Mám moc ráda věnování kapitol a tohle bude konkrétně pro @I_am_Gryffindor , protože mi pořád píše moc hezké komentáře a téměř okamžitě hlasuje na všem, co píšu. Děkuju moc.

Znuděně jsem odpočítala vteřiny do konce hodiny Dějin. Výuka začala tak rychle, jako by ani žádné Vánoce nebyly a já byla donucena chodit znovu na všechny nudné předměty, i když bych všechen ten čas mohla využít k něčemu lepšímu. Třeba hledání viteálů.

Přede mnou štěbetaly dvě hnědovlásky z Mrzimoru a Lily, která obsadila místo vedle mě si horlivě psala zápisky, protože se rozhodla z Dějin skládat OVCE.

Každá sekunda jako by byla delší a delší. Málem jsem vykřikla nadšením, když se ozval zvon ukončující výuku. Díky Bohu.

Svou zbrklostí, kterou jsem si hrnula věci dovnitř tašky jsem zakopla o židli a spolu se svou brašnou, ze které se rozsypaly všechny vnitřnosti, jsem se rozmázla na dřevěnou podlahu. Protočila jsem nad sebou oči a ukázala Lily, ať na mě počká před učebnou. Ze země jsem sebrala několik sešitů a brků a narvala je do kapes své brašny. Na zemi ale zůstal ležet papírek a já si byla téměř jistá, že žádný takový jsem ještě před snídaní v tašce neměla. Natáhla jsem pro něj ruku a zvědavě ho rozložila.

Místo milostného vzkazu, který jsem bohužel čekala, na mě vykoukla pohyblivá kresba. Tím nejjednodušším způsobem na ní byla vyobrazena dlouhovlasá dívka, které byla opakovatně odseknuta hlava. Nad morbidní malůvkou jsem tázavě pozvedla obočí a svraštila čelo, když mi došlo, že primitivní soustava pohyblivých tyček na obrázku, jsem vlastně já.

Radši jsem popadla brašnu a lísteček schovala do kapsy. Měla jsem rovnou několik tipů, kdo by mi mohl tento přenádherný vzkaz poslat. Zvlášť pokud se nějaké dívky dozvěděly, že chodím se Siriusem. To jich rovnou můžu očekávat plnou poštu.

S Lily jsem se rozešla u Velké síně a naopak u ní přivítala Lydiu, se svazkem pergamenů v ruce.

„Vážně díky, že mi s tím pomůžeš," usmála se už z dálky blondýnka a připojila se k mé cestě do společenské místnosti, „vůbec se v tom nevyznám. Bylinkářství mi nejde."

Pousmála jsem se. „Věř mi, když jsem nastoupila do Krásnohůlek, byla jsem na tom stejně. A jsem ráda, že ti můžu pomoct."

Lydia mi věnovala smutný úsměv.

„Je škoda, že už tu příští rok nebudeš," pronesla a vyvalila své studánkové oči, „třeba už tě nikdy neuvidím."

Hlavou se mi prohnala myšlenka na můj rozhovor s Madam Pomfreyovou, ale rozhodla jsem si ho zatím nechat pro sebe.

„Co ty víš, někdy se určitě uvidíme. Slibuju," utvrdila jsem jí s upřímným úsměvem. Úsměv mi s pochybami oplatila, jako by snad nevěřila, že mluvím pravdu a že bych jí navštívila, i kdyby to měla být poslední věc, co udělám.

„Ale o prázdninách se musím vrátit do sirotčince. Nikdo se tam se mnou nechce bavit," pokrčila smutně rameny.

„Věřím, že to zvládneš. Navíc si budeš psát se svýma kamarádkama z Bradavic a já ti určitě taky napíšu. A co ty víš, třeba se tam objeví někdo nový."

„Ale ne nikdo jako ty."

____________

S Lydiou jsem v rohu společenské místnosti strávila skoro hodinu. Radila jsem jí při psaní eseje na téma Mandragor, které jsem z mého pečlivého studování na nadcházející OVCE znala až příliš dobře.

