Školní pozemky pokrývaly husté zásypy sněhu a venkovním vzduchem se nesl štiplavý mráz. Nečekaným způsobem jsem se ocitla v polovině listopadu, i když mi to tak vůbec nepřipadalo. Celý měsíc jsem se snažila vyrovnat se se smrtí mojí nejlepší kamarádky, ale nakonec jsem se přeci jen dokázala posunout dál. Neprožívala jsem to úplně sama. Kim to zasáhlo stejně jako mě, i přestože s Mad strávila míň času než já.

Procházela jsem kolem zamlžených skleníků ven. Slíbila jsem ostatním, že se k nim dneska odpoledne přidám u Hagrida na čaj. Při tom pomyšlení se mi na tváři objevil úsměv a já si na ruce, kterými jsem konečně mohla hýbat o něco lépe, pomalu natáhla černé rukavice.

„Zdá se mi to nebo se mi doopravdy vyhýbáš?" zastavil mě chraplavý hlas. Otočila jsem se na Jacka nebo taky mého profesora Obrany proti černé magii. Být v jeho přítomnosti teď po tom, co mě viděl v mém nejhorším stavu za poslední rok, se mi tak úplně nelíbilo. Není divu, že jsem dělala všechno pro to, abych se s ním nemusela setkat.

Svraštila jsem obočí a ruce si opatrně založila na prsou.

„Vyhýbám se ti od minulýho léta, kdy ses na mě vykašlal. Myslím, že něco podobnýho už jsme si vyjasnili," odsekla jsem.

Jack se zasmál a přistoupil blíž. Tohle mi dělá vždycky schválně.

„Jak vidím, jsi zase ve formě. Minule to tak nevypadalo," pronesl s uchechtnutím. Protočila jsem oči.

„Taky nejsem odvařená z toho, žes tam byl zrovna ty," nakrčila jsem obočí.

Jack se udělal další krok blíž. Teď jsme od sebe stáli na vzdálenost hodně chabého metru. Vždycky jsem nesnášela, co se mnou Jack dělal. Teď, po skoro čtrnácti měsících po našem úžasném rozchodu, to naštěstí přestalo. Skoro. Ale rozhodně nenechám Jacka, aby si to myslel.

„Beth, Beth," s uchechtnutím se otočil k okenní tabulce a v jejím odrazu si poupravil vlasy. Stála jsem vedle něj jako solný sloup a pozorovala jeho výraz v odrazu.

„Bývala s tebou větší sranda."

Chtěla jsem odseknout nějakou drzou poznámkou, ale místo toho jsem se zasekla, když se v dálce odrazu okenní tabulky mihla tmavá šmouha. Prudce jsem se otočila, ale nikdo za mnou nestál. Zakroutila jsem nad tím hlavou a otočila se zpátky na Jacka.

„Nemám náladu se s tebou bavit, Jacku," vydechla jsem otráveně a ruce, které po vyprchání polední dávky lektvaru opět začaly bolet, jsem zastrčila do kapes bundy.

„No dobře, dobře!" zvedl ruce na obranu s pobaveným smíchem, a když jsem to nejmíň čekala, přiblížil svůj obličej k tomu mému na centimetrovou vzdálenost. Dech se mi zadrhl v krku a po zádech mi přejela vlna mrazu, když jsem si vzpomněla na všechny ty zbytečné Jackovy doteky, které jsem absolvovala kvůli vlastní blbosti a naivitě. Jack si mé reakce všiml a se smíchem se odtáhl. Zůstala jsem nepřítomně civět.

„Ah, Beth," s uchechtnutím mě poplácal po rameni, „miluju, co s tebou dělám."

------------------

S širokým úsměvem jsem vešla do vyhřáté zděné chaty. Do nosu mě udeřila vůně zázvorového čaje a čerstvých sušenek, které ležely na stole, kolem kterého byli seskupeni James, Remus, Kim a Lily. Než jsem se stačila zeptat, kde je Sirius, dveře se znovu otevřely a vykouknul z nich zakuklený Sirius.

