Uplynul měsíc od doby, kdy se Harry nečekaně odstěhoval z Londýna a usídlil se v anglickém hrabství Wiltshire. Našel si příjemnou práci v knihovně, která mu sice nebude vydělávat statisíce měsíčně, jemu to ale stačilo. Navíc malý domek s rozlehlou zahradou zaplatil ze svých úspor a ještě mu něco málo zbylo. Nechybělo mu tedy nic ke štěstí – nebo si to alespoň myslel.

Zrovna popíjel pivo ve vesnické hospodě a četl si dopisy od svých nejlepších přátel, Rona a Hermiony, které ponechal sobě napospas v Londýně. Věřil, že se bez něj manželé obejdou, ačkoliv v budoucích dopisech předpokládal stížnosti jednoho na druhého. Od jejich svatby, jíž se hrdě účastnil v pozici svědka, neuplynulo ani pár měsíců. S úsměvem přečetl poslední řádku dopisu, v němž Hermiona žádala, aby jim napsal, jak se mu daří, jak se mu bydlí a co za práci si našel. Uchopil pero, namočil jej do inkoustu a uvrtal se do práce.

Ze soustředění ho vytrhl až příchod několika značně hlučných mužů, kteří se vrhli na bělovlasého staříka sedícího na druhém konci dřevěné budovy. Harry k nim zvedl pohled, ovšem nijak nereagoval, když na sebe mudlové začali pořvávat a kvůli něčemu se hádat. Nebyl to jeho problém a dokud mu nehrozilo bezprostřední nebezpečí, nehodlal se do boje jakkoliv zapojovat. Na pocitu klidu mu dodala hůlka, jíž cítil na svém boku a v nejhorším případě ji mohl kdykoliv použít.

„Jak to myslíš, že 'ste se báli?" vykřikl vetchý stařík překvapivě silným hlasem a upoutal na sebe tak pozornost každých očí v hospodě. Odstrčil od sebe prvního ze dvou hromotluků a založil si ruce na hrudi. „Řek' 'sem, ať mi přivedete moje ovce!"

„Přejsahám, pane! Ten barák je prokletej!" bránil se podsaditý, tmavovlasý muž středního věku. Šťouchl loktem do druhého, prakticky identického chlapíka, který okamžitě začal přikyvovat. Z úst prvního vylezl zbytek myšlenky: „Ty – ty kamenný sochy zvířat u hlavní brány se hejbaly! Fakt, když jsme tam chtěli jít, ty sochy se začaly hejbat a-a mluvit! Říkaly, ať tam ani nepáchnem, jinak že nás prej nějakej pán Malfoy sežehne ohnivym dechem!"

Harry při jejich dosti hlasité debatě povytáhl obočí vzhůru, ale úpěnlivě se snažil hledět do kusu pergamenu před sebou. V hlavě mu šrotovalo, jak usilovně přemýšlel, co mohlo být na jejich slovech pravdy. Pokud se jednalo o sídlo kouzelníka, bylo možné, že vstup na jeho pozemky střežily oživlé sochy. Na druhou stranu mu přišla jako holý nesmysl celá ta pasáž o ohnivém dechu. Pokud pan Malfoy, jak byl mýtický muž označen, byl drak, tak by to nejspíš i připustil. Nejspíš. Stejně ho to zaráželo. Kouzelník a tady? Byl si jistý, že úmyslně vybral toto místo k životu právě proto, že tu nebyla známá poloha žádného čaroděje či čarodějky.

Složil dopisy své i od přátel, pečlivě je uložil do dřevěného boxu, kam skryl i pero s inkoustem, a vše zastrčil do brašny, která se povalovala na lavici kousek od něj. Naráz do sebe kopl zbytek piva, položil na stůl mudlovské peníze a sebevědomým krokem překonal vzdálenost mezi sebou a těmi muži. Pokud se mu po okolí potuloval kouzelník a on o něm doteď nevěděl, musel svou chybu napravit. V hlavě si dal pohlavek za svou naivitu a víru v ministerstvo, přičemž si nadával hlavně za hloupost. Měl se tu ihned porozhlédnout, jestli poblíž nežije někdo, kdo by mohl ohrozit jeho existenci a poklidné bytí. Nyní už mohlo být příliš pozdě.

