„Kluci, vážně netuším, jestli mám větší chuť vás zpohlavkovat nebo poplácat po zádech," přivítala je Jody na parkovišti poblíž Dunham Parku. Na obě popsané činnosti by si musela vystačit s jednou rukou, v levačce totiž cosi ukrývala za zády.

Dean přesto bezděky o krok ucouvl, jeho bratr si mírně nadhodil Andy v náručí ve snaze pokrčit rameny – holčička se ho držela křečovitým sevřením vyděšeného opičího mláděte. „Vážně jsme neměli moc na výběr," zamumlal.

„Jo, já vím," a šerifka se konečně pousmála, trochu smutně. „Vím, že jste udělali správnou věc. A současně jste zatraceně riskovali, což vám snad ani nemusím říkat. Ti syčáci jsou všude."

„V tomhle výjimečně leviathani ty svoje slizký pracky neměli," ozval se Dean. „Vždyť víš, že co se hnusáren týče, lidi nijak zvlášť nezaostávaj v žebříčku."

Trpkost v jeho hlase přiměla Jody, aby ho konejšivě poklepala po rameni. Čímž taky dala jasně najevo, pro kterou z prve zmíněných možností se rozhodla.

„Fajn," povzdechla si. „Stejně vás ráda vidím. A především vás ráda vidím živý a zdravý." Otočila se k Samovi a holčičce. „No, a teď... ty budeš ta slavná Andy, že?"

Žádná reakce. Slavná Andy se dívala přes Samovo rameno do dálky a všechno, co prozrazovalo, že vnímá dění kolem, byla třesoucí se bradička a zkrabacené rtíky.

Sam přidřepl a opatrně ji postavil na zem, Jody se k ní naklonila.

„To je ta hodná paní, jak jsme o ní mluvili," začal mladší Winchester konejšivým tónem. „No tak, vždyť jsme si to přece všechno vysvětlili."

„Hodná paní," šeptla Jody a odfrkla si; těžko říct, jestli pobaveně nebo podrážděně. Každopádně když pokračovala už normálním hlasem, zněla tak mateřsky a přívětivě, že by měl člověk bez ohledu na svůj věk chuť stulit se jí do náruče. „Andy... zlatíčko, podívej se na mě. Tak. Hele, já vím, že je to těžký, ale slibuju, že uděláme všechno proto, aby ses už nemusela bát a byla šťastná. A víš co? Slyšela jsem, že máš ráda dinosaury a jsi v tom směru velká odbornice, je to pravda?"

Skoro neznatelné přikývnutí, Andy se pořád dívala kamsi za Jodyina záda, snad zkoumala fascinující vzor Deanovy košile.

„Tak jsem cestou potkala takovou knížku," šerifka konečně vytasila, co dosud skrývala za zády – lesklou a krásně ilustrovanou knížečku s velkým nadpisem GIGANTOSAURUS. „A říkala jsem si, jestli by ses na ni nechtěla mrknout."

„Ty seš ef?" hlesla konečně Andy, oči jí přeskakovaly z Jodyina obličeje na knížku v její ruce. Překvapivě ji zaujalo spíš to první. „Vypadáš jako ef."

„Ef?" opakovala Jody zmateně, oba Winchesterovi se tak zatvářili.

„Kšítek."

„Jo, jasně, elf," rozsekl to Dean a vítězný výraz ve tváři mu ztuhl, když po něm šerifka loupla pohledem.

Nicméně Andy rázně přikývla. „Ef, jo. Hodnej ef."

„Radši zůstaneme u Jody, zlatíčko."

„Dobže," schválila to po krátkém zaváhání. „Jody. Já sem Andy. Můžu si pučit tu knížku teda, plosím?"

Úlevný výdech všech tří dospělých zazněl skoro až příliš hlasitě.

„Jasně, je tvoje," předala šerifka knihu do dětských ruček. „Pak mi povíš, jestli je napsaná správně, s tetou Hellen si ji určitě přečtete."

„A jak se říká?" uklouzla Samovi obligátní rodičovská douška, na niž Andy okamžitě zareagovala: „Kuju, hodná Jody."

Zatímco holčička listovala obrázky, Sam se zdvihl, protáhl si záda a Jody ho následovala.

„Vy dva," změřila si bratry pohledem, „vy musíte mít vždycky něco extra, že jo?"

Sam se rozpačitě usmál, podrbal se ve vlasech.

„Hele, tohle byl výjimečnej případ," řekl Dean. „Vážně ti nehodláme vozit bezprizorní děti pravidelně..."

„To doufám," promnula si dlaně a sklouzla pohledem na Andy. Pak pokývala hlavou, jako by něco narychlo zvážila a výsledek byl pozitivní. „Jo, tohle by mělo fungovat. Než pojedete, tak pro klid vašich dušiček: teta Hellen je moje stará známá, píše a ilustruje dětské knížky – ne, tahle není od ní, tu jsem sehnala fakt narychlo – má zkušenosti s výchovou tří dětí, domek se zahradou, zlatýho retrívra a ještě zlatější srdce. Obrovskou trpělivost a smysl pro humor, což, jak tak vidím, bude potřebovat."

