsobila takový týden.

„Já- Nedokázal jsem si představit, že bys tady nebyla. Udělal bych pro tebe cokoliv. A když jsem viděl, jak padáš a já tomu nemohl zabránit..." svěsil hlavu. Znovu mě bodlo u srdce. Ale Siriusův dotek na mé dlani mi dodával známý pocit bezpečí. Věděla jsem, že na jeho místě bych se cítila stejně. Ale také jsem věděla, že pokud jednou budu bojovat proti Tomu Riddlovi, pro nikoho z nás to nebude jednoduché. Zvlášť pokud se do toho zapletou i ostatní.

Toho dne se mnou Sirius zůstal až do večera. Snažili jsme se nemluvit o událostech předešlého týdne, místo toho jsme si povídali o věcech, které v sobě měly mnohem větší množství pozitivity. Ale na konci dne jsem Siriuse donutila, aby se vrátil zpátky do Bradavic. Měsíc na nemocničním lůžku sice zvládnu, ale OVCE se blíží nebezpečnou rychlostí.

Dny v nemocnici u svatého Munga ubíhaly neskutečně pomalu. Několik dní od Siriusovy návštěvy jsem byla nucena ležet jen v posteli, protože mi museli spravit několik zlomených žeber. Ony chvíle jsem trávila s učebnicemi v rukou, abych zameškané studium aspoň maličko dohnala.

Po dvou týdnech jsem se konečně mohla zvednout z lůžka. Většinou jsem čas trávila v místnosti, která byla vyhrazena pacientům, kteří se z podobných úrazů jako já zotavovali. V těch dnech mě navštívil i Regulus. Celé setkání s ním bylo zvláštní. Nedokázal se přestat omlouvat a vyčítat si, do jaké situace mě zatáhl. Když jsem se ho zeptala, jestli Astoru plánuje navštívit, záporně zavrtěl hlavou. Chápala jsem ho.

O několik dní později už jsem všechnu látku potřebnou na zkoušky OVCE, pročetla. Nebyla jsem si sice jistá, jestli ji opravdu umím, ale i tak se jediný zdroj mé zábavy ztenčil a já neměla skoro nic na práci. Má zranění se s každým podaným lektvarem a vodními záležitostmi zlepšovala, ale ani přes to mě tým lékouzelnic nedovolil vrátit se do Bradavic.

Jednoho návštěvního odpoledne jsem se odhodlala k velké věci. Přehodila jsem si přes sebe měkký nemocniční župan, nohy zastrčila do pantoflí a nenápadně se odebrala do třetího patra nemocnice. Všude se to hemžilo rodinami a přáteli navštěvující své marody, ale v jednom pokoji, který ode mě oddělovalo jenom obyčejné sklo, vládla prázdnota. Nenápadně jsem vzala za kliku a proklouzla dovnitř. Nevím, co jsem si od toho sledovala, ale když jsem uviděla bledou Astoru, zasvrběl mě žaludek. Mé přítomnosti jako by si ani nevšimla, jen tupě hleděla do stropu. Jedinkrát se nepohnula. Zkoušela jsem na ni mluvit, říct jí, kdo jsem, kdo je Regulus. Nic. Astora už dávno nebyla Astora.

_____________________

„Lily," zamumlala jsem zadušeně do zrzčina trička, „udusíš mě!"

Lily se okamžitě s provinilým výrazem na tváři od táhla a ujišťovala se, že jsem v pořádku. Po dlouhé a náročné cestě kouzelnickým autobusem, jsem se vrátila do Bradavické školy. I přes to, že byla doba oběda, celá parta mých kamarádů mě dychtivě vyhlížela u školní brány a první se na mě samozřejmě vrhla Lily.

„Jsme rádi, že jsi v pohodě," ujal se slova úsměvný Remus a opatrně mě objal.Jednu ruku jsem měla stále obvázanou, protože má vřetenní kost byla zlomená ve třech místech a obyčejné lékouzelnické metody tolik neúčinkovaly, podobně jako má léčba vodou, která mi kosti několikrát spojila špatně.

