Manipulátor

Sarah Parsley

První zaměstnání, první byt, první auto, a to všechno pár měsíců před tím, než jsem oslavila čtvrt století. Pravda, práce nebyla úplně podle mých představ, auto bylo postarší a o byt jsem se dělila s kamarádkou, ale to byly jen detaily. Co víc mi ještě mohlo chybět ke štěstí? No, možná nějaký muž po mém boku, ale ti dva poslední nestáli za nic, takže jsem si docela užívala, že jsem chvíli single.

„Vážně nechceš jít na ten večírek se mnou?" ptala jsem se své kamarádky Jany, zatím co mi pomáhala vybrat to nejlepší oblečení. „Bude tam Marek z reklamního, říkalas, že se ti líbí."

„Vždyť víš, že musím ještě balit. Budu měsíc u našich a už tam nemám ani spoďáry. A navíc, nikdo mě nepozval."

„Můžeš být moje plus one. Stejně nemám s kým jít."

„Vážně? Včera tu zase otravoval Pavel, a taky ti pořád píše a volá..."

„Jestli se tu ještě objeví, tak volej policajty. Mluvíš, jako bys chtěla, abych ho vzala na milost. Copak si nepamatuješ, jak mi zlomil ruku?"

„Jasně, že jo, jen se mi zdálo, že je mu to fakt líto."

Zamračila jsem se, ale nezlobila jsem se na ni. Nikdy to nezažila, nikdy u toho nebyla. Znala to jen z vyprávění. Nastěhovaly jsme se do společného bytu až po tom všem a Pavel uměl být okouzlující. To jen já jsem znala všechny ty žárlivé scény, noční výslechy, a nakonec i modřiny. Ještě horší než ty výslechy a modřiny byl však pocit, že to všechno je jen a jen moje vina. Ten způsob, jak se mnou manipuloval. Rozhodně jsem neměla v úmyslu své chyby ještě někdy opakovat.

Vytáhla jsem černou minisukni a stříbrný flitrový top s odhalenými zády. Oblečení, které mi slušelo a na které jsem nesměla s Pavlem ani pomyslet. Co kdyby se za mnou náhodou někdo otočil? Zhluboka jsem se nadechla a uvědomila si, jakou teď mám svobodu.

„Hm, pěkný a co si k tomu vzít tyhle botky?" ukázala Jana na svoje nové a příšerně drahé lodičky.

„Chápu, potřebuješ je rozšlápnout, " smála jsem se. Nebylo by to poprvé. Ačkoli jsem byla vyšší, naše chodidla byla skoro stejná. „Slibuju, že budu opatrná," hrábla jsem po lodičkách.

„Vím, kde bydlíš," zatvářila se Jana přísně.

Jen jsem se ušklíbla a zmizela v koupelně. Měla jsem v úmyslu si firemní vánoční večírek pořádně užít a bylo mi jedno, že připadl na pátek třináctého. Nebyla jsem pověrčivá.

Protože jsem si vzala auto, zůstala jsem celý večer u džusu, ale i tak jsem si to užila. Marek z reklamního vážně nebyl takový suchar, jak jsem si nejprve myslela, přesto jsem doprovod domů odmítla. Nechtěla jsem, aby doufal v něco víc.

„Zvládnu to sama," usmála jsem se a vylovila z kabelky klíče od auta.

„Dobře. Uvidíme se v pondělí v práci," rozloučil se a vrátil se ke společnosti.

Sakra, proč jsem parkovala v té zapadlé ulici, zaklela jsem, když mi upadly klíče od auta a já je nemohla najít. Zapnula jsem mobil a posvítila na zem. No sláva, vylovila jsem klíče z louže a odemkla svou starou škodovku.

„Vždycky jsem věděl, že jsi štětka, ale zadek máš pěknej."

Nemusela jsem se ani otočit, abych věděla, že za mnou stojí Pavel.

Neměla jsem v úmyslu se s ním bavit, nebo třeba se na něho jen podívat, jenomže mi nedal na vybranou. Chytil mě za rameno a prudce obrátil.

„Nemusíš lovit chlapy v baru, Já vím, co máš ráda."

„O tom dost pochybuji," ušklíbla jsem se a otevřela dveře.

„Takže už máš jinýho? To byla rychlost," zabouchnul mi dveře před nosem. Ale vzápětí otevřel ty vzadu a nacpal mě na sedadlo.

„Zbláznil ses? Vypadni!"

„Ne bez pusy na rozloučenou."

„Na rozloučenou? Už je to půl roku!"

Proč jen jsem nemlčela? Zapomněla jsem snad, jakou má sílu? Jak bolí facky a jak nemůžu dýchat, když mě tlačí k zemi. Nebo k sedačce auta?

Náhle však sevření povolilo a někdo vytáhl Pavla za bundu ven z auta. Pavel se ohnal pěstí, ale jen marně rozčeřil vzduch. Zakrýval mi výhled, takže jsem neměla tušení, kdo mi přišel na pomoc, ale odhadovala jsem to na Marka. Nevěděla jsem, že se umí tak prát. Byl typický ajťák, ale ta rána pěstí, kterou Pavlovi přišil, ta sedla. Pavel vyplivnul krev a zub, který cinknul o karosérii, ale nejspíš ještě neměl dost a rozhodl se pokračovat ve rvačce. Raději jsem se nedívala a zabořila hlavu do kabátu.

