Pro mě i pro Siriuse byla celá tahle vztahová věc trochu zvláštní. Možná proto, že on opravdový vztah nikdy nezměl, a proto, že můj jediný vztah byl s mým učitelem obrany. Zdá se, že se k sobě vážně hodíme.

Hned další den po tom osudovém večeru ve společenské místnosti jsme se rozhodli, že o nás nikomu říkat nebudeme. Co kdybychom spolu nevydrželi ani dva týdny? A tak se stalo, že i před nosy našich nejlepších kamarádů jsme se na sebe nevinně usmívali a dokázali se scházet na odlehlých místech a pozemcích školy. Každé odpoledne jsme se s doubrou výmluvou vypařili a čas do večeře strávili nekonečným povídáním. Kdyby nás někdo ze školy viděl, ťukal by si na hlavu. Ale poslouchat Siriusovo vyprávění pro mě bylo ta nejvíc uklidňující věc po celém namáhavém školním dni.

„Zejtra už je prvního prosince," pronesl po celé hodině ticha Sirius. Pokoj Pobertů byl úplně prázdný, a tak jsme se se Siriusem jen zřítili do postele a odpočívali. Ospale jsem rozevřela víčka a se smíchem pohledla do jeho tváře, která ode mě byla vzdálená jen několik centimetrů.

„Díky za vynesení očividného faktu," ušklíbla jsem se. Sirius protočil očima a rukou si mě přisunul blíž. Do čela mi spadl pramen konečně zase hnědých vlasů a já ho odfoukla.

„Myslíš, že toho, kdo ti dělal ty věci to přestalo bavit?" zeptal se Sirius. Pravda je, že od obarvení mých vlasů se po mém pronásledovateli slehla zem. Snad to tak zůstane.

„Doufám. Ale stejně bych chtěla vědět, kdo to byl."

Pohled jsem přenesla na okno za Siriusovou hlavou. Sněhové vločky se nepřetržitě sypaly z mraků a slunce, které dneska na oblohu vylezlo jen málo, začalo zapadat za obzor. Cítila jsem se dobře. Sirius je člověk, se kterým jsem si sebe ještě před rokem představit nedokázala. Nedokázala jsem si představit, že by se změnil, stejně jako já, stejně jako všichni ostatní. A teď, teď vedle sebe ležíme na posteli. Jako bych všechny ostatní problémy vytěsnila.

Povzdechla jsem si.

„Nad čím přemýšlíš?"

„Tak nějak nad tím vším. Docela mě děsí, co se bude dít. Po škole a tak," přiznala jsem se svraštěným obočím.

„Nemysli na to," kvapným pohybem vyplnil tu malou vzdálenost mezi našimi rty. Pořád mi to připadalo jako ten první večer. Byl to jen lehký polibek, oba jsme se odtáhli, když nám došlo, že se za chvíli vrátí James.

„Musím jít," zamumlala jsem a rozlámaně se zvedla z měkké postele. Protáhla jsem si ruce a zběžně si upravila rozcuchané vlasy. Usmála jsem se na Siriuse a přešla ke dveřím.

„Počkej," zastavil mě Sirius před východem z pokoje. Tázavě jsem nadzvedla obočí. Jednu ruku mi obmotal kolem pasu a přitáhl si mě do dlouhého polibku. Ale jen vteřinu po tom, co to udělal, se dveře rozletěly dokořán.

„Siriusi, kámo, Brumbál je zpátky-" James vytřeštil oči a já se od Siriuse okamžitě odtáhla. Nervózně jsem si skousla ret, přičemž na nás James dál vyjeveně civěl.

„Vy dva-? Co?" zamrlal zbrkle přes sebe a nespouštěl z nás pohled. Zhluboka vydechnul a plácnul se do čela, „U Merlina, hlavně mi neříkejte, že spolu jenom spíte."

Zmateně jsem povytáhla obočí a přešla ke dveřím, které byly pořád ještě dokořán. Nerada bych, aby tuhle konverzaci slyšela celá škola.

