Když se Artemis vrátila na Olymp k ostatním bohům, zarazila se. V trůnním sálu panoval větší ruch, než bývalo zvykem.

„Vítej zpět, sestřičko," pozdravila ji Athéna ze svého místa.

„Cože?" vyštěkla po ní rozhořčeně. „Jak tu vůbec můžeš tak v klidu sedět, když víš, co udělal?" dodala a zatnula přitom ruce v pěst. V tu chvíli Artemis bojovala s ohromným vztekem i smutkem současně. A tento souboj prohrávala.

„Jen se podívej kolem sebe," pobídla ji bohyně moudrosti s lehkým úsměvem a Artemis tak učinila. V ten moment si uvědomila, jak moc jí vlastně časy před válkou chyběly.

„Teda, to byl slušný mazec," zazubil se na bohy mladík s okřídlenou přilbou, kterým nebyl nikdo jiný než Hermés, posel bohů.

„Překvapilo mě, co v tobě je," ušklíbl se Ares a přátelsky ho chytil kolem ramenou.

„Jo, hehe," zasmál se Hermés, „ale něco takovýho už ne-bu-de-me provádět, ano?" S výslovností některých slov měl problém, protože s ním Ares začal třást. „Navrhuji mít od této chvíle jenom samé vstřícné debaty," dodal Hermés s úsměvem.

„Souhlasím," přikývla Afrodita, která celá blažená seděla na klíně Héfaistovi, božímu kováři, a culila se na všechny strany. To byl další ze vztahů, o kterém se mezi lidmi povídaly nepěkné věci. Afrodita v nich obvykle figurovala jako ta krásná, Héfaistos zase jako oškliváček, kterému byly nasazeny parohy. A i když ona měla v minulost vícero partnerů, zatímco on jen ji, nikdy ho nepodvedla. Nutno dodat, že ne všichni však měli takové štěstí jako Afrodita a Héfaistos. Osvobození bohů s sebou přinášelo také trable, své by o tom mohl říct Zeus, jehož manželka Héra právě dorazila. A ta byla všechno, jen ne spokojená.

„Héro!" vyhrkl nejvyšší z bohů, když se i jeho žena zjevila na Olympu. Měla u sebe svou hůl, na jejímž vrcholu byl usazen květ lotusu a zdálo se, že se ho tím chystá přetáhnout.

„Die," odsekla Héra s vražedným pohledem. „Tak nejenom, že jsi nás tam zavřel, ale teď ještě děláš, že mě rád vidíš?" štěkla po něm.

„No, já," začal Zeus, ale jaksi mu došla slova.

„Tak za kolika ženskýma jsi byl, no?" dala se Héra do výslechu.

„Žádné nebyly!" odpověděl bez zaváhání.

„To ti tak budu věřit," odfrkla Héra a sedla si na svůj trůn.

„Opravdu," pokračoval Zeus hrdě. „Můžeš si to tady přepočítat. Počty bohů i polobohů sedí do puntíku."

Héra nedůvěřivě přivřela oči a zadívala se na svého manžela. Ten však neuhnul pohledem a vypadal velice přesvědčivě.

„No, tak dobře," řekla nakonec. „Máš štěstí, že jsi nás nakonec pustil ven, ještě pár staletí a viděl bys, čeho jsem schopná."

„No, k tomu by bylo dobré říct, že my vás tak úplně, ehm, nepustili," řekl Zeus opatrně. „Použil jsem otcův časový zámek, který měl být nezničitelný. Pustit vás tak bylo nemožné, i kdybychom chtěli sebevíc. Nebo spíše to mělo být nemožné."

„Přestaň chodit kolem horké kaše," osočila ho Héra. „Tak jak jsme se teda dostali ven?!" vyhrkla a zbytek Olympu se podíval jejich směrem.

„Za to může Hádés," řekla Artemis mrzutě. „Ten mizera, on se... obětoval."

„Cože?" zaváhala Héra. „Ale vždyť jsou bohové nesmrtelní, jak by –"

„On byl pokaždé tak umíněný," povzdychl si Zeus. „Tak to bývá u nejstarších sourozenců, ne? Byl vždycky tak tvrdohlavý, takže když si řekl, že umře, tak prostě umřel."

„Snad už je na lepším místě," řekl Poseidon sklesle.

