Celou noc jsem nazamhouřila oko. Nemohla jsem se zbavit myšlenek na Siriuse a na to, co se odpoledne stalo. Děsí mě to. Děsí mě, že jsem ho to nechala udělat a děsí mě, že se mi to líbilo. Už od začátku jsem sama sobě slíbila, že se nenechám zaslepit kouzlem Siriuse Blacka.

Je pravda, změnil se. Chová se ke mně hezky, stará se a to nesmím zapomenout na to, jak sakra hezký je. Ale copak by to mělo smysl? Mám teď až moc problémů, moje až nezdravé kolísání nálad a naprosto titěrnou špetku jakéhokoliv citu.

Co by na mě mohl mít vůbec rád? Ah, možná jsem po tom polibku neměla tak zbaběle utéct a dostalo by se mi vysvětlení.

Není divu, že jsem byla ráno ospalá. Jen zběžně jsem si rozčesala nově platinové vlny a na zbytek se vykašlala. Neděle nebo ne, poslední, co jsem ráno chtěla dělat bylo strávit hodinu snažit se napravit odraz v zrcadle.

I na snídani jsem naprosto ignorovala okolní svět. I když jsem to nechtěla, jediné co zatemnilo moji mysl byl Sirius. Vyhýbala jsem se jakémukoliv očnímu kontaktu, ale i přes to jsem několikrát cítila, že se na mě dívá. Pokud budeme upřímní, nezaslouží si to. Zasloužil by si nějakou hodnou a chytrou holku, která nemá zdevastovanou půlku života. Po ukončení školy by se vzali a měli spolu hromadu malých Blacků. Naprostá idylka.

„Laro," drkla do mě Kim, „seš v pohodě? Už od rána mi připadáš taková divná."

Rychle jsem zamrkala, čímž jsem se vrátila zpátky do reality.

„Tak díky," ušklíbla jsem se, „jsem v pohodě, jenom jsem toho moc nenaspala."

Znovu jsem na sobě ucítila Siriusův pohled, ale neplánovala jsem mu věnovat jediný pohled. Při pohledu na něj bych si připadala ještě hůř.

Po snídani jsem se nepozorovaně vrátila na pokoj. Dohodla jsem se s Regulusem, že vyrazíme na školní pozemky, takže tu aspoň je někdo, kdo mě od vzpomínek na včerejší odpoledne rozptýlí. Přestože je to taky Black.

Přes hlavu jsem si přetáhla vlněný svetr a oblékla svůj obvyklý zimní kabát. Je tuhá zima s horami sněhu, takže zimní výbava se mi víc jak hodí.

S úsměvem jsem proběhla hradem až na nádvoří, kde jsem si s Regem domluvila sraz. Zabalený v zimní bundě už na mě čekal, na rukou měl černé rukavice stejně jako já.

„Regulusi!" přivítala jsem ho dlouhým objetím, které mi jako vždy oplatil.

„Připravená na zimní procházku Bradavicemi?" zeptal se se smíchem a ruku mi přehodil kolem ramen.

„Jako nikdy," odpověděla jsem se smíchem a společně jsme se vydali čistou zasněženou krajinou dál.

Po několika minutách chůze plné vyprávění o událostech posledních dnů jsme došli k několika zasněženým kamenů, které pod tou vrstvou sněhu skoro nebyly vidět. Na jeden jsem usedla a dál poslouchala Regulusovo povídání o Astoře.

I přes to, jak jsem se snažila svého nejlepšího kamaráda poslouchat, na mysl se mi vracely pořád ty stejné myšlenky. Jako bych nad ničím jiným ani přemýšlet neměla. Nejen, že mě pořád matou moje vlastní pocity, ale zároveň si připadám hrozně kvůli tomu, že Siriuse úplně ignoruju. Jsem hrozný člověk.