„Ne?" vypustil z pusy Sirius, jako by byl dotčený tím, že si to James jenom myslí. James neodpovídal, jen mezi námi kmital pohledem.

„Tak trochu spolu chodíme," přiznala jsem.

„Uh, jo," přikývl Sirius a nervózně se usmál. Oba dva jsme chtěli, aby to James pochopil, přece jen James byl náš kamarád. Bylo by hodně špatně, kdyby to z jakéhokoliv důvodu odmítal. Ať už kvůli mně nebo kvůli Siriusovi.

„No tyvole," James se rozesmál, „vám dvěma to teda pěkně dlouho trvalo," utrousil a pohledem probodl Siriuse. Pozvedla jsem obočí. James se mému gestu uchechtnul a prošel mezi námi ke svému neuklizenému stolu a sundal si z krku šálu. Znovu se otočil na Siriuse.

„Ale to, co jsem ti říkal pořád platí. Lara je taky moje kamarádka," prohlásil. Teď mi došlo, že o mně asi někdy měli konverzaci. Sirius přikývl.

„Takže ti to," odkašlala jsem si a přenesla na něj svůj pohled, „takže ti to nevadí?"

James si povzdychl a narovnal brýle na nose. „Nadšenej z toho nejsem, protože jestli jeden z vás udělá nějakou kravinu, my ostatní si potom budeme muset vybírat strany. A to už tady jednou bylo," probodl mě pohledem, „ale můžete si dělat, co chcete. Jen ne prosím tady," ušklíbl se na Siriuse. Protočila jsem oči.

„Nevím, kdo mi zabral pokoj, protože byl moc zaneprázdněný Lily Evansovou."

„Pravda," pokrčil se smíchem James rameny. Očima zkoumal stůl, a když se zastavil na roztržené bílé obálce, v očích se mu zajisjřilo.

„Málem bych zapomněl," plácnul se do čela, „máma nás všechny zve na Vánoční prázdniny k nám domů. Petera, Remuse i Lily už jsem se ptal, jenom Kim nemůže, protože jede za rodičema. Co ty Laro?"

Sirius se nadšeně usmál. Zato já jsem lehce pokrčila rameny.

„Myslíš, že je to bezpečný? Brumbál chtěl, abych neopouštěla školu," nervózně jsem si skousla ret. Poslední, co bych chtěla je Vánoční návštěva Smrtijedů. Děkuju pěkně.

„Prej se to nějak zařídí. Vždyť jsou rodiče bystrozoři," uchechtl se a věnoval mi ujišťující úsměv. Pohled jsem sklopila na hodinky, které mi ukazovaly, že zbývá jen hodina do večeře.

Klukům jsem věnovala omluvný pohled a s rozloučením se vydala do svého pokoje. V hlavě jsem měla pořád jednu myšlenku. Jestliže o mně a Siriusovi ví James, brzo to budou vědět všichni. Znamená to, že spolu oficiálně chodíme? Navíc spolu strávíme Vánoce u Jamese? Divila bych se, kdyby se něco nezkazilo.

Otevřela jsem dveře do našeho příjemně vytopeného pokoje. Do nosu mě uhodila jemná vůně dřeva, která poslední týdny okupovala náš pokoj. Místností se linula tichá hudba z gramofonu, kterou pouštěla Lily sedící na své načechrané posteli.

Po krátké konverzaci s Lily jsem se sama svalila na svou postel. Snažila jsem se soustředit na písmenka knihy, která se mi hemžila pod nosem, ale má mysl se stále ubírala tím nesprávným směrem. Nestalo se to všechno náhodou moc rychle? Proč mi v hloubi duše vadí, že o nás někdo ví? Vydrží to vůbec?

Když už mi tyhle otázky doslova překapávaly z hlavy, s prudkým výdechem jsem zabouchla knížku, až Lily, dosud rozvalená na posteli, zmateně vyšvihla hlavu. Hlavu jsem si založila do rukou a snažila se dostat do bezmyšlenkového stavu. Vyrušil mě Lilyin opatrný hlas.

