Mlhu co skrývá neskryté
nebílým závojem v celistvé,
co zítra se utopí, ztratí se v ní,
už navždy jen bdí a zároveň spí.

Výšku jakou se vítr prohání
když ostatním hrůzu nahání
ten vítr s vánkem prokletým,
co byl tu s každým stoletím.

Rosu na všech těch co chtějí
napít se z jejích krůpějí.
Napít se a držet v ústech,
zatajit dech s vůní na rtech.

Paprsky bojem rozevláté
s pýchou se derou zlatozlaté,
ty miluji. Ty jsou mi známé
jako přítel co hřejivé má rámě.

Pád listu jak podzim poručil
a přitáhl s barvou k zemi, jak je mi
jen on ví, kam spadne a jak to zní,
jak zašumí ta zem pod netíhou tíh.

Zvuk co se nese když tančí voda,
když spěchá i táhne se, zurčí i nehne se
ta síla sil. Dárná tisíce životů
i berouc je tiše bez hřmotu.

Vůni živlů v jedno dví
když déšť se opře do větví
a hlína přijme, nezdráhá se.
Za milenku vydává se.

Hrdost skal co přetrvává,
v dobách temných setrvává
i v dobách světla. Skal bych se nezřekla
ani kdyby trhali mi duši.

Odvahu blesků co protnou světy,
ženou se záhubou pro odvety,
ty světla. Chtíče ostřím proplynou
do hloubi srdce a pak, se rozplynou.

Deště zpěv jak dopadá,
o ten přišla bych tak nerada.
Nad všechny písně zní mi v nitru
zní v podvečer a zní i v jitru.

Krutost síly nádechu,
ta nechává mě bez dechu,
tak bez dechu jak byl by výdech
poslední svého druhu by vyprávěl příběh.