„Laro," drknul do mě Regulus, který si pravděpodobně všiml, že jsem ho úplně přestala poslouchat. Starostlivě svraštil obočí.

„Promiň," zamumlala jsem potichu a pokusila se o úsměv. Nakrčila jsem nos, když na něj dopadla jedna studená vločka a zašklebila se. Regulus starostlivě stáhl obličej.

„Co se děje? Od rána se mi nějak nezdáš. Stalo se něco?" pronesl s pokrčeným obočím, jakoby se snažil z mého obličeje cokoliv vyčíst. Povzdechla jsem si a z obličeje si setřela několik kapek vody.

„Všechno je v pohodě," pousmála jsem se, „spíš taková osobní záležitost," naklonila jsem hlavu.

„Osobní?" nadzvedl obočí Reg a po tváři se mu rozlil úšklebek.

„Sirius mě políbil," vyhrkla jsem bez rozmyšlení a hned, co tahle slova opustila mou pusu, krátce jsem zalitovala. Nebyla jsem si jistá, jestli bylo nejlepší mu to říkat. Regův obličej se stáhl do překvapeného výrazu.

„Ty- a můj bratr?" zakoktal nevěřícně, možná jsem se trochu bála, že ho to úplně těšit nebude. Zná Siriuse.

Nastala chvíle ticha, kterou protnulo Regulusovo uchechtnutí. Překvapeně jsem zvedla pohled a spatřila ho se pobaveně usmívat.

„Ty a Sirius," uchechtl se nevěřícně, jako by ho to nikdy nenapadlo. Vždycky si z nás dělal srandu a nemyslím si, že by čekal, že to zajde až tak daleko.

„Co si o tom myslíš?" otočila jsem se čelem k Regovi se zoufalým pohledem.

„Co chceš, abych si myslel? Já a Sirius spolu nevycházíme, vždyť to víš. Ale jestli ti to připadá správný, nemůžu ti v tom bránit," pokrčil rameny. Nechápal to. Všechno, co se stalo by mohlo od základu zbořit to naše malé přátelství, které jsme si vybudovali. A kdyby byl tohle ten jediný problém.

„Aha," oddechla jsem, „spíš, má to vůbec cenu? Myslím, že tušíš, jaká budoucnost mě čeká." Regulus nakrčil čelo. O věštbě podrobnosti nikdy nevěděl, ani jeden z nás to neriskoval. Ale pořád mezi námi zůstávalo určité povědomí o tom, že v tomhle boji mám velkou roli. On o tom jako Smrtijed věděl.

„Laro, v tomhle ti nemůžu pomoct, sama to víš," pronesl omluvným tónem a ruku mi položil na záda. Pro sebe jsem se zamračila. Myslela jsem, že když se někomu svěřím, všechny tyhle myšlenky odejdou. Ale naopak, jako by jich ještě přibylo.

Oba dva jsme mlčenlivě civěli do zasněžené krajiny. Vločky sněhu se pomalounku snášely k zemi a kde jaká mi usedla na vrcholku nosu, kde během vteřiny roztála. Moc bych si přála na všechno zapomenout, ale vím, že to nejde. Zvlášť, když jsem si teď jistá, že k Siriusovi Blackovi něco cítím. Zní to zvláštně. Možná, že to bylo lepší, když jsem si to neuvědomovala.

Po procházce s Regulusem jsem se vrátila do hradu. Poznala jsem, že ho ta novinka trochu vyvedla z míry, ale jak on sám řekl, ani on mi poradit nemůže. Cokoliv udělám, mám na účtě já.

V pokoji jsem se srazila jenom s Lily, která byla zrovna na odchodu za Jamesem, takže jsem znovu zůstala sama ve svých myšlenkách. Možná jsem byla trochu naštvaná, že tu není nikdo, komu bych se svěřila. Ale každou chvíli mi víc a víc docházelo, že jsem to vždycky já, kdo něco zatajuje a možná proto už se ostatní přestali ptát.