„Seš v pohodě?" zeptala se se špetkou obav a pomalu přešla k mé posteli a usadila se vedle mě. Zvedla jsem pohled a věnovala jí děkovný úsměv. Několik spadaných pramenů vlasů jsem si odstrčila z tváře a opřela se o čelo postele.

„Já nevím," přiznala jsem a sledovala měnící se výraz zrzky přede mnou.

„Když ti teď něco řeknu, nebudeš naštvaná, že jsem ti to neřekla?" nervózně jsem si skousla ret. Cítila jsem, jak mi pumpuje srdce, jen z té myšlenky, že někomu řeknu, co se mi honí hlavou.

„Jasně, že ne," odpověděla Lily jemným hlasem a podívala se na mě svýma zelenýma očima, „stejně, jako by to bylo něco novýho," dodala se špetkou sarkasmu na odlehčení atmosféry.

„Před pár týdny jsem tak nějak začala chodit se Siriusem a teď se bojím, že to jde všechno až moc rychle. Chtěla jsem, aby to aspoň prozatím zůstalo mezi náma, ale dneska na to přišel James. Najednou spolu budeme trávit Vánoce a co potom? Na začátku jsem myslela, že to všechno zvládnu, všechny ty moje pochybovačný chvilky, ale teď mám pocit, že jsem se rozhodla na základě fantazie, která je pro mě naprosto nereálná. Siriuse mám fakt hrozně ráda, ale nemůžu se zbavit pocitu, že to není správný. Mám na triku důležitou práci a prostě nevím," začala jsem, aniž bych sledovala Lilyin obličej plný pochopení. Pokračovala jsem dál a dál, až mi začalo připadat, že jsem nikdy nikomu tolik informací o tom, co se děje v mé hlavě, neřekla. Nikdy mě nenapadlo, že povídat někomu své pochyby může být tolik odlehčující. A když jsem po půl hodině dokončila své poslední slovo, připadala jsem si líp.

Lily za celou dobu neřekla jediné slovo, jen několikrát se na mě usmála a vlídně naslouchala dál. Nechápala jsem, jak někdo může být tak neuvěřitelně chápavý a laskavý.

„Musím uznat, že mě trochu překvapilo, že zrovna ty a Sirius..." pousmála se, „ale neměla bys nechávat, aby ti nějaká věštba diktovala život. Možná nás teď všechny čekají hrozný věci, ale naší nejdůležitější zbraní je to, že máme jeden druhýho. Nemůžeš od sebe všechny pořád odhánět, protože my ani přesto neodejdeme. Nikdy."

__________

„Pořád nemůžu uvěřit tomu, že spolu s Beth chodíte," zasmál se James u nebelvírského stolu, podle mě až příliš nahlas. Rychle jsem se otočila kolem, abych zjistila, že si vlastně všichni hleděli svého obědu.

„Víš, Jamesi, nemusí to vědět úplně všichni," prohlásila jsem zostra, až jsem se sama svého tónu lekla. Na své ruce jsem pod stolem ucítila tu Siriusovu, ale nenápadně ji odtáhla a svou si ležérně položila na stůl. V koutku oka jsem uviděla Siriusův tázavý pohled, ale dále jsem se soustředila na Jamese sedící naproti mně.

„Promiň," omluvila jsem se mu za svůj tón a promnula si obličej, „dneska mi není nejlíp."

„No doufejme, že se tahle tvoje náladička do Vánoc zlepší. Máme plány!" zaradoval se James, který si na mé změny nálad pravděpodobně zvykl. Remus nad jeho přehnanou radostí protočil oči.

„Moc se neraduj. O Vánocích se musím učit na OVCE, takže cokoliv divnýho plánuješ, neúčastním se," napil se moštu a zářivě se usmál.

„Souhlasím se Remem," ozvala se Lily, „na prosinec mám na seznamu čtyři učebnice, ze kterých se musím učit a jsem teprve na konci první."

Při zmínění letošních OVCE se mi sevřelo hrdlo. Poslední dny jsem se na učebnice ani nepodívala a v hlavě jsem měla úplně prázdno. Jak bych se mohla soustředit na učení, když mi hlavu neustále zaplavovala věštba, popřípadě náš vztah-nevztah se Siriusem? A pokud měla se studiem problémy Lily, co potom já?