Už bylo úplné ticho, když jsem se odvážila znovu podívat. Ulice byla prázdná, jen na jejím konci jsem zahlédla potácejícího se Pavla. Ten mě však nezajímal a můj zachránce tam nebyl.

Roztřesenou rukou jsem otočila klíčkem v zapalování a nastartovala, ale jak jsem se dostala domů, to už nevím.

„Budeš v pohodě?" zeptala se mě Jana druhý den ráno a zapla zip na své cestovní tašce.

„Jasně, Pavel je moc velkej srab na to, aby to zkusil znova."

„A když, tak Marek přispěchá na pomoc," ušklíbla se.

„Přemýšlela jsem o tom a jsem si jistá, že to nebyl on. Jednou jsme spolu v práci stěhovali nějaké krabice a... no... aniž bych o něm chtěla mluvit špatně, není zrovna sportovec. Ten kluk včera byl jak nindža."

„To je tak romantické. Vyprávěj. Byl vysoký? Jaký měl vlasy a oči?"

„Já vlastně ani nevím. Neviděla jsem ho. Pavel mi bránil ve výhledu a byla tma a... tak nějak mám pocit, že se mi to všechno jen zdálo."

„A tohle taky?" ukázala na modřiny na mých pažích. „Podívej, jak tě ten idiot zřídil."

„No právě. Vím, že se to stalo, jen nevím co. Fakt jsem nic neviděla. Nikoho..."

„Tajemný cizinec," zasnila se.

„Budeš mi tu ten měsíc chybět," objala jsem ji.

„Já vím, že se snažíš změnit téma, ale já spoléhám na to, že vypátráš, kdo to byl. Tak, a teď popadni támhle tu tašku a pomoz mi to naložit do auta."

Za Janou zapadly dveře a já osaměla. Rozhodla jsem se, že sobotu proflákám a v neděli možná spáchám nějakou tu vánoční dekoraci. A přesně to jsem taky udělala. Sobotu jsem strávila u vánočních romantických komedií, u kterých jsem se donutila i k menšímu úklidu, a v neděli se skutečně pustila do výzdoby.

Čekaly mě osamělé Vánoce, ale myslela jsem, že bych aspoň na silvestra mohla pozvat pár kámošů, takže jsem si dala záležet víc, než byl původní plán.

Přinesla jsem z komory schůdky a sundala krabice s ozdobami, které byly vysoko na skříni.

Trochu mě vyrušilo bouchnutí dveří, ale na chodbě nikdo nebyl. Zase ti sousedé. Proč já mám vždycky smůlu na ty nejhlučnější. Nenechala jsem se tím však rozhodit. Zesílila jsem televizi, nalila si skleničku vína a omotala si kolem krku řetěz z vánočního stromku jako boa. Párty pro jednoho a prachovku mohla začít.

Kroť se, Simono, kroť se, za chvíli budeš luxovat chodník před barákem, řekla jsem si a dolila víno. Možná je čas na knížku, zamyslela jsem se, ale nejdřív jsem se rozhodla sundat ze skříně ještě ty parádní skleničky a uklidit schůdky zpět do komory.

Vzala jsem krabici se skleničkami a pomalu sestupovala ze schůdků. Přišlápla jsem si však řetězové boa a řítila se dolů. Ve zlomku vteřiny jsem se viděla mrtvá nebo aspoň pořádně pořezaná. Srdce se mi rozbušilo a na čele mi vyrazil ledový pot.

Pád se však nekonal. Někdo mě v posledním okamžiku zachytil v náručí a postavil na zem. I s těmi skleničkami.

Někdo, koho jsem cítila, ale neviděla. Někdo, kdo byl v mém bytě, aniž bych to tušila. Někdo, kdo neměl vůbec existovat. Odporovalo to zdravému rozumu, ale... bylo to reálné. Stalo se to a já byla při smyslech.

Nevím, jak dlouho jsem tam stála jako socha, ale bylo to dost dlouho. Pak jsem došla do obýváku, s řetězem stále kolem krku, posadila jsem se ke stolku, otevřela laptop a párkrát se zhluboka nadechla, než jsem vyťukala do klávesnice.

Je tady někdo?

Hypnotizovala jsem obrazovku a nevěděla co vlastně chci, aby se na ní objevilo. Potvrzení, že jsem blázen, nebo potvrzení, že jsem blázen, a ještě mám halucinace?

Dlouho se nic nedělo a už jsem chtěla vstát a zavolat Chocholouška, když v tom se na obrazovce začala zobrazovat písmenka. Jedno po druhém.

A-n-o

Ale jak?

Tentokrát přišla odpověď rychleji.

Tajný vojenský experiment. Nesmím o tom mluvit, ale... nechci ti ublížit a nechtěl jsem tě vyděsit.

Pořád mě děsíš.

To je mi líto. Po tom útoku... chtěl jsem vědět, jestli jsi v pořádku. Byl jsem tu jen pár minut.

Když bouchly ty dveře?

Ano.

Můžeš odejít? vyťukala jsem vztekle.

Můžu zase přijít? měl tu drzost se zeptat.

Je nějaký způsob, jak ti v tom zabránit?

Stačí říct a už mě neuvidíš.