„Zní to pořád stejně skvěle, Jody," ozval se zamyšleně Sam, „jenom... ehm... asi bychom měli radši počítat s tím, že po Andy vyhlásej pátrání. Televize, krabice od mlíka, vždyť víš."

„Hellen je zasvěcená, jak jen to šlo. Svedla jsem to na federální vyšetřování, vždyť jsme o tom mluvili."

„Jo, to jo, ale co... no, sousedi, další přátelé? Já vím, já vím, chci to moc dokonalý," dodal rychle, když viděl rodící se frustraci v šerifčině tváři. Pokrčil rameny. „Jenom ale... když jsme došli takhle daleko, bylo by hloupý, aby všechno krachlo na nějaký zvědavý kamarádce."

„Stačily jsme vymyslet historku o nemocný příbuzný, která si k Hellen odložila dceru," řekla Jody. Zněla už trochu unaveně. „Později ji necháme tiše skonat... příbuznou, ne Hellen nebo dceru, sakra. A pro jistotu, než se vyjasní, nakolik usilovně bude tu malou někdo shánět, se s ní nebude nikde moc ukazovat." Sevřela rty. „Bude to muset stačit."

„Mně to připadá skoro až moc dokonalý," tentokrát to byl Dean, kdo poplácal po rameni Jody. „A aspoň někdo z dinosauří party by mohl mít konečně trochu štěstí, že jo..."

„Amen," zabručel Sam.

„Tak jo, čas se rozloučit," povzdechla si Jody. „Až budeme mít z krku ten současnej kolosální průšvih, přijeďte se podívat, jasný?"

„Jo, mám ten dojem, že tohle už jsme někomu slíbili," kývl Dean směrem k Andy. A Sam si k ní znovu přidřepl. Vzhlédla od knížky. Výraz v její tváři se zdál nepatřičně tragický na dítě, které právě dostalo vážně zajímavý dárek.

U tohohle konkrétního dítěte to však vypadalo přiměřeně situaci.

„Teď odjedete, jo?"

„Musíme," Dean pokrčil rameny a zatvářil se omluvně.

„Jo, vždyť víš, musíme lovit a bojovat," dodal Sam.

„A co když pšíde... co když pšíde Flankie?" hlesla sotva slyšitelně.

„Něco ti prozradím," ztlumil Sam hlas do spikleneckého šepotu. „O Jody." Jmenovaná si založila ruce na hrudi, naklonila hlavu a se zájmem poslouchala. „Víš, ummm... ona je taky lovec a bojovník, jako já a Dean."

„Ještě drsňáčtější," poznamenal Dean.

„Nešplhej," utřela ho Jody.

„Každopádně," pokračoval Sam, těch dvou si nevšímal, „o Frankieho se postaráme, to jsme ti slíbili, ale i kdyby se tu nějakou náhodou objevil... hmmm, on, nebo někdo podobnej, tady Jody s ním pořádně zatočí."

„Zatočí jako dokola?"

„Srovná ho do latě," navrhl Dean.

„Co je latě?"

„Hele, stačilo," utnula to Jody. „Andy, děvče, věř mi, že dokud na tebe budu dávat pozor já, nikdo ti neublíží." Natáhla k Andy ruku. „Půjdeme? Teta Hellen na nás už nejspíš čeká s obědem."

Holčička si přitiskla k hrudi knížku, brada se jí opět roztřásla a oči se začaly lesknout. Pak ale, zase tak nečekaně vzhledem ke svému věku a okolnostem, jako by zaťala zuby. Popotáhla a usmála se.

„Ahoj, velkej Same. Ahoj Deane deanosaule. Budu na vás počkávat, jo. Až to vybojujete všechno."

A chytla se nabízené ruky, aby se nechala odvést k šerifčinu autu.

O dva dny později

V lovecké chatě, jednom z posledních winchesterovských bezpečných úkrytů, vládl tak trochu chaos. Podobný tomu, jaký nastával při každém řešení obtížného případu, a přesto svým způsobem jiný. Tísnivější, obzvlášť s ohledem na fakt, že bratři už vlastně neměli co řešit.

„No, možná je ještě brzo nad tím jásat, ale vypadá to, že žádný pátrání po Andy se konat nebude," prohlásil Sam a vzhlédl od laptopu. Na čele mu vyvstala ustaraná vráska. „A ani se neobjevilo nic o tom, že by našli Jasminino tělo. To je trochu divný. Leviathani?"

„Naaah," protáhl Dean, „nemyslím. Spíš bych si tipnul, že se majitel motelu postaral o hodně důkladnej úklid."

„Počkej, nemyslíš-"

„Jo, přijde mi to dost pravděpodobný," zašklebil se. „Říkal jsem ti, že ten týpek za žádnou cenu nechce, aby mu kolem čmuchali policajti."