„Promiňte," oslovil tři hádající se muže. Musel zvýšit hlas, aby je přerušil. Původně je chtěl obdařit úsměvem, ale při spatření jejich otrávených, naštvaných výrazů tu myšlenku zavrhl. Byl ale rád, že ztichli. „Jsem tu nový. O čem to tu mluvíte? Zaslechl jsem něco jako duchové a ohnivý dech, tak by mě zajímala celá pohádka." Kdyby se býval usmál, možná by to znělo směšně. Jeho tvrdý, smaragdový pohled však mluvil naprosto vážně za něj.

Hromotluci začali něco koktat, stařík si jej místo toho nedůvěřivě prohlédl od hlavy až k patě. To byla strategická chvíle pro mírný úsměv. V mechově zeleném kabátku a s koženou brašnou přes rameno asi nepřipadal mužíkovi věrohodný.

„Na – na severu ve – ve – vesnice –," vykoktal ze sebe podsaditý muž.

„– je p-panství, fakt starý, a straší tam," doplnilo jeho dvojče.

Bělovlasý stařík sykl jejich směrem. „Vypadněte! Nechci vás tu už ani vidět!" Ti dva se málem přerazili, jak rychle zmizeli ze svého místa. Dveře do hostince za nimi zůstaly mírně pootevřené, protože je nezvládli v běhu pořádně zabouchnout.

Harry na sobě cítil několik párů očí a polkl, aby zahnal tu kapku nervozity, která jej uchvátila. „Nuže? Mohu vás za vaši pohádku pozvat na skleničku?" navrhl výměnný obchod. Ty informace potřeboval, i kdyby ho to mělo stát pár mincí víc.

Stařík na něj naposledy nejistě pohlédl, než mávl na hospodského a naznačil Harrymu, ať se s ním posadí ke stolu. Vyčkali, než jim byly přineseny dvě skleničky whiskey s notnou dávkou ledu, teprve tehdy se muž dal do řeči.

„Jak se snažili říct ti dva blbečci, jde o jedno fakt starý panství na severu vesnice. Je tady už od mejch mladejch let, a to už je nějakej pátek, pane..."

„Vernon Dursley," představil se lživě Harry. Neznal přesný počet kouzelníků v okolí a nerad by na sebe upoutal ještě větší pozornost. Bohatě stačil samotný fakt, že se přistěhoval někdo nový a ihned se vyptával.

„Flamel. Nicholas Flamel," řekl po jeho způsobu stařík. Harry se v duchu pozastavil nad tím jménem, muselo však jít pouze o shodu náhod, protože tvůrce kamene mudrců zemřel údajně několik let zpátky.

„To panství kdysi patřívalo rodině Malfoyů. Byli... divný, to vám teda povim. Strašně uzavřená, snobská rodina, s nikym ve vesnici se nestýkali, prakticky 'sme je ani nevídali. Proto tak nějak upadli v zapomnění." Harry jej pečlivě poslouchal a v hlavě si dělal poznámky. O rodině Malfoyů někde něco četl, ale nemohl si pro Merlina vzpomenout v jaké souvislosti. Oba dva postupně upíjeli ze své sklenky. Harryho překvapovalo, že s ním Flamel mluví tak otevřeně, ale pokud to bylo něco veřejně známého, nejspíš to ničemu neškodilo. „Dneska málokdo ví, co to je za barák. Před několika lety se k nám obyčejnejm chudákům donesla zpráva, že starej Malfoy pošel. Od tý doby se tam občas někdo snažil vloupat, protože se domníval, že by tam moh' něco šlohnout." Kysele se ušklíbl. „Byli to boháči, to všichni věděli, soudě dle tak velkýho baráku. Navíc vlastnili fakt ohromný pozemky, co patřej k tomu domu."

Harry se na okamžik zamyslel, oči utápěje ve vlastní whiskey. „Ti dva, co tu byli před chvílí. Co s tím měli společného? A co s tím panstvím máte společného vy?"

Nicholas vypil poslední zbytky tekutého zlata a objednal si ještě jednou, než zodpověděl jeho otázku. „Mám vlastní farmu relativně blízko Malfoyovic sídla. A včera v noci mi nějaký zvíře rozbilo ohradu a několik mejch ovcí uteklo právě k nim na louky." Následně se zatvářil tak znechuceně, až se Harry málem zadusil whiskou. „Ti dva hlupáci jsou moji přitroublí synové. Nejraději bych je neměl, to vám povim, nedostalo se jim takovýho intelektu jako nám normálním lidem. Poslal jsem je najít ty ovce, ale vrátili se s prázdnejma rukama, protože byli posraný strachy."

