„Tohle ta psycholožka řešit nemůže, Jody," Hellen zněla poplašeně a šerifka se marně snažila vzpomenout si, jestli kdy vůbec zažila svoji kamarádku takhle rozrušenou. „Ona... netýká se to věcí... no, těch strašnejch věcí, co zažila. Myslím, že se bojí o ty agenty, co jí pomohli. Nevím, co mám dělat. Co jí mám říct. Asi chápu, proč jsou ty věci utajený, ale... dostalo mě to do dost hloupý situace."

Jody zavřela oči, zhluboka nabrala dech do plic a zase ho vypustila. „Je to akutní?" zeptala se. „Hysterčí nebo tak?"

„Ne... to ne," zaváhání. „Ale skoro mi to takhle přijde horší. Je jenom... jako by ji někdo vypnul."

„Musím ještě něco dodělat," Jody se rozhlédla po kanceláři. „Podělaný papírování. Ale pospíším si. A přijedu, jak jen to bude možný. Zatím vydržte."

„Dobře," tentokrát v Hellenině hlase zazněla zřetelná úleva. „Vážně se omlouvám, že s tím otra-"

„Prosím tě, tohle ani nezkoušej." Šerifka si promnula si čelo. „A Hellen... asi ti budu muset nějaký věci vysvětlit. Dost... divný věci."

„Mám tu lahev bulharského Merlotu."

„Výborně, to je moje holka."

Ze sluchátka se ozvalo cosi mezi povzdechem a uchechtnutím.

„Do dvou hodin tam budu," řekla Jody a ukončila hovor.

Místo aby se pustila do vyplňování formulářů, ukryla obličej do dlaní, lokty opřené o stůl. Netušila, jak se Andy mohla dostat k událostem teprve z předchozího dne, každopádně jí samotné by se teď hodilo, aby ji někdo uklidnil.

Ze dvou hodin byly nakonec tři a půl. Nejen proto, že se nejdřív musela převléknout z uniformy, protože nechtěla případně věci ještě zhoršit. Tenhle den zkrátka patřil k těm, kdy se všechno komplikovalo tím hůř, čím víc člověk spěchal. A Jody měla nepříjemný, provinilý pocit, když konečně dorazila k Hellenině domku. Nevěděla, co přesně čekat.

Dítě, které nemůže přestat plakat? S tím by si ale Hellen nějak poradila, byla dost zkušená máma.

Jenže u Andy něco tak jednoduchého nejspíš nepřicházelo v úvahu.

Psycholožka, specializovaná na práci s traumatizovanými dětmi, už po první návštěvě prohlásila, že tohle bude běh na dlouhou trať. Mluvila o vytěsnění, o úkrytu ve své vlastní mysli, nejspíš v krajině plné dinosaurů. O ztrátě některých přirozených instinktů a upřednostnění toho obranného, o potlačení citů. A o neschopnosti plakat.

Až na dinosaury to Jody znělo povědomě. Skoro jako by doktorka popisovala průměrného Lovce.

Zahnala aspoň ty nejchmurnější myšlenky, když jí Hellen přišla otevřít. Krátce se na pozdrav objaly.

„Díky bohu," zašeptala Hellen. „Mám pocit, jako bych zestárla o dvacet let."

Jody neměla to srdce kamarádce říci, že přesně tak vypadá.

Hellenin otec pocházel z kmene Lakotů, jeden z původních obyvatel, jejichž krevní linii nenaředila krev přistěhovalců. Až do chvíle, kdy potkal tu nejirštější Irku široko daleko a zplodil s ní v bouřlivém vztahu plném vášně, rozchodů a nových shledání pět potomků.

Z nich nejstarší právě Hellen, ve které se geny Starého a Nového světa namíchaly fascinujícím způsobem. I v bezmála padesáti letech disponovala záplavou hustých černých vlasů, v kombinaci s jemnou světlou pletí, výraznými rysy obličeje a zelenýma očima.

Teď jako by se přes noc prohloubily všechny vrásky v Hellenině obličeji, pod oči přibyly tmavé kruhy a kůže nabrala barvu čajového porcelánu.

„To je to tak špatný?" zeptala se Jody, i když tu otázku sama považovala za zbytečnou.

„Nikdy jsem nic podobného nezažila," přiznala Hellen, a pokračovala, zatímco vedla Jody k pokojíku po jednom ze svých dětí, který upravila na dinosauří doupátko. „Jo, jsem asi docela zkušená máma... jenže..."

„Jo, chápu, tohle je něco jinýho."

