Když došli až k theatronu, kde se mělo konat jiné než divadelní představení, ke kterému byla stavba původně uzpůsobena, byla Káfsi nervozitou bez sebe. Žaludek měla jako na vodě a vypadala, že za chvíli všem ukáže, co měla k obědu. Sevřené hrdlo, zpocené dlaně, roztřesené nohy. Její tělo dávalo jasný signál – běž odtamtud pryč.

„Dál vás vést nemůžeme, nyní vše závisí na vás," prohlásil Sophias, jako by snad věděl, že pomýšlí na útěk.

„Budeme vše pozorovat ze sedadel a když by bylo nejhůře, tak se do toho vložíme," dodal Voithó.

Fjú, oddychla si v duchu.

„Ano, pozorovat to budeme, ale s tím vložením raději nepočítejte," opravil ho Sophias.

„A to jako proč?" zneklidnila. „Sophiasi, řekni mi to narovinu, že ty se mě snažíš zabít, že ano?!"

„Tak to není," zavrtěl hlavou.

Alespoň tak si to tedy nasleplá Káfsi domyslela. V tu chvíli měla na hlavě tu otravnou přilbu, takže bez jejich hlasů by nebyla schopná říct, jestli jsou Voithó a Sophias stále po jejím boku, nebo již odešli.

„Raději se spoléhejte jen na sebe," pokračoval Sophias. „Myslete na to, že kdybychom zasáhli, tak bychom tímto činem zbytečně prozradili vaši identitu."

„Radši prozradit identitu než být mrzák," protestovala, ale v duchu mu dala za pravdu. Svou přilbu měla v plánu sundat jen v jednom případě – až všechno vyhraje. Byla zkrátka extrémistka.

„Tak dobře," dodala si odvahy a vyprsila se. Stále si nemohla na tu zbroj zvyknout. Šaty, které jí Sophias sehnal, jí byly trochu velké a nyní na sobě neměla svůj oblíbený pancíř s fešnými břišáky, nýbrž ji hruď chránilo jen několik slepených vrstev lnu. Tato zbroj byla o něco lehčí než původní pancíř, ale Káfsi měla obavu, že ji moc neuchrání.

„Támhle se zapíšete," ukázal Sophias ke stolku u vstupu do divadla. Když Káfsi přemýšlela, kde jí nabančí, nikdy ji nenapadlo, že to bude právě v divadle.

„Hodně štěstí," řekl Voithó nervózně a následoval Sophiase ke schodům vedoucím k okrouhlým tribunám posazených na kamenných blocích pod otevřenou oblohou.

Jistě, „štěstí", pomyslela si otráveně. Budu potřebovat pořádnou kliku, jestli mám tohle přežít. Najednou ucítila, jak do ní někdo vrazil.

„Hej!" vyhrkla a ihned se chytila za pusu.

„Čum na cestu!" okřikl ji zjevně nalitý fanoušek a všech kulturních akcí pán.

„Pardon," zamumlala, tentokráte hlubším hlasem. Musím si dávat větší pozor, pomyslela si. To poslední, co potřebovala bylo, aby ji někdo odhalil po hlase. Káfsi nejistě došla až ke stolku za kterým seděl muž a vypadalo to, že nic nedělá. Možná to bylo tím, že vše organizoval.

„Tady se zapisuje do turnaje?" zeptala se ho Káfsi hlubokým hlasem.

„Ne, tady se přihlašuje do sboru," odfrkl kysele a změřil si ji pohledem. „No, tak bude to?"

„Co bude?" zaváhala.

„No, co asi. Jméno," řekl a vzal do ruky pero z rákosu. „Jak se jmenuješ, kluku?"

„Ach, jistě, ehm," odkašlala si a pak vytřeštila oči. A zatraceně, já věděla, že jsem na něco zapomněla!

„Jméno, řekněte jméno!" naléhal na ni.

„Ehm, napište tam Hr," začala.

„Hr?" Muž za stolem tázavě nadzvedl jedno z obočí.

„Kr..." Káfsi se snažila získat čas. Jak je možné, že ji v tu chvíli nenapadlo žádné normální jméno? V hlavě měla úplně vygumováno. Znala tolik krásných (a normálních!) mužských jmen, ale v tu chvíli jí ze samého stresu žádné nepřišlo na mysl. Káfsi tak jen kombinovala všemožná písmenka v naději, že nakonec dostane něco alespoň trochu normálního. Jenže ji ve stresu samozřejmě napadaly jen samé nevhodné možnosti.

„Dr... Nnnn... Dal?" zakončila svůj myšlenkový pochod.

„Aha," zamumlal organizátor. „Takže Hrkrdrndal," přečetl z papyru. „Dobře, můžeš jít."

„Počkat, co?" vyhrkla.

„Co?" zarazil se muž, kterého vykolejil její hlas.

„Chtěl jsem říct: ‚Jo.' A teď se měj, chlape," zamručela jako medvěd a pak se vydala do theatronu. Z chodby pod tribunami zahlédla orchestru a byť šlo jen o ohromný kruh, na kterém se běžně hrála představení, ztuhla. Každou chvílí na tom místě měla stanout ona a bojovat proti jen bohové ví komu.

