Hornatou krajinu Montany vystřídaly se svítáním rozlehlé pláně Jižní Dakoty.

Vedlejší silnice. Žádná větší města. Projížděli sotva se probouzejícími polosamotami a vesnicemi o pár desítkách obyvatel. Raději oklikami a za cenu, že cesta potrvá déle.

Bratři Winchesterovi sami o sobě neprahli po případné automobilové honičce nebo dokonce přestřelce či bitce s policií a leviathany. S dítětem v autě vypadal takový scénář dvojnásob nepřijatelný.

Odlehlá čerpací stanice nedaleko Milesville poskytovala příležitost doplnit palivo – jak co se týkalo nádrže Fordu, tak jejich prázdných žaludků. A také slušnou šanci, že jim objevení se na veřejnosti v klidu projde.

Zastavili u krajního stojanu. Tohle místo nabízelo možnost nejrychlejšího a nejhladšího startu v případě potřeby rychle odtud vypadnout. A dobrý výhled skrz prosklenou přední stěnu budovy pumpy dovnitř. Dean věnoval krátký pohled obsluze: mladá blondýnka v kšiltovce Red Socks, cosi zběsile datlující na telefonu.

Spokojeně kývl.

Sam se na vedlejším sedadle protáhl, zívl a protřel si oči. Mimo natankování a zajištění dalších potřeb přišel taky čas na vystřídání, co se týkalo řízení a nouzového prospání se. V zájmu co nejsvižnějšího vyřízení celé záležitosti si rozdělili úkoly – Dean měl natankovat a mrknout do mapy, zkontrolovat nejvýhodnější trasu, zatímco jeho bratr hodlal zajistit snídani, kávu a platbu.

Už vystupoval, když se ze zadního sedadla ozvala čerstvě probuzená narušitelka.

„Mmm... mžu aky napukovat?" Mnula si obličej a mumlala, že jí bylo sotva rozumět. S ohledem na nedávný vyčerpávající rozhovor na hodně ošklivé téma však tenhle projev zájmu oba Winchestery stejně překvapil, jako potěšil.

Přizpůsobivost a síla zvednout se po ráně, která by dokázala natrvalo poslat k zemi dospělého chlapa, to patřilo do výbavy, již Andy potřebovala, aby přežila. Něco podobného bylo do jisté míry pravděpodobně vlastní všem dětem, žijícím v problematických podmínkách, stejně to však působilo takřka zázračně.

„Jasně," Dean jí věnoval jeden ze svých nejzářivějších úsměvů.

A vzato čistě pragmaticky, v chlapíkovi s malým dítětem by šíleného teroristu nemusel hledat ani mnohem bdělejší typ, než obsluha téhle pumpy.

„A můžu v ponožkách?"

No jo, na to jsme zapoměli...

„Co se dá dělat," rozhodl Sam. „Je sucho a je tu celkem čisto. To zvládneme."

„Pudu ale s tím větším Samem," oznámila Andy vážně, jakmile byli všichni tři venku z auta. Vzhlédla zkoumavě k Deanovi. „Neva?"

„Uh... dobře," hlesl trochu zaraženě, pokrčil rameny. „Pohlídej ho, ať mi vezme pořádný kafe, ne nějakou břečku, jasný?"

„Žádnou bžečku," opakovala si Andy tiše.

A Dean začal odšroubovávat víčko nádrže, zatímco koutkem oka sledoval, jak ti dva míří k obchodu.

„Větší Sam," zamumlal si pro sebe, „a já jsem jako kdo? Ten menší Sam? Ale no tak..."

Cvaknutí, plná nádrž. Dean vrátil pistoli do stojanu a strnul uprostřed pohybu, když periferním viděním postřehl, že o kus dál zastavilo policejní auto.

„Do hajzlu," sykl.

Možná si na takřka nadpřirozenou smůlu v průběhu života stačil zvyknout. To neznamenalo, že ho nedokázala zas a znovu řádně nakrknout.

Tak jo, žádný prudký pohyby a hlavně nenápadně. Tohle bude v pohodě. Musí být.