„A myslím, že je to tak trochu moje vina," prohlásila starší žena nešťastně, když zastavili před přivřenými dveřmi. Ztišila hlas do sotva slyšitelného šepotu: „Po snídani jsem jí dovolila dívat se v kuchyni na pohádky v televizi, a nějak jsem se zabrala do práce... to mě neomlouvá, měla jsem to dojít vypnout včas. No, zkrátka, když jsem přišla, běžely zprávy a ona byla... byla... v tomhle stavu. A já ani nevím, co přesně ji tak rozrušilo."

Tak takhle se o tom Andy dozvěděla...

„Za to přece nemůžeš," prohlásila Jody konejšivě. V duchu musela mírnit hněv, o němž věděla, že je nespravedlivý: zlost na bratry Winchesterovy; protože v téhle chvíli to vypadalo, že kdekoli se tihle dva objeví, tam dřív nebo později dolehne rázová vlna neštěstí a zármutku.

Nebyla to férová myšlenka a nebyla to pravdivá myšlenka, nedala se však zahnat lehce.

„Podívám se, co můžu udělat, dobře?" obrátila se ke kamarádce. „Pak si ještě promluvíme spolu."

Helleniny oči se leskly jako dva smaragdy pod vodní hladinou. Kývla.

A Jody tiše vklouzla do Andyina pokojíčku.

Malá dinosaurka seděla u zdi vedle postele, objímala si rukama kolena a upírala skelný pohled do prázdna. Bez pohybu, vypadala, že snad ani nedýchá.

Jody letmo přelétla pokojík pohledem. Zaujal ji velký portrét usmívající se plavovlasé dívky, který se zdál být čerstvě namalovaný – a musela se sama pousmát. Zdálo se, že první věc, kterou Hellen udělala, bylo alespoň tímhle způsobem pro Andy vyrobit pouto s její matkou.

Jenže když se pohledem vrátila k holčičce samotné... Tady to na úsměv rozhodně nevypadalo.

Jody pár vteřin bezradně stála, pak ale zatnula zuby a zkrátka se do toho pustila, se stejným soustředěním, jako by řešila hodně citlivý případ.

Pro začátek se jen tiše posadila vedle Andy. Do podobné pozice, pohled zaměřila na stejný bod kdesi na protější zdi. Všechno v ní toužilo sevřít dítě do náruče a co nejrychleji mu oznámit, že je všechno jinak, Sam s Deanem jsou naživu a tak v pořádku, jak jen mohou tihle dva Lovci být, ale hlas rozumu jí napovídal, aby šla na věc pomalu.

Andy vypadala, že ji nevnímá. Jen drobný pohyb očních panenek, mrknutí potom, co na vteřinu zaměřila pohled do strany, aby se zase vrátila k nehybnému zírání do prázdna.

„Jsem strašně smutná," řekla Jody po chvíli, tichoučce a neadresně, jako by si šeptala sama pro sebe. „A připadám si osamělá, i když tu mám Hellen. Protože jsem viděla v televizi, že se něco stalo mým kamarádům."

Žádná reakce. Teprve po chvíli se Andy zavrtěla, opřela si bradičku o kolena a zhluboka vzdychla.

„Moji kamarádi Sam a Dean," pokračovala šerifka jemně. „Slíbili mi, že se přijedou podívat, a teď si myslím, že nepřijedou, už nikdy."

Andy cosi zamumlala. Jen pro sebe, nesrozumitelně, a pak zase zmlkla. Navíc zavřela oči.

Výborně, jestli něco, tak se ještě víc stáhla, pomyslela si Jody. Jenže netušila, jak jinak by měla postupovat, takže pokračovala. S pocitem, že provádí složitou a delikátní operaci za pomoci jídelních příborů.

„Nechci s nikým mluvit. Protože nikdo jinej tomu nemůže rozumět." Zavřela oči taky, tentokrát bez úmyslu Andy napodobit. Jen se jí připoměl Hellenin hlas v telefonu...

Nemůžu do ní dostat jídlo... to zatím tolik nevadí, ale ani pití, nic.

„Nechci nic dělat. Všechno mi připadá zbytečný," pokračovala Jody a hrdlo se jí sevřelo. „Jako kdyby skončil svět. Jasně, kolem jsou samý hezký věci a je tu teta Hellen a já jsem v bezpečí, ale na tom nezáleží."

„...mutví," ozvalo se vedle ní, tentokrát srozumitelněji.

„Mrtví," zopakovala Jody jako v transu. „Myslím si, že Sam a Dean jsou mrtví."