„Psst," ozval se ze šera chodby známý hlas.

„Voithó?" zaváhala Káfsi a přimhouřila oči. Podle hlasu to byl on, ale nikde ho neviděla. Udělala několik kroků hlouběji pod tribuny a tam ho spatřila. „Co tady děláš?" zašeptala.

„Zapomněl jsem ti něco dát," řekl téměř neslyšně a odepnul si něco zpod své zbroje.

„Co to je?" špitla Káfsi, když spatřila, jak se ve tmě něco zalesklo. „Ale vždyť," zaváhala při pohledu na sponu ve tvaru rybičky. „To nemůžu přijmout," zavrtěla hlavou.

„Takové rybičky dávají rodiče svým dětem, aby se neutopily, ale já to už umím," usmál se. „Nastal čas, předat ji dál," dodal.

„Ale tady žádná voda není," ušklíbla se.

„Taky nosí štěstí," dodal s úsměvem a připnul jí svůj amulet na lněnou zbroj. „Navíc jsi se ocitla v situaci, ve které neumí plavat nikdo. Teď už bys ale měla jít k ostatním," dodal šeptem. „Abys nebudila podezření. Účastníci turnaje čekají ve scaenae," řekl a ukázal k domu stojícímu za jevištěm.

Dobře, jde se na věc, dodala si odvahy Káfsi. Rozloučila se s ním a dala se do chodu. Scaenae byla ohromná budova, která za normálních okolností hercům sloužila jako zákulisí. Nyní se v ní však setkávali bojovníci čekající až na ně konečně přijde řada a oni si tak budou moci navzájem poměřit síly.

***

„To je ten mladík, o kterém jsem mluvil," řekl král Perífamos hrdě, když se Voithó vracel zpět za Sophiasem. Ten však na tribuně ještě nebyl, místo něho spatřil spartského krále.

„Vypadá jako barbar," řekl král s údivem, který byl nyní na obou stranách. I Voithó byl překvapený, a to hlavně vzhledem krále. Sparťan byl vyšší než kterýkoli Řek, se kterým se kdy setkal a byl tak upravený! Jeho tmavé vlasy a vousy byly tak dokonale uhlazené, že si před ním Voithó se svým mírným rozcuchem přišel jako trhan.

„Byl to barbar," řekl Perífamos hrdě. „Matka Řekyně, ale otec Egypťan."

Král si dal záležet, aby slovo „Egypťan" řekl s náležitým opovržením.

„Našli ho ve vypálené vesnici, kterou jiní barbaři vyrabovali a všechny až na něj pobili," pokračoval král.

„Opravdu?" zaváhal Sparťan.

„Ten kluk se před nimi skryl v pleteném koši," řekl Perífamos s úsměvem a sledoval mladíkovu reakci. Ten při jeho slovech jen mlčky sklopil pohled k zemi.

„To nezní nijak odvážně," řekl spartský král zamyšleně.

„To jistě ne, ale můj poradce v něm něco viděl," pokračoval Perífamos. „A z patetického zloděje je nyní schopný voják."

„Jestli je to tak schopný voják, tak proč se neúčastní turnaje?" řekl král a poté se těžce rozkašlal.

„Tak povídej," pobídl ho Perífamos.

„Něco takového pro mě není," řekl Voithó nesměle a krátce věnoval Perífamovi pohled, než znovu stočil zrak k zemi. Z přítomnosti obou králů byl celý nesvůj a šlo to na něm znát.

„A přitom bys byl schopným konkurentem každému, kdo se tohoto turnaje zúčastní. V královské gardě tě bude škoda, chlapče. Pojď, přisedni si," pobídl ho Perífamos a Voithó vytřeštil oči překvapením.

„Nebudu tě pobízet dvakrát," dodal král s úsměvem.

„O-omlouvám se," zakoktal Voithó a nervózně si přisedl.

„To místo mělo patřit Káfsi," pokračoval Perífamos. „Ale zřejmě má lepší věci na práci než plnit si své povinnosti. Kde je vlastně princ Míro?" obrátil se ke Sparťanovi.

„Na... diplomatické cestě," odpověděl král neurčitě. „A koho zde budeme mít tu čest vidět?" změnil nenápadně téma.

„To je dobrá otázka," řekl Perífamos a obrátil se k Sophiasovi, který zrovna dorazil. „Koho dnes uvidíme?"

„Sešlo se zde mnoho slavných jmen," řekl Sophias a předal králi papyrus.

„Hmm, hmm, zajímavé," prohlásil Perífamos zamyšleně. „Ale kdo je toto?" zaváhal. „Někdo od vás?" řekl a obrátil se k druhému králi.

„Nikoho toho jména neznám," odpověděl Sparťan zachmuřeně.

„Hr...kr...drndal," pokračoval Perífamos. „Zvláštní jméno, jsem zvědav, co je zač."