„Ten zub musí ven," řekla Káfsi ostře a muži se zatajil dech.

„Jen to ne," vyhrkl pacient, když spatřil kleště. „Prosím, princezno, nešel jsem takovou dálku, abych tady zemřel!"

Ten hospodský je ale hysterka, ušklíbla se Káfsi v duchu a poté mu podala pohár.

„Pořádně si lokněte, uvidíte, že pak vůbec nic neucítíte," řekla a muž jí věnoval skeptický pohled. Roztřesenýma rukama převzal pohár, který přiložil k ústům.

„Já už si to od tebe převezmu," ozval se ode dveří rázný hlas. Pacient nadskočil a málem obsah poháru vylil.

„Proč? Já to zvládnu," zaprotestovala Káfsi směrem ke kněžce.

„O tom nepochybuji, ale dostalo se ke mně, že máš dorazit do trůnního sálu. A to okamžitě."

„Trůnní sál?" zopakovala Káfsi vykuleně.

„Ano, to je místnost, kde je trůn, u všech mocných i nemocných," zanaříkala kněžka. „A teď běž. Přeci nechceš nechat krále čekat."

„Jistě, už běžím!" zazubila se na ni Káfsi a hned byla pryč.

„Výborně," řekla kněžka. „A teď se vám podíváme na zoubek," řekla a než mohl muž cokoli říct, už do něj nalila obsah poháru a s připravenými kleštěmi se mu sápala do pusy. Káfsi měla pocit, že jeho vysoké „aúúú" proniklo až do trůnního sálu.

„Chtěl jste mě vidět, otče?" zeptala se opatrně a pak strnula. V sále stál i její bratr. Co ten tady dělá, pomyslela si. Stejně jako Káfsi, i Fóvos za tu dobu vyrostl a jeho tělo nabralo svalovou hmotu. Princezna mu jeho vizáž záviděla, mohl by dělat modela. Byl to typický kúros, po kterém se každá ohlédne, zatímco ona měla ke koré daleko.

„Zavolal jsem vás sem kvůli jedné důležité věci," promluvil král Perífamos. Jednalo se o vysokého zamračeného muže, na jehož hlavě seděl diadém, hedvábná zlatá páska, který symbolizoval jeho moc. „Jistě víte, že naše vztahy se Spartou nejsou nijak příznivé."

Káfsi přikývla. O Spartě toho věděla málo, jen to, co jí řekl Sophias. Pamatovala si hlavně ty zásadní věci jako to, že si Sparťané potrpí na vojenský výcvik a jejich pozemní armáda je k nezastavení. A také to, že hází slabá miminka z útesů. Hrůza! Jak ona Spartu nesnášela.

„Dobrou zprávou je, že jsme dospěli k dohodě," řekl král a nahnul se blíže svým dětem. „Spartský král je vážně nemocen a než jeho duše odejde do podsvětí, chce mít jistotu, že Sparta získá jak svého krále, tak i královnu. Takže, Káfsi," obrátil se k princezně, „vezmeš si jeho syna a staneš se spartskou královnou."

„Počkat co?" vyhrkla a několikrát nechápavě zamrkala. Tu zprávu potřebovala vstřebat.

„Slyšela jsi," odpověděl král.

„Ale, otče –" Káfsi chtěla protestovat, avšak byla ihned přerušena.

„Chceš mi snad odporovat?"

„N-ne," zavrtěla hlavou.

„Hodná holka," pochválil ji král. „Už jen to, že králi nevadí, že jsi Magická je pro nás velké štěstí. A i přes boží pomoc, která se nám před jistou dobou dostala, stále potřebuji nějakého jiného Magického, na kterém očištění otestuji. Nemůžeme si dovolit tě ztratit, a to zvláště ne teď," usmál se. „A co se týče tebe," obrátil se k princovi. „Na oslavu brzkého smíru jsem se rozhodl uspořádat turnaj o titul největšího bojovníka. Jedná se o velkou událost, které se zúčastní nejen naši lidé, ale i ti nejlepší muži Sparty. Vítěz tohoto turnaje si získá úctu a respekt a po tobě chci, aby ses této akce zúčastnil a nejlépe ji i vyhrál."