„Bylo televizi," řekla Andy ochraptělým, slabým hláskem.

Jody otevřela oči. Holčička se na ni dívala, strašidelně klidný výraz v jejím obličeji vystřídalo zoufalství.

„Ach, zlatíčko," konečně mohla přestat mluvit za ni a místo toho ji oslovit, cítila to. „Já vím, co jsi viděla, ale... to nebylo doopravdy."

Na chvíli se lekla, že Andy způsobila až příliš velký šok. Drobné tělíčko se roztřáslo jako v zimnici, na okamžik se zdálo, že se holčička přece jen rozpláče, jenže premisa „malí dinosauři nepláčou" nejspíš ještě neměla ztratit svou platnost.

Místo toho se Andy nechala přitáhnout k Jody do náruče.

„Ale žikali, že sou mutví," vyrážela ze sebe, „oni to žikali v televizi a že sou vlahové a mutví! Že sou telojisti!"

„Andy... Sam a Dean jsou živí, přísahám. Víš, že v televizi občas dávají věci, který nejsou doopravdy, viď."

„Jako pohádky? To byla divná pohádka plo velký lidi?"

„Tak něco."

„Ale... moc hodně jsem měla stlach, Jody!"

„Já vím, srdíčko, já vím," houpala ji v náručí a s úlevou pozorovala, že ten zimničný třas ustává. Jako by to byl způsob, kterým si Andyino tělo vynahrazovalo pláč.

„Pšijedou teďka?" zeptala se holčička, bylo znát, že přemáhá únavu, která na ni dolehla.

„Ještě musí něco vyřešit," odpověděla Jody neurčitě. „Ale už brzy se určitě přijedou podívat. Nebo je sem dotáhnu za flígr," dodala tiše sama pro sebe.

„A taky zatím mi je Hellen nakleslí," pípla Andy. „Jako maminku mi nakleslila. Já sem teď hlozně moc láda, Jody, až sem z toho úplně hodně ulvaná."

„Jo," kývla šerifka. „To se nedivím. Možná by ses mohla jít aspoň trochu najíst a napít a pak zalézt na kutě."

To Andy kývnutím hlavy odsouhlasila.

Krize byla aspoň pro tentokrát zažehnána.

V Andyině pokojíčku přibyly dva poměrně přesné portréty bratří Winchesterů. Po rozhovoru, který spolu Jody a Hellen vedly až dlouho do noci, a na nějž nakonec padlo víc než jedna láhev vína, se dívčina pěstounka nedivila, když měla malovat muže hodně podobné nedávno zabitým teroristům.

To jen předtím se divila, a hodně, jenže spoléhala na to, že Jody by jí nelhala a navíc šerifka vypadala příčetná – i když trochu podnapilá – takže Hellen nakonec uvěřila.

Mělo to tu výhodu, že mohla plně sdílet Andyin dinosauří svět.

Dny a noci plynuly, ty první plné nových zážitků a ty druhé, alespoň u Andy, čím dál tím svobodnější od vzpomínek a nočních můr.

Z toho, že se holčička s buldočí vytrvalostí minimálně jednou denně ptala, jestli přijedou její kamarádi, se začínalo stávat cosi jako rodinná tradice. Bohužel i z odpovědi, znějící „až jindy, zlatíčko".

Až přišla chvíle, kdy na Jody dolehla nepříjemná nutnost oznámit špatnou zprávu. Tentokrát skutečnou.

Nejdřív jenom Hellen. Ani to nebylo snadné.

„Je to vážný?" chtěla Andyina pěstounka vědět, když se usadili za zadním dvorku u kávy a pozorovaly holčičku, užívající si čerstvě nainstalovanou houpačku opodál na trávníku. „Je, viď. Vidím, jak se tváříš."

Jody jen kývla.

„Ti dva agenti? Promiň, Lovci."

„Jo."

„Takže... za Andy asi nepřijedou."

Šerifka pokrčila rameny. Věděla, že se tváří dost nešťastně, ale nemohla si pomoci, ať už se sebevíc snažila zachovat si klidnou tvář. Jenže tahle záležitost ji stejným dílem naplňovala smutkem, jako hněvem. Opět.

„Každopádně ne oba," promluvila konečně. „Asi."

„Ta věc... jak jsi mi o ní říkala, to s těmi příšerami... dopadlo to špatně?"

„Jak se to vezme," Jody upila kávy – výborně, moc brzy, opařila si jazyk. Ještě toho trochu. „Stručně je to asi tak: svět je zachráněnej, ten starší z bratrů zmizel."