„Nazdar, Hagride!" pozdravil zvesela Hagrida, který mi právě pomáhal pověsit bundu na věšák. Je sice pravda, že moje ruce jsou na tom líp, ale přece jenom je to pěkná bída. Siriusovi jsem věnovala milý úsměv a společně jsme se usadili k ostatním ke stolu.

„Chcete taky čaj? Dělal jsem zázvorovej, moc dobrej. Jen se zeptejte tady Lily, vypila už tři hrnky," zasmál se Hagrid a ukázal na Lily, která při zmínce svého jména zčervenala. Uchechtla jsem se a přikývla hlavou.

„Tak říkejte, co je u vás novýho?" vyzvídal Hagrid a já se rychle napila sladkého zázvorového čaje.

„Je to děs," protočil oči Sirius, „pořád nás buzerujou kvůli závěrečnejm zkouškám. Už mi z toho hrabe."

„Kdyby ses neučil na poslední chvíli, zvládal bys to líp," ušklíbla jsem se na něj. Všichni se zasmáli.

„Co ty, Laro? Pořád po škole plánuješ kurz lékouzelnictví?" nadhodil se zájmem Hagrid a já hrdě přikývla. V tu ránu mi v hlavě bliklo, že jsem jim vlastně nesdělila poslední novinky.

„Vlastně jsem mluvila s Madam Pomfreyovou a ta mi řekla, že pokud by všechno vyšlo tak jak má, vezme si mě do parády a něco mě naučí. Prý budu po škole těžko hledat místo a tak by mě trochu proškolila," řekla jsem nadšeně. Za poslední týdny jsem si ujasnila, že lékouzelnictví je opravdu něco, co chci dělat. Proto jsem většinu odpolední trávila zachumlaná v peřině s knížkami v rukou. Jestli chci udělat OVCE z bylinkářství, mohla bych se naučit rozlišit aspoň obyčejný lilek a cuketu. Jo, to by se hodilo.

„Co? To je skvělý!" vykřikl James a poplácal mě po zádech. Uchechtla jsem se.

„Taky jsem si na něco vzpomněl!" plácnul se do čela Sirius a začal se hrabat v kapse své mikiny. Po chvíli vyndal zmačkaný pergamen a hodil ho na stůl.

„Psal mi Sam. Prý bude hrát od novýho roku famfrpál závodně. Nejspíš za Harpyje!" rozhodil rukama úžasem. Nad vzpomínkou na Sama jsem se zaculila. Vzpomněla jsem si, když jsem ho nervózní zastavila na chodbě, abych se zeptala, kdy je nábor do týmu. To všechno se zdá být tak dávno.

Celý zbytek odpoledne jsme strávili u Hagrida. Po dlouhé době jsem se zase cítila báječně. Jako jediná jsem se smála Siriusově trapným pokusům o vtipy a poslouchala Hagridovy plány o tom, jak si konečně pořídí draka.

Od Hagrida jsme odcházeli za posledního svitu světla. Jen, co jsme prošli bránami hradu, jsem uviděla povědomou osobu.

„Regulusi!" zamávala jsem zdálky na vysokého tmavovlasého chlapce. Rychle jsem se omluvila ostatním a vyrazila za Regem. Přešlapoval na nádvoří, a když mě konečně spatřil, přivinul si mě do své náruče.

„Koho to tady máme!" ušklíbnul se posměšně a odtáhl se.

„Na koho tady čekáš? Je zima a chvíli je tma," zasmála jsem se, protože byl oblečený jenom v džínech a mikině. Venku mrzlo, vážně tleskám, Regulusi.

„Na Astoru, má trochu zpoždění," zasmál se s drkotáním zubů.

„Tak to nebudu rušit," spiklenecky jsem zakmitala obočím, čímž jsem si od Rega vysloužila dloubnutí do žeber, „ale doufám, že spolu zase něco podnikneme. Teda, až nebude taková zima."

