„Kámo, řek' jsem mu akorát, že není bojovník za právo a spravedlnost, že prostě jen rád mlátí lidi. A pak mě poslal na JIPku. Žádnej blbej odpor jsem neklad' a jo, kvér mám, ale netahal jsem ho na něj, nejsem přece debil, ne?!

Jak, napadení policisty ve službě? Já jsem tu byl, kurva, napadenej! Já!

To není fér, člověče, to není fér."

Pachatel drobných krádeží, zadržený a zneškodněný policistou Franklinem E. Donahuem.

***

„...a někdy rači udělam něco aby ho to naštvalo, jako schválně to udělam.

Protože potom se soustředi na mně a ne na malou.

Jenže teď F. dělá

Nemůžu to napsat protože když to dělal táta řekla si mi že si vymišlim ale tohle si nevymišlim mami. Dělá

Prostě dělá věci co táta. Moji Andromedě. Viš, Andy.

A nevymišlim si.

Mysli že sem opilá nebo spim ale já ne

Jo, nekdy jo ale pak jsem to viděla a nevymišlim si.

Musime prič dokut to není tak zlí asi k tobě, nebo to zvladnu sama.

Ale musime prič. Mami.

Musime utect abi nás nenašel."

Z nikdy neodeslaného dopisu od Jasmine Milbauerové pro její matku.

***

„Frankie omlouvamm se vratim tity penize, promin prosim dojed pro nas vezmy nas spatky prosim!!!! Jazz."

Následovalo nečekaně přesné a věcné udání lokace, kde se Jasmine s dcerou právě nachází.

Franklin Edgar Donahue, pro většinu známých Frankie a pro pár neznámých též, jen s přízviskem zmrd, si obě zprávy přečetl nejméně po desáté. A nejméně po desáté nad nimi zavrtěl hlavou.

Něco se mu na nich nezdálo.

Když před chvílí jeho speciální mobil zapípal a oznámil, že „volaný účastník je nyní dostupný", Frankie pocítil radostný vztek. Naději, že bude moci konečně vyventilovat dlouho potlačovanou zlobu.

Vzápětí, než se stačil zvednout od televize – a přerušit sledování zápasu Bautista vs Lucero, což svědčilo o výjimečnosti situace – a rozmyslet si, co té malé čubce Jazz poví, aby ji nevyplašil a současně dopředu trochu zpražil, oznámil telefon příchozí zprávu. A pak druhou.

Ta první byla v pořádku, přesně v Jasminině stylu. Překlepy a chyby, jediné zmatené souvětí.

Udání polohy však působilo, jako by přišlo od některého z Frankieho kolegů.

Ta blbá mrcha by z takové díry uprostřed lesů nepsala; zavolala by, celá hysterická a on by z ní musel páčit číslo nejbližšího patníku nebo tak něco.

Podrbal se na širokém zátylku, zíral přitom na telefon, jako by ho měl uštknout. Všemi smysly cítil podraz, jen zatím nebyl schopen vymyslet, v čem by mohl tkvět.

Jazz by věci nikdy neřešila systémovou cestou, na to ji příliš důkladně naučil, že on je jediná autorita, že jen na jeho dobré vůli je závislá, a že od nikoho jiného se pomoci nedočká.

Možná si dovolila nabrnknout nějakého blbečka, aby jí dělal... co vlastně, bodyguarda?

V takovém případě ale Frankie neviděl jediný důvod, který by Jasmine mohl vést k tomu, aby ho kontaktovala. Na to byla ta holka moc zbabělá, na pokusy mstít se. Věděla, a o to se taky postaral, aby věděla naprosto přesně, že pokud se proti němu obrátí, skončí zatraceně zle nejen ona, ale i ten její protivný parchant.

Zaváhal nad tlačítkem „volat".

Na jednu stranu by mohl rychle zjistit, o co tu jde.

Na druhou stranu, jestli tam Jasmine čeká s partou bouchačů, odhodlaných nadělat z něj karbanátky, nejspíš bude schopná mu i přesvědčivě zalhat. Jakkoli se tomu zdráhal věřit.