Vklouzl za volant a vyštrachal starou papírovou mapu. Rozložil ji před sebe.

Klidně si tu sedím a študuju mapu, nic podezřelýho, sugeroval obtloustlému šerifovi, který se se zafuněním vyloupl z vozu a vykročil k budově pumpy. Zdálo se, že šeptané pobízení funguje.

Alespoň do chvíle, než na smolné ruletě zase jednou padl dvojnásobek a objevila se další komplikace přímo ve dveřích: Sam s taškou nacpanou potravinami a dvěma kelímky kávy, v závěsu s Andy, která si nesla pytlík kukuřičných křupek, jako by to byl svatý grál.

Mladší z bratří Winchesterů by situaci ustál s klidem – letmý zdvořilý úsměv, letmý zdvořilý pozdrav, pokračovat si svou cestou a zmizet z dohledu, než v rameni zákona stačí vyklíčit byť jen zárodek myšlenky na celostátně hledané zločince.

Tenhle druh klamání tělem však ještě neovládla malá dinosaurka.

Jestli dosud zbývala špetka pochybností, jaké má zmrd Frankie povolání, teď vzala za své.

Andy stačilo, aby před sebou spatřila rozložitou postavu v uniformě. Vykvíkla jako myš, kterou někdo přišlápl, zahodila křupky a pověsila se Samovi na nohu, čímž mu znemožnila pohyb.

„NeneneneFlankiene!" drmolila překotně.

Opodál zatím Dean, s nosem zabořeným uprostřed Texasu, všechno napjatě sledoval. Zásahem by mohl věci jen zhoršit, alespoň prozatím. A věřil Samovi, že celou pidikrizi zvládne.

Oprávněně.

Skoro jako ostřílený rodič. Věnoval zmatenému šerifovi omluvný úsměv, na stolek u kávomatu poblíž si odložil nákup, jemně si odlepil rozklepaný uzlíček od stehna a přemístil jej do náruče. Následné vybalancování obou kelímků s kávou na vrchu tašky už představovalo třešínku na dortu.

„No ale prosím tebe," zahlaholil mezitím chlapík v uniformě bodře a natáhl k Andy ruku, snad aby ji pohladil – v půli pohybu si to naštěstí rozmyslel. „Děti, ha?!" usmál se místo toho na Sama. „Má takový to stydlivý období, počítám."

„Tak nějak, jo," kývl oslovený a začal manévrovat ven ze dveří.

„Ale vždyť já bych tě neukousl," pokračoval šerif, i když ho Andyiin pohled, sršící nenávistí a hrůzou zpoza Samova ramene, drobet znejistěl.

„A já tě kousnu!" vřískla, „di plyč! Já mám tady toho velkýho tátu a má taky pištoli!"

V tu chvíli si Dean připlácl na obličej Austin s přilehlým okolím a ošklivě zpod něj zaklel. Jeho bratr pokračoval v urychleném ústupu k autu a šerif se pochechtával oním santa-clausovským smíchem, vyhrazeným pro postarší vousaté tlouštíky.

„Teda, vy se nenudíte, cho cho cho, chlape, vy se vážně nenudíte!"

Předat Deanovi nákup. Zalézt si dozadu i s Andy, která se ho nejspíš už nikdy nehodlala pustit. Zoufalým pohledem zaměřit blonďatou pokladní, která stanula hned vedle šerifa, ve zdvižené ruce třímajíc pytlík křupek.

„Haló, něco jste tu zapoměli!"

„Jeď," vypravil ze sebe Sam hlasem štvance.

Dean poslechl.

„Zavolám Jody," prohlásil Sam, když v bezpečné vzdálenosti od benzínky zastavili na odpočivadle uprostřed ničeho. „Aby ji náhodou nenapadlo přijet v uniformě."

„Dobrej nápad." Dean dopil to, co zbylo z kávy. „I když problém byl spíš v tom, že v těch hadrech vězel chlap."

