Moře bouřilo a černými vlnami si pohazovalo s osamělou galérou.

Na palubě lodi právě starý mořský vlk hleděl do dáli a paží si bránil modré oči proti sprškám slané vody a dešti. Již zažil spoustu bouří, ale tato mu dávala tísnivý pocit v žaludku. Loknul si rumu z lahve, aby mu alkohol na chvíli prohřál tělo a otupil mysl. Pak otočil své tělo s pevnými svaly, které vycvičilo samo moře a pohledem zhodnotil loď.

Posádka se rvala statečně, ale živel začínal získávat převahu.

Starý kapitán si přejel snědý vrásčitý obličej rukou a otřel si tak z křivého nosu sůl. V přístavech se často po pár kalíšcích levné pálenky účastnil rvaček a tam také přišel k ohyzdné jizvě, která se mu jako had stáčela od levého spánku k temeni holé lebky, přímo k tetování černé lilie. Šedočerné husté vousy měl zapletené do copánků, jež mu volně spočívaly na karmínově rudém, zlatem vyšívaném kabátě. Muž měl na pevnině pověst chladnokrevného nájezdníka, piráta a vraha. Říkali mu Černá lilie, podle jeho tetování.

Jeden z kamenných zubů, které vystupovaly z vln, se s děsivým zaskřípěním otřel o bok lodi, odtrhl ze dřeva velké třísky a polámal vesla otrokům, kteří v podpalubí těžce dřeli. Ledová voda začala okamžitě vnikat dovnitř. Snědí hubení lidé s řetězy na nohou začali vylévat vodu a pokoušeli se ucpat trhliny, zatímco jim biče dvou pirátů otevíraly staré i nové rány na zádech. Po dřevěné podlaze mezi bosýma nohama tekla voda a mísila se s krví.

„Podívejte! Na východě!" Protnul bouři mocný výkřik jednoho z námořníků. Byl to teprve holobradý mladík s černými dlouhými vlasy a zelenýma očima. Držel se stožáru a ukazoval skrz bouři.

Ale řvát umí jako lev, pomyslel si kapitán a zadíval se tím směrem. Skrz clonu deště zahlédl světlo majáku. „Na pravobok! Zatočte na pravobok!" Vydal ostrý příkaz. Sešel do podpalubí, aby dohlédl na splnění rozkazu. S jedním švihnutím biče se ovšem rozhostil klid, jak loď vyplula z bouře.

Kolem nich se rozprostíral asi míli velký kruh, v němž bylo moře klidná a jehož střed tvořil vysoký kamenný maják.

Kapitán se zahleděl na maják. Potřebovali v klidu spravit loď a doplnit ztenčující se zásoby. „Držte kurz k majáku."

Jeden z otroků se prudce zvedl ze své lavice a kvůli řetězům upadl na kolena před starým pirátem. Spustil rychlý příval slov ve svém rodném jazyce, pocházejícím z pouští a stepí západní strany kontinentu.

„Mluv obecnou!" Vyštěkl kapitán na snědého hubeného muže s odřeným tělem.

„Zlo. Mocné. V budově. Nesmět vstoupit. Probudit bůh moře." Vykoktal vězeň.

„Spusťte mi člun." Přikázal starý muž s pohledem upřeným na skalnatý ostrov, nehledící na varování otroka a na špatně skrývaný strach v očích pověrčivých pirátů. Srabi. Popluje sám, vybere si ty nejdražší poklady a pokud se jej někdo pokusí zastavit, dokáže mu, kdo on je. Tady není na strach místo.