Tuhle kapitolu chci věnovat @Snowicek, protože je u mého příběhu hroozně dlouho a vždycky mi napíše nějaký pěkný komentář. Navíc je to největší shipperka Relissy a taky jeden ze tří lidí na Wattpadu, se kterýma jsem měla tu šanci si napsat.

Dům Rodiny Potterových, 1977

Za okny se chumelilo, bílé sněhové vločky se sypaly z nebe, jako by se s nimi roztrhl pytel. Východ slunce byl schovaný za hustými sněhovými mraky, proto byla celá atmosféra za dveřmi studená a pochmurná.

Od páté ráno, co jsem si oklepala boty od sněhu na rohožce rodiny Potterových, jsem ve tmě seděla na hnědé pohovce a ve zmrzlých dlaních svírala hrnek s čajem. Má taška se pořád válela v předsíni, ale já usoudila, že rodině Potterů, kteří teď ještě hluboce dřímali, to vadit nebude. Já sama jsem na měkké pohovce, kterou jsem přes deset dní nezažila, usínala. Ale kdykoliv jsem zavřela oči, zjevil se mi obraz několika černých dravců, kteří se vrhli na mou pravou nohu. Při té vzpomínce jsem prudce rozevřela oči a prsty přejela po až nezdravě dlouhé jizvě, která se mi táhla přes lýtko. I přes to, že cesta byla úspěšná, nebyla bych to já, kdybych nevyvázla s další jizvou a několika odřeninami.

Po několika minutách dumání na mě začala doléhat únava a já konečně klidně zavřela víčka a propadla se do bezesného spánku.

Probudila jsem se do příjemné vůně čokolády a vánočního stromečku, která se linula domem. Na sobě jsem cítila měkkou bavlněnou pokrývku a já si ani nedokázala vzpomenout, kdy jsem si lehla. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsem na pohovce rodiny Potterových.

Rozlepené oči jsem si promnula rukama a i s pokrývkou, která mě stále příjemně hřála, jsem se zvedla do sedu. Pohled se mi naskytl na hnědovlasou Euphemii v zástěře, která právě vyndavala bábovku z trouby. Položila ji na plech a když si všimla, že jsem vzhůru, radostně se na mě otočila.

"Dobré ráno," pozdravila mě a s milým úsměvem přede mě postavila hrneček horké čokolády, "ani jsem tě neslyšela přijet, jak dlouho jsi tu byla?"

Pohledem jsem zabloudila k hodinám, které ukazovaly tři čtvrtě na devět.

"Asi od pěti? Byla jsem unavená, asi jsem omylem usnula," znovu jsem si promnula obličej a do rukou uchopila horký hrnek s čokoládou.

"To je v pořádku," Euphemie se usmála a vrátila se zpátky do kuchyně, aby nakrájela čerstvě upečenou bábovku, "všichni se o tebe báli, když nepřišel další dopis. Zvlášť Sirius. Je pravda, že vy dva..?" věnovala mi tázavý pohled a já cítila, jak mi zrůžověly tváře. I přes to jsem si myslela, že paní Potterova zná na tuhle otázku odpověď.

"Uh, jo," podrbala jsem se na zátylku a přesedla si na židli k jídelnímu stolu.

Euphemie se pro sebe zasmála a přejela můj obličej dalším pohledem.

"Bude rád, že už jsi tu," uznala a položila na stůl talíř s bábovkou, "nechceš ty odřeniny vyléčit?" zeptala se a se svraštěným obočím si prohlédla několik malých šrámů na mém obličeji. To ještě neviděla mojí nohu.

"To je v pohodě. Dokážu si to vyléčit sama, ale ještě jsem na to nenašla čas."