Ohlédli se po Andy. Jakmile měli pumpu z dohledu, vcelku rychle se uklidnila a uznala, že trávit zbytek života pověšená na něčím krku nebude to pravé ořechové. Teď baštila sendvič a zdatně drobila všude okolo.

„My jsme taky chlapi," začal Sam zadumaně a krátce protočil panenky na bratrův „ne, vážně, Sherlocku?" výraz. „Chci říct, jak to, že s námi problém nemá? Už... uhm, no, už od začátku."

„Nemáme uniformy," konstatoval Dean. „A nebo z nás prostě sálá dobro na míle daleko, smiř se s tím."

Jenže Sam vyhlížel ještě těžkomyslněji, než obvykle. Už se ani neušklíbal nad bratrovými snahami věci odlehčovat.

„Co je?" zamračil se Dean.

„Tohle..." mávnutí rukou směrem k autu a holčičce. „Prostě... tohle všechno."

„Oh, tak teď jsi mi v tom udělal jasno."

„Já nevím, Deane, nevím, jak to vysvětlit... ale jak jsi říkal. Už abychom byli zpátky v těch obvyklejch... problémech."

Několik bezprostředně se nabízejících odpovědí.

Že epizodka na benzínce nebyla tak hrozná.

Že když nic jiného, Andy se osvědčila jako perfektní odvedení pozornosti od jejich statutu hledaných teroristů.

Jenže ani jeden z nich nemohl zapomenout na to, co za zdánlivě komickým záchvatem ve skutečnosti stojí. A Dean si prve i ze svého úkrytu v mapě dobře všiml výrazu v bratrově tváři, když ho Andy označila za svého tátu.

Takže mlčel. Jen Sama poplácal po rameni a vykročil zpátky k autu. Čas dát si ještě kus dlabance, než vyrazí, aby...

„O-ou," prohlásila holčička, když otevřel dveře u spolujezdce. „Asi jsem zapoměla."

„He?"

„Zapoměla," kývla rozhodně. „Úplně zapoměla, že chci čulat."

A vzpoměla si pozdě, chybělo dodat.

Skoro to vypadalo, že zlomyslný osud hodlá tentokrát Winchesterovy seznámit se všemi nepříjemnými aspekty péče o dítě.

Na druhou stranu, alespoň teď Deana o něco málo méně mrzelo, že jeho milovaná Impala musí odpočívat v úkrytu.

„To nevadí," řekl mírně – Andy na něj hleděla, jako by čekala výbuch hněvu, s nímž se už předem smířila. „Máme tu... eh... situaci," oznámil přes rameno Samovi. „Ale je to pod kontrolou. Stejně jsi chtěl ještě telefonovat, ne?"

„Pravda. Ale co se-"

„Nic vážnýho. Svršky jsem možná podcenil, ale jsem si zatraceně jistej, že spodků jsem posbíral víc než dost,"zabručel. „Podáš mi dinosaura?" ukázal za Andy na její batůžek.

„Štegosaul," opravila ho. „Koukej, má hlboly."

„No jo, ty jseš odborník," poplácal ošoupané plyšové aplikace po stranách batůžku. „Tak co tu máme..."

Zatímco se holčička zdatně popasovala se sponami lacláčů a teď se z nich soukala ven, hrabal se Dean v batůžku a sám sebe v duchu peskoval, že prve sběru oblečení nevěnoval větší pozornost. Jasně, nemohl vědět, že bude potřeba na víc, než na jedno nouzové převlečení, ale...

U samého dna batůžku při té pečlivé prohlídce nahmátl nějaký tvrdý předmět, skrytý v „tajné" kapsičce. Nenápadně jej povytáhl.

Pouzdro na mobil s fotkou rozesmáté mladé ženy a dítěte na obalu. Jazz & Andy 4ever! Růžová písmena s černou konturou.

Zamrkal, silou vůle se přinutil přestat mračit. Zkontroloval okolí. Andy se soustředěným funěním drhla mokrý flek na sedačce svlečenými kalhotami. Sam se opodál opíral o svodidlo a něco vykládal do telefonu.

