Tak... A je to tady. Nádech, výdech, nádech, výdech, tohle dokážu, dodávala si Káfsi odvahy a nervózně sledovala první ze soubojů. Ony bojovníky si v hlavě pojmenovala jako Tyčku a Žabáka. Tyčka byl vysoký a hubený chlapík s oštěpem, zatímco Žabák byl jeho přesným opakem. Šlo o malého mužíka, který kolem Tyčky neustále jenom skákal.

„Kdo vyhrát, myslíš?" oslovil Káfsi jeden z bojovníků.

„Já, ehm," začala svým typickým hlasem ála rozverný medvěd, když vtom se zarazila. „Alexi?" vyhrkla. „Ty se taky účastníš?"

„Alex," zopakoval valibuk nechápavě. Netušil, jak je možné, že ten neznámý bojovník zná jeho jméno, ale pak mu to došlo. „Vy," řekl s rozzářenýma očima a nadšeně na ni ukázal prstem.

„Pššt," sykla po něm Káfsi a dala mu ruku přes pusu. Naštěstí pro ni ještě neměl Alexander na hlavě přilbu, takže bylo lehké dostat svou ruku přímo na jeho tvář. Stála přitom na špičkách a modlila se ke všem bohům, ať ji neprozradí. Mlč, kušuj, nic neříkej, mumlala v duchu a doufala, že se tento „náznak" setká s pochopením. Nemůžu ti držet ruku před pusou celou dobu. Když ji poté sundala, tak na ni Alexander zůstal mlčky zírat.

Káfsi si oddechla a znovu se podívala ven. Žabák skákal nadšením nad domláceným Tyčkou a když bylo improvizované bojiště vyklizeno, vstoupil na něj uvaděč, kterého Káfsi poznala od zápisu.

„Jako další nastoupí princ Fóvos!"

„Uhněte, uhněte, uhněte," ozval se ze zadní části scaenae princův hlas.

To je takový osel. A jak se arogantně nese, pomyslela si Káfsi, když jí pohled padl na jeho zbroj. Princ měl přilbu s černým chocholem, zářivý bronzový plát na hrudi a v jedné ruce držel lesklý kulatý štít, zatímco ve druhé svíral meč, jehož nabroušená čepel by jistě zvládla oslepit kohokoli na vzdálenost několika metrů.

Fóvos vrazil do Káfsi a neurvale ji odstrčil na stranu.

„Říkal jsem: ‚Uhněte!'" osočil ji, a přitom zamyšleně naklonil hlavu na stranu, jako by snad přemýšlel nad tím, jestli ji náhodou nezná.

Nezná. Alespoň tak zněl finální verdikt, který princ učinil, než vyšel ze scaenae a začal vítat jásající dav.

„A jeho protivník, Alexander!" zvolal organizátor a opustil bojiště.

A zatraceně, pomyslela si Káfsi a chytila Alexe za rukáv.

„Buď opatrný, ano?" špitla. Znala svého bratra. Věděla, že Fóvos bude chtít vyhrát, a to za každou cenu.

„Ano," přikývl Alexander, ale Káfsi pochybovala, že jejím slovům rozumí. Když poté boj s nervozitou sledovala, přesvědčila se o bolestné pravdě. A přitom to vypadalo na tak vyrovnaný souboj. V jeden moment by Káfsi i věřila, že Alex vyhraje. Jenže pak přišel čas na princovu tajnou zbraň. Z jeho štítu vystřelily ostny a zabodly se Alexanderovi přímo do paže.

„To je podvod," zamumlala Káfsi. „Sprostý podvod."

„Říkal jsi něco?" zaváhal Žabák. „Zněl jsi nějak divně."

„Ne, nic," zahuhlala. „Jenom koukám na ten souboj a tak," pokusila se o chlapskou řeč a ležérní fráze „a tak" zřejmě zafungovala.

Ten ničema, přesunula Káfsi své nadávání raději do hlavy. Princovi poté stačilo jen několik ran, aby svého protivníka srazil k zemi.

