„Sire Nicolasi," zasalutovala jsem se smíchem na průhledného ducha, když jsem šla směrem do Velké síně na typickou prázdninovou snídani. Upřímně, být ve škole sama je celkem děsivý, ale je tu se mnou aspoň ta půlka učitelskýho sboru, která tady bydlí. A školní duchové. A Filch.

„Zkusil jste už získat tu pozvánku na Bezhlavý bál?" zeptala jsem se se zájmem a po tváři se mi rozlil úsměv. S Bezhlavým Nickem se dá nejlíp pokecat. Nefňuká jako Uršula, nedělá kraviny jako Protiva a není tak děsivej jako Krvavý baron. Tak jsme na sebe tak zbyli no.

Nick se naštvaně zašklebil a přelétl od stropu dolů. „Psal jsem už na začátku prázdnin," nasupeně si promnul krk, „ale jako vždy mi přišla stejná odpověď. Prý Ne!"

Lítostně jsem se zamračila. Nick to zkouší každý rok pořád a pořád. Už od jeho smrti. Ale jak už jsem si stačila vyslechnout, prý není právoplatně bezhlavý. To naštve. Já jsem teda ráda, že mám hlavu. To už bych totiž byla úplně k ničemu

„To mě mrzí," mykla jsem rameny, „ale jednou to určitě vyjde," mrkla jsems a s hlasitým smíchem odhopsala do Velké síně.

U nebelvírského stolu, kde původně sedávali všichni mí kolejní spolužáci, teď bylo prostřeno jenom pro mě. Ale já už si za ty dva týdny zvykla. Ze začátku bylo sice dost divný, přijít do úplně prázdný síně, ale teď už mi to připadá docela normální. Navíc, komu se poštěstí potkat tady na snídani v županu McGonagallovou s Brumbálem? To asi nikomu.

Od Kim a Lily jsem zatím dostala jenom jeden dopis. Kim mi psala o tom, jak s rodiči cestovala po Německu, podobně jako Lily, která jela i se svojí sestrou Petúnií do Francie. Jak já jí závidím. Samozřejmě nesmím ani zapomenut na dopis od Madison. Už je to půl roku co jsme se neviděly. Tohle přátelství na dálku je hrozný.

No a jak bych mohla zapomenout na Poberty? James i Remus mi oba poslali dopisy. Remus se rozepsal o tom, jak musel odtrpaslíkovat celou jejich zahradu a sad úplně sám, chudák. James mi jenom krátce napsal o jeho prázdninách doma se Siriusem. I tuhle krátkou zprávu jsem od něj ocenila, na rozdíl od Siriuse, který mi nenapsal ani písmeno. To mě trochu zamrzelo. I jeho bratr Regulus mi poslal slušnou zásobu vzkazů.

Ale prázdniny v Bradavicích měly plno dalších výhod. Mezi ně patřilo i to, že Prasinky jsem mohla navštěvovat kdykoliv se mi zachtělo, takže to skončilo tím, že jsem tam trávila skoro každý odpoledne. A samozřejmě jsem tam zamířila i dneska.

Po vydatné snídani jsem na sebe hodila jenom lehké tričko a džínové kraťasy a vyrazila ven. Slunce dneska obzvlášť pálilo a já hned zalitovala, že jsem si nevzala aspoň tu kšiltovku. Po obvyklé kamenné cestě, která byla sluncem úplně vyprahlá, jsem se vydala do Prasinek.

Stejně nechápu, proč mi Sirius nenapsal. Na konci roku se ke mně choval celkem přátelsky, tak jsem si myslela, že aspoň jeden dopis by mi mohl poslat. Tak asi díky, Siriusi.

Zahloubaná ve svých myšlenkách jsem došla až do oné kouzelnické vesničky. Většina čarodějů a čarodějek byla schovaná pod stříškami ve stínu nebo u Tří košťat na osvěžujícím más-ležáku. To je můj novej název. Máslový ležák- to je celkem dlouhý, ne?

„Larisso!" zvolal za mnou milý ženský hlas, který mě donutil se s úsměvem otočit, „přijdeš dneska na ležák?"

