Umytí obličeje a plechovka coly proti nevolnosti.

Jednoduché úkony, jednoduché úkoly.

Jenže nakonec z toho byla regulérní sprcha. Andy připomínala zatoulané štěně. Umýt v teplé vodě, dosucha vydrbat ručníkem, zabalit do deky a možná povyprávět pohádku... zkrátka trochu té péče navíc potřebovala snad ještě zoufaleji, než jídlo.

Sam se snažil nedat to před dítětem najevo, ale cítil se nervóznější, než kdyby se měl vypořádávat s tlupou naštvaných démonů.

Díky leviathanům měli s Deanem po celých státech pověst šílených, vraždících maniaků. Pokud by je nějakou pitomou náhodou pronásledovatelé vyhmátli právě teď... Nevyžadovalo žádné zvláštní úsilí představit si, co by z celé situace udělala média. Spíš bylo těžké přestat o tom přemýšlet.

Mrtvá žena v motelovém pokoji, dva zločinci toho nejhoršího druhu a malá holčička v jejich společnosti, unavená a vyděšená, navíc nahatá, jen zachumlaná v dece.

Do háje, to vážně nemohli radši narazit na nějakou opravdovou příšeru?

„Pustíš mi pohádku?" přerušil jeho úvahy ochraptělý hlásek.

Pochybovačně se zadíval na stařičkou televizi. Netušil, jestli ten krám vůbec funguje. A neměl ponětí, na jakém programu by mohly běžet pohádky i po půlnoci.

Alespoň však mohl zaměstnat mysl něčím jiným, než vytvářením nejhorších scénářů. A v tomhle ohledu mu navíc přálo štěstí. Stačilo několikrát přepnout, a třebaže výkon televizní seniorky očekávání zrovna nepřekonal - div, že ještě nenarazil na černobílý obraz - po několika přepnutích se objevilo kreslené prasátko, jehož skotačení Andy schválila vážným přikývnutím.

A vzápětí se konečně vrátil Dean.

Holčička jeho příchod nevnímala. Pohled přikovaný k obrazovce, oči se jí pomalu samy zavíraly. Obavy, že cukrová bomba v podobě coca-coly vyvolá v dítěti záchvat hyperaktivity, se ukázaly jako plané. Andy musela být ve skutečnosti ještě vyčerpanější, než dávala najevo.

„Aha," okomentoval Dean scénu před sebou. „Peppa Pig and chill. To by šlo."

Zamířil ke stolu. Na postel k postavičce zachumlané do přikrývky položil batůžek - už v polospánku si ho k sobě přitáhla, aniž spustila oči z pohádky - a před bratra triumfálně vyložil ukořistěný řidičák.

„Takže?" Sam si přisunul židli a automaticky otevřel laptop. „Předpokládám, že chceš najít její příbuzný."

„Hm, to jsem tak čitelnej?"

„No, je to jediná alternativa, která mě napadá, pokud do toho nechceme teď hned zatahovat policii."

„Nechceme." Dean sklouzl pohledem k dítěti, které se tulilo k batůžku vycpanému oblečením a už víceméně spalo. Posunul řidičák blíž k Samovi. „Zvládneš to i s tím devadesátkovým připojením?"

„Jasně, jen to bude trochu dýl trvat." Sam pokrčil rameny a zadíval se na řidičák. „Jasmine Milbauerová, hmmm." Potichu hvízdl. „Bylo jí jen třiadvacet?"

„Jo. Chlape... vypadala na čtyřicet. Víš jak, umírání není zrovna salon krásy, ale tohle..."

Veselé hlásky kreslených zvířátek se linuly z televize a Deanův tichý hlas v kontrastu s nimi působil ještě pochmurněji.

„OK," prohlásil Sam po chvíli netrpělivého klikání a datlování na klávesnici, a ještě netrpělivějšího poklepávání prstem do stolu, zatímco se načítaly stránky. „Vypadá to dobře. Teda... myslím, dobře s ohledem na situaci."

„Jasně, tak co tam máme?"

„V úvahu přichází asi jen babička, teda, Jasmínina matka. Pětapadesát let, starostka Baker City v Oregonu... vypadá docela v pohodě. Jako, asi tam bude nějakej problém, kvůli kterýmu jí holka zdrhla a skončila takhle, ale to bych musel jít hlouběji."

„Nechoď, tohle by mělo stačit. Každá rodina má svoje problémy, ale pořád je to rodina," zabručel Dean. „Tak jo, zavoláme jí. Na takhle skvělý zprávy není nikdy moc pozdě, že jo."

Vyčkávavě na bratra pohlédl, ale nepřišlo kývnutí, ani jinak vyjádřený souhlas a Dean překvapeně zvedl obočí. Sam se mračil, tiše a nesrozumitelně cosi mumlal, zatímco nejspíš načítal další stránku. „Sakra," sykl nakonec.

„Sakra co?"

„Sakra, jsme v loji, Deane." Vzhlédl, ve tváři směs zklamání a frustrace. „Babička právě vede oblastní volební kampaň hádej komu?"

„Do hajzlu!"