„Počkej," Hellen se zatvářila skoro až výhružně, jako pokaždé, když měla pocit, že ji někdo odbývá s vysvětlováním. „Jak zmizel? Starší je Dean, že? Deanosaurus," zamračení vystřídal letmý úsměv, oči jí zabloudily k holčičce na houpačce.

„Správně... a Hellen, kdybych to věděla, přísahám, že bych ti to řekla," povzdechla si Jody. „Jenže druhá část problému je v tom, že Sam se taky někam vypařil... tedy," dodala rychle, když viděla, jak se Hellen nadechuje k dalšímu protestu, „v tom smyslu, že ho to asi dost sebralo, tak... hádám, že prostě potřebuje čas sám pro sebe. Což pro nás znamená, že není k sehnání, a čert ví, jak dlouho to bude trvat."

„Ach jo," zašeptala Hellen. Znovu se zahleděla Andyiným směrem. „Tohle nebude jednoduchý."

„Zatím bych jí to nevykládala." Ta hořká chuť, kterou teď Jody cítila v ústech, snad nepatřila kávě, ale slovům, která se nutila říkat. „Nebudeme jí lhát, to ne, ale zatím není třeba jí úplně brát naději."

„Jenom když to nepůjde jinak," kývla starší žena. „Když se bude ptát víc. Což přijde. Už takhle je začíná být netrpělivá." Zavrtěla hlavou, nevěřícně, ale s láskyplným výrazem v obličeji. „Já nevím, čekala jsem, že ji to časem přejde, ale ona se po nich shání spíš čím dál tím usilovněji."

„Takhle malý děti..." začala Jody, odmlčela se, ale nakonec tu větu dokončila: „Takhle malý děti zapomínají rychle, ne? I kdyby šly věci špatně... hůř, než teď, mělo by to nakonec být ok."

Hellen neodpověděla. Nezmínila portréty obou ztracených mužů, umístěných na čestném místě vedle obrazu Andyiny matky. Ani to, že přes krátký čas, který s nimi holčička strávila, nejspíš rychleji zapomene na všechno zlé, co ji potkalo, než na své kamarády dinosaury, kteří ji zachránili.

Nemusela nic z toho zmiňovat, věděly to obě.

Následující dny, týdny a nakonec měsíce tu myšlenku potvrzovaly.

Sam zůstával nedostupný. A Andy se nakonec přestala ptát. Což by bylo dobré znamení, vzhledem k okolnostem, jenže holčička teď místo toho čím dál tím víc času trávila u plotu a pozorovala příjezdovou cestu. Zarputile, tiše a neústupně.

„Já počekávám, až přijedou," prohlásila s krásným využitím nově naučené výslovnosti. A se svou starou paličatostí si odmítla dát hlídkování vymluvit.

Hellen rezignovala jako první. Koneckonců, za pěkného počasí bylo to místo ideální jak pro posezení u zahradního stolku a kávy, tak pro postavení malířského stojanu. A jestli se někomu ze sousedů zdálo divné, že se ty dvě prakticky přestěhovaly k příjezdové cestě, nechával si to pro sebe.

Alespoň ostatní záležitosti kolem Andy se vyvíjely víc než uspokojivě.

K pátým narozeninám mimo jiné obdržela od své psycholožky dobrozdání, že je připravená na kolektiv a mohla tak začít chodit na pár dopolední týdně a posléze denně do nedalekého dětského centra. Začínalo tu zkrátka probíhat běžné dětství a všechny zainteresované ženy – Jody, Hellen i psycholožka – to vnímaly jako úžasné.

Dobře, Andy stále neuměla plakat.

A nepřestávala čekat na kamarády, kteří se nejspíš časem stanou pouhou vzpomínkou.

S tím se však dalo žít.

Až jednoho všedního dne Jody vyřídila několik nevšedních telefonátů. A den následující Andy poprvé vynechala svoji předškolní třídu. V Hellenině domku zavládlo očekávání a shon větší, než jaký tu zažily před Vánoci.

To odpoledne Andy nehlídkovala u plotu.

Když na příjezdové cestě zastavila černá Impala, za oknem v přízemí se mihla blonďatá hlava a zmizela. Ozvalo se krátké vypísknutí. A pak se v domě rozhostilo ticho.

***

Ani jeden z bratří Winchesterů se netvářil zrovna vesele. Tentokrát však v kabonění se vedl ten starší.

„To hodláš koukat jako Grinch celou dobu, Deane?" nevydržel to Sam, když se chystali vystoupit z auta.