Podváděl, ale davy jásaly. Možná proto, že musely. Zase to dokázal, povzdychla si Káfsi v duchu. Zase mu prošlo něco špatného. V tu chvíli jí bylo Alexe líto. Princ se vrátil do scaenae jako nafoukaný kohout a jeho soupeř se za ním plahočil jako zbitý pes.

„Ukaž," řekla Káfsi mírně a stáhla ho na stranu. „Podívám se ti na to. Najdu ti něco na obvázání a –"

„Jako další nastupuje Antigonus!" ozval se pořadatel a místností se rozeznělo dunění. Káfsi se ohlédla. Pokud si myslela, že byl Alexander obr, pak to bylo nic v porovnání s tím, co se nyní pohybovalo k bojišti. Polkla. Proč nemohl Fóvos narazit na tohle? A podle všeho mělo být hůř.

„A jeho protivníkem je... Hrkrdrndal!" zvolal uvaděč a bylo slyšet jeho spokojené oddechnutí nad tím, že to jméno přečetl správně.

„To vy," řekl Alexander a zdravou rukou Káfsi popostrčil k výlezu na bojiště.

„Když já nevím, jestli tam úplně chci," zaváhala, ale než stačila něco provést, už ji někdo vrazil herdu do zad a ona se setrvačností dostala ven. Teď už couvnout nemohla.

„Roztomilý drobeček," ušklíbl se Antigonus.

Tohle není dobrý. Káfsi vytřeštila oči a stiskla štít o něco pevněji, než bylo nutné. Tohle fakt není dobrý. Bohové musejí být šílení!

„Tak pojď, chlapečku," povzbuzoval Antigonus svého nepřítele a Káfsi se sevřel žaludek.

Úchylák jeden, zhodnotila svého protivníka a udělala několik opatrných kroků do strany. Jak to jenom Sophias říkal? Číhat na správnou chvíli? Káfsi se rozhodla, že nic neuspěchá a až do posledního momentu si bude držet toho šílence od těla. Tomu se však její hra na kočku a myš zjevně nelíbila.

„Tak póóójď!" zahřměl Antigonus a rozmáchl se svým mečem. Káfsi na sebe ihned převzala identitu Žabáka a odskákala od něj pryč.

„Začínáš mě rozčilovat, drobečku," zamumlal a připravoval se k dalšímu úderu.

Fanoušci na tribunách ani nedutali a oba králové se zaujetím sledovali zápas, který se před nimi odehrával.

„Ten Hrkrdrndal je zvláštní," promluvil Káfsin otec po chvíli. „Vypadá to, jako by tam ani nechtěl být."

Voithó jen mlčky seděl vedle něj a snažil se ovládat. Vážně moc a moc se snažil ovládat a nedat na sobě znát nervozitu. Jenže když spatřil, jak se Antigonus rozmáchl a jeho meč se se zařinčením odrazil od štítu Káfsi, která sotva stála, neudržel se a prudce vyskočil ze sedadla.

„Děje se něco, Voithó?" obrátil se na něj Perífamos a zvědavě si promnul vous.

Voithó zůstal zaraženě stát a otočil se na Sophiase, který však jen lehce zavrtěl hlavou a ukázal mu zpět na sedadlo.

„N-ne, nic. Omlouvám se," zakoktal mladík a opětovně usedl na své místo.

„Něco takového bylo neuvážené," napomenul ho Sophias šeptem a Voithó přikývl. „Poradí si sama," dodal poté o něco mírnějším tónem, ale zdálo se, že tomu sám moc nevěří. Situace pro Káfsi nevypadala vůbec dobře.

„Braň se!" smál se Antigonus a třískal svým mečem o Káfsin štít, jehož lesklý povrch byl místy již nepěkně obitý.

Do...há...je... Káfsi nedokázala rozumně uvažovat. Každá rána, kterou její štít obdržel, jí přerušil pracně budovaný proud myšlenek.

„No, tak, braň se!" ozýval se z druhé strany hurónský smích a Káfsi cítila, jak se jí pomalu podlamují kolena.

„Braň se, drobečku!"

Ten tlak. Ta síla. Uá, tohle nedám! Káfsi se pod další ranou podlomila jedna z nohou. Její oči se stočily k zemi pokrytém pískem a kamínky. Mohla by je snad využít pro svůj prospěch?