Nevidím tě.

Hahaha

Jsem ráda, že jsem tě rozesmála, ale já se ještě klepu.

Dvakrát jsem tě viděl a dvakrát jsem tě zachránil. Jestli jsi takhle neohrabaná, nejspíš bych ani neměl odcházet. Mám pocit, že se tu nebudu nudit.

Právě teď bych byla ráda, kdybys odešel.

Jak si přeješ.

A jak to asi poznám?

Po chvíli se otevřely dveře a zase se zavřely, ale byla jsem opravdu sama? Už nikdy se nebudu cítit ve svém bytě v bezpečí. Ale nakonec mi přece pokaždé pomohl, ne? Pro jistotu jsem vzala ještě starý sprej na mouchy a všude jsem to pořádně vystříkala. Proč vlastně? Aby se rozkašlal? Stejně jsem ho nemohla slyšet. Nebo aby ty rozprášené kapičky odhalily jeho obrysy? Jeden nesmysl větší než druhý.

Tu noc jsem nespala. Nešlo to. Znovu a znovu jsem si četla zprávy, které mi napsal Neviditelný, a zbytek noci jsem gůglila nějaký slušný blázinec. Nechtěla jsem být hospitalizována v nějakém barbarském zařízení, kde by jediným rozptýlením byly dvakrát denně skotské střiky.

***

V práci jsem to jakž takž přežila, a protože se několik dní nic nedělo, usoudila jsem, že jsem přece jen normální, a to všechno byl prostě jen nějaký zhmotněný sen. Pocit normálnosti mi vydržel až do pátečního večera.

Šla jsem domů a těšila se na nadcházející dovolenou, ale když jsem otevřela dveře bytu a uviděla na zemi přeložený list papíru, rozbušilo se mi srdce. Podvědomě jsem tušila, co to je, a nemýlila jsem se.

Třesoucíma se rukama jsem ho rozložila a četla: Mrzí mě, že jsem tě vyděsil, ta neviditelnost není permanentní, ale bohužel s ní budu muset ještě nějakou dobu žít. Mohl bych tě vidět a třeba ti to i vysvětlit. Co bys řekla na schůzku zítra v šest u tebe?

„Ne! Kam ti to mám poslat!" křikla jsem do tmy, skopla boty, odhodila kabelku a šla jsem si ještě jednou projít seznam blázinců.

„To chce něco silnějšího," a šla jsem hledat nějaký alkohol. Marně. U nás v bytě bylo vždycky nanejvýš víno a běžet někam do večerky? To bych si vážně připadala jako alkoholik. Pak už bych těžko na psychiatrii vysvětlovala, že tam nepatřím.

Pohrávala jsem si s myšlenkou, že půjdu spát do hotelu, ale nechtělo se mi dávat nekřesťanské peníze za mizernou postel. Rovněž jsem zavrhla nápad, že pojedu na svátky k našim. Ty jejich hádky bych dlouho nevydržela. Jeden den jim bude muset stačit.

Jsi velká holka Simono, postav se tomu čelem! Jak se dá umlčet vnitřní hlas?

Celou sobotu jsem nakupovala, což v mém případě znamenalo utrácet peníze, které nemám, za věci, které nepotřebuju, ale musela jsem si zvednout náladu.

Flaška vodky by vyšla levněji.

Někdy kolem páté jsem otevřela počítač a čekala, až se na prázdném displeji objeví zpráva. Během čekání jsem seděla na gauči a okusovala si nehty.

Tentokrát jsem bouchnutí dveří neslyšela, proto jsem nadskočila metr do vzduchu, když se potemnělá obrazovka rozzářila a začala se na ní objevovat písmenka.

Přišla jsem blíž a sledovala, zda se hýbou tlačítka, když se jich Neviditelný dotkne, ale nedalo se to postřehnout. Psal rychle, rychleji než já. Jediné, čeho jsem si všimla, že se klávesnice při jeho doteku tak nějak zamlžila, nebo rozmazala.

Ahoj, jsem rád, že na mě čekáš.

Nefandi si, raději bych si nechala trhat nehty. Bez umrtvení.

Nepřeháněj! Pak se na chvíli odmlčel. Je mi to líto, ale... kvůli tomu projektu jsem už dlouho s nikým nemluvil. Strašně dlouho.

To o tom vážně nikdo neví?

Myslíš kromě té nejutajenější skupiny lidí v armádě?

Zapomeň, že jsem se ptala.

Můžu tě občas navštívit?

Je mi to nepříjemné a také se bojím, že mi sem vpadne nějaké ozbrojené komando.

Slibuju, že tě nevystavím žádnému nebezpečí.

Kolik ti je?

28 a neboj, nejsem žádný úchyl. A mimochodem, jmenuju se Tarax.

Proboha, co to je za jméno?

Simona.

Psali jsme si skoro hodinu a já se záměrně vyhýbala otázkám, které by mohly znít jako vyzvídání. A také proto, že jsem těm technickým věcem nerozuměla a nechtěla jsem vypadat jako naprostý dement. Stačilo, že jsem se tak cítila.

***

Druhý den už jsem se schůzky neděsila. Vážně jsem napsala schůzky?

Tarax přišel na minutu přesně.

Přinesl jsem ti dárek, naťukal do klávesnice a položil něco vedle počítače.

