Sbalit se trvalo bratrům Winchesterovým zhruba deset sekund. Ne že by se tu koneckonců stihli nějak zvlášť zabydlet - dokonce i na svoje obvyklé poměry.

Co se týkalo Andy, znovu se potvrdilo, že záležitosti s ní spojené pravděpodobně ani nemohou být jednoduché. Ukázalo se, že si nemá co obout a nebyla jim schopná říct, jestli vůbec boty vlastní. Nakonec to Dean s polohlasným nadáváním vyřešil tak, že holčičce natáhl ještě jedny ponožky. Do auta ji stejně donesou a zbytek vyřeší později. Absolvovat další pátračku v pokoji, proměněném v hybrid skládky a hrobky, se nikomu dvakrát nechtělo.

Teplejší svršek představoval další věc, co v narychlo posbírané směsici oblečení chyběla. A tak se Sam s Deanem dopustili krádeže hotelové deky, aby se Andy neklepala zimou jen v tričku s krátkým rukávem.

„Účel světí prostředky," okomentoval to Dean, „a jestli se přijde na to, že jsme tu kempili my, tak máme beztak na triku minimálně vraždu a únos."

„Díky za připomínku, vážně dokážeš povzbudit," zabručel Sam a přidřepl k Andy, která stála u stolku zachumlaná v dece podobně, jako prve v plesových šatech. S tím rozdílem, že všechen elán, jiskra a vůle do života, s nimiž se předtím pokoušela získat jídlo, byly ty tam.

„Musíme jet," oznámil jí opatrně, „myslíš, že tě můžu vzít do náruče? Abys nemusela ťapkat jen v ponožkách, i když máš dvoje."

A tehdy přišel další nečekaný zádrhel.

Andy couvla. Zavrtěla hlavou. I odhodlání, s nímž před chvilkou mluvila o neplačících dinosaurech, ji opustilo. Nebrečela, to ne, v očích se jí však zračila hrůza.

„Co se děje, prcku?" ozval se Dean. „Hele, já vím, že je to všechno na prd a že se bojíš, ale potřebujeme tě odtud dostat, aby mohly bejt věci zase lepší, ok?"

Potřásla hlavou. Zdálo se, že strašně moc chce něco říct, ale ještě větší síla jí v to brání.

Strach.

Sam k ní natáhl ruku, zvolna a opatrně, jako by se snažil pohladit vyděšené zvířátko. „No tak... Andy... vážně, chceme ti pomoct, ne ti ublížit. Opravdu... a jestli... jestli chceš, tak klidně můžeš jít po svých, jo?"

Andyinu další reakci opravdu nečekal.

Ještěže holčička spadala do váhové kategorie podvyživený kolibřík – stejně si málem kecl na zadek, když se mu vrhla do náruče.

„Whoa, pomalu," vyhrkl, vzápětí dodal: „To bude dobrý, mám tě, malá." To když mu začala funět na rameno a očividně potlačovala vzlyky.

„Hah, takže nás se nebojí," ozval se Dean ode dveří. „Nebo aspoň tebe se nebojí," upřesnil. „Fajn. Můžeme teda jít?"

„Počkej," zamumlal Sam. Zvedl se i s holčičkou v náručí. Cítil, jak jí prudce buší srdce a mezi prudkými, přerývanými výdechy cosi šeptala.

Pochytil „nemůžu" a „schovaná".

Jen zavrtěl hlavou na Deanův netrpělivý pohled.

„Čeho se bojíš?" zeptal se měkkce. „Povíš nám to?"

„Byly sme tu schovaný!" vychrlila mu přímo do ucha, až sebou Sam trhl. „Já a mamka! Dyš pudu ven, tak mě odchytí Flankie!"

„Kdo je Flan... Frankie?"

„Flankie je zlej! Žikal mamce ošklivě a taky užízává hlavy."

V tu chvíli Deanovi došla jeho omezená zásoba trpělivosti. Přistoupil blíž, tak aby na něj zpoza Samova ramene měla Andy dobrý výhled. „Podívej, teď už se schovávat nemusíš. Já a Sam nedovolíme žádnýmu pitomýmu Frankiemu, aby ti ublížil. Přísahám."

Trochu ji to uklidnilo, přinejmenším začala pravidelněji dýchat.

„Ale Flankie má pistol a eště velikánskej obží nůž!"zamumlala.

„No, já mám taky pistoli... a velikánskýho obřího bráchu," plácl Sama po zádech a utnul tak jakoukoli námitku, k níž se snad nadechoval. „A jestli na toho tvýho Frankieho narazíme, tak ho pověsíme za-"

„Deane!"

„-za uši do průvanu. OK?"

Sice se přímo neusmála, z tvářičky jí však vymizela úzkost a zůstala jen smutná únava.

„OK," špitla do Samových vlasů.

Teprve potom se mohli konečně přesunout do auta.