„Jak chceš, ty malá mrcho," zabručel na telefon. „Říkáš si o to."

Schoval telefon do náprsní kapsy košile a vydal se vyzbrojit a vystrojit do bitvy.

***

Frankie nebyl nijak vysoký, přesto při prvním pohledu na něj většinu lidí napadlo „velkej chlap". V tomhle ohledu měl přirozenou výhodu, narodil se s tělesnou konstitucí pitbulla a svaly mu sílily, aniž by se musel zvlášť snažit.

Což stejně dělal.

Ve svých osmatřiceti letech připomínal hrdinu akčního filmu; takový menší, vousatý Bruce Willis, nejspíš – aspoň podle vlastního názoru. Závistiví idioti mluvili spíš o „permanentně nasraný bedně testosteronu", ale to byli chcípáci, kteří omdlívali hned při vstupu do posilovny.

Většinou v konfliktních situacích spoléhal na vlastní tělo, které za ta léta přeměnil ve spolehlivou zbraň. Ve službě samozřejmě nosil pistoli a doma měl sbírku palných zbraní, která by zvládla vybavit armádu menšího afrického státečku; nebyl blázen, aby se pouštěl do probíhající přestřelky pěstmi.

Přesto, když na to přišlo, nic se nevyrovnalo starému dobrému kontaktnímu boji.

Kdyby Frankiemu někdo řekl, že si vybral své povolání v první řadě kvůli příležitosti beztrestně si čas od času bouchnout, nejspíš by se dotyčnému pokusil dokázat, že se mýlí, právě pomocí pěstí.

Aniž by si uvědomoval tu do očí bijící ironii.

***

Teď, když sedal za volant svého SUV, se nalézal ve stavu minimálně zvláštním pro většinu populace, avšak pro něj naprosto přirozeném.

Dokonalá souhra vzteku a radosti.

Úsměv ve tváři, naběhlé žíly na krku a čele.

Oči zlostně přimhouřené, z hrdla se dralo veselé pobrukování.

Vyhlídka na to, že nejdřív bude moci vymlátit duši z kreténa, který si dovolil zahrávat si s ním, a pak ještě pomoct Jazz ujasnit si věci v tom jejím slepičím mozečku, taková vyhlídka ho rozehřívala způsobem, který miloval.

A neviděl na tom nic špatného.

Naopak.

Byl muž, alfa samec. Jako takový žil pro boj, sex a dobré jídlo. Těžko mohl někdo považovat za jeho chybu, že ta kráva Jazz nedokázala stejně snadno pochopit roli ženy: starat se o domov a stravu a být stále k dispozici, co se druhé z Frankieho životních potřeb týkalo.

Potom zkrátka slízla část i od té první.

To jí přece nedávalo právo zapomenout na všechno, co pro ni udělal, ukrást mu peníze, prásknout do bot, a nakonec se mu ještě snažit vrazit nůž do zad.

Dal jí domov.

Živil ji.

Obojí se týkalo i spratka, na kterého si zadělala kdovíkde s kdovíkým. A že měl Frankie nesčetněkrát chuť nechat svého vnitřního lva, aby se s cizím mládětem vypořádal po lvím způsobu.

No, možná to udělá teď.

Jeho úsměv se rozšířil.

Koneckonců, varoval obě ty mrchy tolikrát, že by měl dostat medaili za trpělivost. Nikdo nemůže říct, že se nesnažil.

Všechno, co se stane dál, bude jen a jen Jasminina vina.

Stejně jako ty špatné věci, které se staly v minulosti. Věčné provokace přece nemůže vydržet ani tak silná osobnost, jako Frank.

Měly se z toho poučit. Jazz, i ta malá potvora.

Měly se, sakra, poučit.

Ale teď už je pozdě.

***

Frankie vyjel do padajícího soumraku.

Melodie, kterou si přitom hvízdal, zněla jako hymna Konfederace a každý, kdo s tímhle vzteky rudým alfa samcem někdy měl co do činění, dobře věděl, že jde o špatné znamení.