Co je to?

Naslouchátko. Mořil jsem se s tím celý den. Myslel jsem, že bys mě třeba ráda slyšela.

Ale proč? Zeptala jsem se sama sebe, nicméně jsem se natáhla po naslouchátku a vložila si ho do ucha.

„Dobrý?" Jeho hlas zněl sice trochu plechově, ale byl hluboký, velmi příjemný a mladý.

Zachvěla jsem se. Sledovat písmenka na obrazovce bylo jako si s někým dopisovat na fejsu, ale slyšet vedle sebe někoho, koho jsem neviděla...

„To bude jako si telefonovat," řekl Tarax a mně naskočila husí kůže.

„Umíš číst myšlenky?"

„Ne. Proč?"

Mávla jsem rukou. „Jíš něco?"

„Jasně, nejsem robot."

„Aha, no jo. A dáš si se mnou třeba... večeři?" Naprosto normální, běžnou večeři.

Ne, že bych to snad dělala kvůli němu. Blížily se Vánoce, a tak jsem se procvičovala v řízcích a ostatně i já už měla hlad. Když už jsem koupila všechno to jídlo, přece to nevyhodím.

„Páni, tohle už jsem neměl, ani nepamatuji," zvolal, až mi písklo v uchu.

„Vy nedostáváte v kasárnách najíst?"

„Dostáváme, ale dovedeš si asi představit tu chemickou stravu."

„To ano," zasmála jsem se. „Tak se nenech pobízet."

Pustila jsem se do jídla a snažila se nedívat na mizející kousky jídla.

„Máš trochu přízvuk. Jsi vůbec Čech?"

„Ne," odpověděl Tarax a zaslechla jsem i tiché uchechtnutí.

Jasně, mělo mě napadnout, že na takové projekty by tu nebyly peníze. „A co tu vůbec děláš?" Panebože já jsem blbá. Nejspíš je to všechno přísně tajné a čím méně vím...

„Řekněme, že mám trochu problém, rozbil se mi... ehm... vysílačka, a tak se tu už nějakou dobu poflakuju a doufám, že mě najdou."

„Máš, kde... zůstat?"

„Děkuji za nabídku, ale ano."

Nebyla to nabídka. Musím přestat plácat nesmysly.

„Proč se nevrátíš na základnu sám?" Další nesmysl.

„Protože neumím přeplavat Atlantik," zasmál se nahlas. „Nejdříve jsem chtěl, ale mají data z mého posledního pobytu, takže je lepší zůstat tady. Měl jsem sbírat informace a moje mise ještě není u konce, takže zatím nepanikařím, ale... bude lepší, když už se nebudeš ptát."

„Jasně, chápu," přikývla jsem, ačkoli jsem vůbec nic nechápala. Věděla jsem akorát, že mi neříká úplnou pravdu, ale kdo by mu to vyčítal?

„Nechceš se třeba podívat na televizi?"

„Na tu koukám pořád. A taky chodím často do kina."

„To si dovedu představit. Předpokládám, že nepotřebuješ ani vstupenku."

„Omlouvám se, jestli tě to pohoršuje, chtěl jsem si najít brigádu, ale nemáš tušení, jak je to v mé situaci těžké, takže se prostě flákám a živím se nekalým způsobem."

„No, pracuješ pro armádu a mnoho lidí by s tebou asi neměnilo, takže nemám, co bych ti vytkla."

„Vždyť mě už to také nebaví, ale teď, co tě znám, je to mnohem snesitelnější."

Bylo mi ho líto. Já byla vždycky ta, co nosila hlemýždě přes silnici a tahala domů toulavé kočky.

„Chceš jít zítra do kina?" navrhla jsem.

„Nedělní výlet? To zní slibně. Tak to abych si vzal sváteční maskáče."

Ať už si vzal Tarax na sebe cokoli, určitě nestrávil před zrcadlem tolik času, jako já. Proč vlastně? Nic z toho, co jsem dělala, nedávalo žádný smysl. Ty kontakty na blázinec pro jistotu ještě nevyhodím.

„Vidíš se v zrcadle?" byla moje první otázka, když jsme se sešli před kinem a já ucítila jeho ruku na mojí.

„Nejsem upír," zasmál se a stiskl mě pevněji. „A bude lepší, když nebudeš mluvit. Mě můžeš slyšet jenom ty, díky naslouchátku, ale tebe může slyšet každý."

„A co pes? Může tě slyšet pes?"

„Možná netopýr a mlč už, na otázky bude čas později."

Koupila jsem jeden lístek, ten největší popcorn a nápoj a šli jsme se posadit.

Jedli jsme společně popcorn a já neřekla ani slovo, ale cítila jsem, jak se dotýká mé ruky. Občas také něco prohodil a kochal se tím, že nemůžu odpovědět, protože kolem nás sedělo docela dost lidí.

„Však já ti to vrátím," zašeptala jsem.

„O tom nepochybuju," zasmál se, jako by se na to těšil.

Romantická komedie, kterou jsem vybrala, se mu zřejmě líbila. Slyšela jsem jeho smích a smál se tak krásně, že jsem byla v pokušení vyndat si naslouchátko.

„Příště vyberu film já," zašeptal mi do ucha. Takže jsem se asi spletla.

