Zanedlouho již vesloval ke skalnatému ostrovu. Osazenstvo galéry se s ním rozloučilo strohým pokynutím hlavy jako kdyby na pohřbu vzdávali upřímnou soustrast pozůstalým.

Neměl na mysli strach, pouze vidinu možného zklamání, když bude maják prázdný. Jemný červ pochybností v něm ovšem hlodal. Nacházel se v části moře, které bylo klidné, i když v okolí zuřila bouře. Jak tato anomálie vznikla? Měla s tím něco do činěná ona vysoká stavba z drolícího se kamene?

Když se již blížil k majáku, jeho loďka se prudce zakolíbala, až se musel zachytit okraje. Podíval se do tmavé vody, ale pod ním se rozprostírala jen modrá nicota s hejny malých ryb. Možná do něj jen narazila větší z nich, uklidňoval své najednou rychle bušící srdce.

Solí prožrané dveře majáku otevřel až na druhý pokus silným kopnutím.

Kruhové místnosti vévodilo staré kamenné schodiště, jehož dřevěné zábradlí chladný mořský vzduch proměnil na šedavé křehké sloupky, na některých místech zborcené. Na každou světovou stranu zeď protínalo malé okénko a vpouštělo dovnitř vítr a šedavé světlo, v jehož paprscích tančil prach s můrami.

Podlaha byla zaskládána truhlami a bednami různého stáří. Ty, které byly otevřené, dávaly na obdiv drahé kameny se složitými výbrusy, mince se zlatými tvářemi dávno zapomenutých panovníků a šperky tvarů ze snů.

Starý mořský vlk se chraplavě zasmál, protřel si oči a zanořil ruce do toho bohatství. Bude si žít jako král. Teď musí jen dát vědět jeho zbabělé posádce, aby připlula blíž. Ale nedá jim ani zlaťák. Všechno tohle náleželo jen jemu.

Nacpal si do kapes co nejvíce zlatých mincí a šperků a vystoupal po kamenných schodech na ochoz majáku.

Uprostřed něj hořel jasný oheň a kolem něj se otáčela zrcadla. Stoupnul si k zábradlí a chtěl dát znamení posádce, ale jeho činy najednou zastavil pohled na mořskou krajinu, táhnoucí se do nekonečna před ním.

Všude, kam zasvítilo světlo majáku, ožívala voda hrůznými stvořeními, slizkými a porostlými mořskými řasami. Jejich vrčení znělo jako bouře a rychlými pohyby predátorů rozrážely klidné vlnky hladiny.

Chtěl vykřiknout, ale jeho hlas zůstal němý. Couvnul zděšením a tvář mu zalilo ostré světlo zrcadla a zabodlo se mu do očí.

Najednou ze světa kolem něj spadl závoj míru a neviny. Všude kolem něj kroužily stíny, na první pohled lidských postav, s těly hrůzně znetvořenými agónií.

Vrhl se po schodišti dolů a klopýtal k lodičce u břehu tohoto prokletého ostrova. Musel se dostat pryč.

Tam, kde byl dříve slyšet vítr, jeho uším kvílely duše týrané věčností.

Vesloval přes moře, ale ty hrůzy byly všude. Prahly po jeho krvi a duši.

Z vln vystoupil jeden netvor větší než ostatní a upřel pohled plesnivě zelených očí na kapitána. Zasyčel a znovu se ponořil. Pod hladinou jeho mohutné tělo tvořilo vlny, jak se blížil ke své oběti.

Muž vyšplhal po žebříku na palubu, ale ta byla liduprázdná.

Loď se pomalu dala vlivem vln do pohybu a pomalu se sunula zpátky k majáku. Kapitán se vrhl do podpalubí a začal veslovat, aby plavidlo otočil. Tato činnost neměla žádný účinek. Vyběhl na palubu a odřezal lana všech plachet, ale loď ještě zrychlila. Padl na kolena bezmocně.

Jakoby ta vysoká stavba byla černou dírou a nevyhnutelným cílem.

Díval se za záď lodi do pěnící černé vody. Přibližovalo se to. A pro něj již nebylo úniku.