Ve Frankieho podání ta píseň i po víc než století od občanské války stále zvěstovala, že poteče krev.

***

Jak se blížil houstnoucí tmou k cíli, zpomalil, až jel téměř krokem. Debila ve sporťáku, který kolem projel se zběsilým troubením a nejspíš Frankieho počastoval i sprostým posunkem, ignoroval. Jen si krátce představil, jak ho svým SUVčkem vytlačuje ze silnice.

Představa tentokrát stačila.

Frankie měl před sebou podstatně zajímavější věci. Tohle by bylo jako dát přednost dietnímu sucharu před krvavým stejkem.

Bedlivě pozoroval okolí. Soustředěný v takové míře, jak snad nebýval ani v práci.

A vyplatilo se to. Kus před zrušenou zastávkou autobusu, u níž měla Jazz s holkou čekat, za sjezdem na lesní stezku, zahlédl mezi křovisky zaparkovaný Ford Thunderbird.

Nemuselo to mít žádnou souvislost s jeho záležitostí. Vyostřené smysly šelmy, prastará, plazí část mozku, to všechno však Frankiemu říkalo, že by v tom autě nenašel dvojici nadržených teenagerů nebo cesťáka, který se zastavil na šlofíka v lese místo v motelu.

Ne.

Thunderbirdem nejspíš přijely ty dvě mrchy v doprovodu kdoví koho.

Jak zvolna kormidloval SUV k polorozpadlé budce zastávky, pokoušel se představit si svého záhadného protivníka.

Defilé prototypů, které Frankieho dokázaly vytočit nejvíc. Ubohá napodobenina chlapa, to, čemu se říká hipster, teplouš s vizáží rádoby dřevorubce, ufňukaný idiot. Nebo negr, špína, co si hraje na gangstera. A stačil by i přivandrovalý otrapa, latinský typ, tmavé oči a černé vlasy, José nebo Jesus nebo zatracenej Jouda, zkrátka... podobné typy z nepochopitelných důvodů tu nadrženou děvku Jasmine vždycky přitahovaly.

Hvízdání Dixie zesílilo. Teď už se skoro nedala rozeznat melodie. Frankie zněl jako navztekaná parní lokomotiva.

***

Nejdřív kolem zastávky přejel a pokračoval kus cesty, aby se přesvědčil, že tu nečíhá další auto, třeba dodávka plná po zuby ozbrojených negrů se zlatými řetězy nebo smradlavých Mexikánů.

Nečíhalo.

Výborně. Frankie zacouval k zastávce, vypnul motor a pomalu vystoupil. Pískání ustalo. Teď byl klidný, soustředěný, s tím báječným pocitem, že má další pár očí nejen na zátylku, ale že vidí celým povrchem těla, cítí jemné vibrace vzduchu, slyší i pinožení drobného hmyzu pod povrchem půdy.

Dobře, vypadal stále stejně; pořád ta navztekaná krychlovitá postava plná napětí, v jedné ruce baterku, ve druhé pistoli. Důležité bylo, že si připadal jako archetyp lovce, bojovníka.

Přirozený predátor.

Nadřazený všemu živému v okolí.

„Jazz," zavolal tónem, o němž se domníval, že je mírný a přívětivý. Obešel zastávku, sám pro sebe kývl, když narazil na čerstvé stopy bot, které nepatřily na Jasmininu malou nohu a už vůbec nemohly být toho jejího štěněte. „Jazz, kde jsi?! Přijel jsem pro vás. Neboj, nezlobím se."

Zase to nepřežeň, ať ti může věřit.

„Jen trochu," dodal, kuželem světla baterky přitom pátral mezi stromy za příkopem. „Ale vážně. Jsem rád, že jsi dostala rozum, holka. Vylez, nějak to vyřešíme."

Pokud ho Jasmine odněkud z úkrytu sledovala, zbraň v ruce jeho slovům na věrohodnosti moc dodat nemohla. To si Frankie, rozpálený bojovou vášní, neuvědomoval.

Na druhou stranu, vlastně nečekal, že ty dvě vyláká. Stopy pravděpodobně mužských bot - rovná se jasná past.