Dean si vysypal obsah pouzdra do dlaně – mobil, naštěstí vypnutý, jak doufal a předpokládal – a s léty vypilovanou zlodějskou nenápadností jej ztopil do kapsy. Samotné pouzdro vrátil do jeho skrýše. Předpokládal, že důvod, proč si jej Andy schovala, tkvěl v té fotce na obalu. A neviděl důvod, proč by ji o něj měl připravit.

„Tak," promnul si dlaně a zdvihl brčálově zelené tepláčky. „Co říkáš na tenhle model?"

Andy přestala drhnout sedačku a trochu zmateně se k němu otočila.

„Jakej mo-dél?"

„Tenhle výkřik módy. Hoď si ho na sebe a zaručuju, že se v celejch prvohorách nenajde líp oháknutej dinosaurus."

„Dluhoholách," zase ho opravila, ale ve tvářičce jí zacukal náznak úsměvu. „Tak jo."

Dean si nemohl pomoct. Ten slabý závan veselosti vnímal jako svoje vítězství.

„Ty seš teda Dean, že?" zamumlala, zatímco se soukala do tepláčků.

„No, pokud nejsem ten menší Sam..."

„Ne-he," doopravdy se uchechtla. „Ale když seš Dean, tak to je taky jako dinosaulus. Můžeš bejt se mnou dinosaulus, jestli chceš."

„Jasná věc, deanosaurus," usmál se.

Ocenila to zahihňáním.

Jo, jasně, pro čtyřletý traumatizovaný děcko je to vtipný dost. A já rozhodně potřebuju bejt uznanej za člena dalšíhovymírajícího kmene, sakra..

Andy v tom však měla jasno. Jakmile se vrátil Sam a usedl za volant, nestačil se ani nadechnout ke shrnutí svého posledního rozhovoru s Jody, protože ho čekal zásadní dotaz.

„Jsme tu všichni dinosaulusové," prohlásila Andy supervážným tónem. „Budeš s náma taky dinosaulus, velkej Same? Sam je tlicelaptos."

„Eh...cože?" Narazil na bratrovo pozdvižené obočí – hraj to s námi, říkal ten výraz. „No dobře, tak jo. Budu taky dinosaurus."

„Tak to je naplosto moc výbolné," řekla Andy tónem ženy z vysoké společnosti, jíž se právě podařilo prosadit zásadní rozhodnutí. Zdálo se, že je zatím spokojená a nemá co dodat. Snad jen... „A požídíš teda někam už?"

„Mám blbej pocit, že jsme právě slíbili něco, co nemůžeme dodržet," sykl Dean, když dosedl na místo spolujezdce. „Něco novýho u Jody?"

„Mhm," broukl Sam, zařadil a rozjel auto směrem ke konci celého vyčerpávajícího dobrodružství. „Přijede v civilu, žádnej problém. Chápe to. A... nevím, jak to za tu chvíli zvládla, ale prej má pro tu malou skvělou pěstounku. Teda, dohodli jsme se, že to zakamuflujeme jako ochranu svědků, všechny okolnosti supertajný a tak. Možná přehnaný..."

„Ale lepší se postarat, než pak litovat, jasný."

„Neřekl bych to líp."

Zrovna když Deana konečně dohnal spánkový deficit a on začal klimbat, tiché pobrukování ze zadní sedačky utichlo. Andyina hlava se objevila v mezeře mezi opěradly.

„A kam teda požád jedeme?"

„Huh," udělal Dean a škubl sebou, krátký zmatený okamžik mezi spánkem a bděním, kdy realita pozbývá na síle. „Co?"

„Jedeme za tou hodnou-" začal Sam opatrně, ale Andy ho přerušila: „No, kde máte domeček svůj? Ne jako já s mamkou, když jsme se schovaly, jinak se bydlí v domečkách pšece."

„A je to tady," zabručel Dean. Promnul si oči.

„Aha," Sam po něm vrhl krátký pohled, ale popravdě, Dean už jedno nepříjemné vysvětlování absolvoval a zdálo se, že teď je řada na mladším z bratří Winchesterových. „Tak jo," zamumlal a nervózně se ohlédl po vyčkávavé dětské tvářičce vedle svého pravého ramene. „Věci se mají tak, Andy, že my... totiž, nemáme žádnej domeček, víš. Takže..."