James po Lily a Removi střelil pohoršeným pohledem.

„Lily, Lily, copak na tebe nemám vůbec žádnej vliv?" zeptal se zničeně ovšem se smíchem a Lily si k sobě přivinul, až to vypadalo, že ji umačká. Lily se se smíchem odtáhla.

„Díky bohu, ne."

Všichni jsme se zasmáli Jamesově výrazu a ten si uraženě založil ruce na hrudníku.

„No, tak se všichni zklidníme," pozvedl obočí James, „každopádně připravte se, moje mamka každoročně chystá hromady jídla a nebude se bát je do vás nacpat. A pokud budete chtít, můžete zůstat do konce prázdnin."

„Štve mě, že nemůžu jet. Ale Vánoce s rodiči jsou tradice," postěžovala si Kim a hlavu složila na stůl, „a ani Vánoce nemůžu strávit ve škole v přítomnosti profesora super-hezkýho Eakinse. Ahh, to je ztráta," všichni se její poznámce uchechtli jen já a Sirius jsme zůstali zticha. Cítila jsem, že sleduje mou reakci, protože pořád tak nějak nevěděl, co si má o vztahu mezi mnou a Jackem myslet. Ale zrovna teď jsem Jacka na mysli mít nechtěla. Ještě víc mě znepokojovala skutečnost, že o něm Kim každou vteřinu básnila.

„Tak to mně to jídlo nevadí," prohlásil jen tak mimochodem Peter se smíchem, čemuž byl odpovědí smích všech ostatních.

„Já zůstanu jenom na pár dní.Rodiče se potom vrací z cest, chci s nima strávit nějakej čas," podrbal se na zátylku Remus.

Tak to vypadá, že prázdniny strávím ve společnosti zamilovaného Jamese a Lily a se Siriusem. Nevím, co si o tom myslet. Ale na pameti mám, že Sirius určitě bude chtít slyšet mnohem víc o tom, co se stalo mezi mnoua Jackem. Úžasné.

Po večeři se všichni rozešli zpátky do svých kolejí. Parta mých kamarádů se zasekla v zadu, ale já pokračovala dál s pohledem zabořeným do země. V mysli jsem si filtrovala své myšlenky, i když jsem věděla, že to k ničemu nespěje.

„Laro?" vytrhl mě z ticha Siriusův hlas. Zastavila jsem a beze slov se otočila čelem k němu.

„Co je s tebou? Proč ti tak vadí, že o nás ostatní věděj? Nebo aspoň to tak vypadá," vysoukal ze sebe, pořád mě probodával svýma šedýma očima.

Povzdechla jsem si a promnula si obličej.

„Není to, že by mi to vadilo-"

„Ale vypadá to tak."

„Jenom se bojím, že to jde všechno rychle, všichni očekávaj, jak dokonalý spolu budeme a bůh ví co ještě, ale takhle to u mě nefunguje, chápeš? Kdykoliv je něco jen na chvilku správně, v další minutě se všechno začne bořit. Je toho na mě trochu moc, tyhle myšlenky se mi vířej v hlavě a já je nedokážu dostat pryč," rozhodila jsem ruce v afektu a nakrčila obočí. Sirius si rukou rozhrábnul vlasy.

„Myslel jsem, že to zvládneme spolu."

„Zvládneme, ale-"

„Ale co?"

„Já prostě nevím," povzdechla jsem si unaveně. Sirius si povzdychl a jednou rukou si mě přivinul do objetí. Hlavu jsem mu zabořila do košile a zavřela oči. Chtěla jsem se aspoň na chvíli cítit normálně. Cítila jsem Siriusovu dlaň na mých zádech a dál ignorovala všechny poplašné myšlenky, které se spouštěly v koutech mé hlavy. Aspoň na chvíli.