Pohlédla do tváře mladé Rosemerty, která nově začala pracovat u Tří košťat. Je pravda, že od začátku prázdnin jsem tam byla opravdu hodněkrát, takže bylo jenom otázkou času, kdy se s Rose spřátelím. Je jenom o pár let starší než já, takže si dobře rozumíme a dokážeme si povídat o čemkoliv. Aspoň už nejsem tak asociální. A mít pití na účet podniku se taky hodí.

„Dneska asi ne. Jdu se jenom projít," mykla jsem rameny a rukou si dál ovívala obličej, abych se zbavila horka. Rose si prohrábla svoje tmavě blonďaté vlasy a zářivě se usmála.

„Tak jindy. Dneska je ale horko, co?" pronesla se značným otrávením ve hlase a poupravila si zástěru ovázanou kolem červeným letních šatů.

„To mi povídej," otřela jsem si pot z čela a povzdechla si, „Asi se půjdu směrem k lesu, tak zatím," rozloučila jsem se s úsměvem.

„Měj se," oplatila a zalezla zpátky do nízké budovy hospody. V těhle letních dnech je tam docela nával. Zvlášť když je to jediná ryze kouzelnická vesnice široko daleko. Musí to být fuška. Ještě že nepracuju. A to brzo budu. Sedmý ročník uteče rychleji než ten šestý a já bych se měla začit učit na OVCE.

Pomalými kroky, zažraná v myšlenkách o Pobertech a vzdělání, jsem se potácela směrem k lesu, u kterého byl krásný výhled na rozpadlou Chroptící chýši. Byla jsem tu úplně sama, obklopovalo mě naprosté ticho, které narušovalo jenom občasné cvrlikání cvrčků. Bože můj, to je horko!

Unaveně jsem usedla na velký kámen ve stínu a úlevně vydechla. Léto nemám moc ráda. Hrozně člověka vysouší a unaví, zvlášť mě, když je mým elementem voda. Tu bych teď potřebovala. Když je mi horko, vykouzlit ji mi moc nejde. Od tý záležitosti na odboru záhad se ale moje moc ještě víc zvýšila. Bojím se, že se to za chvíli vymkne kontrole. Naštěstí Brumbál už o všem ví. Nebylo by nejmoudřejší nechávat si to pro sebe.

Najednou jsem uslyšela zašustění. Prudce jsem trhla hlavou. Otočila jsem se a pohlédla do tváře neznámé osobě. Čelist mi poklesla překvapením a možná i zděšením. Za mnou stála vysoká žena.

Nevypadala ale úplně normálně. Připomínala mi ducha, ale přece jenom byla o trochu živější. Tmavé výrazné vlasy jí padaly na ramena a v hnědých očích jí tancovaly mdlé jiskřičky. Nevypadala ani živě ani mrtvě. Jen za mnou stála a lehce se usmívala.

„K-Kdo jste?" zakoktala jsem se a kvapně vstala z kamene. Stála kousek ode mě, dostatečně blízko na to, abych si jí mohla prohlídnout. Byla mi povědomá. Ale já nikoho takovýho neznám, nebo snad jo?

„Larisso," vydechla s milým úsměvem, ale na mojí otázku neodpověděla. Nevypadala nijak zaskočeně, její emoce se nedaly přečíst. Já jsem si nervózně skousla ret a nadzvedla obočí.

Udělala pár ladných kroků blíž ke mně a já ucukla.

„Neboj se," promluvila znovu sametovým hlasem, který se mi rozléhal v uších. Přistoupila blíž a úsměv se jí rozšířil ještě víc, když zkoumala mojí tvář. Přestože okolím vládlo horko, z ní šel ledový mrazivý chlad.

„Jsi tak krásná," usmála se dojatě a já se nechápavě zamračila. Musím jí znát, je mi tak povědomá, ale kdo to je?

„Prosím," vydechla jsem zmoženě, „kdo jste?" zopakovala jsem svojí otázku a zoufale nakrabatila čelo. Neznámá paní mi položila ruku na rameno. Podívala jsem se na ní. Místo doteku jsem ale ucítila jen silný závan chladu.

„Vždyť víš, kdo jsem," pronesla tiše a já se nechápavě zadívala do jejích hlubokých upřímných očí. „Jsem Bethany Stoneová, Larisso. Jsem tvoje matka."