„Ne," prskl oslovený, „seženu si taky zatracenýho plyšáka a budu se tvářit, že je všechno v nejlepším pořádku."

Sam sevřel plyšového triceraptose, jako by ho hodlal rozmáčknout. Pohodil hlavou, bezhlesně si cosi zamumlal, a pak za sebou zabouchl dveře s dost přehnanou razancí.

„Děláš si srandu?" vyjel Dean, který byl v mžiku taky venku. „Za to, že jsi celou dobu dlabal na všechno včetně toho prcka, si můžeš jen ty sám, rozhodně ne ona," poplácal Impalu po střeše.

„Hele... tohle nemá smysl. Možná... myslím, že bychom měli přijet někdy jindy."

„Jo, protože podělanej rok byl málo. Žádný takový."

„Nejsi... nejsme zrovna ve stavu, kdy bychom byli úplně příjemná návštěva, Deane."

„Neměj péči," starší bratr nahodil trochu křečovitý úsměv a vykročil. „Přestávám to řešit v momentě, kdy projdem brankou."

Sam zaváhal, ale nakonec se vydal za ním.

Nějakým zvláštním způsobem se Deanova nálada skutečně během těch několika málo kroků od branky k přední verandě změnila. Za celou dobu od chvíle, kdy se znovu objevil, ho Sam vlastně neviděl doopravdy se usmát. I teď měl jeho obličej do úsměvu daleko, alespoň se z něj však vytratilo to zarputilé a ukřivděné cosi, co lidi okolo nutilo držet si instinktivně odstup.

A Sama cítit se provinile.

Dean zaklepal na dveře, Sam s hračkou za zády zůstal stát vzadu.

Zevnitř se ozvalo cupitání.

„Koledu," zavolal Dean trochu ochraptělým hlasem, a jeho bratr udiveně zvedl obočí, „koledu, nebo něco provedu!"

Dveře se rozletěly a vyrazila z nich červeno-bílo blonďatá čmouha. Andy v puntíkovatých šatečkách se vrhla Deanovi do náruče přímo panteřím skokem.

„Deane deanosaure!"

Než ze sebe stačil vypravit cokoli s výjimkou překvapeného heknutí, vysmekla se z jeho objetí a tentokrát zacílila na Sama.

„Velkej Same!"

Ve dveřích mezitím stanula černovlasá Hellen a dojatě se usmívala. Nikdo z trojice na verandě ji momentálně nevnímal, ale nezdálo se, že by jí to vadilo.

„Já umím už říkat všechny slova jsem se naučila a mám vás nakreslený a pořád jsem počekávala když jste to slíbili a vůbec jsem nevěřila že jste umřelý ani trochu!" sypala ze sebe Andy a nějak se jí podařilo objímat oba bratry naráz – když už k ní přidřepli. Plyšový triceraptos skončil, prozatím zapomenutý, v koutě verandy. „Řikali že už nepřijedete asi ale já jsem stejně počekala a teď jste pšijeli... přijeli... a jsem z toho tak hrozně moc radostná i jsme s Hellen udělali tu rejži a koláč jablkový taky jako na oplácení jsem chtěla a jsem z toho tak... tak radostná... až je... jsem z toho... je mi zvláštně..."

Poslední slova ze sebe vyrážela mezi vzlykáním, z očí se jí valily slzy.

„J-já... plakám?"

Dean ji jemně poplácal po zádech: „Jo, parťačko, už to tak vypadá."

„Pšece... ale... malí dinosalové... dinosaurové neplakají."

„To je v pořádku," pošeptal jí tentokrát Sam a díval se střídavě na ni a na bratra: div za divem, Dean se totiž naprosto přirozeně usmíval. „Všichni někdy pláčem. Když jsme... když se vrátí někdo, koho máme rádi, víš."

„B-byli pryč... byli jste moc dlouho... někde," vypravila ze sebe Andy. Pak se odtáhla a tvářička mokrá od slz se jí rozzářila v úsměvu. „Ale to nevadí, plo... protože já se nezlobím vůbec ani trochu. Protože na kamal- kamarády se nemůže zlobit. Půjdeme teď jíst koláč, ano? A napřed teda rejži, viď, teto Hellen."

Teta Hellen kývla.

Sam a Dean Winchesterovi to však neviděli. V tom okamžiku se zrovna dívali jeden na druhého, konečně s porozuměním místo provinilosti a ukřivděnosti, a proběhla mezi nimi krátká komunikace beze slov.

O tom, že aspoň pro teď a aspoň pro jednou je zase všechno o něco víc v pořádku.