____________

Pohodlně jsem se usadila do měkkého křesla pracovny, která mi za ten krátký čas v Bradavicích, byla až nepřirozeně známá. Stávalo se příliš často, kdy jsem se ve večerních hodinách ocitla v Brumbálově pracovně, kvůli záležitostem, ze kterých se ostatním studentů ježila kůže na zádech. A tak jsem seděla na svém obvyklém místě a popisovala slovo po slovu, co se odehrávalo v mé poslední vizi. O sedmi viteálech.

Brumbál, ve svém světle modrém hábitu, zamyšleně přešlapoval po dřevěné podlaze, čas od času zamumlal na souhlas. Ale když se místností rozhostilo ticho, konečně jsem zvedla hlavu a zeptala se na otázku, která mě poslední týdny zžírala.

„Pane profesore," odkašlala jsem si, „kde jste byl poslední dny? Paní profesorka McGonagallová mi řekla, že jste byl... na cestách."

Brumbál se lehce uchechtl.

„Kdyby jste vyčkala, pověděl bych vám to sám," s toutovětou se usadil do křesla naproti mně a já cítila, jak se atmosféra zhušťuje. Jako bych cítila, že věty, které uslyším, se mi líbit nebudou. Proto jsem zmateně nakrčila obočí a zabořila se do křesla. Chvíli jsem se nechala unášet plameny plápolajícími v kamenné krbu, ale znovu jsem byla vytržena Brumbálovým hlasem.

„To, co vám paní profesorka McGonagallová řekla, byla pravda. Vskutku jsem byl na cestách," přiznal, „získával jsem informace o tom, kde by se viteály mohly nacházet. Musím přiznat, že jednoduché to nebylo, ale vaše informace značně upřesňuje naše hledání," usmál se vděčně, jako by věděl, kolik bolesti mě ta informace stála. Nad vzpomínkou na onu nepříjemnou vizi jsem se posunula na křesle. Pořád jsem nevěděla, kam ředitel směřuje.

„Je místo, které bude potřeba navštívit. Dříve nebo později bude nutné se tam vydat a pokud se smím vyjádřit, myslím, že čím dříve, tím lépe," prohlásil záhadně Brumbál, což mi v mozku zanechalo ještě věší guláš než předtím. Myslím ale, že můj mozek celou dobu věděl, kam tím Brumbál směřuje.

„Kam?" nasucho jsem polkla.

„Dozvěděl jsem se, že určité místo na západě Švédska bylo posledních několik desítek let obsazeno černou magií. Se svým dobrým přítelem jsem se podělil o naší teorii a on mi sdělil, že síly, které okupují viteál jsou až nepříjemně podobné těm, které se tam bez jakéhokoliv vysvětlení objevují. Máme tušení, že by se tam mohl nacházet. Jeden ze sedmi," pronesl klidným hlasem. Vůbec nezněl znepokojeně, nadšeně či překvapeně. ZAtímco ve mně se míchaly vlny nadšení, nervozity a strachu.

„Vy jste mu to řekl? O viteálech? Není to nebezpečné?" vyhrkla jsem se strachem, i když bych ani ve snu nezpochybnila Brumbálova rozhodnutí.

„Společně plánujeme založit organizaci bojující proti Voldemortovi a všem jeho přívržencům. Jsem si nad míru jist, že mu důvěřovat můžeme."

„Organizaci? Kdo je členem?" rozzářily se mi oči. Můj mozek až příliš toužil potom zjistit o této organizaci víc informací. Mé zběsilé otázky, ale byly vymeteny, když mě Brumbál opět přivedl zpět do reálného světa.

„Zatím není nic jasně hotové. Vyrážíme jen k čarodějům a čarodějkám, kterým můžeme důvěřovat na život a na smrt. Nedělalo by dobrotu, kdy by se o tom dozvěděl někdo nepovolaný," pronesl, „ale to není, proč tu dnes sedíte."

„Na hrad Brahälla je třeba se vydat, ovšem myslím, že k výpravě je třeba více než jednoho čaroděje. Možná už chápete na co narážím," pozvedl obočí při pohledu na mou překvapenou tvář. Nevypadlo ze mě jediné slovo, vnímala jsem, jak jsem ze sebe vypustila zadržený dech, o němž jsem ani nevěděla.