„Myslíš snad na to, co já?" zaváhal Zeus.

„Lidské duše chodí do podsvětí," odpověděl bůh moří zamyšleně. „Možná to tak platí i o těch božských. Nevím. Nikdy předtím jsme nic podobného neřešili."

„Já tam skočím!" vypískl Hermés nadšeně zpoza paže boha války. „Jsem přeci ten posel bohů, ne? Tak si alespoň protáhnu nohy."

***

Káfsi se zhluboka nadechla. V ruce držela složenou kápi a chystala se provést něco velice šíleného. A to i na její poměry. Právě stála před vchodem do podsvětí, a i když předtím měla odvahy na rozdávání, nyní ji všechna při pohledu na temnou jeskyni opouštěla.

„Vážně bylo moudré následovat zrovna sovu?" zaváhal Voithó, který se nabídl, že bude Káfsi na její cestě do podsvětí doprovázet. Sova mu na odpověď párkrát zahoukala, zněla ukřivděně.

„Chápeš, doufám, že ti vůbec nerozumíme, že je to tak?" ušklíbla se Káfsi na ptáčka a pak zaslechla třepotání křídel.

Výborně, ona se snad urazila, pomyslela si Káfsi kysele.

„Řekl jsem snad něco?" zaváhal Voithó.

„Ale vůbec nic," zasmála se Káfsi. „Jen se nám asi bohyně moudrosti urazila. Ale což, hlavně, že jsme na místě."

Káfsi udělala krok dopředu a najednou zjistila, že na ni z temnoty jeskyně hledí tři zářivé páry očí. Nejprve sebou zděšeně cukla v domnění, že vyrušila rodinku medvědů, pak si ale uvědomila, kdo to vlastně stráží brány podsvětí.

„Kerbíku?" zaváhala a natáhla ruku před sebe. Jedna z hlav se k ní ihned začala lísat. „Ty jsi mi ale zlatíčko," pousmála se Káfsi. Poté si však všimla, jak zbylé dvě hlavy s krvelačným výrazem zírají na jejího společníka.

„Bude lepší, když tam půjdu jenom já," řekla Káfsi nakonec.

„Neblázni, půjdu s tebou," vyhrkl Voithó odhodlaně a nenechal se zastrašit ani hrubým vrčením.

„Ne, vážně bude lepší, když tu zůstaneš," řekla Káfsi pohotově. „On tě dál nechce pustit a ty mu ještě ublížíš."

„Já a ublížit jemu?" vykulil oči.

„Jistě, vždyť je to jenom štěně," ušklíbla se Káfsi.

„Jenom... štěně?" Voithó měl na tváři stejný výraz, jako když mu řekla, že se mají projet na fénixovi. „To nemůžeš myslet vážně," dodal s hlubokým povzdychnutím.

Ale Káfsi to tak opravdu myslela. Bylo to stejně vážné, jako když řekla, že se vydá do podsvětí, aby vrátila Hádovy věci jeho ženě. Káfsi si domyslela, že by chtěl, aby se ta spona dostala zpět k Persefoně. Bylo to jeho největší spojení s domovem a něco takového si zkrátka nemohla nechat u sebe. Mělo to příliš velkou hodnotu.

„Zvládnu to, ano?" řekla a její oči se stočily ke znovuobjevivší se sově, která ji již s vyzývavým pohledem lákala dál. „Stejně jsem zjevně očekávána."

Káfsi se chystala rozejít kupředu, ale Voithó ji jemně chytil za paži, jako by se jí snad snažil naznačit: „Nechoď."

„Za chvíli budu zpátky," usmála se Káfsi a zlehka ze sebe strhla jeho dlaň. „Měj se, Kerbíku!" rozloučila se se psem, který by za normálních okolností po návštěvníkovi jeskyně jistě skočil. Nyní měl však své tři hlavy položené na zemi v očekávání, jestli ho Káfsi na některé z nich podrbe za ouškem. A ona tak samozřejmě udělala, jeho psím očím odolat nemohla. Když však zmizela za branou podsvětí, dostal se Kerberos znovu do hlídacího režimu. Vztyčil se před branou do podsvětí a hrozivě zavrčel. Dal tak jasný signál, že nikoho dalšího už dovnitř nepustí.