Ale i tak to byl krásný večer. Rozhodně budu mít v blázinci na co vzpomínat.

Když mě Tarax v pondělí navštívil, už jsem se ani nelekla. Člověk si zvykne na všechno.

„Dneska jsem neslyšela dveře," řekla jsem místo pozdravu.

„Máš zamčeno, musel jsem projít přes ně," odpověděl klidně.

Jasně, že mě to hned nenapadlo. „Ale jak?"

„Použil jsem molekulární rozptylovač," myslím, že jsem v jeho hlase zaslechla trochu podráždění.

„Promiň, že jsem tak natvrdlá, ale znamená to, že jsi rozptýlil molekuly svého těla a za dveřmi je zase složil?"

„Proboha, proč by tohle někdo dělal? To by přece byla hloupost, ne? Rozložil jsem molekuly těch dveří."

„No dobře, hlavně aby ty molekuly zůstaly pevně složeny. Nestojím o žádné nezvané hosty."

„Mě jsi sice nepozvala, ale..."

„Už jsi součást inventáře," mávla jsem rukou.

„Co máš dnes v plánu?" zeptal se.

„Nic jsem neplánovala, ale... zítra je Štědrý den, chceš přijít?" Zbytečná otázka. Věděla jsem, že přijde. Samozřejmě, že hned souhlasil.

„Chceš se jít projít? Venku nasněžilo..."

„Nic proti, procházka zasněženou krajinou má pokaždé něco do sebe, ale nemám v úmyslu celou dobu držet hubu." Pak mě však něco napadlo.

Vzala jsem auto a zajeli jsme kousek za město. Bylo to jedno z mých oblíbených míst. A hlavně bylo liduprázdné.

Neodolala jsem. Jasně, že jsem po něm musela hodit sněhovou kouli. Teda aspoň tam, kde jsem tušila, že by mohl být. Ale trefila jsem se a... na okamžik ho uviděla. Byl to jen obrys, jen jako lehoučký mlžný opar, ale uviděla jsem ho.

Aspoň jsem měla jistotu, že jako oběť vědeckého experimentu nemá chapadla nebo tak něco.

Když uviděl, jak na něj zírám, pochopil to.

„Víš, jak neslyšíš vysoké zvuky, ale psi ano? Podobné je to se mnou. Můj hlas i mé tělo vysílají na jiné frekvenci, než jsou lidské uši a oči schopny přijímat, a tuto vlastnost na sebe bere i oblečení nebo cokoli, co vezmu do ruky, ale dokážu to... regulovat. Dokázal bych to regulovat. Ta vysílačka nebyla jenom vysílačka. Měla mnoho jiných funkcí. Desítky. Frekvenční regulátor byla jedna z nich. Další byla třeba časoprostorový manipulátor," to bylo zatím nejvíc, co mi kdy řekl. „Ten manipulátor... nefunguje."

„Co molekulární rozptylovač?"

„Ten mi zůstal, takže jsem tě dokázal ohromit."

„Nefandi si."

„To už jsem někde slyšel." Několikrát se nadechl a pak dodal: „Něco ti přece jen můžu ukázat."

Netušila jsem, co tím myslí, ale za okamžik jsem to pochopila. Lehl si do čerstvého sněhu, takže jsem mohla uvidět jeho otisk. Byl vysoký. Mnohem vyšší než já, jak jsem zjistila, když jsem udělala svůj otisk vedle jeho.

Ukázka však ještě neskončila. Spatřila jsem zelený paprsek, který oskenoval otisk ve sněhu a vytvořil Taraxovu holografickou podobu.

Málem jsem zapomněla dýchat, protože vypadal prostě úžasně.

„Takhle skutečně vypadáš?" vykoktala jsem ze sebe po nějaké době, vytáhla z kapsy mobil a vyfotila si ho.

„Ne. Ve skutečnosti vypadám mnohem lépe," zasmál se.

„Vejtaho," hodila jsem po něm další kouli, ale tentokrát se netrefila.

***

Následujícího dne jsme spolu strávili úplně normální Štědrý večer. Sice bez dárků, ale jinak se vším, co k tomu patří. Dokonce mi pomáhal připravit salát.

„Víš, že by ses mohl uchytit u filmu?" zeptala jsem se při pohledu na nůž, který sám krájel zeleninu. „Ušetřili by miliony za digitální triky."

Tarax neodpověděl, ale hodil po mně slupku z brambory.

Pětadvacátého jsem jela k našim. Přesně jak jsem předpokládala, neobešlo se to bez hádek, ale aspoň z nich tentokrát vynechali mě.

„Vídáš se s někým, Simonko?" zeptala se máma u oběda a já se málem udusila nudlovou polévkou.

„Nevídám," odpověděla jsem popravdě.

Po další sérii otázek, kterou jsem zdárně přežila, jsem se vymluvila na sníh, namrzlou silnici a na to, že chci být doma ještě za světla, a vyrazila na cestu.

Jakmile jsem se vrátila do bytu, okamžitě jsem si vložila do ucha naslouchátko, ale Tarax ten den nepřišel. A další den také ne.

***

Přišel až v pátek sedmadvacátého.

„Chyběl jsi mi," řekla jsem a možná to znělo trochu vyčítavě. Styděla jsem se za ten tón, ale byla to pravda. Postrádala jsem ho, stýskalo se mi, toužila jsem znovu ho slyšet a pokračovat v rozhovorech, které jsem milovala.