„Bude mi ctí, otče," řekl Fóvos hrdě. „Nezklamu vás."

Káfsi se kousla do rtu. Bylo to tak nespravedlivé. Jak je možné, že chlapům stačí k získání si respektu hloupá rvačka, pomyslela si. A já se musím vdát? Káfsi si celým svým srdcem přála, aby na ni byl otec hrdý a když se jí naskytla příležitost, když už měla ten pocit na dosah, tak z toho chtěla vycouvat. Netoužila po svatbě a ani se nechtěla vzdát magie, jenže jak se zdálo, tyto dvě věci byly tím, co přinese jejímu otci štěstí. Takže to musí podstoupit. Když bude šťastný on, pomyslela si, budu šťastná i já.

Jakmile odešla ze sálu, ihned běžela za Sophiasem do jeho pokoje.

„Jak dlouho to už víš?" vyhrkla, aniž by se podívala, kdo je uvnitř. Slíbila si, že nebude plakat, ale tento slib porušila ihned, jakmile věděla, že je z dohledu nenechavých očí. „Jak dlouho to už víš?!" zopakovala znovu svůj dotaz.

„Vím... co?" ozval se hlas, který však nepatřil Sophiasovi. „Káfsi, jsi v pořádku?"

Káfsi se ohlédla a přes clonu slz spatřila jediného obyvatele pokoje.

„To nic," vzlykla a usušila si slzy do ruky. „Nevíš, kde je Sophias?"

„Ne," zavrtěl Voithó hlavou. „Ale teď vážně, co se děje?"

„Bude tady turnaj," řekla bez zaváhání a věnovala mu úsměv. „O největšího bojovníka, nebo tak nějak. Budeš se ho účastnit?"

„Eh, to není nic pro mě," řekl a úsměv jí oplatil.

„Á, no, jistě," ušklíbla se. „Já zapomněla, že tady pán má ambice stát se velitelem královské gardy."

„Tak pozor, je to ušlechtilá funkce!" bránil se.

Voithó měl v sobě jakýsi ochranářský pud, který mu Sophias pomohl objevit a rozvíjet. A protože velitel královské gardy měl samozřejmě za úkol chránit královskou rodinu, bylo jen přirozené, že se tato funkce brzy stala chlapcovým cílem.

„Ale teď vážně, mohl bys ho vyhrát. Viděla jsem, jak jsi mého bratra už několikrát porazil."

„To byly jen tréninky," řekl mírně. „Princ Fóvos je silný soupeř, dost možná ten turnaj vyhraje."

„Ale nemusel by," ušklíbla se. To poslední, co potřebovala, bylo vidět, jak se její bratr naparuje. „Největší bojovník by měl být člověk hodný následování, hodný respektu. A můj bratr je všechno jen ne tohle."

„Myslíš, že bys to zvládla líp?" pošťouchl ji Voithó.

„Jasně, že jo," odfrkla. „Víš, jaká je tohle příležitost? Kdyby ten turnaj třeba vyhrál Magický, tak by –"

„A dost," přerušil ji Sophias káravě. „Nemyslete na nic, čeho byste mohla později litovat."

„Právě jsem mluvila s otcem," řekla kysele. „A víš, co mi pověděl?"

„Vím," přikývl.

„Takže tys o tom vážně věděl?" vyhrkla.

„To, že jsem o něčem věděl, neznamená, že s tím souhlasím," odpověděl klidně.

„Ehm," odkašlal si Voithó nervózně, „o čem se to tady bavíme?"

A tak mu Káfsi všechno pověděla. Původně si o tom chtěla promluvit jen se Sophiasem, ale když se svěřila ještě třetí, nezaujaté straně, zjistila, že z ní stres záhadným způsobem odpadl.

„Ouha," řekl Voithó. Na víc se nezmohl. Myšlenka, že Káfsi už nikdy neuvidí se mu nelíbila, ale více než kdokoli jiný chápal, že proti vůli krále jít nemůže.