Káfsi měla obavy, že bude podsvětí vypadat zlostně, temně a nevlídně, zkrátka, že půjde o místo plné úpějících duší, křiku, pláče a beznaděje. Jenže se spletla. Najednou netušila, co si má o podsvětí vlastně myslet. Přišlo jí, že vše bylo skryto ve stříbřitém oparu. Otázkou zůstávalo, zdali viděla opravdový obraz podsvětí, nebo jen iluzi, kterou spatří živí lidé. Káfsi koutkem oka zahlédla šedavé přízraky, jak kráčí směrem k temně černé řece. Zaváhala. Řeka Styx byla řekou nenávisti, což samozřejmě nepůsobilo nijak vábně a rozhodně se tak nedala považovat za populární turistickou atrakci.

Káfsi se rozhodla, že si bude počínat velice opatrně a zařadila se mezi ty šedavé přízraky bez tváře. Ty jí z toho všeho děsily asi nejvíce. Zjevně šlo o duše zemřelých, které byly zahaleny do poloprůhledných kabátců. Tváře neměly viditelné, dost možná z důvodu anonymity (i přesto, že v té době GDPR nijak neřešili). Káfsi napadlo, že kdyby byla také jen pouhou duší, tak by jejich tváře dost možná spatřila.

Konečně i ona vstoupila na palubu loďky, která ji měla převést na druhý břeh. V tu chvíli ji velice překvapilo, když se na palubě její zrak setkal s dalším párem očí. Patřily vyhublému starci, který si ji změřil podezřívavým pohledem. Byl to Charón, převozník a její jediná šance, jak se dostat na druhou stranu. Nervózně se na něj usmála. Snad mě nechá být.

„Jsi živá," zavrčel na ni.

Takže nenechá.

„Ehm," odkašlala si. „A to vadí?"

„Žádní živí tu nemají co pohledávat. Návštěvy nepřijímáme, ven!" zavelel a svým dlouhým bidlem se ji pokusil vyšťouchnout z lodi ven.

„Ne, prosím! Já nutně potřebuji na druhou stranu!" zaprosila.

„Tam se mohou podívat jen duše mrtvých," odsekl. „Až nadejde tvůj čas, tak tě převezu."

„Ale, ale," zanaříkala. „Já jen potřebuju něco vrátit!"

„Žádné ‚ale' a teď ven, nebo – " zarazil se a podíval se, co to drží.

Káfsi zvedla Hádovu složenou kápi blíže k jeho očím.

„Ta spona," řekl Charón a pohublými prsty přejel po půlměsíci. „Dobrá, převezu tě."

„Děkuju," zaradovala se Káfsi.

„Ty lidi jsou čím dál tím víc šílený," zamumlal převozník a odpíchl loď bidlem. „Čím dál tím víc šílení," brblal pro sebe.

Když se dostali na druhou stranu, tak se Káfsi poslušně zařadila do zástupu bezobličejových přízraků, které působily dojmem, že ví, kam mají jít. To ji uklidňovalo. Rozhodně se v podsvětí nechtěla ztratit.

Káfsi za nimi mlčky kráčela ve snaze působit co nejméně nápadně a po chvíli spatřila, že se od ní její šedaví společníci začínají oddělovat. Chodba se větvila a přízraky se postupně rozcházely do temných chodbiček po stranách. Několik z nich zamířilo vlevo, další vpravo, ale Káfsi nějak podvědomě vytušila, že ani jedno z těch rozcestí není pro ni. Ještě ne. Nohy jí říkaly, že má jít stále kupředu a neohlížet se. A ona se je rozhodla poslechnout. Káfsi pokračovala chodbou dál a dál, až byla nakonec jediná, kdo jí kráčel. Nezastavovala se. Její kroky rezonovaly na první pohled prázdným místem, ale nešlo o žádné zlověstné dunění, při kterém tuhne krev v žilách. I přestože šla sama, tak měla pocit, že to prázdno je jen iluzí. Že ji někdo doprovází.

Káfsi došla až na konec chodby a vstoupila do jakéhosi trůnního sálu.

„Haló?" zvolala opatrně. „Je tu někdo?"

Rozhlédla se kolem. I zde bylo vše potažené tím lehkým stříbřitým povlakem, jedině trůn na konci místnosti byl temný jako noc bez jediné hvězdy. Tak tady asi bydlel, pomyslela si Káfsi a zamyšleně zabořila prsty do látky. Zajímavé místo.