A návnada nejspíš zůstává hezky u spouštěče té pasti.

„No tak, Jazz, nechtěj mě rozčilit," pokračoval, ale už se na svá slova nesoustředil. Levačkou vyhmátl telefon v kapse bundy, po paměti vytočil Jasminino číslo. Nastražil uši. „Kdepak vás mám? Vy malý vychcaný potvory," zabručel tiše.

Vyzvánění se ozvalo ze tmy mezi stromy. Světlo baterky tam nedolehlo.

Fajn, čas se do toho vrhnout po hlavě.

Frankie uklidil telefon zpátky do kapsy, aniž by přestal vytáčet Jasminino číslo, a vydal se za protivným trylkováním, které měla nastavené jako znělku. Když po pár vteřinách rozeznal píseň, na chvíli mu zmizel z tváře úsměv a rty odhalily zuby ve zlém úšklebku.

Cher.

Strong Enough.

„Tak to určitě, ty kurvo pitomá," sykl. „Však uvidíme."

Ještě několik kroků. Už viděl světlo displeje, pak celý ten zatracený vyřvávající telefon. Položený na padlém kmeni stromu.

„Strong enough and I quit crying/Long enough now I'm strong enough..."

Usmál se jedním koutkem úst. A pak telefon odstřelil.

Pistole s tlumičem tiše štěkla, neohlušovala.

Přesto Frankie přeslechl, když se prakticky ve stejné chvíli zpoza jednoho ze stromů vynořil stín, mihl se k němu a vyrazil mu z rukou zbraň i baterku.

***

Zbylo jen světlo měsíce, baterka mířila kamsi do hromádky hlíny a suchého listí u kořenů nejbližší borovice.

Pár okamžiků stáli proti sobě nehybně, Frankie a neznámý muž.

Výhodu namířené zbraně Frankie ztratil, přešla na toho druhého, přesto se v jeho zbrunátnělé tváři znovu objevil úsměv.

Kdyby ho tenhle chlápek chtěl oddělat, měl k tomu asi tak tisíc možností. Tudíž plánoval něco jiného, alespoň prozatím. Což znamenalo spoustu příležitostí situaci znovu otočit a převést na pěstní souboj.

„Kde je Jasmine?" zeptal se Frankie konverzačním tónem, jako by se právě potkal v supermarketu se sousedem.

„Špatně, Frankie," neznámý mírně pokývl pistolí, jíž mířil na jeho hrudník. „Tady se ptám já."

Frankie rozpřáhl ruce, stále s úsměvem. Tak se ptej.

„Dej mi jedinej důvod, proč tě hned teď nemám odprásknout."

Ale hovno, pomyslel si Frankie, ty chceš slyšet zpověď. Chceš, abych tu fňukal, že jsem byl na tu blbou děvku zlej, zatímco ona to bude všechno poslouchat hezky schovaná poblíž.

Sjel chlapa pohledem. V bledém světle měsíce, které sem pronikalo skrze větve stromů, moc neviděl. Jen že jsou stejně vysocí, ten druhý je oblečený jako nějaký podělaný farmář, je zhruba v podobném věku jako Frankie sám, není to negr a nejspíš ani Mexičan. Poslední dvě věci Frankieho skoro až zklamaly.

„Protože ses zapletl do věcí, který ti brzo vybouchnou do ksichtu, chlapče," prohlásil, pořád klidným tónem. „Nevíš, s kým si tu hraješ, a já ti radím-"

„Já vím naprosto přesně, co jseš zač, Frankie," přerušil ho neznámý. „No, hádám, že jsem chtěl jen vidět, jak se budeš tvářit, až zjistíš, že jsi skončil."

„Nevím, co ti Jasmine napovídala," Frankie pokrčil rameny, dal si záležet, aby v obličeji udržel co nejmírumilovnější výraz. „Já jen vím, že ta holka má problém držet se reality, sakra velkou fantazii a ráda vypráví pohádky."

K jeho překvapení cizince ta slova neuklidnila, naopak se celý napjal. A i v té polotmě Frankie dobře viděl, jak se mu prst obemykající spoušť zachvěl.