„Ty mně taky, nesmírně, ale... dostal jsem zprávu. Moje mise je u konce. Během několika dnů mi bude doručen nový manipulátor a... budu se muset vrátit."

Málem se mi zastavilo srdce. Tohle jsem nečekala. Co jsem vlastně čekala? Musela jsem vědět, že to jednou skončí. Za týden budu zpátky v práci, za dva týdny se vrátí Jana. Jak bych jí to vysvětlila? Dá se to vůbec vysvětlit?

Ucítila jsem lehké pohlazení po tváři. Jemný dotyk jeho ruky a já se zachvěla. Moje vlastní tělo mě zradilo a chovalo se naprosto jinak, než mu velel mozek.

„Zatím jsem tady, takže na to nebudeme myslet a uděláme si hezký večer," řekl chraptivě. Položila jsem dlaň tam, kde jsem tušila jeho tvář, abych mu vrátila pohlazení. Byla mokrá.

„Posledně jsem si všimnul, že máš starý přehrávač, tak jsem přinesl film," změnil téma a položil na stůl DVD Válka světů.

Vzala jsem DVD, vložila jej do přehrávače a šla se podívat do ledničky, co máme k jídlu.

Film už jsem sice před několika lety viděla, ale docela ráda jsem se na něj podívala znova. Ačkoli jsem teď mohla kecat, jak se mi zlíbilo, ani jeden z nás nemluvil. Kromě občasných poznámek. A kupodivu mi to bylo docela příjemné. Nepříjemné mi naopak bylo pomyšlení, že nám zbývá jen pár dní.

„Musíš se vracet na noc domů?" slyšela jsem sama sebe a nemálo mě to překvapilo.

„Ne," vydechl Tarax potichu.

Ani jsem nevěděla jak, a skončili jsme spolu v posteli. K ničemu nedošlo, zas takový blázen jsem nebyla, ale... co by se vlastně změnilo?

„Ten film jsem nepřinesl náhodou," začal Tarax a podsunul svou ruku pode mě, abych si mohla položit hlavu na jeho rameno. A protože byla tma, cítila jsem se skoro normálně.

„Já přece vím, proč jsi vybral tenhle film. Věděl jsi, že se budu bát, a že tě požádám, abys tu přespal," řekla jsem vážně a přitiskla se blíž. „Takové filmy moc nemusím. Bojím se pak i na záchod."

„Bojíš se mimozemšťanů?" šeptal, i když jsme byli sami.

„Já přece vím, že je to hloupost a myslím si, že by to s nima dopadlo přesně jak v tom filmu, pochcípali by na chřipku, ale prostě je mi to nepříjemné."

„Tak to raději nebudu mluvit o tom, co jsem původně zamýšlel."

„Klidně o tom mluv, s tebou se nebojím." Proboha, co jsem to zase plácla?

„Nechám to na jindy, ale když už jsme u toho, jaká teorie je ti nejbližší? Věříš na mimozemšťany?"

„Asi by bylo naivní domnívat se, že jsme tu sami, ale přesto si to myslím. Čemu věříš ty?"

„Slyšela jsi někdy o té teorii, že jsme sem byli uměle nasazení."

„Slyšela, A samozřejmě jsem nad tím i přemýšlela. Pokud by někdo našel planetu, na kterou by nasadil vlastní druh, nevypadali bychom stejně? Žádné trojnožky."

„Řekl bych spíš podobně. Něco by bylo ovlivněno intenzitou slunečního záření, délkou dne, gravitací, stravou a tak dále. Také by samozřejmě záleželo, jakým směrem by se vývoj ubíral, který druh by byl nejsilnější, ale za ideálních podmínek bychom si byli nejspíš podobní. Přinejmenším v těch základních věcech, dvě nohy, dvě ruce, mozek, srdce."

„To pořád umožňuje hrozně moc kombinací. Moment," napadlo mě, „jak dlouho pracuješ na tom tajném projektu?"

„Skoro deset let."

„Takže o tom nejspíš něco víš. Zóna 51?"

„Něco vím, takže tě můžu ujistit, že všechno to, co vidíš ve filmech, jsou nesmysly a ty můžeš klidně spát."

„Říká doktor Griffin," zasmála jsem se.

„Tak Griffin? Jenomže na mě by obvazy nefungovaly. Ve zlomku vteřiny by přijaly mou frekvenci a opět bys nic neviděla."

„Ale cítím tě. A proč nepřijmu tvou frekvenci já, když se mě dotýkáš?"

„Protože jsi živá a silnější než nějaký kus hadru. Až dostanu nový manipulátor..."

„Bude čas se rozloučit," vrátila jsem ho do reality.

„Odmítám na to myslet," zavrčel Tarax. „Co upíři? Věříš na upíry?"

To mě zarazilo. „Ne, ale teď, když se ptáš, možná to přehodnotím. Vysvětlil jsi mi sice, proč tě nemůžu vidět, ale já ti tak úplně nevěřím." Na chvíli jsem se odmlčela, a pak dodala: „Řeknu ti to všechno najednou, ať se nemusíš ptát na každou obludu jednotlivě. Když jsem byla malá, věřila jsem na všechno, víly, rusalky, Ježíška, čerty. Když jsem byla větší, nevěřila jsem na nic a když jsem byla ještě větší, začala jsem si říkat, že přece nemůžu znát všechno a co kdyby... a proto jsem možná měla otevřenější mysl, když jsem poznala tebe."