„Vítám tě v podsvětí, princezno Káfsi," ozval se za jejími zády jemný hlas.

Káfsi se ihned otočila za jeho zdrojem a spatřila nebývale krásnou ženu. Ta osoba měla zlaté vlnité vlasy, které by mohly konkurovat bohyni lásky a krásy, jiskrně zelené oči, milý úsměv a byla oblečena do zářivě bílé róby, kterou by Káfsi očekávala od bohů na Olympu, ale ne u obyvatelky podsvětí.

„D-díky," zakoktala jí Káfsi na odpověď. To bylo jediné, na co se při pohledu na ni zmohla.

„Persefona," představila se jí žena. „Ráda tě konečně poznávám, hodně jsem toho o tobě slyšela," řekla a udělala k ní pár kroků. V ruce držela bident, dvojzubec, který se mohl snadno stát nebezpečnou zbraní, ale Káfsi z nějakého důvodu vůbec neznervózňoval.

„To je pro mě?" pousmála se Persefona a ukázala na složenou kápi, kterou měla Káfsi stále ještě v rukách.

„A-ano," zaváhala. „Pardon, já jen... Nečekala jsem, že budete tak, no, krásná."

„Nápodobně, Káfsi," usmála se Persefona. „Zdá se, že Hádés měl vždy slabost pro krásné ženy."

„Já a krásná?" zazubila se na ni a trochu přitom zčervenala. „To vážně ne," řekla a sklopila oči k podlaze. Mimoděk si sáhla na vlasy, které měla po všech těch toulkách nepěkně mastné a zplihlé.

„Vzhled je jen otázkou vkusu," řekla Persefona a přehodila kápi přes opěrku trůnu. „Vnější krása je velice subjektivní, proto také Afrodita neustále mění svou podobu. Lidské požadavky na krásu jsou z hlediska vzhledu velice nestálé. Každou chvíli se mění, ale to, co přetrvává, to je krása uvnitř člověka. Na tu ani zub času nedosáhne a pokud je dost silná, leckdy si dokáže prozářit cestu ven."

„Tomu moc nerozumím," přiznala Káfsi.

„Vše poznáš časem," řekla Persefona s tajemným úsměvem. „Díky, že jsi sem přišla. Jistě to nebylo snadné, ráda bych tě za to odměnila."

„To ne, já jsem sem přišla jen jako takový... posel," zavrtěla zamítavě hlavou.

„Jeden posel tu už byl," povzdychla si Persefona. „Ty jím ale nejsi, jinak bys věci zanechala u brány a odešla pryč. Ne, ty jsi sem přišla jako přítel. Pověz mi, Káfsi, bude ti chybět?"

Na odpověď se jí dostalo přikývnutí.

„Mně také," řekla Persefona sklesle. „Ale teď k tvé odměně. Podsvětí se může pyšnit mnohým, co očím živým zůstane skryto, ale já ti mohu něco z toho poodkrýt. Mohu ti dát možnost promluvit si s někým, komu pobyt mezi živými už není umožněn."

„Myslíte snad, že bych mohla mluvit," zaváhala a oči se jí přitom ze samé radosti rozzářily.

„Se Sophiasem," dořekla za ni Persefona. „Udělalo by ti něco takového radost?"

„Samozřejmě!" vyhrkla Káfsi nadšeně.

„Nuže dobrá," usmála se a gestem ruky vybídla Káfsi, aby se otočila.

Z chodby se k nim již blížila postava, jejíž vlídnou tvář by Káfsi instinktivně poznala i v té největší tmě.

„Sophiasi!" vyhrkla a rozeběhla se k němu. Pokusila se ho obejmout, ale její ruce jen prošly skrz. „Ale co to," zaváhala a zkusila to podruhé. Beze změny. „Proč mi utíkáš?" vyhrkla při třetím neúspěšném pokusu o objetí.

„Vidím, že jste se vůbec nezměnila," usmál se na ni Sophias.

„Je toho tolik, co bych ti chtěla říct," začala Káfsi se slzami v očích. „Tolik, co bych ti chtěla povědět, ale kde mám začít?"

„Co třeba úplně od začátku?" navrhl zvesela.

„Dobře," přikývla a dala se do povídání.