„Jasmine mi nenapovídala vůbec nic," řekl tiše.

„Ah," kývl Frankie, jako by mu to bylo jasné. Ve skutečnosti pocítil závan zmatku. „Takže o čem to tu celý je, člověče?"

„Serena," hlas neznámého byl stále tichý, pod povrchem toho klidu ale Frankie slyšel něco, co sám dobře znal. Touhu cítit krev. „Ta byla první, že jo. Ještě na škole. Když tě obvinila ze znásilnění, neexistovaly důkazy, takže jsi z toho vyšel čistej jako lilie, ale ona to nechtěla nechat plavat, až se ze dne na den rozhodla, že přestane bojovat... zajímalo by mě, jak to zvládla, nadopovat se Rohypnolem a pak si už ze spánku hodit mašli."

„Ta holka byla prostě pošuk, to je těžko moje vina."

„Hm, ty jsi měl vážně štěstí na holky, co to nemaj v pořádku v hlavě, co, Frankie?" Nezúčastněnému pozorovateli by to znělo stále jako obyčejný, poklidný rozhovor dvou přátel, vzduch se však chvěl napětím a Frankie, i když mu zmizel ze tváře úsměv, pocítil závan staré dobré divoké radosti. Každým okamžikem se to zvrtne, určitě. „Sice ses dost stěhoval, to chápu, nový místo, nový příležitosti, ale víš, nechával jsi za sebou stopu z divnejch sebevražd a totálně zničenejch nebo dokonce zmizelejch holek. Chceš je vyjmenovat? Nevím, jestli si pamatuju všechny, ale mám sakra dojem, že jich zvládnu víc, než prezidentů."

Odmlčel se a chvíli na Frankieho jen zíral, zlostným a vyčkávavým pohledem.

„Každopádně, skončil jsi," zopakoval, když se nedočkal reakce. „Jasmine s Andromedou byly poslední."

Teď.

V téhle chvíli měl přijít výstřel. Frankie však rozhodně nebyl zaneprázdněn zpytováním svědomí. Netušil, kde jeho protivník všechny ty informace vyšťoural, vzal si však z celého jeho monologu jediné: tenhle chlap musí zmizet.

A pak Jasmina a její spratek, samozřejmě.

Ale nejdřív tenhle rádoby mstitel.

Zavrčel a bez ohledu na namířenou zbraň po neznámém skočil.

***

Střela Frankieho škrábla na paži. Vůbec to nevnímal. Hlavu jako v rudé mlze; podařilo se mu chlápka jedinou ranou poslat k zemi, výborně, jenže muž byl odolnější, než vypadal, a než ho Frankie stačil svou vahou přišpendlit k zemi a pustit se do něj pěstmi, odkulil se stranou.

Zřejmě pochopil, že jakmile si Frankieho pustí k tělu, nemá šanci.

Výborně.

Snad konečně soupeř, který za něco stojí.

A to už se Frankie bál, že ho jen hodlá ukecat k smrti.

***

Následujících pár desítek vteřin se dělo něco mezi zápasem MMA, jen bez pravidel, a zlomyslnou dětskou hrou. Frankie se pokoušel dostat do kontaktní blízkosti, kde by bezpochyby dominoval. Jeho soupeř se nesportovně snažil sebrat ze země pistoli. Mezi tím si oba muži zasazovali dost tvrdé rány. Mýtinka, ohraničená kmeny borovic a jedlí, se proměnila v bojovou arénu.

Frankieho jeho monumentální svalová hmota možná omezovala v pohybu. Přestože však už po deseti vteřinách funěl jako podrážděný býk, když se mu konečně podařilo zasadit úder, skoro jako by se nad celou scénou rozblikal rudý nápis FATALITY.

Ten druhý neudělal chybu. To jen Frankie měl na okamžik štěstí. A stačilo to.

Pan Kostkovaná Košile narazil zády do kmene jednoho ze stromů, až to zapraštělo. Než se stačil posbírat ze země, Frankie mu s dravým zavrčením klečel na hrudníku.

