Nevzpomínal si, že by tma působila na jeho smysly tak konejšivě. Zhluboka vdechl příjemnou vanilkovou vůni a koutky úst pozdvihl v úsměv, když se jeho nitrem rozlinul sladký pocit štěstí. Nemusel ani otevřít oči; cosi uvnitř něj mu naznačilo, že to není třeba, akorát by tím narušil souznění duše a těla, které se zdálo býti lehké jako pírko bílé sovy, jako kdyby se vznášelo. S dalším nádechem se jeho úsměv ještě rozšířil, neznaje hranic. Neexistovalo nic krásnějšího než on sám a milá, příjemná temnota, v níž vyrovnaně plul.

Do jeho poklidných myšlenek se pomalu vkrádal prvně tichý, postupně stále sílící zvuk. K čemu by to jen přirovnal? Jako kdyby kapka vody uháněná větrem v pravidelných intervalech klesala k zemi a tříštila se o skleněné okno. Jenže tento zvuk byl jiný, ne tak jemný, hrubší, násilnější.

Jeho tělem projela ostrá bolest, jako kdyby mu někdo rychlým, přesným pohybem rozřízl sval a zarazil se až o kost. Otevřel ústa v němém výkřiku, temnotou se však žádný zvuk neroznesl. S vytřeštěnýma očima hleděl do dáli, kolem sebe, kam jen mohl, jenže nikde nespatřil nic, co by mu mohlo pomoci. Bolest se stupňovala a on se v neutuchající křeči svíjel, bránil se, pokoušel se jí zbavit. Neúspěšně.

Náhle jako mávnutím kouzelného proutku okolní svět zesvětlal a bolest okamžitě ustoupila, nejspíše vystrašená, že by mohla přijít k úhoně. Harrymu se úlevou zaperlily slzy v koutcích očí. Nebral v potaz, že jej světlo na dotek pálilo. Nezmohl se na nic víc než natažení se směrem, kde ze světla vystupovala lidská silueta s dlouhými vlasy. Domníval se, že se jedná o anděla. Tehdy ještě netušil, jak moc si s ním jeho mysl pohrávala.

Lucius k němu obezřetně přistoupil a nad jeho chováním ohrnul spodní ret. S odfrknutím ho šťouchl holí ho stehna, Harry ovšem nijak nereagoval. Pouze se díval do neurčita, což Luciuse vcelku iritovalo. Nelitoval, že jej poslal do mdlob, ale vadilo mu, že celou dobu, co ho tak pečlivě přivazoval k židli, sebou mladík cukal a k jeho překvapení se usmíval. Nebylo to normální.

„Nox," špitl a sklopil hůlku, načež ji uložil na její právoplatné místo. Už nějakou chvíli Harryho pozoroval a konečně se zdálo, že se probouzí z transu. Býval by na něj seslal enervate, jenže se jejich setkáním vyčerpal natolik, že nebyl schopen ani pořádně držet hůlku v ruce, natož kouzlit. Sesunul se na vlastní židli a zkoumal obrysy mužského těla před sebou, hledaje cokoliv, co by byl schopen proti němu použít. Musel u toho uznat, že ať přišel z jakéhokoliv důvodu, rozhodně tím Luciuse potěšil. Shledal ho jako velmi pohledného, tudíž mu velice rád oblečení svlékl.

V Harryho světě světlo znovu zhaslo. Sice jej to zmátlo, nicméně byl již schopný zcela jistě odlišit realitu od iluze, již mu promítala vlastní hlava. Několikrát za sebou prudce zamrkal a stočil pohled k muži, jenž se pohodlně rozvaloval na něčem, co odhadoval na židli, a opětoval mu pohled. Vybavily se mu vzpomínky těsně předtím, než podlehl kouzlu, a vyvolaly v něm vlnu vzteku.

Nespokojeně zavrčel a chystal se něco říct, jenže Lucius byl rychlejší. „Zdá se, že už jsi vzhůru."

Harry sebou škubl a zjistil, že mu něco znemožňuje pohyb. Místnost osvětlovala jen mírná sluneční záře procházející skrze zatažené závěsy na obrovských oknech, takže se musel spíše domnívat a hádat, než aby s jistotou určil, v jaké situaci se nachází. Jedno mu ale bylo jasné: svázaná zápěstí za zády nevěstila nic dobrého.