S dlouhým výdechem jsem dopadla na měkkou postel. Proud myšlenek nešel zastavit, pořád se mi vracely ty stejné vzpomínky. Naštvaně jsem si promnula obličej a vydrala ze sebe zafunění. Chtěla jsem se zvednout z postele, ale zarazila mě prudká bolest v hlavě. Nemusela jsem přemýšlet dlouho, aby mi to došlo. Vize. Nechtěla jsem je. Momentálně jsem neměla energii řešit druhou stranu mého života, zahrnující vize a porážku vraha mých rodičů. Přišlo mi, jako bych na to přes všechno to drama zapomněla, ale opomenuté vize se přece jen začaly hlásit.

Chtěla jsem bojovat, aspoň pro jednou. Ovládnout je, když o ně nestojím. Zatnula jsem pěsti a zeširoka rozevřela oči. Cítila jsem zvyšující se tep, těžký dech, který se mi zadrhovaně dral z hrdla. Cítila jsem slabý mozek, jakoby se tomu chtěl oddat. Na místo toho, má vůle pevně vedla. Do pěstí jsem pevně sevřela lem pokrývky, když mě zasáhla ostrá bolest. Chtělo se mi křičet, ale nemohla jsem. Místo toho se mi z hrdla vydraly dávivé zvuky, mísící se s mým tichým vzlykotem.

„Kolikrát může člověk rozštěpit svou duši?"

Když se v mé hlavě rozlehl onen známý hlas, zvedl se mi žaludek. Čím více jsem se vize snažila potlačit, tím nesnesitelnější se bolest stávala. Ale já jsem nechtěla. Nechtěla jsem slyšet jediné další slovo. Cítila jsem, jak mi slzí oči.

„Co třeba taková sedmička?"

Křeč postihla celé mé tělo. Nemohla jsem sebou hnout, pokrývka, kterou jsem do teď svírala v obou dlaních povolila a vypadla. Tak moc jsem si přála, aby to přestalo. Aby žádné vize nebyly. Aby nebyl žádný Tom Riddle. Ale místo toho bolest akorát nabírala na intenzitě.

„Nesmrtelný."

Ta slova se ke mně nesla vzdáleně, přesto s takovou intenzitou.

„Dost!" procedila jsem skrz zuby, horké slzy mi ztékaly po tvářích. Vzdálené věty se mi vířily myslí jako nekonečná symfonie. Ale najednou, najednou všechno utichlo. Mé tělo povolilo, uvolnilo se. Místo toho se pokojem neslo jen pusté ticho. Velké nic.

Prudkým pohybem jsem se zvedla z postele. Zamotala se mi hlava, vidění se mi rozzostřilo a já během jediné vteřiny skončila na dřevěné podlaze své nebelvírské ložnice. Než jsem se nadála, zvedl se mi žaludek. Všechen můj oběd skončil na podlaze vedle mě.

Zhluboka jsem vydechla a hlavou se opřela o rám dřevěné postele. Proč aspoň pro jednou nemůžu být jako ostatní? Užívat si života, neřešit nic dalšího. Problémy se Siriusem se zdály být ... normální. Ale kolik dospívajících musí řešit tohle? Vize plné čisté a jednoduché pravdy? I když pravda není nikdy čistá a v žádném případě není jednoduchá.

Nevím, jak dlouho jsem na pokoji zůstala. Ale po několika minutách mi došlo, že ony novinky musím někomu sdělit. A samozřejmě vynechat to, že jsem se vize snažila potlačit. to by asi nedělalo dobrotu.

Zrychleným krokem jsem mířila k Brumbálově pracovně. Přišlo mi důležité říct mu, že jsem měla další vizi. Spíš jenom tak napůl. Ale i přes to, jak moc jsem se ji snažila potlačit, mi v hlavě uvízla důležitá informace. Sedm. Sedm viteálů.