„Vy chcete, abych jela s vámi? Najít první viteál? Do Švédska?" Vždycky, když jsem si představovala výpravu za viteály, přepadlo mě nadšení. Nyní, když se to skutečně dělo, se k němu přidaly i obavy a strach. Seděla jsem naprosto strnule, ale ani přesto jsem nedokázala vlnu potěšení potlačit.

„Ano, přesně tak," ujistil mě Brumbál a jedním prstem si posunul brýle výš ke kořeni nosu.

„Na jak dlouho?"

„Těžko to určit. Musíme se vydat nepozorovaně, čím méně lidí o nás bude vědět, tím lépe, proto může být cesta do Švédska nelehká. Podle mého úsudku by nám výprava měla zabrat několik dnů. Podle toho, jak úspěšní budeme."

Souhlasně jsem zamumlala a přikývla.

„Pochopím, pokud se na to necí-"

„Pojedu," přerušila jsme jeho větu pevným hlasem. Tak dlouho jsem čekala na tenhle okamžik, a proto v poslední chvíli necouvnu. Chci najít první viteál. Ať mě to bude stát cokoliv.

„Pamatujte, je to náročná cesta a v žádném případě není vaší povinností jezdit," Brumbál nasadil svůj ustaraný výraz. Nejspíš si mě, vyhublou a malou sedmačku, nikdo nedokáže představit na nějakém honu za viteály. Zní to jako hodně nepovedený vtip.

„Ja vím, ale zvládnu to. Čekala jsem dlouho na chvíli, kdy budu moct konečně začít něco dělat a teď to vážně nezvdám. Udělám cokoliv," ujistila jsem ho pevným hlasem a usmála se.

„Dobrá. Musím vám tedy říct, že se sejdeme za dvě hodiny tady, v mé pracovně. Bylo by lepší, kdyby jste svým přátelům nesdělovala všechny detaily naší cesty, na to bude čas později. Sbalte si jen nejdůležitější věci, i když jich mnoho potřebovat nebudete."

A tak jsem seděla a poslouchala. Brumbál mi vysvětloval detaily naší výpravy, včetně cesty až do Švédska, téměř bez jakéhokoliv použití kouzel. Řekl mi vše, co o viteálech sám věděl, až se mi z toho v hlavě vířilo.

Z ředitelovy pracovny jsem rovnou zamířila do přízemí. Věděla jsem, že Regulusu Blackovi nesmím říct o tom, kam jedu vůbec nic, ale i přes to jsem ho před odchodem chtěla obejmout a možná mu říct nějakou nutnou lež. Schody jsem seběhla rychle, pořád jsem myslela na čas, až jsem se ocitla v povědomém přízemí. Doufala jsem, že tu Reguluse zastihnu ještě dřív, než zmizí za zdmi zmijozelské společenské místnosti.

Minula jsem jednu zmijozelskou hnědovlásku, která mi věnovala lehce nepřívětivý pohled. Když jsem vstoupila do chodby vedoucí přímo ke vchodu do zmijozelské společenské místnosti, v dálce jsem uviděla Reguluse s Astorou. Ani jeden z nich nevypadal zrovna šťastně, spíš to vypadalo na menší hádku. Postávali blízko u zdi a Regulus několikrát naštvaně rozhodin ruce do stran. Nevšimli si mě, a tak jsem obyčejně pokračovala dál, ve snaze, aby si aspoň jeden všiml mé přítomnosti.

„Pořád seš s ní!" vyprskla naštvaně Astora, načež Regulus záporně zakroutil hlavou. V koutku oka si mě všiml, kývl hlavou na pozdrav a zpátky se otočil na Astoru.

„Nechci to teď řešit. Budeme se o tom bavit někdy jindy," vypustil už s dávkou únavy z pusy. Tmavovlasá Astora si mě konečně všimla a věnovala mi kyselý úsměv.

„Jasně, to jsem si mohla myslet. Ještě se to snaž popřít," vyprskla a s otočením na patě arychlým vyplivnutím hesla, zmizela ve zmijozelské koleji.