„Pusťte mě," sykl. Jeho konfidence se ztrácela s každým nadechnutím, kdy si uvědomoval, že nemá svázané jenom ruce, nýbrž i nohy a hrudník. Navíc velmi pečlivě, jeho věznitel si dal záležet. Kdyby se nacházel v o něco lehčí situaci, vtipně by prohodil, že je připravený na divoký BDSM sex. Teď by mu to ale v ničem nepomohlo.

„A řekneš mi nějaký logický důvod, proč bych to měl udělat?" Lucius se uculoval, vida jak Harry chápe, že není cesty úniku. V prstech si pohrával s uloupenou hůlkou a těšil se na moment, kdy si mladík uvědomí, že ji nemá jak získat.

„Er..." Z Harryho vyšel velmi neinteligentní zvuk. Spolkl knedlík v krku a střetl se s jiskrným pohledem druhého kouzelníka. Tehdy si všiml své hůlky v jeho rukou a vyděsil se. Jak mohl být tak hloupý?

„Ano?"

„Protože jste hodný člověk a rozhodně nemáte v plánu mě tu nechat svázaného napořád?" řekl Harry první blbost, co jej napadla. Pořádně by se profackoval, kdyby měl zaprvé volné ruce a zadruhé dost času na takové malichernosti.

Lucius se po několika letech skutečně oddal pobavenému smíchu. Hrudník se mu prudce zdvihal mezi krátkými nádechy a výdechy a podporoval tím rychleji bijící srdce. Až po uklidnění se promluvil: „Roztomilé. Vážně si myslíš, že potom, co ses mi vloupal do domu, tě jen tak propustím? Říkal jsem si, že budeš trochu chytřejší. Zjevně jsem se mýlil."

Při zmínce o inteligenci sebou Harry cukl a zatnul čelisti. Nemohl k tomu nic dodat, protože by ze sebe udělal akorát většího idiota.

„Na druhou stranu," pokračoval Lucius, „je vlastně skvělé, že jsi za mnou zavítal. Alespoň budu mít po těch letech, co zde žiji, nějakou kouzelnickou společnost. Prozraď mi své jméno."

Harry si byl moc dobře vědom toho, že ho Lucius důkladně pozoruje, nebyl si ale jistý, jestli by mu ho zvládl pohled oplatit, aniž by neprozradil svou následující lež. „Vernon Dursley."

Lucius se zvedl ze židle tak rychle, až se převrhla a se zaduněním dopadla na leštěnou mramorovou podlahu. Stačily mu jen dva delší kroky na to, aby se dostal k Harrymu. Rukou mu zajel do vlasů a prudce s nimi trhl, až se z mladíkova hrdla vydral bolestný sten. Zabodl do něj své tekuté stříbro, jako kdyby měl v úmyslu mu každou chvíli podříznout hrdlo.

Vzdálenost mezi nimi byla kratší, než by si Harry přál. Cítil na své tváři jeho horký dech, prameny světlých kadeří jej lechtaly na odhalené kůži. S hrůzou si uvědomil, že postrádá jakýkoliv svrchní díl oblečení a že jeho nahotu zakrývají jen kalhoty. Krev mu hučela v uších a kořínky vlasů jej pálily, jak se vehementně i přes bolest pokoušel natáhnout od Malfoye tak daleko, jak jen to šlo.

„Vzpomínáš, co jsem ti včera říkal?" zasyčel mu Lucius do ouška. Třásl se, protože to byly již věky, co byl tak blízko mladému, zdravému a ještě k tomu krásnému tělu, které by si zasloužilo jeho péči.

Harry nepromluvil, pouze jemně zavrtěl hlavou a stiskl oční víčka k sobě. Modlil se, aby ho Lucius co nejdříve pustil a nezpůsoboval mu další zbytečnou bolest.

„Říkal jsem ti," zašeptal a druhou rukou sjel na jeho rameno, do nějž mu zatnul dlouhé, upravené nehty, „že poznám, když mi zalžeš. Toto místo je natolik prosycené magií mou i mého čistokrevného rodu, že poznám cokoliv, naprosto cokoliv o člověku, jenž se v této oblasti nachází. A to včetně lží." Pustil jeho vlasy, až Harrymu hlava překvapeně spadla. Na rameni mu zanechal hluboký rudý šrám, než se se samolibým úsměvem odtáhl. „Rozumíme si?"