Teď už to nebyla vráska, ale regulérní mračení. Sam zavrtěl hlavou. „Takže se zbavil těla, jo?"

„Nejspíš."

„Hm."

„Nebruč," Dean se taky netvářil nijak nadšeně, zdál se ale představou, že Andyinu matku někdo odklidil jako mrtvého mývala, mnohem méně rozhozený. „Ber to z tý lepší stránky. Jasmině už je to fuk, Andy je díky tomu v suchu a my máme o starost míň." Zakolíbal s lahví whisky, zlatavá tekutina se převalila ze strany na stranu. „Takže nám zbejvá poslední: dát dohromady, co jsme zjistili o zmrdovi Frankiem, a vyřídit ještě jeho. A pak se můžeme vrátit na plnej úvazek k těm příjemnějším věcem, jako třeba zabránit žvejkalům, aby si udělali ze světa švédskej stůl."

„No hurá, Deane," usekl Sam nenaloženě. „A co se týče toho chlapa, myslím, že jsme zjistili, co jsme mohli. Když vezmu v potaz, že nemůžeme vyšetřovat v terénu ani si zahrát na úřady přes ten pitomej telefon."

„Takže?"

„Takže to dám do kupy a přehodíme to příslušnejm orgánům ve Springdale, ať si taky užijou."

Na to Dean neodpověděl. Nezavrtěl hlavou, nekývl. Soustředěně pozoroval whisky v lahvi, jak se přelévá, podobna tekutému jantaru.

„OK, beru to jako souhlas," pokrčil rameny Sam.

„Co mi zbejvá. Je mi to jasný, Sammy, nemůžeme to řešit osobně, nemůžeme si to dovolit, takhle to bude nejrozumnější, bla, bla, bla."

„Mně je zase jasný, jak jseš našňupnutej, že tomu hajzlovi nemůžeš dupnout do ksichtu. Ale víš co? Vybij si to třeba na leviathanech, ne na mně."

Deanovi po tváři přelétl výraz, zřetelně říkající: neštvi mě! Skoro okamžitě ho však vystřídala klasická maska klidu. Ještě jednou zatřásl lahví a s bouchnutím ji postavil na stůl. Vstal.

„Fajn. Promluvil zatracenej hlas rozumu," prohlásil a hodil hlavou k lahvi. „Zajedu doplnit zásoby, a pak se obujem do našich pažravejch kámošů."

„Ta lahev je ještě napůl plná, Deane-"

„Hej, teď jseš tu ty za optimistu?"

Sam si tiše povzdechl. V podobný situaci nemělo cenu s bratrem diskutovat, podobalo se to snaze zklidnit smečku hladových vlků tím, že na ně budete mávat kusem flákoty.

„Jak to vidím, ta lahev je napůl prázdná a navíc poslední," dodal Dean. Ve skutečnosti to znamenalo: prostě jdu, a ty mě nezastavíš. A Sam to chápal. Chápal i bratrovu potřebu na chvíli odtud vypadnout. Byli zvyklí trávit většinu času pohromadě, to ano, ale poslední dobou, když je okolnosti nutily moc nevystrkovat nos z úkrytu... o ponorkovou nemoc ještě tak docela nešlo, jen lézt si vzájemně na nervy zvládali slušně.

„Vezmi i něco k jídlu, prosím," řekl tiše. „A Deane..."

„Jo, dám si bacha na kamery a tak vůbec."

„Dík."

***

Místo, na němž Dean zastavil, se moc nepodobalo večerce, rychlému občerstvení ani obchodu s alkoholem. Silnice mezi Springdale a Siloam Springs, jakási dlouho opuštěná a nevyužívaná autobusová zastávka, okolo jen lesy, tma a ticho.

A činnost, kterou tu prováděl, se už vůbec nepodobala nakupování.

Na růžovočerném mobilu, který zapnul, zkusmo jako PIN vyťukal Andyino datum narození. To si spolu s datem narození Jasminy a dalšími údaji během vyhledávání informací o Frankiem zapsal na zvláštní papír, který nechal tiše zmizet v kapse bundy, když se Sam zrovna díval jinam.

Možnost, nabízející se jako první, se ukázala být správnou, zbytek nepotřeboval. Dean mimoděk zavrtěl hlavou nad takovou lehkovážností, ačkoli mu usnadnila práci.

Telefon se s tichým zavrněním nastartoval, a Dean chvíli projížděl přijaté a odeslané zprávy. V bledém světle displeje jeho tvář vypadala čím dál tím strašidelněji. Jako antická socha, Furie v mužském provedení.

Nakonec se krátce zamyslel.

Naklepal novou zprávu.

Najel na jediné číslo, v telefonu uložené.

A stiskl odeslat.


---------------------------------------------------------------------------------
Knížku GIGANTOSAURUS od Jonnyho Duddlea doporučuje devět oblud z deseti. Tu desátou strašlivý Gigantosaurus sežral.