Štěstí.

Čistá, ničím neředěná rozkoš. Když konečně zvedl pěst a jedinou ranou svého protivníka napůl omráčil.

Ještě ho nemůžeš zabít.

Hlásek rozumu, namáhavě se prodírající mlhou nadšeného šílenství.

Ještě ne.

„Kde jsou ty dvě kurvy?" vybafl Frankie na poraženého nepřítele. Matně si uvědomil, že ho současně drží pod krkem, nejspíš mu tak znemožňuje dýchat a především odpovědět, a sevření povolil. „Kde se schovávaj, ha?"

„Naser si," zasípal muž.

„Však já si je najdu." Frankie znovu zesílil svůj stisk, druhou rukou odrazil chabý pokus neznámého vyprostit se. „Teď se mrknem, jak se budeš tvářit ty, kamaráde, když víš, že tu končíš."

Poražený protivník se pokusil nabrat dech, celý se vzepjal a zase zmalátněl a Frankiemu se na tvář vrátil úsměv.

Našpulil rty.

Než však mohly zaznít první tóny Dixie, pod jeho tělem cosi dutě bouchlo, asi jako když děcko nafoukne a praskne papírový pytlík.

***

Bolest. Frankie neměl rád bolest, ne svoji vlastní.

Krev. U té platilo totéž.

Fňukl nečekaně vysokým hláskem a svalil se na stranu.

Moje pistole, blesklo mu hlavou, moje zatracená pistole, ten hajzl mě střelil mojí vlastní pistolí!

„To nemůžeš," zakňoural.

Ležel na zádech, těžce oddechoval, obě ruce na ráně v podbřišku, z níž se v horkých vlnách valila krev.

Neznámý měl zatím příliš co dělat sám se sebou, než aby na Frankieho reagoval. Podařilo se mu postavit na nohy, opíral se o kmen borovice, kašlal a plival rudé sliny z rozbitých úst.

„To neplatí," pokračoval Frankie. Hlavu měl stále jako v mlze, ale už si to neužíval. „Tohle... tohle nebylo fér..."

Muž se na něj podíval s nevěřícným výrazem ve tváři. Pak zavrtěl hlavou a rozechvělou rukou zdvihl zbraň. Namířil na Frankieho.

„Hej, nedělej to... musíš... musíš zavolat záchranku, člověče," slova Frankiemu vycházela z úst se zvláštní odcizeností, připadal si, jako by za něj mluvil někdo cizí. Podivný pocit, jaký dosud nepoznal. Tohle je strach? „Jsem policajt, sakra, nechceš se dostat do průseru... já... nemůžeš mě zabít."

Cizinec si podepřel pravačku levicí, aby mohl přesněji zacílit.

Frankiemu se zvedl žaludek.

„Přece mě nezabiješ kvůli těm pitomejm kurvám," zašeptal a zvedl hlas. Jak přemáhal nevolnost, podařilo se mu probudit i trochu toho starého hněvu: „Tohle ti neprojde... to ti nemůže projít! No tak... kdo si myslíš, že jseš? Nějakej... nějakej podělanej Punisher?"

„Ne," promluvil konečně ten druhý ochraptěle. „Ne, Frankie. Právě teď jsem prostě kurevsky nasranej dinosaurus."

Než stačilo Frankieho mozkem proletět překvapené „cože?", udělala to kulka ráže devět milimetrů. Definitivní odpověď na veškeré otázky.

***

***

„Vyhejbat se kamerám. Chovat se nenápadně. Zkrátka se držet mimo radary," vypočítával Sam. „Deane, můžeš mi říct, jak do toho zapadá střílení policajtů?"

Kupodivu zněl spíš unaveně než naštvaně. Když jeho starší bratr dorazil až k ránu, sice se zásobami, ale taky podobný toulavému kocourovi po zvlášť divoké noci, nemusel se ani ptát. Jen se ujistil: „Frankie?" a když Dean kývl, nechal ho svalit se na gauč. A ještě po něm celkem dobromyslně hodil sáčkem mražené kukuřice na zchlazení oteklé tváře.