Černovlasý kouzelník spolkl slzy, které se mu koulely po tvářích. Jeho otázku slyšel, ale netušil, jak na ni odpovědět. Kdyby otevřel ústa, zcela jistě by je opustil vzlyk, a kdyby přikývl, přijal by tím jeho ‚podmínky' a upsal se mu jako vězeň. To nehodlal dopustit.

Lucius si povzdychl, než jej dvěma prsty uchopil za bradu a zdvihl mu obličej tak, aby mu viděl do vystrašených očí. Líbilo se mu, co všechno v tom mladíkovi dokázal vyčíst. „Pamatuj si, že mi nedáváš na výběr."

Harry polkl a otevřel oči v tom samém momentě, kdy mu na tvář přistála dobře mířená facka. Ta již definitivně zrušila jeho snahu udržet slzy na uzdě. Potupně se pokusil vtlačit do chladné židle a schoulit se do klubíčka, nebylo mu to však dovoleno. Lucius jej znovu chytil za vlasy a vyžádal si jeho pohled.

„Tvé. Jméno," odsekával Lucius. „Nebo si snad přeješ další?"

„Ne," zamumlal Harry tiše. Malfoy několik vteřin vyčkával, čekaje na důležitější část odpovědi. Když už zvedl dlaň k dalšímu úderu, Harry sebou trhl. „Harry!" vykřikl. „Jmenuji se Harry Potter."

Luciusovi se zadrhl dech. Třas jeho těla neustal, tentokrát ale bylo jeho průvodcem něco jiného než dlouho neukojená touha. „Zopakuj to," řekl jako ve snách. Dokonce povolil svůj stisk a dovolil kadeřím vyklouznout z jeho prstů.

„Harry Potter," zašeptal mladík znovu. Srdce mu strachem málem vyskočilo z hrudi, jak se od něj Lucius odtáhl a překotně zamířil k honosné posteli s nebesy nacházející se na druhé straně místnosti.

„To snad není možné," mumlal Lucius několikrát za sebou, drtě v dlani část svého černého hábitu.

Osud si s ním musel zahrávat. Ten mladík zcela jistě lhal, o tom nebylo pochyb, jenže proč by to dělal? Navíc z něj necítil totéž, jako když vyslovil první jméno, které se mu mezitím vykouřilo z hlavy. Jeho duše se zatřepotala. Že by to snad mohlo být skutečné? Nedoufal, že by se s ním mohl kdy setkat, natož aby sám od sebe nakráčel přímo do jeho sídla. Toto nemohla být realita. Jen velice krutý vtip.

Luciusovy nálady se měnily z vteřiny na vteřinu. Posadil se na postel a pokoušel se přinutit vlastní tělo, aby jej poslouchalo. V jednu chvíli se mu dělalo mdlo a nejraději by se položil, v tu druhou chtěl vykřiknout a proklít kouzelníka, který šlapal po jeho nadějích s krutou a dobře skrývanou radostí.

Trvalo několik minut, než se Lucius znovu odvážil zvednout. Harry v té době ani nedutal, prázdně hleděl do zad, jež zdobilo rozlité zlato, a přemýšlel nad nejefektivnějším způsobem, jak tomu maniakovi pláchnout. Slz se dokázal zbavit relativně brzy, tušil však, že na tváři bude mít rudý otisk ještě několik dní.

Znejistěl, když se střetl s jeho divokýma, stříbrnýma očima, a ztuhl. Lucius se snažil skrývat své pocity, ale po tak dlouhé době v odloučení i jeho kamenná maska povolila a nechala proniknout některé z jeho pocitů. Přistoupil k Harrymu a zpražil jej ledovým pohledem, načež znechuceně odfrkl: „Opět jsi mi zalhal. Proč se prostě nepoučíš?"

Harry ani nedokázal protestovat a říct, že tentokrát mu řekl pravdu a jen pravdu, a už pocítil další dávku štiplavé bolesti, tentokrát na druhé tváři. Stále v šoku se snažil vzdálit od zdroje bolesti, ale bylo to marné. Navíc se mu zdálo, že Lucius trpí společně s ním. Nedíval se na něj tak chladně jako dříve, prostupoval jím smutek a něco, co se vzdáleně podobalo nejistotě. Harryho to však přestalo zajímat, neboť jej tvář zaštípala potřetí v řadě a on nedokázal potlačit výkřik.