***

Téma Zlý Frankie však tou krátkou epizodou zdaleka nebylo vyčerpané. Když se Andy po nejspíš hodně dlouhé době přestala bát o svém děsu mluvit, jako by se potřebovala všech těch ukrývaných slov zbavit. Její vyprávění bylo překotné a zajíkavé, dost zmatené a časově nesoudržné. Postupně, jak pokračovali nocí k hranicím Montany a Jižní Dakoty, se však z těch střípků skládal celý příběh.

Příběh, který Deana nutil svírat ruce na volantu tak silně, až mu bělaly klouby.

Příběh, který zanechal Sama v rozpoložení, které znal spíš u svého bratra: nutkání pořádně se opít a něco rozbít. Nejlíp Frankieho obličej.

Ve skutečnosti netrvalo ani půl hodiny, než Andy, která se konečně zbavila spousty tíživých tajemství, na zadním sedadle unaveně ztichla a usnula, zachumlaná do deky. Bratrům Winchesterovým to však připadalo jako věčnost.

Několik dalších minut pokračovali v dusivém tichu. Dean upíral pohled před sebe na vozovku a Sam vypadal, jako by počítal stromy okolo cesty.

„Ani kurva náhodou," řekl nakonec starší z bratrů tiše.„Tohle tomu zmrdovi absolutně neprojde." Šlehl pohledem k místu spolujezdce. „A neopovažuj se říct, že to není případ pro nás."

„No... on ale není. Počkej! Deane, já neříkám, že to máme nechat plavat."

„Ah. OK," zatvářil se překvapeně, ale vzápětí se pousmál – způsobem, jaký obvykle věštil pořádný problém pro některého z nepřátel.

„Jenom... víš, taky mám chuť toho Frankieho sejmout. To by měl snad každej, kdo by si právě poslechl to, co my. Ale pořád... pořád je to člověk."

„Ne."

„Uhm... chápu, jak to myslíš. Technicky ale-"

„Byl jsi tady, slyšel jsi to samý, co já, Sammy. Jistěže ten hajzl není příšera. On je něco mnohem horšího." Odmlčel se. Ze zadních sedadel se ozvalo Andyino tiché zakňourání ze sna a na bratry to působilo jako elektrický výboj. Dean následně oběma rukama uhodil do volantu. „Kurvafix!"

„Deane..."

„Nedeanuj mě tu." Další odmlka, sbírání správných výrazů. „To, že je člověk," vyplivl nakonec to slovo s absolutním odporem, „to je na tom nejhorší. Většina příšer... příšery jsou příšery, obvykle si to nevyberou. Jasně, dělají ty svoje příšerný věci, tak je zlikvidujeme. Jednoduchý. Čistý."

„Hele, je tu snad víc důvodů, proč si nehrajeme na samozvaný strážce veřejnýho pořádku, ne?"

„Pokud jde o mě," pokračoval Dean, aniž by si té poznámky všímal, „náš milej Frankie sám sebe zařadil do kategorie monster. Tečka."

Sam si povzdechl. Nešlo jen o to, že věci byly mnohem složitější, než jak se je Dean snažil podat. Informací o Frankiem měli dost na to, aby si udělali obrázek, to byla pravda.

A taky, že z daného obrázku by se udělalo nevolno i těm největším drsňákům.

Jenže...

„Já s tebou souhlasím," začal opatrně.

„OK, teď přijde to ale," zavrčel Dean. „Tak sem s ním."

Aspoň pro jednou nebuď takovej paličák, prosím, pomyslel si Sam, nahlas však pokračoval: „Hele, máme toho dost, abych byl schopnej toho chlapa identifikovat přesně. A chci to udělat– shodneme se, že tohle nemůže procházet nikomu. Jenom... no, myslím, že nejlepší bude prostě zařídit, aby se o něj postaraly příslušný orgány, chápeš."

„Uhm," z toho zabručení se nedalo odhadnout, jestli je souhlasné, nebo ne.

„Vážně nejsme zrovna ve stavu, kdy bychom si mohli dovolit další... řekněme práci bokem. A myslím, že to víš stejně dobře jako já."

Chvíle ticha. Pak Dean zvolna přikývl, třebaže se netvářil o nic spokojeněji.

„Zrovna tuhle práci bokem," řekl po chvíli, „bych moc rád vyřídil osobně."

Sam se letmo ohlédl po spícím dítěti na zadním sedadle. Hlavou mu prolétlo shrnutí Andyina vyprávění, a za pomstychtivé a zlovolné vyznění svých následujících slov se ani krapet nestyděl. „No, Deane, vzhledem k tomu, že Frankie je podle všeho policajt a já se hodlám postarat, aby tam, kam ho zašijou, všichni věděli i tohle – nejen o tom, co prováděl..."

„Tak se nejspíš najde dost ostrejch chlápků, který to za mě přeberou," doplnil Dean. „Chmmm... fajn představa, ale stejně mě to vůbec neuklidňuje."

„Jo. Tak nějak je to celý... skoro až osobní."

Znovu přikývnutí.

A po chvíli starší Winchester ještě dodal: „Je divný, že se těším, až se vrátíme k rozsekávání tý leviathaní pakáže na nudličky?"

„Ne," zavrtěl hlavou Sam. „Výjimečně mi to připadá naprosto a beze zbytku příčetný."