„Jo, ouha, líp bych to neřekla," odsekla Káfsi.

„A musí si ten Sparťan vzít Káfsi? Nemůže si třeba vzít prince?" zazubil se Voithó a Káfsi vyprskla smíchy.

„Obávám se, že ne," řekl Sophias mrzutě, jako by nepochopil, nebo nechtěl pochopit, jejich humor.

„A kdy vlastně má být ta... svatba?" zaváhala Káfsi. Mluvila o tom jako o popravě.

„Zatím to není určené," řekl Sophias. „S jistotou mohu říct jen to, že se svatba odehraje až po turnaji."

„Chápu," povzdychla si Káfsi. „A mohla bych mít ještě předtím poslední přání?" zaprosila a Sophias nakrčil obočí.

„Poslední přání? Vždyť neumíráte," řekl Sophias mírně.

„No, tak, Prosíííím."

„Záleží, co by tím vaším přáním bylo," řekl nakonec.

„Chci se toho turnaje zúčastnit," odpověděla odhodlaně. „Vyhraju ho a ukážu všem, že i Magičtí jsou taky lidé. Tákže, jak se do takové akce můžu přihlásit? To se vyplňuje nějaký formulář, nebo tak něco?"

„Je mi líto, to vám nemohu sdělit," usmál se Sophias.

„Ale no ták," zakňourala. „Prosím!"

„Ublížíte si," pokračoval. „Navíc, jste žena a ty se takových akcí nemohou osobně zúčastnit."

„Tak se budu vydávat za chlapa, to je to nejmenší!" bránila se.

„To, co po mně chcete, je troufalé," zamumlal a začal zamyšleně přecházet po místnosti. V tu chvíli Káfsi tušila, že má způli vyhráno. „Pokud nás někdo přistihne při tréninku, bude z toho problém. Pokud vás odhalí při přihlášení, bude z toho problém. Když prohrajete, bude z toho problém, když vyhrajete..."

„...bude z toho problém," dokončila za něj Káfsi netrpělivě větu. „Já vím. Prakticky vždycky to bude problém, to víme s jistotou. Takže nemáme co ztratit, ne?" zazubila se na něj.

„To je zajímavá filozofie," pousmál se Sophias.

„Že jo? Takže mi pomůžeš? Prosím! Já... nemůžu se zbavit pocitu, že když by se mi povedlo ten turnaj vyhrát. Úplně samotné. Bez použití magie, tak... Chci jen trochu toho respektu a uznání, Sophiasi, žádám toho příliš?"

„Můj respekt už máte," oponoval.

„Můj taky," přidal se Voithó.

Káfsi se ušklíbla.

„To je sice hezké, ale ne každý je jako vy. Na Magické se kouká skrz prsty a když by se mi povedlo vyhrát, tak by se to možná změnilo. A otec by na mě byl už konečně hrdý," řekla zasněně.

„Jistě je na vás král hrdý i nyní," řekl Sophias konejšivě.

„Ne, není," zamumlala. „Stydí se za mě a někdy si myslím, že by byl radši, kdybych se nikdy nenarodila."

„Tak už nemluvte," napomenul ji Sophias. „Celý svět vyhlásil na Magické hon a on vás nechává žít zde, v paláci."

„Jistě, otázkou je, jestli to bylo jeho rozhodnutí," odsekla Káfsi. „Dnes mi řekl, že těm hulvátským Sparťanům nevadí, že jsem Magická. Říkal to, jako by to bylo něco hrdinského. Jako bych byla Medúsa s hlavou plnou hadů a měnila lidi na kámen. Tenhle turnaj je navíc dost možná úplně poslední věc, kterou můžu udělat sama za sebe. Takže, pomůžeš mi?" zaprosila.

Na Sophiasovi bylo vidět, že váhá. Prosím, řekni ano, modlila se v duchu Káfsi. Řekni ano, řekni ano, řekni ano.

„Tak tedy dobrá," povzdechl si nakonec Sophias.

Ano!