Otočila jsem se na Rega s pozvednutým obočím, ale on jen zakroutil hlavou a řekl mi, abych to neřešila. Po prohození pár slov se konečně probral.

„A co tady vlastně děláš? Moc často sem nechodíš," zasmál se.

„Na pár dní jedu pryč a chtěla jsem se rozloučit," přiznala jsem a věnovala mu jeden vlídný úsměv. Regulus nakrabatil čelo.

„Kam?"

„Úplně to nemůžu říct. Ale chtěla jsem se aspoň rozloučit, nejspíš se uvidíme a ž po Vánocích," ruce jsem mu ovinula kolem krku a přilnula ho do rychlého objetí. Když jsem se odtáhla, Regulus se pousmál.

„U Merlina, tak buď opatrná, jo? A dopředu veselý Vánoce."

„Neboj, budu. A tobě taky, hlavně to vyřeš s Astorou, ať už je to cokoliv," zasmála jsem se, „už musím jít, ale uvidíme se v lednu," zamávala jsem mu a s rychlým pohledem na hodinky už utíkala do nebelvírské věže.

_____________

„Na prázdniny budu s váma, u Jamese," pronesla jsem s úsměvem na pochybovačnou Lily, která byla zamračená už od té doby, co jsem vrazila do pokoje Pobertů a svolala tak rychlou večerní schůzku.

„A nemůže se ti nic stát?" zeptal se po několikáté James a nakrčil obočí. Zakroutila jsem hlavou, i když jsem si sama nebyla moc jistá svou neverbální odpovědí. Narozdíl od Jamese, Sirius ze sebe nevydal ani slovo.

V ruce už jsem držela batoh s několika potřebnými věcmi a byla jsem oblečená na nastávající cestu.

Kim a Lily si mě přilnuly do pevného objetí. Kdybych Kim neznala, podle jejího roztřeseného hlasu bych řekla, že jí stekla slza. Se smíchem jsem se odtáhla.

„Proč se všichni tváříte jako na pohřeb? Jsem ráda, že mě Brumbál bere s sebou."

„Máš hůlku?" ujistil se rychle Remus, začaly se v něm probouzet opatrovnické pudy. Položila jsem mu ruku na rameno.

„Mám," ujistila jsem ho vděčně, „nedělejte si starost, za pár dní budu u Potterů."

Nastala chvíle ticha a James věnoval všem ostatním pohled. Než jsem se nadála, všichni mí přátelé opouštěli místnost, na odchod mě každý z nich objal a popřál hodně štěstí. Na tváři mi vládl úsměv. Poslední odešel James, až jsme na chlapeckém pokoji zůstali jenom já a Sirius Black.

„Teď už chápu, co jsi myslela," promluvil první s nuceným úsměvem odkazujícím na naší minulou konverzaci. Přešla jsem blíž k němu a ruce položila na jeho ramena.

„Já vím," zamumlala jsem tiše, „ale to neznamená, že nemůžeme být spolu. Taky nás to sakra stálo úsilí a věř mi, že nenechám nějakýho egoistickýho Toma Riddla, aby to zničil. Budu zpátky za pár dní," ujistila jsem ho se smíchem a podívala se zpátky do jeho tmavých očí.

„Jo," vydechl Sirius, „ale vážně, buď opatrná. Ještě tě tady potřebujeme," uchcechtl se.

Očima jsem zabloudila ke svým hodinkám.

„Měla bych jít. Brumbál na mě čeká," povzdechla jsem si a pevně ho objala. Cítila jsem, jak rychle mu srdce buší a teplo, které jeho tělo vydávalo.

Než jsem se úplně stáhla zpátky, Sirius mě políbil.

„Proč musí zrovna moje holka zachraňovat svět?"

______________
Ahoj všichni, kdo tu zbyli!!
Poslední měsíce pro mě byly zrochu těžší a i přes to, že se všechno úpně nevyřešilo, napsala jsem kapitolu!
Je delší než obvykle, aspoň vám to vynahradilo tu mezeru.

Tak, co si myslíte o ději a o vztahu Siriuse a Lary?