Reg se mojí poznámce zasmál, pravděpodobně se mu vybavilo naše koupání v rybníce, kdy byla pěkná zima. Rukama si objal tělo, aby se aspoň trochu zahřál.

„Ahoj, Regulusi!" ozvalo se těsně vedle mě, až jsem nadskočila. Ruku jsem si se smíchem položila na srdce, které tím leknutím utrpělo celkem šok.

„Merline, vyděsila jsi mě, chodíš jako duch," pronesla jsem se smíchem a Astora se omluvně pousmála.

„Promiň, to jsem nechtěla," dodala a se sladkým zaculením si Reguluse přivinula do objetí.

„Tak já vás tu nechám, holubičky. Mám ještě hodně práce, která se sama neudělá," uchechtla jsem se s protočením očí. Regulus si Astoru přivinul za pas blíž k sobě a krátce na mě mávl.

„Měj se, Lar," zasmál se a černovlásce vtiskl na čelo malou pusu. Nad tím sladkým chováním jsem nakrčila nos.

„Hlavně to moc nepřežeňte, jestli víte, jak to myslím!"

-------------------------

Ve společence snad nikdy nebylo tak narváno. Nejvíc lidí sedělo kolem krbu a tak mě nepřekvapilo, když jsem Jamese, Siriuse a malou Lydiu uviděla sedět u jednoho ze vzdálenějších stolů. Sirius, s jako vždy nepečlivě učesanými vlasy a očima ospalými kvůli učení, právě vyprávěl další nevtipný vtip a Lydia se mu vytlemeně smála. Za tu dobu jsem si ji zamilovala. Je s ní hrozná sranda a chytřejší prvačku než je ona byste nenašli.

V rukou jsem cítila, že vyprchává lektvar, který jsem si dnes vzala, ale i přes to jsem s radostným úsměvem přešla k jejich stolu.

„Merline, Laro, tys tady ještě chyběla. Vážně nechápu, komu můžou připadat Siriusovy vtipy vtipný," plácl se do čela James a úšklebkem přejel Lydiu, která zadržovala další smích.

„Ony vlastně nejsou vtipný. Spíš Sirius vypadá vtipně, když je říká," přiznala jsem s lehkým uchechtnutím a mezitím se snažila opatrně vysoukat ze zimní bundy. Neúspěšně.

„Ukaž, pomůžu ti," řekl s malým smíchem Sirius a vstal ze židle, aby mi pomohl, „vidíš, jak jsem hodnej? Naprosto ignoruju fakt, žes mě před chvílí urazila."

Sirius mi pomohl vynadat ruce z obou rukávů bundy. Byla jsem ráda, že nás nikdo nesledoval, protože mi ta chvíle přišla divná. Jako každá chvíle se Siriusem Blackem. Za poslední měsíc mě ty pocity začínaly přepadávat víc a víc a teď, když mi pomáhal vysoukat se z bundy (nezapomenutelná to chvíle), cítila jsem to znovu. Ale co to bylo, to vážně nevím.

„Díky," zasmála jsem se a sedla si do křesla vedle Siriuse.

Celou dobu jsem byla tak trochu mimo. Pomalu na mě začal dopadat ten školní stres a až přílišný nedostatek spánku, takže jsem se nejmíň sto padesátkrát pětkrát přistihla, jak se mi zavírají víčka. Možná proto jsem z Jamesova vyprávění pochytila přesně nula procent.

Oproti mně, Lydia dychtivě poslouchala každé slovo a po celé dlouhé hodině už se konečně unavila natolik, aby mohla prospat celou noc. S dlouhým zíváním a zamumlaným ‚dobrou noc' se vytratila v dívčích ložnicích.

James jí pozoroval s úsměvem na tváři a nakonec si i on sám únavou promnul obličej.

„Dneska už to taky zatáhnu. Musim se na zejtra aspoň trochu vyspat, Lily a já chceme někam vyrazit, takže bych měl bejt čilej," vstal z proutěného křesla, Siriuse poplácal po zádech a popřál nám obou dobrou noc.