Další rána do štítu. Tentokrát snad ještě silnější než ty předtím.

„Nemůžeš se za tím schovávat věčně, chlapečku," smál se Antigonus.

Káfsi musela uznat, že v tom měl pravdu. Mysli, mysli, povzbuzovala se v duchu. Tohle už máš za sebou, bojovala jsi s Alexem a ten je taky dost ohromný. A jak ti to šlo! Káfsi zatnula zuby a sevřela štít co nejpevněji to šlo. Počkala, až její nepřítel uštědří další ránu a pak se ohnala a udeřila jím vší silou protivníka do hlavy.

„Hej!" vyhrkl a vykulil na ni oči. „To... Auvajs," sykl a přejel si dlaní místo dopadu Káfsina štítu. Na jeho ruce se objevilo pár rudých pramínků. „Ty @#$%@# (*le cenzura, protože to bylo vážně peprné)!" rozohnil se a Káfsi znovu zděšeně ucouvla. „Tak za tohle tě už šetřit nebudu!"

Pokud měla Káfsi problém, když byl Antigonus v dobré náladě, tak nyní byla v pořádné kaši. Když se proti ní to nasraté obřisko rozeběhlo, tak ji napadlo jen jediné. Skrčit se. Skrýt si hlavu pod štítem a doufat, že bude všechno co nejrychleji u konce. Jenže Káfsinu teď-ze-mě-bude-kulička strategii Antigonus zjevně nečekal. Těšil se, až toho ničemu řádně seřeže a její prudké stočení se k zemi nešlo dohromady s jeho ohromnou rychlostí. Mohutný bojovník se silou koňského spřežení nedokázal včas zabrzdit a přes Káfsi přepadl.

„Aú!" vyjekl, když se válel na zemi. Pokusil se vstát, ale jeho noha nespolupracovala a podlomila se mu. „Můj kotník!" zafňukal. Jediná možnost, jak mohl stát, byla opřít se o meč jako o hůl.

„Chceš pomoct?" nabídla mu Káfsi automaticky pomocnou ruku a Antigonus se na ni nechápavě podíval.

„Pomoc?" sykl. „Proč bych měl potřebovat pomoc. Ne, já tě teď dorazím!" řekl a rozmáchl se mečem, který mu ve vzduchu přestal dodávat potřebnou oporu a výsledkem byl jeho opětovný pád na zem. Antigonus se však nevzdával. Dal tomu druhý pokus, ale přitom mu meč vypadl z ruky a on se svalil na záda.

„Zatraceně!" zanadával a Káfsi využila příležitosti a jednou nohou se mu opřela o hrudník, aby nemohl vstát.

„Zabal si ten kotník do tepla," řekla svým šarmantně mužským hlasem, a přitom mu přiložila ostří svého meče na krk. „A nezapomeň odpočívat," zazubila se na něj. Přišla si jako borec.

„A vítězí Hrk..., však víte kdo!" zvolal organizátor, který její jazykolam už dávno vzdal, a Káfsi sebou trhla.

Já vyhrála? Teprve nyní jí to došlo, ta slova ji vytrhla z transu. JÁ VYHRÁLA! V tu chvíli ze sebe chtěla strhnout tu šílenou helmu, oběhnout oslavné kolečko a vykřičet svou identitu do světa. Nakonec se ale rozhodla, že to neudělá. Ne teď. Když jí to vyšlo nyní, proč by měl být další zápas jiný? Dá do toho vše a odnese si první místo. Bude největším bojovníkem a jednou pro vždy všem ukáže, že Magičtí jsou taky jenom lidé!

-------

A tímto naše boží dobrodružství oficiálně začíná!

Vím, že jsem na vás tyto události vychrlila rychle, takže teď to zklidníme a pojedeme hezky po jednotlivých částech. Antickými dny budou ty eskové, takže buď středy, nebo soboty (leckdy třeba oba dny). A pokud jste si mysleli, že tu do této chvíle byla akce, tak ne. Pravé vzrůšo startuje od této chvíle! :3