Hrnula se ke stolu tak vehementně, že si přišlápla „kostým" a natáhla se na prošlapaný koberec. Ještě než se k ní Sam stačil sehnout, aby jí pomohl na nohy, s netrpělivým vrčením ze sebe začala zelenou látku strhávat. Naštěstí pod ní měla ještě pyžamo, ušmudlané a vytahané. Když však vítězně zasedla na židli, vypadala v tu chvíli jako královna těsně po korunovaci.

Samovi se sevřelo hrdlo. Tolik dychtivosti a současně totální odvržení všech obranných mechanismů, vštěpovaných snad i zanedbaným dětem - kvůli kusu žvance se vydá na milost dvěma naprostým cizincům.

Před chvílí chtěl Deana krotit. Teď se přistihl, jak doufá, že Andyinu matku srovná do latě opravdu důkladně.

„Teda, máš asi vážně hlad... úplně dinosauří," přinutil se usmát. „Nechceš napřed pořádný jídlo? Koláč si můžeš dát potom."

Čekal odmítnutí. Které dítě si vybere kung-pao s rýží místo čerstvého koláče?

Nebo aspoň otázku, nějaké „a co to je?".

Ale Andy jen kývla. Nezdržovala se s pátráním po příboru, začala do sebe jídlo házet rukama, s vervou horníka po dvojité šichtě.

„Ježiši," zamumlal Sam. „Kdy jsi naposled jedla, prcku?" Musel se hodně snažit, aby mu na hlase nebylo znát smutné znechucení celou situací. Tohle bylo nějakým způsobem horší, než většina nadpřirozeného sajrajtu, s nímž se s bratrem obvykle potýkali.

„Nešlamka spát," vypravila ze sebe holčička s plnou pusou. „Něla sem tyčinky!"

„Ah..." Jo, čím dál tím lepší. „No, dobře... tak... zpomal trochu. Ať ti není špatně."

Polkla. Upřela na Sama oči, které v ušmudlaném obličejíku doslova svítily a zdály se obrovské, jako by patřily postavičce z manga komixu. „Můžu pak dostat i koláč ale?"

„Jasně. Jen jez pomalu, jo? A pořádně kousej."

„Kjo."

Sam v duchu bojoval s pobouřením a snahou Andyinu matku neodsuzovat, dokud nezná všechna fakta. Mohla to být Lovkyně a ležet v pokoji zraněná - jistě, šlo by o zatraceně velkou náhodu, ale těmi winchesterovský život nešetřil. A koneckonců, mohlo jít i o nemocnou civilistku. Zkrátka o někoho, kdo potřebuje pomoc, ne odsouzení...

Jediná, dost pochybná výhoda celé situace tkvěla v tom, že si aspoň na chvíli dovolil přestat myslet na průšvih apokalyptických rozměrů, v němž se s Deanem momentálně plácali.

Obyčejné, byť škaredé zanedbání péče - nebo matka v nouzi, neměl by pouštět ze zřetele tuhle možnost - jednoduše záležitost, s níž se můžou vypořádat v průběhu pár hodin.

A třeba i prospět.

Udělat jeden malý dobrý skutek, než se budou muset vrátit k zachraňování světa a vlastních životů.

***

Dean se vrátil ve chvíli, kdy Andy dočista vyluxovala krabici se Samovou večeří a se spokojeným zafuněním se pustila do slíbené sladké odměny.

Jenže s sebou netáhl ožralou ženštinu, jak jeho bratr očekával. A netvářil se spokojeně, jak by se patřilo, kdyby si to s dotyčnou vyříkal a teď se jen vrátil pro dítě. Dokonce nevypadal ani naštvaně.

Ne, tenhle výraz znamenal, že se věci zvrtly nad očekávání špatně.

„Deane," začal Sam, „co se-"

„Průser. Překvapivě," sykl Dean. Šlehl pohledem po holčičce, pokoušející se nacpat si do pusy snad i tác. „Řeknu to takhle: paní dinosaurová spí extra tvrdě."

„Bože," vydechl Sam. „Je-"

„Jo, em-er-té-vé-á."

Teď se po Andy ohlédli oba.

„To není dobrý," řekl mladší z bratrů tiše a zatvářil se provinile, jako by si ten eufemismus sám vyčítal. „Jak dlouho je... jak dlouho spí?"

„Těžko říct, ale odhadl bych tak od včerejška. Dlouho ne."

Chvíli oba mlčeli. Nejspíš mysleli na totéž: v tomhle případě byl jakkýkoli časový úsek až příliš dlouhý.

„Zavolat policajty a předat jim ji nepadá v úvahu," prohlásil nakonec Sam zachmuřeně. „A dát anonymní tip, nechat ji tu a vypadnout..."

„To zní rozumně," kývl Dean. „Ale taky se mi to nelíbí."

„Hele, je to případ pro sociálku, ne pro nás. Já vím, taky je mi jí líto, jenže v týhle situaci toho moc dělat nemůžeme."