Vlastně jsem mohla aspoň trochu studovat a zároveň jsem tím udělala dobrý skutek. Lydia je bez pochyby skvělá čarodějka a mně bylo líto, že stejně jako já nikdy nepoznala své rodiče. Ani já jsem dřív nevěděla jestli jsem mudlorozená nebo jestli moji rodiče byli kouzelníci.

Když Lydia odešla, sama jsem zůstala v křesle sedět a z brašny vyndala učebnici bylinkářství. Na studium k závěrečným zkouškám jsem si tolik času nevyhradila, takže to každou volnou minutou musím vynahrazovat. Než jsem se ale stačila pořádně začíst do písmenek knížky, do společenky kvapným krokem vešel James. Na tváři měl zamyšlený výraz a když mě spatřil, okamžitě ke mně vyrazil.

„Sirius je na ošetřovně," vyhrkl téměř okamžitě a já překvapením rozevřela oči. Zaklapla jsem knihu a rychle ji skryla zpátky do brašny.

„Co se mu stalo?" zeptala jsem se pochybovačně. Sirius a James trávili na ošetřovně celkem tak čtvrtinu celého roku a to kvůli všelijakým nesmyslům. Většinou za ně mohly jejich Pobertovské vtípky, které ale s posledním rokem téměř úplně vyprchaly.

„Nikdo to úplně neví, ale má na rukou hrozný popáleniny. Madam Pomfreyová říká, že je to od nějakýho kouzla, ale úplně vyléčit to bude moct až zítra, kdy přestane účinkovat."

Zmateně jsem vytáhla obočí a vyskočila z křesla.

„A co říká Sirius?" zeptala jsem se při chůzi, kterou jsem mířila ven z červené společenky. Když jsme prošli obrazem, James pokrčil rameny.

„Řekl mi, že mám pro tebe dojít. Poppy do něj lije jeden lektvar za druhým, asi kvůli bolesti."

„Pane bože," zamumlala jsem si pro sebe a protočila bulvy, „on snad zkoušel nějaký kouzlo?"

„Právě, že ne. Když jsem se ho zeptal, co se mu teda stalo, poslal mě pro tebe."

Chápavě jsem přikývla. Téměř okamžitě jsme došli k ošetřovně, která mi byla až příliš dobře známá.

V první části leželi jen tři studenti, kteří se léčili z každoroční zimní chřipky. Kolem nich jsme bleskurychle proběhli až do zadní části, kde jsem spatřila Siriuse na posteli. Jeho výraz nebyl nejšťastnější a já si konečně všimla pevných obvazů na jeho předloktích skoro stejně, jako jsem je před několika měsíci měla já.

„Ještě mi řekni, že přijdu o dalšího hráče v týmu," zamumlal ponuře James.

„Myslím, že ne, pane Pottere," přerušila ho Poppy rázným, ale milým hlasem, „všechna bolest přejde zítra a pan Black bude famfrpál hrát jako dříve," usmála se, ze stolku sebrala prázdnou skleničku a znovu zmizela za dveřmi své pracovny jen několik metrů od Siriusova lůžka.

„Laro," pousmál se Sirius a opřel se o zeď za sebou.

„U Merlina, co jsi dělal?" zasmála jsem se.

„Já jsem nic neudělal," zakroutil hlavou do strany, „s žádnýma kouzlama jsem se kromě vyučování nezabejval, a když jsem šel z oběda, myslím," polknul, „myslím, že mě něco zasáhlo. Nebo spíš někdo."

Hlavou se mi přehnalo moje zranění rukou, začarovaný šampón a nakonec i lísteček, který jsem našla v brašně. Nic z toho ale stále nedávalo smysl. Cítila jsem, že mi chybí ten jeden kousek skládanky.

„Myslíš, že to má co dočinnění se mnou? S tím, co se dělo?" zeptala jsem se potopená ve svých myšlenkách. Sirius přikývnul.

„Jamesi," otočil se Sirius na střapatého chlapce vedle mě, „mohl bys nás na chvíli nechat o samotě?"