Byla jsem až moc zabraná do svých myšlenek, že jsem si skoro nevšimla osoby, která právě odcházela od kamenného chrliče.

„Slečno Stoneová," hlas profesorky McGonagallové mě vrátil zpátky do reality. Zmateně jsem zamrkala a pohled směrovala do její překvapené tváře.

„Dobrý den, paní profesorko."

McGonagallová se mírně zamračila a letmým pohledem střelila po chrliči.

„Co tu děláte?" zeptala se s pozvednutým obočím. Odkašlala jsem si a zvedla pohled.

„Jdu za panem ředitelem. Potřebuju s ním o něčem mluvit."

„Oh," vydechla profesorka a poupravila se své brýle, „profesor Brumbál tu není."

„To nevadí. Počkám," jednoduše jsem mykla rameny a pohoupla se na nohou.

„Myslím to tak, že tu vůbec není. Je mimo Bradavice," věnovala mi důležitý pohled. Zamračila jsem se. Pokud vím, nestávalo by se často, že by Brumbál jen tak odjel. Možná proto jsem byla tak překvapená.

„Aha," odkašlala jsem si, „a kde je?"

Profesorka odvrátila pohled, jako by se o tomto tématu bavit v žádném případě nechtěla.

„Na cestách," odvětila jednoduše, což mě donutilo tázavě pozvednout obočí. Už jsem otevřela pusu, abych se zeptala na další otázku, ale její káravý hlas mě stačil přerušit, než jsem ze sebe stačila vydat jedinou hlásku.

„Když tu pan ředitel není, zastupuji ho já, slečno Stoneová. Bohužel víc o tom, kde se nachází vám povědět nemohu. Je to něco, co by do jeho návratu nemohlo počkat?" zeptala se.

Sama jsem se zasekla. Jistěže to nebylo něco, co by nemohlo počkat. Ale Brumbál byl jediný, kdo mě aspoň trochu chápal. Nemám komu jinému říct o tom, jak moc mě to všechno štve. Není nikdo, kdo by mě vyslechl a pochopil. Nikdo, komu bych řekla, jak moc mě ty vize děsí. Ale Brumbál je můj ředitel, ne terapeut. Když nad tím tak přemýšlím, měla bych si nějakýho pořídit.

„Ne, není to nic naléhavého. Už jdu," pousmála jsem se na brýlatou profesorku a na patě se otočila k chodbě, ze které jsem přišla. V zádech jsem cítila profesorčin starostlivý pohled, ale s poraženým výdechem jsem pouze pokračovala dál.

S hlavou plnou myšlenek jsem se vrátila na pokoj. Lily se bezstarostně válela na posteli a očima hbitě přebíhala řádky knížky, kterou pevně svírala v rukou. Kim seděla u stolu a nepřítomně civěla do učebnice. Vypadala opravdu ztraceně, skoro nemrkala, jen tužkou rytmicky ťukala o desku stolu. Ani jedna by si mě snad nevšimla, kdyby mě neprozradil vrzavý zvuk našich dveří. Obě na mě okamžitě stočily svůj pohled.

„S těma dveřma bysme něco měly udělat," zasmála jsem se a přešla ke své posteli. Jako bych toho neměla dost, teď mi v mysli přibyla další myšlenka. Kde je Brumbál?

„Pravda," zamumlala ospale Kim a znovu se otočila ke svému domácímu úkolu.

„A kde jsi vůbec byla? Ve společence jsme tě neviděly," vykoukla zpoza knihy zrzavá Lily a změřila si mě pohledem.

„Chtěla jsem jít za Brumbálem," mykla jsem rameny a svalila se na postel, „ale je pryč."

Lily vypadala, že ji moje slova zaujala. Pravda, nestává se často, abych pravdivě říkala, kde jsem byla a myslím, že většina mých přátel si na to zvykla.

„Proč?" nakrčila obočí a teď už na dobro odložila knihu na stolek.

