Motelový pokoj představoval druh místa, které by dokázalo dostat do hlubokých depresí i Oprah. Stěny v neurčité šedožluti zaschlého smrkance. Obrázek květin ve váze, samozřejmě visící mírně nakřivo. Dvě postele působící jako vybavení státní věznice, pár kusů nábytku ze zahradního výprodeje a televize, která pamatovala Raegana ještě jako herce.

Pach zatuchliny vyhrával válku s odérem čisticích prostředků.

A to všechno dokázal zázračně změnit sladký poklad, který Dean položil na oprýskaný stolek. Vůně skořice, jablek a čerstvě pečeného těsta přebila dosud dominantní puchy a vdechla pokoji téměř pohodovou atmosféru.

„Říkal jsem si, proč chceš mermomocí zrovna sem," zamumlal Sam. „Za posledních dvacet mil jsme podobných zavšivených děr minuli aspoň pět."

„Jo," usmál se jeho bratr. „Když už se musíme držet při zemi, tak aspoň někde, kde pečou tyhle drahouše."

Mladší Winchester svoji krabici s jídlem z asijského bistra odložil na druhou stranu stolu. Víc ho momentálně zajímal laptop, který už stihl nastartovat. Při pohledu na obrazovku se zatvářil tak kysele, jako by se pokoušel vyvážit Deanův vzácně spokojený úsměv.

„No, signál tu ale spíš nemají, než mají."

„Jednu noc to vydržíš."

„Nejde o mě, krucinál... potřebujeme vědět, co se děje kolem. Musím připomínat, že po nás jde snad i kanadská jízdní policie?"

„Ti jsou na to moc zdvořilí, Sammy, nepřeháněj," Dean se posadil, hodil nohy na postel a s úlevným vydechnutím se protáhl. „A tady jsme v pohodě. Hele, díra uprostřed ničeho uprostřed Montany, a jsem si poměrně jistej, že majitel tohohle podniku tu pere špinavý prachy, takže nestojí o publicitu. Navíc to nechává řídit polosenilní babču, která sleduje nanejvejš Dynastii... jo, a jednou za tejden to tu obejde nelegálka z Mexika, aby něco jako uklidila."

„Wow. Ty jsi vážně fanda, že jo?"

„Hmmm, ta stará paní prostě zatraceně dobře peče koláče."

„Dobře... každopádně... tohle je ale datovej přenos jako v roce 99'," dodal Sam a s povzdechem laptop zaklapl. „Myslím jen, že by bylo fajn vědět, že nám třeba nedejchá na záda zásahovka," dodal.

„Pusť zprávy," ukázal Dean kusem koláče na televizi. „Večeře u televize, jako normální lidi." Druhou rukou šťouchl do krabice z bistra. „Vážně, Sammy, zasloužíme si na jeden pitomej večer vypnout."

Poslední slovo vyznělo do ztracena. Ani kýžené zakousnutí se do vychvalované dobroty nepřišlo. Dean na okamžik strnul. Následně koláč v jeho pravici nahradila zbraň tak rychle, že ten pohyb snad ani nebyl postřehnutelný lidským okem.

I Sam tiše odložil ovladač a sáhl po pistoli.

Oba mlčky upírali oči na dveře.

Zvenku se ozýval tichý šramot. Přešlapování. A nakonec zabouchání.

Dean se krokem téměř tanečním přesunul ke dveřím, kývl na bratra. Ten zkontroloval situaci kukátkem. A bezradně pokrčil rameny, zavrtěl hlavou.

Zabouchání se nicméně ozvalo znovu.

Bratři si vyměnili pohledy. Krátká konverzace beze slov.

Otevřu, naznačil Dean bezhlesně.

Sam ukročil. Dveře se otevíraly dovnitř a jeho bratr jimi následně trhl s takovou razancí, jako by je hodlal vyrvat z pantů.

V průsečíku namířených zbraní stálo cosi malého, blyštivě zeleného a strašlivě zmalovaného v obličeji.

„Koledu," prohlásilo to. „Koledu, nebo něco plovedu!"

Blyštivá zeleň patřila plesovým šatům, posetým flitry. Velikostí byly určené ženě průměrného vzrůstu, takže malý noční návštěvník je měl kolem sebe omotané jako podivné sárí. Majitelce šatů pravděpodobně patřily i šminky, jejichž pomocí vznikla na dětském obličejíku abstrakce v šedé, černé a zelené.

Podle ucouraných pramínků světlých vlasů a několika v nich zapletených sponek ve tvaru žáby šlo nejspíš o holku.

A nezdálo se, že by ji ozbrojené uvítání nějak vyvedlo z míry. Vcelku klidně pohlédla do ústí namířených hlavní, popotáhla, utřela si nos cípem šatů a opakovala: „Koledu, nebo něco plovedu!"