„Ani nechci vědět, co se tu bude dít. Radši půjdu za Lily, jinak se z toho učení zblázní. Potom mi dejte vědět vaše teorie," zasmál se James a s mávnutím zmizel za zdmi ošetřovny. Uchechtla jsem se nad jeho chováním a usedla na postel k Siriusovi.

„Co když to má na svědomí Eakins?" zeptal se vážně Sirius, se stopou opovržení.

„Já nevím. Celkově mi to k němu nesedí," zamyslela jsem se.

„Naopak," rozhodil Sirius rozpačitě ruce, „sedí to k němu perfektně. Včera jsme se s ním potkali a dneska se stane tohle. Neříkej mi, že věříš na náhody!"

„Ne, ale," zasekla jsem se a vytáhla z kapsy dnešní pohyblivou malůvku a vrazila jí do ruky Siriusovi, „připadá ti tohle jako Jack?"

Sirius mlčel a já se znovu chopila slova.

„Navíc, co když s tím, co se dělo, tohle," ukázala jsem na papírek, „ani tvoje zranění nesouvisí? Třeba ti to udělala jedna z holek s kterou jsi něco měl? Přiznejme si to, v Nebelvíru na nás všichni koukaj, jako by o nás věděli."

„Všechny byly normální. Až na Donu."

„Dona to neudělala," pronesla jsem rozhodně, „o nás dva se vůbec nezajímá. Změnila se."

„Ty jí to věříš, jo?"

Mlčela jsem.

„Prostě tohle není ničí práce jenom kvůli našemu vztahu. Byl to Eakins, jsem si tím jistej," mykl jednoduše rameny a zabodl do mě svůj pohled. Znovu jsem zakroutila hlavou.

„Já vím, že jsem si to taky myslela, ale je to profesor! A on nás jenom provokuje, takhle daleko by nezašel."

Sirius se zamračil a ruce si opatrně založil na hrudníku.

„Neříkej mi, že ho bráníš!" vyhrknul dotčeně a já vytřeštila oči.

„Cože?" pozvedla jsem obočí, „já, že ho bráním? Eakinse?"

„Vypadá to tak."

„Jenom si myslím, že on to neudělal. Pane bože, proč bych ho asi bránila?"

„To mi spíš řekni ty!" rozhodil ruce, načež bolestně syknul. Nic jsem neodpověděla, rukama jsem si promnula obličej a zhluboka vydechla.

„Tohle nikam nevede," zakroutila jsem hlavou, „a co třeba Bellatrix, Ian, kdokoliv ze Zmijozelu? Co ti říká, že to nejsou oni?"

Sirius se vyhnul mé otázce. „Proč to prostě neřekneš Brumbálovi? Ten ví přece všechno!"

Polkla jsem. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nad tím nepřemýšlela. Ale v téhle době? Kdy je důležitější Tom Riddle, viteály a věštba? Tohle je jenom hloupá prkotina.

„Nebudu ho otravovat nesmysly!" vyhrkla jsem.

„Fajn," zvedl ruce Sirius a zakroutil hlavou, „nechci se hádat, ale víš, co si o tom myslím. Eakins je idiot, tohodle je rozhodně schopnej. Copak to nevidíš?"

Beze slov jsem zavrtěla hlavou a zvedla se z postele zrovna, když se vrátila Madam Pomfreyová. V ruce nesla další lektvar.

„Dořešíme to jindy, dobře? Teď to nemá cenu," otočila jsem se na něj a věnovala mu lehký úsměv. Němě přikývl a od Poppy přijal další lektvar.

Ze dveří ošetřovny jsem odcházela s mnohem horší náladou. V mysli jsem měla guláš, nevěděla jsem, co je pravda a co ne. Ale jedno už vím jistě, první strike, druhý, třetí. Co přijde teď?

___________

Ne, nešálí vás zrak, je to pravda. Dnes vyšly dvě kapitoly! Protože bylo vedro, šla jsem si sednout do Starbucksu, objednala si to nejsilnější kafe, zapla počítač a začala psát. Byla jsem tam pěkně dlouho a zplodila tam kapitolu číslo osmnáct.

Doufám, že z ní máte radost. Tak a piště mi vaše tipy, kdo za tím vším stojí?