Objetí jsem věnovala i zbylým členům, ovšem Siriusovi Blackovi, který mě pozoroval s úsměvným pohledem, jsem se vrhla kolem krku ruka neruka, a bezmyšlenkovitě přitiskla své rty na ty jeho. James si odkašlal, ale Lily do něj výchovně šťouchla.

Společně jsme se vydali do hradu, nad kterým příjemně hřálo slunce. Za ruku jsem vzala své dvě usměvavé kamarádky, které mi ihned začaly vyprávět nejnovější bradavické drby, a po cestě se smála skotačení, jenž plodili moji čtyři dospělí Poberti. Jestli jsem si někdy položila otázku, co je to vlastně pravé přátelství, právě jsem na ni našla odpověď. Lily, Kim, Remus, Peter, James a Sirius Black, který mi našel odpověď i na ještě obtížnější otázky.

Konečně jsem se cítila šťastná. Připadalo mi, že jsou věci tak, jak mají být. Přesto, že jsme si každý musel najít aspoň trochu času na procvičování pro OVCE, naše parta spolu trávila večery u Pobertů v pokoji jako tomu bylo dříve. Kim, která už nějaký ten pátek randila s černovlasým Havraspárem, nám ho konečně přivedla ukázat.

Remuse jsem konečně zasvětila do tajů Monopoly-Londýn. Jak jsem už prvně předpověděla, vůbec nevěděl, co se děje a co má vlastně dělat, ale po nějaké době se z něj stal rovnocenný soupeř a tak jediný, komu peníze stále proukluzovaly mezi prsty, byl Sirius.

Lily a James se vrátili ke svému čiře romantickému vztahu. Nikdo z nás nechápal, jak se nemohou vůbec hádat, naopak každý den jejich vztah vzkvétal. Zaslechla jsem je i plánovat společné bydlení, to jsem si ovšem nechala pro sebe.

Peter byl pořád ten milý kluk, co jsem znala. Sice s námi trávil většinu večerů, ale nemohla jsem si nevšimnout, jak se někdy nenápadně vypařil. Sirius mě utvrdil, že prý tráví čas s nějakou Mrzimorkou z našeho ročníku.

I se Siriusem začínalo být všechno lepší. Oba dva jsme se snažili komunikovat jinak než hádkou a kupodivu nám to i začalo vycházet. Jack si sice někdy neodpustil kousavé poznámky, a tak jsme se před ním v jeho hodinách několikrát až moc dravě políbili.

„Regulusi počkej!" zavolala jsem na postavu, která se chodbou rychle mihla. Když už viděl, že jsem jen pár metrů za ním, zastavil a otočil se ke mě vstříc.

„Napadlo mě, jestli bys-" nestačila jsem ani dokončit větu, protože mě přerušil Regulusův poněkud rázný tón.

„Laro," začal úplně prázdně, „přemýšlel jsem. Bude lepší, když už se nebudeme takhle stýkat. Pro mě i pro tebe."

Zůstala jsem na něj zírat s vykulenýma očima.

„Regulusi,to nemůžeš myslet vážně-"

„Myslím," znovu mě přerušil, „a bude to takhle nejlepší."

„Je to kvůli tomu, co se stalo? Říkala jsem ti, že to není tvoje vi-"

„Není to kvůli tomu."

„Můžeš mi sakra přestat skákat do řeči?" vyjekla jsem popuzeně, ale s Regulusem to ani nehlo.

„Tak sakra pochop, že už toho bylo dost. Prostě stačí."

„To nemůžeš udělat, Regulusi," zakroutila jsem nechápavě hlavou.

„Ke kamarádství jsou potřeba dva a ty jsi teď sama. Měj se," jako by naprosto ignoroval můj stažený obličej, otočil se na patě a zmizel za rohem chodby. Zůstala jsem na něj koukat s pokleslou bradou.

Tohle nemohl být Regulus, protože jinak jsem se už doopravdy zbláznila.

____________________

nechci vás děsit, ale pomalu se blížíme ke konci tohoto dílu. Mám pocit, že tu budou maximálně tak tři kapitoly.

Tak, co je s Regulusem?