„Pamatuješ, jak jsem vám na konci roku říkala pravdu?" pronesla jsem do ticha a pohledem střelila po dveřích, jestli jsou opravdu zavřené. Teď už se otočila i Kim, unavenost jako by se jí z očí rázem vytratila.

„No, jo. Teď mě trochu děsíš," zamračila se a já se jemně uchechtla.

„Řekla jsem vám o věštbě, o mých rodičích a o tom fiasku na ministerstvu. Neřekla jsem vám o tom, co se děje tak nějak ... průběžně," vydechla jsem a usadila se na postel pohodlněji.

Lily a Kim nadzvedly tázavě obočí jako by byly naprosto synchronizované. Lily se zvedla a sedla si na postel vedle mě.

„No?"

„Občas mívám takový, asi vize je to správný slovo. Brumbál mi to vysvětlil, vidím věci z minulosti, budoucnosti, ale i přítomnosti. Je to divný, ale tak nějak s tím nemůžu nic udělat. Dneska jsem měla další, to proto jsem hledala Brumbála," pronesla jsem zmoženě a promnula si obličej.

„Vidím docela důležitý věci."

„U Merlina, Laro," vydechla naštvaně Kim, „proč nás nikdy nenecháš ti pomoct? Všechno se snažíš zvládat sama a přitom nevidíš jak tě to ničí. Myslíš si, že nevíme, kolik toho před náma tajíš? Já ti to nijak nezazlívám, to ne, ale jsme kamarádky, jsme tady od toho, abysme si vzájemně pomáhaly. Abysme to zvládly společně," pronesla s pevnou tváří.

Nastalo ticho. Lily němě přikyvovala hlavou, dávala najevo, že naproto souhlasí s tím, co Kim řekla.

„Věříš nám?" zeptala se najednou Kim a důležitě mi pohlédla do očí.

„Jasně, že vám věřím. Není nikdo, komu bych věřila víc," rozhodila jsem rozpačitě rukama, „ale nevím, do čeho všeho až vás můžu zatáhnout. Jsou to moje problémy."

Kim dopadla na místo na mé posteli.

„Ty to pořád nechápeš. Jsme rodina, tvoje problémy jsou i naše problémy."

Tahle věta mi vytvořila úsměv na tváři.

„A vůbec. Kdy jsme spolu my tři naposledy někam šly? Zítra odpoledne vyhlašuju návštěvu Prasinek!" uchechtla se a vzala mě kolem ramen. Věnovala jsem oběma kamarádkám zářivý úsměv.

Přesně tehdy mi to došlo. Nejsou to jenom kamarádky, jsou moje rodina. Moje jediná rodina.

--------------------------

Jako by mi Lily a Kim daly novou naději do života. Zní to hrozně nereálně, ale je to tak. Došlo mi, že jsou mnohem důležitější věci než Jack nebo dokonce Sirius, a možná proto bych obě tyto záležitosti měla vyřešit. Jinak to bude pokračovat, akorát se mi bude hromadit další problém na problém a potom už nebude cesty zpět.

Přestože já jsem jako obvykle nespala, bylo pozdě večer. Pokojem se neslo klidné oddechování mých spolubydlící. Tichoučce jsem vyskočila z postele a přehodila přes sebe župan. Musela jsem si dát obzvlášť dobrý pozor, abych holky neprobudila vrzáním dveří.

Po celém školním roce jsem stačila zjistit, že ve společenské místnosti po večerech vysedává opravdu málokdo. A protože jsem spoléhala na to, že Siriuse Blacka po celém tom roce znám dobře, doufala jsem, že zrovna on tam bude.

Z místnosti se ozývalo praskání ohně v krbu, který byl skoro jediným zdrojem světla. Snažila jsem našlapovat tiše, ještě mi scházelo, aby sem přišel někdo, kdo tu nemá co dělat. Ale když jsem uviděla Siriuse rozvaleného na jedné z pohovek, spadl mi kámen ze srdce. Nějak mě nenapadalo, kde jinde bychom si mohli zrovna mi dva v klidu pohovořit.