„Jo, a nejspíš, podle toho, jak blízko má k samotnýmu Dickovi-"

„Tak babička není docela v pohodě, ale zatracenej leviathan."

Tohle zjištění vyloučilo možnost vrátit se k původnímu plánu. Nebo zkoušet jiné příbuzné. Každá z těch cest by pravděpodobně vedla ke stejnému výsledku: dítě by skončilo v péči babičky. A jak to shrnul Dean: možná by si vnučku nedala k večeři, ale dokud tu jen stín takové možnosti zůstával, riskovat to nehodlali.

Holčička zatím usnula tvrdým spánkem naprostého vyčerpání. Neprobudilo ji, když Sam z pohádek přeladil na tlumeně puštěné lokální zpravodajství, ani když ji Dean opatrně přearanžoval do méně zkroucené pozice - odpadla v polosedě a odfukovala si pod kolena, zapletená jako preclík.

Ze spánku chvílemi cosi mumlala, několikrát zkrabatila obličej a srdceryvně zavzlykala, ale jinak se zdálo, že se bratři mohou v klidu bavit, aniž by si museli dávat pozor na jazyk.

Což bylo dobře. Dean si servítky nebral.

Zvlášť v prvních chvílích by jeho vyjádření na adresu leviathaní sebranky, podělaných babek političek a sotva zletilých matek na útěku získala nejméně rating R.

Nakonec se k bratrovi obrátil s nefalšovanou hrůzou v očích: „Doprdele práce! Uvědomuješ si, že mít na krku takovýho prcka je to absolutně poslední, co si právě teď můžeme dovolit?"

„Jistě, Deane, zatímco za jinejch okolností sbíráme sirotky napravo nalevo," poznamenal Sam se sarkasmem, který v něm probouzelo zoufalství. Promnul si čelo, krátce zavřel oči. „Ale jak bychom z toho mohli vycouvat? Chci říct, normálně uvažující člověk by to udělal. Nikdy nemůžeš zachránit všechny, a nevědět, co víme, necháme to na úřadech bez váhání, to je fakt. Jenže..."

„Jenže ta holka má tolik zatracený smůly, že by se klidně mohla jmenovat Winchesterová."

„Tak nějak, jo." Sam nespokojeně semkl rty, krátce zaváhal a zaklapl laptop. „Mimochodem, Andy má čtyři roky, otce neznámýho a ve skutečnosti se jmenuje Andromeda," dodal nepřítomně, jako by ve skutečnosti uvažoval o něčem jiném.

„Cool jméno," ušklíbl se Dean. „A jak to souvisí s čímkoli, co právě řešíme, Sammy?"

„No... nijak, jenom... já vím, že to nesouvisí, jen se mi to všechno spojilo a napadl mě ještě jeden člověk, na kterýho bychom se mohli obrátit. Je bez debat, že my dva se o tu malou dlouhodobě postarat nemůžeme, ale třeba by mohla pomoct-"

Dean zvedl ruku, aby ho zarazil. „Počkej... myslíš... Hmmm, že by jedinýho člověka, kterej jednak ví, co jsou zač ti zatracení žvejkalové, a jednak má prostředky k tomu, aby se postaral o děcko v nouzi tím správným způsobem?"

„Heh, to jsem tak čitelnej?"

„Totálně."

Úsměv, který mu Sam věnoval, byl víc než unavený, maximálně tak na bod za snahu. „Dobře, jdu jí zavolat." S telefonem u ucha a na cestě ke koupelně se ještě rozhlédl po pokoji. „A potom odsud padáme, ať to dopadne jak chce. Mám tu z toho čím dál tím horší pocit."

Na Deana připadl bojový úkol probudit a obléct malou Andromedu, aby mohli vyrazit, jakmile se Sioux Falls potvrdí jako cíl cesty. I proto se Sam s telefonem uchýlil do koupelny. Potřeboval situaci objasnit způsobem srozumitelným i v jednu hodinu ráno, takže bez dinosaurů a jejich extra tvrdě spících matek.

Jako zvuková izolace se však stěna z dřevotřísky moc neosvědčila. Útržky telefonátu a rozespalá konverzace - pokud se to tak dalo nazývat - se proplétaly jako v nějakém postmoderním dramatu.

„Jo, já vím... omlouvám se... sakra brzo nebo sakra pozdě..." Rozpačitý úsměv a levačka, cuchající vlasy. Dean sice na bratra neviděl, ale dokázal si to živě představit. „...problém. A vážně jsi asi jediná... pomoci."

„OK," povzdechl si Dean a posadil se na postel k zatím spícímu dítěti. „Sammy to má zmáklý, tak jdeme na to."

Zatímco k němu doléhaly úryvky vysvětlování situace, jemně s Andy zatřásl. „Uhm... vstávej, holka. Jenom na chvilku, něco na sebe hodíš a můžeš chrnět dál."

„Ne! Já tě neci! Zlej Flankie!" zakňourala a ohnala se po něm. „Neci užíznout hlavu!"

„Já vím," pokračoval za stěnou Sam, „...nečekaný. Ale není... druh monstra."