Káfsi mu řekla vše, co se jí během té doby, co byl pryč, přihodilo. Od chvíle, kdy skončila ve vyhnanství, až po putování za Magickými a božími střetnutími. Povídala a povídala, byla zkrátka k nezastavení, ale stejně jí přišlo, že mu neřekla vše. Že spousta věcí zůstávala nevyřčena.

Sophias po celou dobu jejího vyprávění jen poslouchal a mlčky přikyvoval. Když Káfsi mluvila o svých zdokonalených uměleckých schopnostech, usmíval se. Když přišlo na nazvání bohyně mrchou, zamračil se. Neskákal jí však do řeči, byl rád, že mohl znovu slyšet její hlas. A těšilo ho, že je ona i Voithó v bezpečí. Víc si ani nemohl přát.

„A to je asi všechno," zakončila Káfsi své povídání. „Ale co bude teď?" zaváhala.

„Vrátíte se zpět," řekl Sophias laskavě.

„A nemůžeš jít se mnou?" zaprosila. „Nemůže jít? Prosím?" obrátila se k Persefoně, ale ta na její žádost jen zavrtěla hlavou.

„Je mi to líto, ale něco takového udělat nemůžu. Už to tady jednou bylo s Orfeem a... neskončilo to moc dobře. Sophiasova duše již překročila práh podsvětí, a tak zde musí zůstat."

„Rozumím," přikývla Káfsi s jistou nelibostí, ale dál už neprotestovala. „Ráda jsem tě viděla," řekla a tentokrát se ho už ani nepokusila obejmout.

„I já vás," usmál se Sophias. „Opatrujte se a žádné hlouposti, ano?"

„Ano," přikývla a utřela si oči.

Sophias poté zmizel ve tmě a Káfsi ucítila, jak na jejím rameni spočinula něčí dlaň.

„Myslím, že nastal čas, abychom se rozloučily i my dvě," řekla Persefona vlídně.

„To ano, i když," zarazila se Káfsi. „Možná byste mi mohla ještě na něco odpovědět. Tedy pokud by vám to moc nevadilo," dodala rychle.

„Ale jistěže, jen se ptej," pobídla ji.

„Když je tu Sophias, tak je tu... No, je tu i moje... moje matka?" zeptala se Káfsi váhavě.

„Vím o každé lidské duši, která sem vstoupila," odpověděla Persefona s milým úsměvem. „Ale tvá matka mezi nimi nebyla. Je to pro tebe dostatečnou odpovědí?"

„Asi," povzdychla si Káfsi a pokrčila přitom rameny. V tu chvíli netušila, co si o tom má myslet. Pokud její matka mezi těmi dušemi nebyla, znamenalo to jediné. Že je živá. Je stále mezi živými a Káfsi ji může najít, setkat se s ní, obejmout ji. Jenže, co když si královna založila novou rodinu? Co když už se s ní nebude chtít vidět?

„A nyní už běž, Káfsi," řekla Persefona mile, přesto přísně. „Máš před sebou ještě hodně dlouhý život, byla by škoda trávit v podsvětí více času, než je nutné."

„Dobře, díky," zazubila se na ni Káfsi a odešla.

„To jsou věci," řekla Persefona, když měla jistotu, že byla Káfsi z doslechu. „Léta nic a teď se tu dveře netrhnou," zavrtěla nevěřícně hlavou a usmála se.

„Neviděla mě?" zazubil se na ni Hermés, který se celou dobu schovával za trůnem.

„Ne," odpověděla mu příkře. „A já vůbec nechápu, nač to schovávání. Vždyť Káfsi již viděla spoustu obyvatel Olympu."

„To jistě, ale já jsem ve vězení nějak vyšel ze cviku," řekl Hermés s rošťáckým úsměvem.

„No, dobře, tak když sis nyní ujasnil, že tu Hádés opravdu není, možná bys to mohl jít oznámit ostatním, ano?" řekla Persefona přísně a usedla na trůn.

„Jistě, jistě, už letím," vypískl omluvně a zmizel.

„Tak a konečně klid," povzdychla si Persefona a rukou přejela po měsíční sponě. „Tohle ti nikdy neodpustím víš to?" promluvila do prázdna síně. „Nechávat mě tu samotnou řídit podsvětí, když jsi ve vězení je jedna věc, ale umřít si? To je moc. Za to bych tě vážně zabila."