Tmavovlasý Sirius, který tupě hleděl do plápolajícího ohně, si mé přítomnosti nevšiml až do chvíle, kdy jsem usedla do křesla přímo před ním. Zmateně na mě otočil svůj pohled a s promnutím obličeje se posadil.

Nevěděla jsem, jak začít. Sirius vypadal unaveně, odvodila jsem si, že nespal z podobného důvodu jako já. Nedokázala jsem říct, jestli je na mě naštvaný, jeho výraz zůstával neutrální.

„Ahoj," odkašlala jsem si a ruce založila do klína.

„Jak jsi věděla, že tady budu?"

„Tipovala jsem to," pokrčila jsem rameny. Sirius zůstal potichu, nechával mě vyžrat si to trapné ticho. Tiše jsem vydechla.

„Promiň."

„Promiň, za co?" nakrčil nechápavě čelo.

„Že jsem odešla," odpověděla jsem. Všimla jsem si jeho pozvednutého obočí. „Fajn, utekla," dodala jsem s malým uchechtnutím. "A že jsem se ti tak trochu vyhýbala?"

Přikývl, ovšem nastala další chvíle ticha. Siriuse znovu neměl k dalším slovům a proto jsem se jich znovu s povzdechem ujala já.

„Víš, měli bysme to vyřešit. Nevím, proč jsi udělal ... to, co jsi udělal. Poslední dobou nám to spolu šlo a no," věta vyzněla do prázdna, protože jsem nevěděla, jak pokračovat. Sirius polkl.

Narovnal se a zamyšleně se podrbal ve vlasech.

„Vždyť víš, že tyhle věci nejsou moje silná stránka," vydechl unaveně, „ale mám tě rád. Záleží mi na tobě a to, co jsem udělal, jsem udělal, protože to tak prostě mělo být."

Bylo zvláštní slyšet tyhle slova od Siriuse. Od někoho, s kým jsem se ohledně mezilidských vztahů nikdy neshodla a od někoho, kdo měl každý týden jinou holku.

„Nevím, jak bych to řekl, abych nezněl jako naprostej idiot. Nebo jako James," oba dva jsme se uchechtli, „nedokážu si představit, že bys tady nebyla, víš? A když jsem zjistil to, o Eakinsovi, naštvalo mě to. Prostě... Nechci, aby jsme byli jenom kamarádi," vydechl konečně. Málem jsem se zadusila vzduchem, byla jsem ráda, že to v tom přítmí místnosti nebylo vidět.

„Vím, že zním strašně idiotsky, ale je to tak. Vím, že je ode mě hrozně sobecký ničit tímhle to všechno, díky čemu jsme se konečně dokázali normálně bavit, ale chtěl jsem, abys to věděla. Možná jsem ten nejvíc egoistickej a arogantní sobec, kterýho jsi kdy poznala, ale tohle je jediná věc, kterou jsem si stoprocentně jistej," naklonil se blíž. Viděla jsem, že si myslí, že mu to neuvěřím a jo, kdyby mi tohle řekl před devíti měsíci, poslala bych ho do háje. Možná ale to, že někde uvnitř mě jsem to cítila stejně, mě nutilo věřit každému jeho slovu. Ale i přes to mě na zemi držely všechny ty důvody, kvůli kterým jsem se mu vyhýbala.

„Prostě je to něco víc," dodal s malým úsměvem. Nevěděla jsem, co na to říct. Jenom jsem koukala. „Chci, abys mi to věřila."

Srdce mi bušilo, žaludek mi svíral pocit nervozity. V duchu jsem se proklínala, že jsem si nepřipravila nějaký plán na zvládnutí téhle situace. Všechno to znělo tak hezky. Ale v hlavě se to jen vířilo pochybami.