Když tahle slova opustila její ústa, zaraženě jsem vytřeštila oči a zděšeně odstoupila o krok dál. Ne, ne, ne. To nemůže být moje matka. Duch mojí matky? Už vím, proč mi připadala tak povědomá. Vypadá jako já. Vlasy, tvář, rysy. Můj překvapený výraz se změnil ve smutný úsměv.

„M-mami?" zašeptala jsem opatrně, moje rty málem opustilo vzlyknutí. Její duch se smutným úsměvem přikývl. Znovu ke mně přistoupila blíž, svou průhlednou dlaň mi položila na tvář. Pod jejím ledovým dotykem jsem se zachvěla. Při pohledu na její úsměv, mi jedna slza stekla po tváři.

„Je mi to hrozně líto, zlatíčko," hlesla tiše a pohladila mě po tváři. Stěží jsem zadržovala další slzy.

„Není to tvoje vina," pronesla jsem s obličejem v křeči a svojí ruku položila na tu její. Nic jsem necítila. Byla jako vzduch. Cítila jsem, jakoby se mi vzduch zadrhával v plicích. Přede mnou stojí duch mojí vlastní mámy.

„Čeká tě toho hrozně moc," šeptla lítostně a ruku stáhla zpátky k tělu, „ten úkol je tak těžký."

„Zvládnu to, mami, porazím ho," kývla jsem hlavou se smutkem, jako bych se snažila přesvědčit samu sebe, „kvůli tobě to zvládnu."

„Jsi odvážná a silná. Věřím, že to dokážeš," pronesla a z tváře si setřela několik třpytivých slz.

„To mám určitě po tobě," zasmála jsem se, ale několik slaných slz mi znova opustilo koutky očí. „Chybíš mi, mami. Ani nevíš, jak moc."

„Moc mě to mrzí, Larabeth," hlesla znovu. Usmála jsem se nad tím oslovením.

Mezi námi nastalo chvilkové ticho. Znova jsem si začala uvědomovat, že jsem v Prasinkách, kousek od Chroptící chýše a že přede mnou stojí má zemřelá matka. Ta nejlepší máma na světě, která se pro mě obětovala. Slzy mi zasychaly na tváři, ale moje rty nemohl opustit úsměv. Konečně ji vidím.

„Dávej na sebe pozor," pronesla vážně a naléhavě mi pohlédla do očí. „Tento rok se tu někdo objeví, někdo, čí přítomnost tě moc nepotěší. Ty ale nesmíš vybuchnout, ne kvůli jakýmkoliv emocím. Musíš být klidná, to je klíč."

„Slibuju, mami," zakousla jsem se do rtu, abych zabránila dalším slzám.

„Přeji ti hodně štěstí," popřála mi upřímně a věnovala mi další bolestný úsměv, „Nikdy nezapomeň na to, že tě moc miluju." začala se ode mě vzdalovat dál směrem k lesu.

„Neodcházej," vyhrkla jsem zděšeně, „nemůžeš zase odejít."

„Nikdy jsem neodešla. Vždycky budu tady," pronesla jemně a tenkým prstem ukázala na místo, kde mám srdce. Zoufale jsem zavřela oči. Její hlas se mi pořád rozléhal v uších.

„Mami," hlesla jsem do prázdna, když jsem otevřela oči. Byla pryč. Kolem mě byla jenom vyprahlá tráva, chlad znovu nahradilo spalující horko. Byla jsem zase sama.

Poraženě jsem vydechla. Bylo to vůbec skutečný?

Opřela jsem se o horkou zem a lehla si do měkké trávy. Svůj zrak jsem přesměrovala na čistě modré nebe, po kterém sem tam proplul nadýchaný obláček. Na tváři jsem cítila zaschlé slané slzy, na rameni jsem pořád cítila matčin dotek.

Všichni mi chybí. Chybí mi moje kamarádky a chybí mi Poberti. A teď mi znovu chybí i moje máma.

-------
Dočkali jste se! Vychází druhý díl!
Přiznám se, nevím jestli to bude někoho bavit, ale tak zkusit to můžu ne?
Budu ráda za každý komentář, protože mi vždycky všechny udělají hroznou radost.

Mám vás moc ráda❤️
T