„Hej!" Dean musel holčičku chytit za drobounká zápěstí a znemožnit jí pohyb, protože mu z polospánku hodlala vylepšit obličej nehty. Připadal si, jako by držel motýla. Pořádně agresivního motýla, kterému ovšem nesmí ublížit. „Hej, klídek! Nejsem žádnej Flanky, dobře?"

A ani nechci vědět, kdo to má sakra bejt.

Andy strnula. Bezvýsledně se pokusila vykroutit ruce z Deanova sevření, pak ale celá zplihla, zhadrovatěla a začala nabírat do pláče. Pořád ještě neotevřela oči.

„...nemůžeme... předhodit leviathanovi?!" ozývalo se z koupelny.

„No tak," pokusil se Dean o konejšivý tón. „Nic se neděje. Jseš v bezpečí. Nikdo ti nic neudělá. Jenom se musíš oblíknout."

Konečně se na něj podívala. Očima ještě zastřenýma spánkem. Zamrkala a hrůzu v dětské tvářičce nahradilo pochopení, když zaostřila na Deanův obličej. A pak jej stejně rychle vystřídala rozmrzelost.

„Kde je mamka?" zamumlala Andy a posadila se. „Já chci za mamkou."

Zavládlo ticho.

„Bezvadný!" řekl Sam v koupelně a tu úlevu v hlase mu bratr vážně záviděl. „...během dopoledne? Tak dobře. Jsi nejlepší... zatím... díky!"

„Jdu za mamkou," rozhodla se Andy a začala se vymotávat z deky.

„Mamka spí!" prohlásil Dean mnohem příkřeji, než měl v úmyslu. Sevřel rty, zaťal zuby, jako by mezi nimi drtil skutečný význam toho sdělení. Natáhl se po dinosauřím batůžku a začal z něj vytahovat oblečení.

„Já. Chci. Mamku!" ozvalo se tónem, nebezpečně věštícím jekot.

Když se v tu chvíli Sam vynořil z koupelny s téměř vítězným výrazem, Dean k němu vzhlédl, jako by ho chtěl praštit.

„Co se děje?"

„Mam-kuuu!" zakvílela Andy.

„Aha." Tentokrát si Dean nemusel nic představovat, bratr svůj rozpačitý poloúsměv a prohrábnutí vlasů předvedl naživo. „No, víš, Andy," začal, přidřepl si k posteli a dívenka kupodivu přestala kňourat a vyčkávavě se na něj zadívala, „věc se má tak, že maminka vážně... um... pořád ještě spí."

„Geniální," sykl Dean, ale protože sám neměl nic lepšího, radši se soustředil na to, aby holčičce přetáhl přes hlavu tričko s - překvapivě - obrázkem dinosaura, dokud byla zaujatá něčím jiným.

„Ale nikdo nemůže spát požád. Na to není dost snů," prohlásila Andy s neochvějnou dětskou logikou.

„Jo, to máš pravdu," pokračoval Sam. „Ledaže... znáš pohádku o Spící krásce?"

„Mhm." Tentokrát se Andy dokonce nechala nasoukat do kalhotek a lacláčů, než začala s dalším zpochybňováním: „Ale to je pohádka. Pohádky nejsou dooplavdy!"

„No, víš, někdy... totiž-"

„Počkej," přerušil to Dean. Ustavičné mlžení nikam nevedlo. A svoji práci měl hotovou, neměl kam utéct. „Koukni, Andy," naklonil se k dítěti, ignoroval přitom bratrův nesouhlasný výraz. „Máš pravdu. Pohádky nejsou doopravdy. Což znamená, že mamču nezachrání žádnej princ. Ale," zvýšil mírně hlas, když Andy otevřela pusu k protestu, „i když se za ní nemůžeš vrátit, tak by určitě chtěla, abys byla v pohodě. Takže já a Sam se o to postaráme, jenom nám s tím musíš krapet pomoct."

„Už se nikdy nevzbudí?" špitla tak tiše, že jí bylo sotva rozumět. „Vůbec nikdy?"

„Ne. Moc mě to mrzí, prcku."

Andy si k sobě přitáhla batůžek, přitiskla si ho v náručí, jako by to byla jediná věc, která jí na světě zůstala. Což nakonec možná byla.

Kupodivu ani po několika okamžicích tíživého ticha nepřišel žádný pláč, žádný hysterický záchvat. Vypadala spíš zamyšleně, než smutně.

Nakonec se podívala nejdřív na Sama a pak na Deana.

„Ale já jsem to věděla," řekla, hlas se jí trochu třásl. „Požád. Věděla jsem, že je úplně umželá. Jenom jsem to nechtěla žeknout. Když je to žeknutý, tak je to dooplavdy."

„Oh," hlesl Sam.

„Tomu rozumím," kývl Dean. „A... uh... pojedeš teď s námi, ano. Za jednou hodnou paní. Vymyslíme, jak se o tebe co nejlíp postarat, jo?"

Kývla.

A tichounce dodala: „A nebudu plakat ani tlochu vůbec. Malý dinosauži neplakají, i když všichni velký umželi."