„Ale ne!" V posledních vteřinách se pozornost staršího z bratří Winchesterů zaměřila čistě na dítě. Způsobem, jakým člověk pozoruje nevybuchlý granát.

A ten právě explodoval.

Andy se držela za břicho, pod svým válečným pomalováním nepochybně nabrala barvu omítky, a jako by to Dean svým výkřikem odstartoval, začala úctyhodným obloukem zvracet.

„Kurňafix, musel's ji nechat spráskat všechno?"

Sam omluvně pokrčil rameny. Oba se nad dítětem skláněli, mírně konsternovaní samaritáni.

„Tak pojď," povzdechl si Sam, „vezmem tě do koupelny, ano? A rovnou si umyješ ten obličej, co ty na to?"

„Pak do ní nalij nějakou colu. Věř mi, pomůže to." Dean opatrně překročil nestrávenou směs koláče a kung-paa, lítostivě se zašklebil. „Hned jsem zpátky," dodal na bratrův tázavý pohled. „Něco mě napadlo."

„Fajn, my to nějak zvládneme," zabručel Sam už z mrňavé koupelny. Andy se naklonila nad záchodovou mísu - jídlo v jejích útrobách muselo nějak záhadně znásobit svůj objem, tolik jej rozhodně nebylo, než šlo dovnitř.

„Aspoň doufám," dodal.

***

V čísle sedmnáct tentokrát nečekalo žádné ošklivé překvapení - Dean už věděl přesně, co může najít. Nic to však neměnilo na hutné atmosféře deprese a zkažených snů, která tu panovala.

Sklenice přetékající cigaretovými nedopalky, prázdné a poloprázdné lahve, povalující se mezi hromádkami oblečení, časopisů a obalů od svačinek z automatu. Na jedné z postelí navršená hromada přikrývek: bez bližšího prozkoumání se nedalo poznat, že se pod ní nachází zničené a mrtvé ženské tělo. Na druhém lůžku místo polštáře zabíral ošuntělý batůžek - dinosaurus, jehož plyšový úsměv čas změnil na znepokojivě sarkastický škleb.

Dean jej zvedl, pohlédl do dinosauřího obličeje. „Souhlas, kámo," zabručel. „Je to všechno na pytel." Rozhlédl se po pokoji. „Asi mi nepovíš, kde má mamča něco jako kabelku, co? No, já si to myslel."

S povzdechem začal systematicky prohledávat pokoj, od těch nejlogičtěji se nabízejících míst, jako byla skříňka u postele mrtvé, až po jednotlivé hromady... věcí.

Do dinosauřího batůžku přitom sbalil pár svršků, které odhadl na dětské.

U nohou matčiny postele našel volné pokračování odpadkového koše, který přetékal hned vedle. Tady se skutečné odpadky mísily se špinavým prádlem a z nějakého důvodu i spoustou zmuchlaných účtenek.

Znechuceně se zašklebil, když hromadu rozhrábl. Ne že by sám zastával extra vysoké standardy ohledně pořádku, ale co je moc...

„Á, bingo!" zamumlal. „Jasně, že to muselo bejt tady."

Až na podlaze, pokrytá drobky a cigaretovým popelem, ležela ne kabelka, ale peněženka. Černá, s růžovými lebkami. Dean její vzhled nekomentoval; poznámky na téma vkusu by tady byly podobně na místě, jako stížnosti na déšť v čerstvě vybombardovaném městě.

V rychlosti prohrábl obsah. Pár kreditek, každá na jiné jméno. Rovnou vyřadil očividně cizí - mrtvá žena se nejspíš nejmenovala Derrek Johanson. Pak tu bylo skoro vybrané platíčko antikoncepce, pár starých účtenek, slevových kuponů a reklamních vizitek, a konečně...

„Bingo podruhý."

Ztopil řidičák do kapsy a s batůžkem, plným Andyina oblečení, se vydal ke dveřím. Tam ho však cosi donutilo otočit se, věnovat poslední pohled náhrobku z přikrývek.

Smutek. A zvláštní, nepříjemný pocit důvěrnosti, hrozivé samozřejmosti, jako by celou situaci znal. Nešlo o klasické memento mori, ne. Spíš o šepot potlačované části vlastního já.

Jo, kamaráde, moc neohrnuj nos, víš, že ti chybí málo, abys skončil podobně...

Zamračil se.

Ani náhodou,sakra!

Prakticky nic o téhle ženské nevěděl. Jen to, že na konci života zvládla být vážně hodně špatnou matkou. Což byla jedna z věcí, kterých se u sebe obávat nemusel.

On měl zodpovědnost jen sám za sebe.

Dobře, a za Sammyho.

A za celej podělanej svět...

Znovu tak nějak bezděky, tiše pronesl: „No, můžeš bejt v klidu, mamčo. Ta malá bude v pohodě. Postaráme se o to."

Vzápětí sám nad sebou zavrtěl hlavou a s bezhlesným zaklením odtud vypadl.