U malého stolku jsem zůstala sedět jen já naproti Siriusovi. Oba dva jsme vypadali unaveně, ale ani jeden z nás se neměl k tomu zvednout se a jít spát.

„I přestože jsem unavená k smrti, je téměř jistý, že dneska zase neusnu," postěžovala jsem si a hlavu si opřela o ruku. Sirius se jemně zasmál.

„Jsem na tom podobně. Na OVCE se připravuju o sto šest, i kdybych usnul, bude se mi o tom zdát."

„Oh, věř mi, znám ten pocit," uchechtla jsem se.

Nastalo mezi námi ticho. Každý jsem byl ve své hlavě, ve svých myšlenkách a já si po pár minutách všimla, že Siriusova víčka klesla až nebezpečně moc. Seděl s bradou podepřenou o dlaň a obě či měl zavřené.

„Siriusi," jemně jsem do něj šťouchla a on rychle rozevřel víčka. Dezorientovaně se rozhlížel po okolí.

„Měl bys jít spát," usmála jsem se a sama se zvedla ze svého místa.

„Jo, to bych asi měl," uniklo mu uchechtnutí a já se přistihla, jak moc na něj civím. Ach, ty hormony.

„Dobrou," popřála jsem mu s nechtěným zívnutím.

„Dobrou Lar."

-----------------

Po dlouhé uklidňující večerní sprše a mile očekávané dávce lektvaru, jsem si vlasy zabalila do huňatého ručníku a konečně vyšla ze zapařené koupelny. Lily se na břiše válela na svojí posteli a dočítala poslední stránku knížky, zatímco Kim se ještě na poslední chvíli snažila naučit kousek učiva na zítřejší zkoušení. No, já jsem se na to vykašlala.

„Slyšela jsem, že máte na zejtra s Jamesem nějaký plány," mrkla jsem na Lily, která se mojí poznámce uchechtla.

„Jo, chtěli jsme jít do Prasinek. Zatím jsme to vůbec nestíhali, oba se učíme zároveň i na bystrozorský přijímačky," kývla hlavou a knížku v koženém obalu konečně zaklapla a položila na noční stolek.

„Huh, chápu."

Přešla jsem k zrcadlu a obyčejně rozpustila vlasy z ručníku. To, co jsem ale uviděla, mě pěkně vyděsilo. Pěkně dost! Do háje!

„Lily!" vyhrkla jsem zděšeně a otočila se na mou zrzavou přítelkyni, která pěkně kulila oči.

„Co se mi to sakra stalo s vlasama?" nechápavě jsem si prsty projížděla vlasy, které úplně ztratily svojí barvu. Místo mojí kaštanové hnědé se vlasy kroutily v čistě bílých, platinových vlnách. U zkorumpovanýho Merlina!

„Asi bych věděla," Lily se vrátila z koupelny a v ruce držela prázdnou lahvičku mého šamponu, „byla očarovaná. Teď máš na hlavě nějaký kouzlo, pro změnu barvy," svojí hůlku vrátila do kapsy a přešla blíž ke mně. Já jsem teda pěkně koukala. Co sakra budu dělat s platinovýma vlasama?

Spojila jsem si dvě a dvě dohromady. Zmrzačené ruce, zničené vlasy. Co bude další? Někdo mě opravdu nemá rád až tak, že riskoval objevení v mém pokoji. Mohla by to být opravdu Dona?

-------------------

Konečně, konečně.

jak tak sleduju moje 'hodně časté' vydávání kapitol, mám pocit, že Who are the Marauders? sérii nikdy nemůžu stihnout. Jedině, kdybych to psala do devadesáti.

Ale i přes to, že byla dnešní kapitola o ničem, jsem s ní celkem spokojená. Co ta Lara a platinové vlasy? Asi bych to psychicky nezvládla, miluju svoje vlasy stejně jako Lara.

Kdo si myslíte, že za tím stojí? Už jsou to ruce a vlasy, co ještě bude?