„Celou tu dobu jsem se bál někoho oslovit právě kvůli té reakci, kterou bych dostal. Jsem rád, že jsi to byla právě ty."

„Já taky," vzdychla jsem. „I když vím, že za to jednoho dne zaplatím."

„Jak to myslíš?"

„Není možné, abych tohle přežila. Emociálně. Bez toho abych přišla o rozum. Jsem ráda, že jsem součástí něčeho jedinečného, ale můj mozek to odmítá přijmout a já cítím, že z toho zešílím."

„To je mi líto," zašeptal Tarax. V příštím okamžiku jsem ucítila dotek jeho ukazováčku – ale možná to byl prostředníček – na tváři. Měl neuvěřitelně jemné ruce a dotýkal se mě tak lehounce. „Kdybys chtěla... než odejdu... mohl bych tě zbavit všech vzpomínek na mě. Na tohle všechno."

„Ne. Já to zvládnu," prohlásila jsem pevně, ale jistá jsem si tím nebyla. Zvlášť když Tarax pomalu přesunul ukazováček na mé rty. Neodvažovala jsem se otevřít oči. Dokud jsem je měla zavřené, bylo všechno v pořádku. Nebránila bych se, ani kdyby mě políbil, vlastně jsem po tom toužila, ale neudělal to.

Ještě jsme si nějakou dobu povídali o všem možném a nakonec jsem usnula na jeho rameni.

***

Celý víkend jsme zůstali spolu. Dívali jsme se na filmy a donekonečna o nich diskutovali, vzala jsem ho na výlet na svoje oblíbená místa, vařili jsme spolu a užívali si jako úplně normální pár. Až na to, že na nás nebylo vůbec nic normálního.

V neděli večer odešel a vrátil se až za několik hodin. Byla skoro půlnoc.

„Promiň, trvalo to trochu déle, než jsem si myslel," omlouval se.

„Vím, budeš muset odejít," odpověděla jsem smutně.

„Zbývá nám dvacet čtyři hodin," řekl povzbudivě, ale moc to nefungovalo. Lehnul si do postele vedle mě. Byl studený jako led.

„Musím ti něco říct, ale slib mi, že nebudeš vyšilovat, protože jestli ano, bez váhání ti vymažu paměť," řekl tak vážně, jak jsem to od něj nikdy neslyšela.

„To zní jako výhrůžka."

„Možná ano, ale tvoje zdraví, i to duševní, je pro mě důležitější než cokoli jiného."

„Nebudu vyšilovat," slíbila jsem a doufala, že to dodržím.

„Dobře," odkašlal si a rozsvítil lampičku na nočním stolku. „Za chvíli mě uvidíš, ale nejdřív... no, v ničem jsem ti nelhal. Opravdu pracuji pro armádu na tajném projektu, rozbitý manipulátor, to že nejsem Čech..."

„Ale?"

„Nejsem z této planety."

Vyskočila jsem z postele jako bodnutá vosou a rozsvítila hlavní světlo. „Musím tě vidět."

„Můžeš si vyndat naslouchátko."

Zaslechla jsem ještě povzdech a pak už nic, ale o několik vteřin později stál Tarax přede mnou. Byl dokonalý, mnohem lepší než ta holografická podoba. Svalnatý, vysoký, ale ne jako cizí rasa, spíš jen jako basketbalista. Měl kulatější tvar uší, ne tak oválné, jako máme my a zdálo se mi, že se snad i pohybovaly. Arkticky modré oči se zorničkami jako kočka, krátké vlasy, úplně bílé. Zato jeho kůže byla mnohem snědší než moje a všimla jsem si, že má trochu promodralý nádech, což bylo divné, ale jinak se moc nelišil. To už jsem v životě viděla větší exoty a byli to lidé. Tohle byl docela normální chlap v šedém tričku a boxerkách.

„Nevyšiluju," usmála jsem se a zhasla světlo.

„To jsem rád," oddechl si a udělal pár kroků ke mně. Na okamžik zaváhal, ale pak mě pevně sevřel v náručí a já se do ní ráda stulila.

„Budeš mi toho muset ještě hodně vysvětlit," řekla jsem důrazně. „Ale... možná na mě nechoď s chemií, fyzikou, optikou a akustikou."

„Myslel jsem si to, ale nevadí, máme na to celou noc," přikývl.

Vrátili jsme se do postele a Tarax se dal do vyprávění. Snažil se, aby to bylo srozumitelné, přesto jsem ho každou chvíli přerušila nějakou otázkou.

„Počkej, říkals, že se všechny ty konspirační teorie mýlí, ale to, co mi tu říkáš, je jedna z nich. I my jsme o tom už mluvili."

„Nechtěl jsem tě děsit."

„Takže naše planety jsou něco jako astrologická dvojčata a život na Zemi byl naočkovaný?"

„Zjednodušeně, ano."

„Takže máme stejnou DNA?"

„Jak už jsem zmínil, působení vnějších vlivů nás trochu pozměnilo, ale ne tak moc."