„Siriusi," vydechla jsem a rukama si promnula obličej, „není to tak jednoduchý. Můj život je plnej problémů, myslím, že si pamatuješ, co se stalo s Jamesem. Nemluvě o tom, co se děje tenhle rok," bradou jsem kývla směrem k oběma rukoum, "„o jsem já. Jsem magnet na problémy, můj život je komplikovanej tak, že ho ani sama já nechápu. Nemám rodiče, nevím, co budu dělat, až skončím v Bradavicích. Je možný, že den po tom, co odtud odejdu, budu mrtvá. Stačí, že už takhle jste do toho všichni namočený a já," nahlas jsem polkla, "já nechci, aby sis myslel, že jsem někdo, kdo nejsem."

Sirius na mě beze slova zíral. Připadalo mi, jako by mi nějaká těžká váha spadla z hrudníku, řekla jsem to, co jsem chtěla. Nervózně jsem se kousla do rtu.

„Já to cítím stejně, ale nevím. Jak dlouho bysme spolu my dva mohli vydržet? Týden? Dva? Měsíc? Vždyť se na nás dva koukni," ironicky jsem se uchechtla. Já, neschopná jakéhokoliv hlubšího porozumění a bývalý bradavický lamač srdcí.

Sirius zakroutil hlavou a vzal mě za obě ruce. Snažila jsem se ignorovat to, co ve mě tohle gesto vyvolalo, ať už to bylo cokoliv.

„Kdyby," začal a podíval se mi do očí, „kdyby nic z toho nebylo. Žádná věštba nebo co to je. Zkusila bys to?"

„Jo."

Nastala další vlna ticha. Sirius stále svíral obě moje dlaně v těch svých. Vypadalo to, jako by přemýšlel. V celé té atmosféře to bylo, jako bych si až teď uvědomila, jak moc v háji jsem z něj celou dobu byla. Jeho obličej byl jen několik centimetrů od toho mého, znervózňovalo mě to. A to bych nebyla já, kdybych jako vždycky neudělala něco unáhleného.

Jedním plynulým pohybem jsem své sty přitiskla na ty jeho. Chybělo mi to. Nestačil ani zareagovat, byl to jen rychlý jemný polibek, nic jako ten, který jsme sdílely v rohu temné chodby. Odtáhla jsem se. Pořád jsem cítila to brnění v celém těle. Sirius se tvářil překvapeně, ale na tváři mu hrál malý úsměv. Proč musím každou situaci ještě víc zkomplikovat?

„Co můžeme ztratit, když to zkusíme?" zeptal se Sirius, pořád jen několik centimetrů od mého obličeje.

„Hodně."

„A zkusíme to? Spolu?"

„Jo," nasucho jsem polkla, „zkusíme."

Oběma se nám na tvářích rozlil úsměv. Byla jsem ráda za své rozhodnutí, ale přeci jen, můj rozum na mě z temného koutu mozku křičel všelijaké nadávky. Nahlas jsem se uchechtla.

„Nepřijde ti, že zrovna na nás dva je tahle chvilka až moc dojemná?" pozvedla jsem obočí a neubránila se smíchu.

„Jo. Jako z nějakýho romantickýho filmu," přikývl se zadržovaným smíchem.

„Ty se díváš na romantický filmy?"

„Jdi do háje."

_________________

ježiš, tahle kapitola mi zabrala tak hrozně času!! A připadá mi hrozná.

upřímně, vůůbec nevím, jak to s touto knížkou půjde, jsem hrozně pomalá a nemám vůbec čas. Doufám, že tady ještě někdo zbyl, ale nezbývá nám nic jinýho, než jednou za dva týdny očekávat kapitolu:(((

ale pokud se někam dopracujeme, s Larou a Siriusem to bude celkem sranda.

mám vás ráda,

TARA