„Takže tam doopravdy straší? Viděl někdo toho ducha, o kterém jste mluvili?" vyptával se Harry na podrobnosti. Konečně se dostávali k té zajímavější části, která stála za poslechnutí.

Flamel pokrčil rameny a ležérně se opřel do židle. „Někdo tvrdí, že se jednou dostal tak blízko k baráku, že viděl stát někoho za oknem. Moji synáčci zase říkali něco o mluvících sochách. Pár lidí se prej v tý oblasti ztratilo, ale taky se mohli utopit v řece. Za mě je tam normálně mrtvo, a to vám říkám jako někdo, kdo bydlí skoro vedle."

Harry pociťoval k onomu muži obdiv, protože si i v tak pokročilém věku udržoval relativně racionální myšlení, což mu dodávalo na důvěryhodnosti vůči ostatním. To bylo dobře, protože Harry by nerad procházel celou vesnici a měnil mudlům mysl tak, aby na kouzelnické panství na severu vesnice a údajné strašení zapomněli. Zároveň byl velice vděčný, že i přes prvotní nechuť mu Nicholas toto vše řekl, a dal si proto za cíl jeho ovce z té oblasti dostat, pokud to bude možné. Téměř okamžitě se mu totiž v hlavě vytvořil plán, kdy a jak k sídlu půjde a pořádně si ho prozkoumá. Zatím vše naznačovalo tomu, že původní majitel doopravdy zemřel, ale před svou smrtí ochránil své pozemky kouzly, aby mu majetek nebyl rozkraden a případně ponechán dalším generacím či podobně. Možnost nebyla jen jedna a Harry si nedovolil zavrhnout ani tu nejprimitivnější variantu.

„Pane Dursley?" Z myšlenek ho vytrhl Flamelův hlas.

Zvedl k němu své užaslé oči. „Ano?"

„Máte ještě nějaké otázky, nebo jsme skončili?"

Harry se zahleděl do prázdna a podrbal se ve vlasech. Napadla ho pouze prostá otázka: „Jak se k tomu panství dostanu?"

Nicholas na něj několik vteřin hleděl jako na blázna, pak ale promluvil: „Když půjdete po hlavní cestě směrem k mlejnu a budete pokračovat dál, narazíte asi po čtvrt hodině chůze na rozcestí. Tam se dejte rovně a po několika dalších minutách byste měl vidět vysokou dřevěnou ceduli s nápisem Malfoy Manor. Pak dál už by měla bejt jen železná brána a dost vysokej plot." Odmlčel se, čehož chtěl Harry využít, tak stařík rychle pokračoval. „Ale když bych moh', mladej pane, doporučil bych vám se tomu místu vyhnout. Ještě byste si moh' zkazit názor o naší vesničce. A věřte tomu, i když je teď zima a všechny stromiska jsou opadaný, že to tady je fakt krásný."

Mladík se konečně pousmál a dokonce si dovolil na Flamela spiklenecky mrknout. „Jsem vám neskutečně vděčný za všechno, co jste mi teď řekl. Cítím se poučený zdejší historií a vím, jakému místu se mám vyhnout. Mnohokrát vám děkuji." Vytáhl z brašny několik mincí a položil je na stůl. Nezajímalo ho, že zaplatil o dost víc, než by měl. Sice neměl úplně na rozhazování, ale špatně si také nežil. Stále s úsměvem na tváři se zvedl a nabídl staříkovi ruku. „Rád jsem vás poznal."

Flamel jeho ruku vřele přijal a zkroutil rty do úšklebku. „Nápodobně, mladej pane." Potom se jejich cesty rozešly.

Ještě téhož večera, když Harry dorazil domů, vytáhl pergamen a dopsal dopis, který chtěl dalšího dne poslat Hermioně. Nezapomněl ji poprosit, zda-li by na ministerstvu mohla ještě jednou ověřit, jestli v jeho blízkosti nežijí nějací registrovaní kouzelníci. Sotva odložil pero, odlevitoval vše nepotřebné na stůl a proletěl koupelnou, než s hlavou plnou Malfoy Manor zalezl do postele. Usmyslel si, že se tam zítra zajde podívat.

Tak tu máme první díl MM. Co na to říkáte?