"Dobře," kývla s úsměvem, "James a Lily ještě vyspávají, Sirius taky. Peter bohužel odjel zrovna včera, takže jste se minuli. A Fleamont, ten jel nakoupit něco k jídlu, říkala jsem si, že tu budu, kdyby jsi se vrátila. Všichni už jsme si dělali starosti, jsem ráda, že jsi tady. Co to ten Brumbál zase vymýšlí, kolik se ti toho mohlo stát.." zakroutila nad Brumbálem hlavu Euphemie. Ta vypadala úplně stejně jako před rokem. Kudrnaté hnědé vlasy měla přesně po ramena a na tváři jí hrál široký zářivý úsměv.

"Chtěla jsem napsat, ale nastaly komplikace," pokrčila jsem rameny trochu zahanbeně, bylo mi líto, že jsem na další dopis nenašla čas. Euphemie se nadechla na další větu, ale přerušil ji rozespalý hlas přicházející od schodů.

"Laro?" vypustil překvapeně Sirius, pořád v teplácích a tričku, a já okamžitě vstala ze židle. Sirius ke mně udělal několik kroků a přitáhl mě do pevného objetí. Své ruce jsem mu obmotala kolem těla a úlevně vydechla.

"Tak já půjdu vzbudit ty dva," zamumlala si Euphemie, ale já cítila jaký úsměv se jí na tváři udělal. Ozvalo se několik kroků po schodech a v obývacím pokoji jsme zbyli jen já a Sirius.

"U Merlina, proč jsi mi nenapsala? Všichni jsme se báli," odtáhl se a já se omluvně usmála.

"Nestihla jsem to. Byly trochu... komplikace, ale všechno skončilo dobře."

"U Merlina," vydechl úlevně Sirius a rukou mi přejel po odřeninách na tváři, "můžeš mi říct jednu situaci, kdy se ti nic nestalo?" pozvedl sarkasticky obočí.

Tentokrát mou odpověď přerušil hlas Lily. Nastala chvíle vítání. I když jsem byla pryč jen několik dní, připadalo mi to jako věčnost. Padaly otázky na mé šrámy i na to, proč jsem poslední dopis nenapsala. Ale já jsem se o tom, co se na cestě dělo bavit nechtěla. Ne teď.

Všichni jsme usedli k jídelnímu stolu, když dorazil i Fleamont. I on mě srdečně přivítal a to mi ještě víc utvrdilo přesvědčení, jak moc milá celá rodina Potterů je. Byla jsem ráda, že jsem si konečně mohla dát pořádné jídlo. Ono za těch deset dní jsem toho moc nesnědla, neměla jsem ani šanci. Proto, když mi Euphemie nabídla uvařit vajíčka se slaninou, můj úsměv se rozšířil a já několikrát nadšeně přikývla.

Dopoledne uběhlo bleskovou rychlostí a než jsem se nadála, vystřídalo ho odpoledne. Byla jsem ráda, že jsem čas mohla trávit koulovanou na zahradě jako normální člověk. To už mi docela chybělo. Když jsme se vrátili zpátky do domu a převlékli si promočené oblečení, do hlavy mi vstoupila myšlenka. Musím ostatním říct o viteálech.

Spolu se Siriusem jsme vstoupili do Jamesova pokoje. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Po dřevěných stěnách byly vyvěšené mudlovské plakáty, několik kouzelnických s hýbajícísemise zlatonkami. Na pracovním stole, pokud se to tak vůbec dalo nazývat, byl nepořádek větší než minulý rok. Tipovala jsem, že na něj James naházel všechny věci, které našel v době svého bleskurychlého úklidu před Lily. Nad tím jsem se uchechtla.

Zrzovlasá Lily měla své vlasy sepnuté do drdolu a seděla na posteli vedle Jamese. Beze slov jsem zavřela dveře a posadila se naproti nim, protože už mě noha po té venkovní námaze začala trochu bolet. Sirius mě následoval.

"Tak nějak vím, že se mě všichni chcete zeptat na to, kde jsem byla, proč jsem tam byla a hlavně, co jsem tam dělala. Vím, že je to trochu nefér dělat to, když tady není Remus, Kim a Peter, ale dneska jsem to ze sebe chtěla tak dostat, takže si uděláme menší skupinovou terapii," uchechtla jsem se, přičemž mi každý z nich věnoval úsměv.