Přenesla váhu z jedné nohy na druhou.

„Jsem pšíšela dinosaulus. Ahoj."

Dean zamrkal, jako by nemohl uvěřit tomu, co vidí. Sam naprázdno otevřel a zase zavřel pusu. Oba nicméně zajistili a schovali zbraně. Tahle návštěva byla absurdní a nečekaná, nebezpečná se ale nezdála.

Jistě, teoreticky se v těle dítěte mohla skrývat opravdová příšera, klidně i leviathan. Všechny instinkty však bratrům říkaly, že tohle není ten případ. A míření pistolí na děti nepatřilo k jejich oblíbeným činostem.

„Koledu-" začala pšíšela dinosaulus znovu, už trochu netrpělivě.

„Hele," přerušil ji Dean, „víš o tom, že na Halloween je buď trochu brzo, nebo zatraceně pozdě?"

„Já vím," prohlásila dívenka. „Ale já chci dneska koledovat. Máte sladkosti?"

„No," začal Sam, ale tentokrát bratr skočil do řeči jemu: „Ne, nemáme. A víš proč? Protože není Halloween, zato je sakra půl dvanáctý večer, takže... pozdravuj rodiče."

A zavřel jí dveře před nosem.

Ještě než stačil nevěřícně zavrtět hlavou, dítě do dveří koplo.

„Sem pšíšela!" ozvalo se vzápětí, vysoký hlásek sílil a řezal poklidnou noc jako autogen. „Sem dinosaulus a tlochu upíl! Dejte mi koledu!"

„Proč zrovna my?" zavrčel Dean.

„Protože to vždycky schytáme my, jestli sis nevšiml," odpověděl Sam na tu řečnickou otázku. „Ať je to příšera nebo pšíšela." A s povzdechem znovu otevřel. Jednak proto, že ječící dítě za dveřmi zrovna neprospívalo jejich snaze o nenápadnost, a jednak... něco na tom prckovi bylo, pod spratkovitým chováním prosakovala naléhavost a jakési zoufalství, které by nejspíš nerozpoznal nikdo, kdo si sám neprošel bezpočtem krizových situací.

Což nebyl případ ani jednoho z bratří Winchesterů.

„Takže příšera, hmmm?" Dean před dítětem, které okamžitě ztichlo, když Sam otevřel dveře, přidřepl, aby se mu mohl podívat do očí.

Neodbytná návštěvnice se zavrtěla a zrudly jí uši. Obličej nejspíš taky, pod nánosem šminek se to však nedalo poznat.

„Ne, jsem Andy," špitla. „Jenom jako pšíšela. Je to kostým." Nabrala trochu kuráže a opětovala Deanův pohled. „Pšíšely pšece nejsou," prohlásila autoritativně. „Ani upíži, jenom v televizi. A dinosaulové jsou všichni umželý."

„Uh... ok," reagoval na ten výčet. Tak trochu mu to vzalo slova. Naštěstí se řeči ujal Sam: „Dobře, Andy, podívej, už je vážně pozdě. Tak co kdybychom tě vzali za rodiči? Aby o tebe neměli strach. Třeba to nějak zvládneme i s těmi sladkostmi, co říkáš?"

„Mamka ale spí," pokrčila holčička rameny. „A já mám hlad. A taky tlochu chuť, ale hodně hlad."

„Tak jo, to by stačilo," Dean se zvedl - být jeho tvář oblohou, v tu chvíli by ji zastřely opravdu temné bouřkové mraky. „Kde s mámou bydlíte?"

„Deane," ozval se potichu Sam. Rozpoznal probouzející se hněv a pokusil se ho zastavit, i když věděl, že to bude marné. „Do tohohle bychom se plést neměli..."

„Mamka požád spí," zamumlalo dítě.

„Jo, slyšeli jsme," řekl Dean. Svého bratra ignoroval. „Hele, dostaneš kus koláče, ok? Ale musíš mi říct, kde s mámou bydlíte."

Při zmínce o koláči Andy ožila. Naklonila se na stranu, aby viděla za Winchesterova záda, začichala. Všechny smysly jí nejspíš existenci pochoutky potvrdily, protože vychrlila: „Je tam číslo jedna a eště sedum. Vy máte jedna a devět a je to jen kousek a můžu teď dostat koláč? Plosím!"

„Tady Sam ti ho dá," kývl Dean na bratra. „Já jdu hodit řeč s mamčou."

Už ani neskrýval, že je vytočený. Sam se nadechl, ještě jednou by se ho mohl pokusit trochu zchladit, ale při pohledu na hladového pididinosaura nad tím mávl rukou.

Možná by se tuhle záležitost vážně neměli pokoušet řešit. Možná jim do toho nic nebylo.

Ale vzato kolem a kolem, trochu upřímného winchesterovského hněvu si záhadná spící matka nejspíš zaslouží.