„Hm, tak to budeme jezdit požád?!"

„Ne, ne, to se ti právě snažím vysvětlit. Jen tě teď odvezeme za jednou hodnou paní, víš, ona... no, ona pro tebe našla domeček, kde můžeš bydlet u jedné... no, tety, a budeš... prostě budeš v pohodě."

„Mně to ale nevadí jezdit požád," kníkla, v hlase jí začínala znít panika. „Neci paní! Ani tetu ani pohodě! Já ci bejt dinosaulus a s váma!"

„To nejde," teď už Sam bratrovi adresoval pohled s jasnou žádostí o pomoc. „Podívej, my jsme s tebou moc rádi dinosauři, jenže máme... práci, víš."

„Tak já budu taky s váma placovat! Já umím placovat, mamce jsem placovala ždycky na kafe!"

„Andy," ozval se konečně Dean, třebaže se zdálo, že slova nehledá o nic snáz. „Hele, ber to takhle: když jdou... eh, velcí dinosauři lovit nebo bojovat s jinejma, zlejma dinosaurama, taky s sebou netahají malý dinosauříky, že ne? Ty jseš odborník, ale řekl bych, že mám pravdu."

Zamyslela se. Na tak dlouho, aby Sam Deanovi stačil nenápadne ukázat zdvižený palec.

„Ale vy placujete," prohlásila nakonec. „To není jako bojování a lovo... lovívání!"

„Eheh," uklouzl staršímu Winchesterovi cosi mezi smíchem a zakuckáním, a mladší tentokrát převzal štafetu přesvědčování a vysvětlování: „Právěže to je přesně naše práce, víš. Lovení a bojování."

Ohrnula rtíky. „Víš, že dětem se nemůže žikat lhaní, jo?"

„Velkej Sam nekecá," zastal se ho Dean.

Andy se znovu zamyslela.

„A co teda?" zeptala se nakonec. „Co teda lovujete a bojováte?"

„Příšery." „Zlý zlouny."

Andy si ze synchronních odpovědí vybrala to podstatné. „Zlouny, jako... jako čeba Flankie?"

„Tak nějak, jo," kývl Sam, Dean se jen zamračil a reflexivně zaťal pěsti.

„Aha," hlesla. Cosi si sama pro sebe zašeptala, a když znovu vzhlédla, zdála se současně zklamaná i potěšená. Zklamaná tím, že nekonečný road-trip s kolegy dinosaury vážně nevyjde, potěšená snad díky zjištění, že na světě existují i bojovníci s monstry Frankieho typu. „Ale budeme požád dinosaulové? I když... i až... já budu čekat jako malej dinosaulus, až zase pšídete, jo?"

Směsice rozpačitého hmkání a bručení ji moc nepřesvědčila.

„Pšídete, že jo? Pšídete?!"

„Jo," donutilo to Deana zahučet. „Přijedem se na tebe mrknout. Do toho, dinosauři!" doplnil s nepříliš dobře zahraným nadšením.

„Pšisáhněte na to, ale. I ty, velkej Same."

Jít o konverzaci mezi dospělými, zazněly by logické důvody, proč taková přísaha nepadá v úvahu. Že není možné slibovat něco, co dost pravděpodobně nebudou schopni splnit. Jenže vysvětlování nepříjemných záležitostí už měli oba bratři Winchesterové plné zuby.

Čemu uškodí jedna milosrdná lež, když navíc možná ani o lež nepůjde?

„Dobře, slibujem," kývl Sam první. „Přijedeme se podívat, jak se ti daří."

„Někdy,"dodal tomu Dean trochu víc neurčita. „Jasně, přijedeme. Čestný deanosauří."

„Sme poslední dinosaulové," povzdechla si Andy trochu záhadně, trochu smutně, ale hlavně konečně smířeně.

A pak už jen víceméně mlčky ukrajovali zbývající míle k Sioux Falls.