"Seš si jistá, že nám to můžeš říct?" zeptala se Lily, nejistá tím, jestli mi sdílení informací Brumbál schválil.

"Věřím vám, vážně. Myslím, že je vám jasné, že to nikomu nemůžete říct, ne?" pokrčila jsem rameny.

"Jasně."

"No, jak začít," trapně jsem se zasmála a ruce si složila do klína. Všechny tři páry očí byly na mně. "Lily a Kim, možná i Sirius vědí, že někdy mívám takový divný stavy, kdy vidím... věci. Podle Brumbála je to součástí té věštby o které jsem vám říkala minulý rok."

Pokračovala jsem vysvětlováním mých vizí, jak probíhali, až mi došlo, že bych měla dojít ke skutečné pointě.

"V mojí poslední vizi jsem zjistila, že Tom Riddle neboli Voldemort-"

"Neříkej to jméno," polkla Lily.

"-že Tom Riddle našel způsob, kterým zůstane nesmrtelný. Vytvořil sedm viteálů. Je zbytečné teď vysvětlovat, jak fungují, ale je pro nás neskutečně důležitý je najít. Jeden z nich byl ve Švédsku. Tam jsem předešlých deset dní byla."

"Ve Švédsku? Proč by něco takovýho schoval ve Švédsku?" zeptal se zmateně Sirius na otázku, kterou jsem si předtím taky několikrát položila.

"Nejspíš to bylo bezpečnější než v Anglii," mykla jsem rameny, "ale naší cestu jsem Siriusovi popisovala v dopisech. Museli jsme být bez kouzel, aby nás nikdo z ministerstva ani nikdo z řad Voldemorta nemohl vystopovat."

"A kam jste se teda vydali? Kde byl viteál?"

"Ten den, co jsem poslala poslední dopis, jsme se vydali na hrad Brahalla. Říkalo se o něm, že jsou v něm zlé síly, ale ve skutečnosti to byly síly viteálu. Bylo to tam děsivý, starý, ale po nějaké době hledání jsme viteál našli. Brumbál sice říkal, že viteál bude hlídaný, ale to, co jsem viděla mě opravdu překvapilo."

Vyhrnula jsem si jednu nohavici tepláků a odhalila tím, silnou čáru, která mi vedla skoro přes celé pravé lýtko. Slyšela jsem, jak Lily na sucho polkla, přičemž mi James a Sirius věnovali bolestné pohledy.

"Řekněme, že tam byli takový divný stvoření, který se po mně vrhli. Moc si nepamatuju, byla jsem hrozně zmatená, ale Brumbál je zahnal, popadl viteál i mě a přemístil nás. Skoro jsem přišla o nohu a navíc, moje léčení vodou na to vůbec nezabíralo. Ze zpáteční cesty si pamatuju jen útržky, nevím, co se mnou Brumbál dělal," nohavici jsem si znovu stáhla dolů.

Prvních několik vteřin se nikdo nic neodvážil říct. Až po chvíl se James zamračil.

"A co ten viteál?"

"Ten má Brumbál a pokusí se ho zničit."

"Ale, co je to?" zeptala se zaujatě Lily.

"Pohár Helgy z Mrzimoru."

_______________

Vím, že tahle kapilola je poměrně krátká, ale i přesto jsem jí dnes vydala. Další bude Vánoční, takže se aspoň všichni líp smíříme s tím, že léto odchází.

Všimla jsem si, že hroooozně hodně lidí, co tenhle příběh četlo, jsou pryč. To je samozřejmě moje chyba, protože jsem nevydávala. Ale vy, co jste tu zbyli: měla bych teď psát víc. Sepsala jsem si nápady na kapitoly, takže určitě bude brzo další.

Taky bych byla ráda, kdyby jste mi napsali názor na celou tuhle knihu i předchozí díl. Nevím, jestli vás třeba děj nepřestal bavit nebo popř. napiště, co by jste ještě chtěli přečíst. Prostě cokoliv budete mít na srdci.