„Kolik jsi tu let?"

„Devět. A kdyby se mi nerozbil ten manipulátor, už bych byl pryč, ale od vyslání zprávy jsem musel čekat skoro čtyři a půl roku, než mi doručí nový."

„Tak dlouho trvá cesta na tvoji planetu?"

„Ne. Na základnu. A i to by trvalo mnohem déle, kdybychom neobjevili zkratky přes červí díry."

Měla jsem ještě spoustu dalších otázek, ale na některé nedokázal Tarax odpovědět. Opustil s rodiči svou planetu, když mu bylo šest, a od devatenácti žil na Zemi. Vlastně to byl jediný domov, který znal. Nechtěl odejít, ale neměl na vybranou.

„Co bude teď?" zeptala jsem se a ta otázka nepatřila jenom jemu.

„Vzhledem k mým zkušenostem bych se nedivil, kdyby mě poslali zpět na Zemi, ale byla by to další tajná mise. Jako civil bych neměl šanci se sem dostat." Tarax se na chvíli odmlčel. Vlastně docela na dlouho. Doslova jsem slyšela, jak přemýšlí. „Kdybych jen tušil, že tě poznám, nikdy bych tu nouzovou zprávu nevysílal."

To jsem nečekala, ale těšilo mě to. Chvílemi jsem si nebyla jistá, zda si jen něco nenamlouvám.

„Žili bychom šťastně až do smrti a měli spolu spoustu neviditelných mutantů. Chtěl bys kluka nebo holku?" řekla jsem a snažila se o lehký tón.

„Nechám se překvapit."

„Dělala jsem si legraci."

„Já taky."

Ale do smíchu nám nebylo.

Věděla jsem, že to neudělá, a tak jsem si dodala odvahy a začala sama, s vědomím, že tohle tajemství si vezmu do hrobu, protože za tohle by mě blázinec neminul. Nebylo to rozhodnutí, které bych učinila v ten moment. Myslela jsem na to několik dní. Stejně už jsem byla zničená. Jak bych asi po tom všem mohla chodit s normálním klukem? Mít normální vztah? Každý jiný by byl pro mě obyčejný a nudný.

„Zastav mě, kdykoli budeš chtít," zašeptala jsem mu do ucha před tím, než jsem ho políbila. Ale Tarax mě nezastavil. Naopak, vzal mě na výlet ke hvězdám a zpět. Opakovaně. Aniž bychom vylezli z postele. Tak nádherné to s ním bylo.

Druhý den odpoledne odešel a nechal mi na památku prstýnek s diamantem velikým jako kostka cukru. Nemohla jsem ho nosit. Dovedu si představit mámu, jak se vyptává: „A odkud je ten tvůj chlapec, Simonko?"

„Pořád rovně až k Alfa Centauri a pak doleva, mami."

Tohle prostě nebude vědět ani Jana. Nikdy.

O pár hodin později jsem se dívala z okna na ohňostroj. Nový rok právě začal. Dívala jsem se na ozářenou oblohu a přemýšlela, kterým směrem je jeho planeta. Byl jako můj Malý princ, který zabloudil na neznámou planetu a nedokázal se dostat zpátky. Připoutal mě k sobě svou láskou a zmizel. Ten, kterého sice neviděly moje oči, ale srdce ano. Už nikdy se nedokážu podívat na hvězdy stejně jako kdysi.

Po deseti letech

Seděla jsem v křesle s kočkou stočenou na klíně, pomalu upíjela čaj a v duchu se modlila, aby matka konečně přestala s tím kázáním.

„Je ti pětatřicet, Simonko, takhle se vnoučat nedočkám. Podívej se na sebe, je sobota večer a ty tu sedíš sama."

„Nesedím sama. Sedím tu s kočkou," odpověděla jsem unaveně. Nechápala jsem, proč mě matka neustále honí do vdávání. Její vlastní manželství nebylo zrovna ukázkové.

„To je ještě horší," odfrkla si matka pohoršeně a pokračovala: „Na sobě máš nějaký pytel a přibrala jsi. Takhle žádnýho mužskýho neulovíš."

„Nikoho nelovím, mami," to už jsem byla vážně naštvaná.

„Aha, a nejsi náhodou ta... lesbička? To se stalo u sousedů."

„Ne, nejsem!" zarazila jsem ji dříve, než měla čas přijít s nějakou další teorií.

Po několika hodinách přece jenom odešla. Už jsem v to nedoufala. Shodila jsem Micku z klína a šla do kuchyně. Na stole ležely noviny, otevřené na straně s křížovkami a nad nimi se samovolně pohybovala tužka.

„Už je pryč, ty hrdino . Můžeš to zase zapnout," promluvila jsem do prázdna a ve vteřině se přede mnou objevil Tarax.

„Myslel jsem si, že tu snad dneska bude spát a stýskalo se mi po tobě."

„Byla jsem tři hodiny ve vedlejší místnosti. A kdyby ses matce konečně ukázal, mohl jsi tam být se mnou."

„Ještě na to nejsem připravený," zavrtěl hlavou a vypadal docela vyděšeně.

„A na tohle jsi připravený?" položila jsem jeho dlaň na moje břicho.

„Ne, ale spolu to zvládneme."

Na některé věci se prostě vyplatí čekat. A já jsem čekala devět let.