Teď se na něj Dean podíval, jako by odhadoval, jestli přijde nějaké větší vyčítání. Když usoudil, že je v suchu, zpod sáčku se zeleninou se vynořil opatrný poloúsměv.

„Žádný kamery tam nebyly, Sammy," zahuhlal. „A nestřílel jsem policajta. Sejmul jsem, sakra, příšeru."

Při poslední větě zvážněl. Natáhl se po skleničce skotské, sykl, když ho alkohol zaštípal v rozbitých ústech.

„To je přece to, co děláme, nebo ne?" dodal.

Sam si povzdechl. Vložil do tlusté obálky poslední list papíru a pomalu, pečlivě ji zalepil. Dean ho pozoroval a do tváře se mu vrátil vyčkávavý výraz.

„V tomhle případě..." začal Sam. Zarazil se a chvíli hledal slova. „Pořád myslím na tohle všechno," mávl nakonec obálkou. „A nějak na tebe nedokážu bejt naštvanej."

„Stejně jim to pošleš?"

„Jo, Deane. Snad potom toho hajzla nepohřběj jako hrdinu."

Na tohle přišlo reakcí jen skeptické odfrknutí. A tichá nadávka, protože frkání s nakřáplým nosem nejspíš nebylo dvakrát příjemné.

„A třeba by to nezametli pod koberec," řekl tiše Sam sám pro sebe. „Je mi jasný, že přesně to sis v tý svojí tvrdý palici omílal, že by se z toho Frankie nějak vykroutil. Ale třeba ne."

„Třeba. Teď to má spočítaný určitě," Dean se očividně snažil neznít až moc spokojený sám se sebou, ale nedařilo se mu to. „Aspoň se konečně můžem vrátit k zachraňování světa."

Chvíle ticha.

„Nemáme tam ještě led?" ozval se pak Dean. „Z tohohle bude za chvíli... popcorn."

„Můžu ti dát... uhm... archivní kachní játra," nahlédl Sam do mrazáku. „Jsou nejmíň tak starý jako tahle chata."

„Ne, dík," zašklebil se starší Winchester a obloukem hodil bratrovi rozmrzající sáček, „strč tam zpátky tohle, počkám si."

„Dobře. A... Deane... Bylo to hodně zlý?"

Dean se zadíval kamsi do prázdna, s odpovědí si dal načas. „Hmmm," zabručel nakonec. „Ta nakládačka ani ne. Jen jsem myslel... nevím, že to pochopím. Nějak."

„A?"

„Nic. Jenom... některý lidi jsou prostě horší než všichni zatracený démoni dohromady," trpce se uchechtl. „Čekám, kdy si Crowley přijde stěžovat, co jsem mu to poslal za šmejda."

„Myslím, že v Pekle jsou na takový typy zařízený, Deane."

„Radši by měli. Tak jo..." s povzdechem si hodil nohy na stůl a pohodlně se opřel. „Trochu si odfrknem a pak zpátky k našim leviathaním kámošům, může bejt?"

***

Mohlo.

A bylo.

Nutno dodat, že i když vnitřní vyšetřování na Springdaleském policejním oddělení proběhlo v tichosti a závěry se nedostaly za veřejnost, stejně tak v tichosti a bez jakýchkoli poct proběhl i pohřeb zmrda Frankieho.

Pátrání po Jasmine a Andromedě neproběhlo. V rozsáhlém spise, který se vyšetřovatelům záhadně dostal na stůl z anonymního zdroje, byly tyto dvě poslední Frankieho oběti vynechány. A Andyina babička se po vnučce ani po dceři nesháněla. Měla poněkud jiné starosti, například s pracovními obědy zahrnujícími lidské maso.

V pustině za laciným motelem uprostřed Montany tak zůstala Jasmine Milbauerová spát ve svém mělkém hrobě. Spala klidně. Snad věděla, že její dcera je v pohodě, přesně jak Dean slíbil.

A malá neplačící dinosaurka si léčila šrámy na těle i na duši tím nejlepším způsobem: mohla být dítětem v bezpečném a milujícím prostředí.